Bylo chvilku před pátou hodinou odpoledne. Kolega Marek už odešel, aby stihnul vlak do České Lípy, vršek expozice už byl zamčený, prádelna a špajz taky a já se chystala zamknout černou kuchyň a hlavní světnici dole, zakódovat a uvést do chodu bezpečnostní zařízení a jet taky domů, a v tu chvíli přišel ještě jeden pán, že by si to u nás chtěl aspoň rychle proběhnout...Expozice je poměrně rozsáhlá a proto posledního návštěvníka bereme nejpozději v půl páté, což jsem pochopitelně pánovi řekla, ale povídal, že už tady někdy byl a bylo zavřeno a že je ze severu Moravy a kdo ví, kdy se sem zase dostane. No tohle zrovna nebyl argument, který by na mě fungoval, už třeba pro ten starý vtip, co o nás Češích Moraváci vyprávějí s kategoriemi vína: 

první) dá sa

druhá) nedá se 

a třetí) dá sa Pražákom

Pražanda už tedy nějaký pátek nejsem, Praha je krásná ale bydlet v ní nás už opravdu nebavilo. Stejně mě ten vtip ale do dneška uráží. Nejenom proto, že všichni moji bývalí kolegové Moraváci, co v Praze vystudovali (a že jich u nás v práci bylo!) se tam drží jako klíšťata a zpátky na Moravu, kde je přece všechno hezčí, větší, no prostě úplně úžasný se vrátit ani náhodou nechtějí. Ale nechtěla jsem být za protivnou bábu a tak jsem mu všechno znovu odemkla, rozsvítila a po něm zase zamkla a zhasla. A jelikož lidi nemají míru a pánovi nestačilo, že jsem mu řekla, že za "tu rychlou prohlídku" od něj žádné vstupné nechci, chtěl si aspoň koupit na památku magnetku "modré puzzle" a já musela odemknout Ivy skříňku a najít ho. A když odešel a já konečně mohla jít taky, vzpomněla jsem si na to, jak jsem před spoustou let pracovala na evidenci obyvatel a ve vedlejší kanceláři byla matrika a ověřování podpisů. No a pochopitelně byly úřední hodiny pro veřejnost, ale do budovy se dalo dostat i mimo ně, protože v patře nad námi byl Dům pečovatelské služby a tam lidi normálně chodili kdykoliv na návštěvu a otevřeno bylo taky aby se ti, co tam byli ubytovaní, mohli jít projít ven. A tam dole v hale sedávala jedna důchodkyně z pečováku, řekněme paní Tejkalová a ta, zcela nekompromisně každého prolustrovala: "Co chcete, za kým jdete?" a pochopitelně i lidem hlásila: "Tak ta tam dneska není." nebo "Není úřední den, přijďte zítra!" , ale občas se s ní někdo nebavil a stejně šel drze dál. K tomu si pamatuju jednu historku, kdy šla za předsedou nějaká návštěva, byla podrobena výslechu a když přišli do kanceláře sekretářky, ptali se, "Co to tam máte dole za babu?" A paní sekretářka Eva, za svobodna Tejkalová odpověděla: "To je moje maminka." Já to tehdy řekla doma s tím, že já bych to asi v téhle situaci nepřiznala... A manžel měl řeči, co jsem to za charakter, že bych zapřela svou vlastní matku, no kdyby dělala takovouhle ostudu, tak to asi klidně ... 

Ale v souvislosti s tím včerejškem mi to připomnělo, jak jednou přišla Romka s celou velikou famílií a potřebovala k soudu na nějakém prohlášení ověřit podpis. Nebyl úřední den, matrikářka tam taky nebyla, ale zastoupila jí vedoucí odboru, zřejmě se jí té osoby zželelo a přestože nejdřív měla přednášku o tom, že není úřední den a že tedy úřadovat NELZE, nakonec jí ten podpis ověřila. No a odcházející manželky se na chodbě, mezi hordou pošťuchujících se po zemi se válejících dětí, zeptal manžel: "Tak co, udělala ti to?"  A ona odpověděla: "Jo a ani se nepos....!"

No a takhle jsem si připadla i já...