Život je dar, važme si ho
Promiňte mi všichni, povídání to není veselé, ale já to musím ze sebe dostat, nebo se z toho zblázním... Celé noci nespím a je mi jasné, že to všechno asi nemá dobré řešení.
Syn je po těžkém úrazu mozku a je vážně zázrak, že se ta hrůza obešla téměř bez následků. Ve čtvrtek mi povídal, že si má snacha přijet pro koně, teda zatím jen pro jednoho ze stáda a tak jsem byla zvědavá, jak to proběhne. Teď byl celou dobu, co ho tady, od začátku července nechala doma zcela samotného, celkem v pohodě, dobře jedl i spal a snažil se cvičit, staral se o psy a slepice, co mu tady demonstrativně, zřejmě aby mu dokázala, že je "úplně blbej a nemožnej, protože má poškozený mozek" nechala a asi očekával, že to aspoň trochu ocení, ale ona na něj zase, zřejmě hned jak přijela, jenom navalila ty svý nesmysly a křivdy o tom, že s námi tady žít nemůže. A já přijela z práce a koukám, jak už je syn zase celý rozhozený a nešťastný z toho, co mu asi za tu chvíli, co tady byla dokázala říct. Nejsem přesvědčená, že ona je úplně v pořádku, neměla by se léčit? Aby manželovi, který má být v klidu vyprávěla, že ona těch osm let co tady žila hrozně trpěla a že se obětovala, když tady s ním, u jeho rodičů bydlela a že dál už nemůže, to mu teda asi moc klidu a pohody k regeneraci mozku nedodá. Nechápu, kam se ztratila takovou rychlostí za necelý rok od nehody všechna ta její láska a štěstí, o kterém vždycky mluvila a proč on už není její "nejlepší kamarádka", jak vždycky prohlašovala? Proto, že se změnil? Nevím, mě se to nezdá, není ani zlý, ani hádavý a naopak je ke všem slušný a milý, ale i kdyby ke změně v chování oproti dřívějšku došlo, za to on přece nemůže, ani za tu nehodu, při které málem přišel o život. Vždyť je to zázrak, že takový úraz hlavy přežil. Přece se nemůžou oba takhle trápit. Myslím, že ona trpí posttraumatickou stresovou poruchou, ale nic takového si samozřejmě nepřipouští. On se moc snaží, ale není ještě tak v pořádku, aby kvůli tomu, že si ona umanula, že s námi žít nemůže, i když mají v domě samostatný byt s vlastním vchodem, dokázal opustit všechno, co má rád. Starý dům který pomáhal opravit a žije v něm spoustu let a představuje pro něj místo, kde se cítí dobře, místo kde má rodiče, přátele a sousedy, všechny ty lidi co ho znají a na rozdíl od jeho manželky mu, když ho potkají říkají, jak jsou rádi, když vidí, jak se po úrazu zotavuje. Nechce opustit domov, který pro něj představuje nějakou jistotu. A jeho žena teď pro něj opravdu žádnou jistotu a oporu nepředstavuje. Teď už mu jenom ubližuje. I když samozřejmě moc oceňuju všechno to, co pro něj, když byl v čtyři měsíce v nemocnici udělala. Jistě bylo toho na ní moc, ale nechtěla od nikoho pomoc. Říkala, že vše zvládne sama a jakoukoli pomoc z naší strany odmítala. Asi aby všem dokázala, jak je silná a statečná. Je mi z toho smutno, ale chápu, že takhle to vidím já, jeho matka. Pokud by člověk měl i jiný úhel pohledu, možná by to spíš pochopil, nevím. No a co bude dál? To nikdo z nás neví. Místo toho, abychom jako rodina drželi pohromadě a děkovali za zázrak, který se stal, odcizujeme se jeden druhému a ztrácíme schopnost a hlavně chuť se o vyjasnění vztahů aspoň pokusit.