Došla jsem s kyblíkem na ostružiny. Sice nevím, co s nima, loňské mám ještě v mrazáku, ale bylo mi líto je tam je tak nechat. Když byly vnoučata doma, tak je jedly s cukrem, ale děti tady nejsou a asi ani už nikdy normálně jako dřív nebudou...Tak jsem si z povinnosti dala misku s cukrem a šlehačkou k snídani a večer možná upeču něco sobě a Ivě na rychtu.

Pak jsem se pokusila trochu vyplít skalku a přiznávám, že jsem u toho nadávala jako špaček. Když si mladí udělali proti skalce sezení, zřejmě ve snaze, mít něco vlastního, co patří jenom jim, protože venkovní sezení jinak pochopitelně u chalupy máme, předpokládala jsem, že se asi nebudou chtít dívat na ten prales, kdy jedno prorůstá do druhého a hlavně zarůstá ostružiním a kozí nohou a že si to tam aspoň občas vyplejou. Jenomže to, jak to vypadá, jim je zřejmě úplně jedno. A když jsem se do toho dneska chtěla pustit a ptala jsem se, kde je kolečko, protože mi bylo jasný, že s kýblem tam nebudu moc platná, tak mi bylo řečeno, že v kolečku je něco naložené a že si mám vzít to druhé, staré, co je opřené za stodolou. Došla jsem si pro něj a nějak mě namíchlo, že tam vedle něj byla opřená i dřevěná skládací židle, jedna ze šesti, co jsem jim koupila, aby měly jejich návštěvy na čem sedět. Jenomže tahle už byla celá zpuchřelá a zelená, jak tam na ní už kdoví jak dlouho prší. A vedle toho stály moje lyže sjezdovky. No je pravda, že já už asi nikdy lyžovat nebudu, ty lyže mi předloni zabavil velký Petr a lyžáky si vzal malý, ale aby s tím takhle zacházeli, to teda nepochopím. A Petr mi řekl, že neví, co se mi nezdá, že je ta židle normální... Tak jsem mu na to odpověděla, ať jí teda nabídne k sezení svojí tchýni, jestli sem někdy ještě přijedou... A jak jsem byla v ráži, ještě jsem mu řekla, že může napsat svojí manželce, že už splnil zadaný úkol a mámu už umí poslat do pr.... a ani jí to nemusí vysloveně říkat... Ona když odcházela prý pronesla, že u ní má Petr ještě šanci, když se dá do pořádku, bude takový,  jako dřív, takový jakého si ho brala, tedy samostatný, schopný se sám rozhodovat a poslat rodiče do pr.... , tak pak by snad mohla o návratu k němu uvažovat.

Neumím si představit, jak to tady bude jednou vypadat. Až my už nebudeme moct a oni se na všechno úplně s přehledem vykašlou. Asi jako u cikánů, všechno někam nakopou, nechají ležet venku a pak už to jenom budou moct zahodit. Ještě že jsme nedovolili, aby si dali na zahrádku před barák, nebo na dvůr velikánskou trampolínu, co jí "ten druhý, hodný dědeček s babičkou" dali Andulce k svátku. A povídali, že my tady na to máme místa dost... Ať se na naše místo vykašlou, proč jí Andulce nepostavili u nich, když k nim každých čtrnáct dnů jezdí? Tehdy měli mladí řeči, že vepředu stejně na té naší zahrádce nic není, jenom pár ovocných stromů, co z nich nic nemáme, protože při našem bio hospodaření jsou hrušky strupaté a jablka červivá. A že by je teda vykáceli a dali tam tu trampolínu. Nakonec milá trampolína skončila za stodolou pod stromem a zaplať pánbu jí odnikud vidět není. Dědeček teď tvrdí, že si na to nepamatuje, ale přísahám, že to bylo tak. Ovšem je možné, že o to tehdy řekla snacha jenom mně, na dědečka si netroufla a já to radši dědečkovi ani neříkala aby nebyl nějaký malér. A co z toho plyne? Že kdyby to tady patřilo jim, měli bychom dneska, před roubenou chalupou, místo ovocných stromů postavenou trampolínu, na které nikdo neskáče, protože to všechny, pochopitelně hrozně brzo přestalo bavit. No a nebyli bychom pochopitelně jediní, když se rozhlédnete, tak to tak má spousta lidí. Na malém prostoru si na dvůr dají zámkovou dlažbu, trampolínu a vířivku nebo saunu. Takhle se dneska asi musí žít... Chachacha, no děkuju, to teda, dokud mi to aspoň trochu myslí, opravdu nechci.

No a tak jsem trochu řádila v té skalce a přitom vzpomínala na to, jak když měla loni přijet k mladým 4% návštěva, tj. snachy dvorní kadeřník se svým přítelem, tak honem pořídili do pokojíčku velkou postel, vymalovali tam a taky vyráběli nový stůl pod to jejich sezení a palubkama obkládali bazén, aby nebylo vidět, že tam opadává omítka. A moc nechybělo, aby, stejně jak se říkalo, když na vojně měla přijet nějaká kontrola, natírali i trávník na zeleno. Je pravda, že oni ti kluci jsou hrozně pořádní a tak měli naši asi strach, aby je u jejich společných známých nepomluvili. Ale potom už se na to zase z vysoka vykašlali. Není to jejich, tak co by se namáhali, že? 

A aby toho nebylo dost, tak minulý týden měla snacha na svém Facebooku parádní video, jak Anička jezdí na koňském táboře na závodech mezi barelama a všichni její známí jí tam psali, jak může být hrdá, že geny se nezapřou, že je úžasná a byly tam samý palce nahoru. A já se musela moc ovládat, abych jí do komentářů nenapsala: " No dobrý, a co doma? Taky dobrý?"