Konečně nastal ten dlouho očekávaný den a já se začala chystat k odjezdu. Dědeček schválně odjel na ryby, aby nebyl doma a mě to vůbec nevadilo. Jestlipak by měl výčitky, kdyby se mi něco stalo, že se se mnou ani nerozloučil? Asi ne, on si nic takového nepřipouští. Chceš někam jet? Tak si jeď a můžeš si tam klidně zůstat. No tak jo, uvidíme co se s tím dá dělat...

Když jsem Petrovi řekla, že už jedu, tak se smál a povídal něco o emigraci. Je pravda, že do toho kufru by se mi vešly i zimní věci, ale vážně jsem si zimník ani kozačky nevzala. 

Ještě než jsem odjela, stačila jsem Petrovu kamarádovi Jirkovi vnutit svůj počítač. A až mi ho proklepne a uvede do chodu, tak zkusím příspěvky na íčko dělat přes počítač a tím pádem si dávat fotky mezi odstavce a ne je sesypat až nakonec, což je to jediné, co na mobilu zvládám. 

A pak už jsem jela. Kufr jsem naložila tak, že jsem měla problém ho dostat do auta, ale jelikož jsem zvyklá si to, co si sama naložím taky sama odnést, bylo mi jasné, že to musím dát... 

Cesta autobusem do Prahy proběhla v pohodě a když jsem zvládla ten kufr dostat z autobusu do metra a v Letňanech na nástupiště k odjezdovému stání, měla jsem vyhráno. Už mi zbývaly jenom tři hoďky do odjezdu, hahaha a ty jsem tam strávila na lavičce. Pojala jsem to jako trénink na další, mnohem delší sezení...

Noc v autobuse jsme i tentokrát ve zdraví přežily. Při zastávkách jsem jako vždycky vylézt odmítala, v noci obvykle nejím, nepiju a ani nechodím na záchod, ale protože si sestra tentokrát zabrala místo u okna a ona na rozdíl ode mě ven jít pokaždé chtěla, stejně mě vždycky vzbudila a já jí musela pustit. No jo, no...

Po příjezdu v sobotu ráno, když jsme se vybalily, došla jsem k Tiborovi doplatit za pobyt a po asi tak hodinovém čekání na Evu, která si nutně musela udělat lekci angličtiny, němčiny, ruštiny a kdo ví čeho ještě na Duolingu, jsme se odebraly na pláž, pochopitelně na tu naší Jablanovku.

Cestou jsme se stavily v pekárně a já si zcela klasicky koupila "burek sa mesom" a "lisnato sa višňjom". Paní prodavačka se na mě usmála, jakoby mě znala. A bylo mi tak krásně, no vážně, byl to stejný pocit, jako když zamilovaní cítí v břiše motýlky, chachacha. Tak už jsem zase tady!!! Sluníčko, modré moře a mastný burek. Úžasná krása a dobrota... 

Na pláži jsem si tu dobrotu snědla k obědu a zítra si to možná koupím zase. I s kolou jsem platila něco málo přes sedm euro. To je sice celkem bomba, ale "pržené lignje" už stojí deset eur a pivo točené dvě padesát. Zmrzlinu mají za dvě eura a někde dál na nábřeží za 1,50 eura. Kuny už neberou, i když u všech cen je za lomítkem vždycky pro informaci i cena v kunách. Mám jich osmdesát a vyměním si je někdy na poště, stejně tam budu chtít jít poslat pohled do práce.

Večer cestou z pláže jsem neodolala a nechala si na ruku nastříkat draka. Letos teda pořádnýho, když už, tak ať už to stojí za to.

A potom byla neděle a komplikace začínaly.. Šla jsem na pláž sama, což mi zase až tak moc nevadilo. Evu prý začaly bolet ty její křečové žíly, prášky si sebou nevzala a tak si jen natáhla punčochu a že bude odpočívat a dělat si Duolingo. 

Po ránu šly holky zubařky s Jarkou ven cvičit, Eva chtěla původně jít taky, ale pak si nařídila ten "dopolední klid". Já teda coby necvičící vyrazila na pláž sama. Což mi přece vůbec nevadí, naopak jsem si v tom svém klidu docela ráda. Vážně si to užívám jako třeba Vánoce. 

Měla jsem obavy, jestli stihnu průchod přes kemp před devátou, abych nemusela platit. Teda ani nevím kolik to letos je, napsané to tam neměli, ale radši si za to koupím odpoledne na pláži studené pivo. Za to chtějí 4 eura a bývalo to o trošku míň, než za ten průchod. To jsme předloni platily 30 kuna a pivo 25. Otevřenou brankou jsem procházela v 8.58 a za čtvrt hodiny už jsem byla na pláži.

Ovšem stejně jako Vánoce, tak i moje samota na pláži docela rychle skončila. Eva dorazila chvilku po obědě a dříve než jsem jí viděla, tak jsem jí slyšela. Byla v družném rozhovoru s dvouma "chlapama". No chlapama, jak se to vezme... Povídala pak, že ten jeden z nich, asi "mamka" byl velice hovorný a starostlivý, říkal jí, aby dávala pozor na cestu přes skály, že by měla na to mít lepší boty než ty trekové sandále s volnou špičkou a že si moc hezky popovídali o tom, kde kdy byli s přítelem na výletech a dovolených atd. Je pravda, že "naturist camp" je asi pro tyhle páry úžasné místo, ale v kempu myslím je hlavně hodně starých manželských párů převážně německých nudistů, co tam určitě jezdí už léta.

Na pláži jsme vydržely asi tak do půl šesté a pak jsme odešly na večeři do Konoby. Daly jsme si dohromady "slani inčuni" a rybí paštiku a každá dvě deci žlahtiny, což je místní bílé víno. A já si cestou ke Gordaně ještě nechala udělat malého dráčka na kotník.

Na pláži Eva pokukovala po jednom pánovi s šedivým copánkem a dneska už se na nás usmál, jako že nás zná. No nevím, jestli si Eva od toho něco slibuje...

Ve středu ráno jsem si došla na poštu poslat pohled do práce a vyměnit předloňské kuny. Za osmdesát kuna mi paní za přepážkou dala deset euro. No tak jo, lepší než prstem do oka, ne? 

Dopoledne mi písknul mobil a byla to na fcb zveřejněná pozvánka na sobotní akci "Šikovné ruce" u nás na rychtě. Po přečtení programu jsem napsala Markovi:

"Ahoj Marku, o kom, prosím tě, bude ta pohádka "O neučesaných vlasech" když tam já nejsem???" 

a poslala jsem mu k tomu pár úplně úžasných nečesaných fotek. Ale on nemá úplně ten stejný druh humoru, jako třeba já a Iva. No není divu, je to chlap a ještě ke všemu mlaďoch, ale odepsal mi:

"Ahoj Dano, ano pohádka bude O neučesaných vlasech" a připojil rozesmátého smajlíka a palec nahoru.

No jo, co víc bych taky čekala, ne?

Na pláži bylo neskutečné horko a já, jelikož jsem tam byla už o dvě hodiny dřív než Eva, jsem toho měla po páté hodině už dost. Tak jsem řekla, že už jdu, sbalila jsem se a šla. Eva si myslela, že by mohla navázat kontakt s panem Copánkem, ale on se sbalil a šel za mnou. Jenomže mě vůbec nezajímá. V kempu jsem se zcela klasicky došla trochu opláchnout a zkulturnit a když jsem vylezla, seděl tam na rohu a usmíval se na mě. Ale na to mu "sere Bílej tesák", takovej asketickej chudínek, připadá mi jako tibetskej mnich, nebo, kdyby měl vousy, jako Gandalf z Pána prstenů. A pořád hulí a něco si balí. Asi jointa...

Cestou z pláže jsem v sámošce koupila dvě rajčata, vybrala jsem si ty nejmenší a přesto měly skoro půl kila a půlku chleba a doma jsem, než Eva přišla udělala lečo z těch dvou rajčat a dvou paprik, cibule a salámu a vajíček, takže z toho, co mi v lednici zbylo po tom co jsem v úterý dělala na snídani ke Gordaně pravé české chlebíčky, "jako od Lipperta". Dneska jsme povečeřely doma a zítra si dáme něco dobrého na domluvené společné večeři s holkama v Konobě.

V té sámošce jsem trapně nemohla najít peněženku, hrabošila jsem v plážové tašce a dost dlouho mi to trvalo, než jsem jí našla. Byla mrcha až úplně dole pod botama do vody. A za mnou byl takový hezký pán a já se omlouvala a on se usmíval a říkal chorvatsky, že to nic. A paní prodavačka ho teda vzala, než jsem ty peníze našla. A já si blb myslela, že na mě ten hezký pán třeba počká venku, usměje se a zeptá se, jestli s něčím nepotřebuju pomoct, když se na mě u kasy tak hezky smál. Ale nebyl tam, hmm.

Ve čtvrtek po ránu jsem došla na kostelíček, vyšlápla 234 schodů nahoru a dolů. Nešla jsem zpátky po cestě, jako jsme chodily, když se ve středu běhalo na kostelíček, tam se cvičilo a cestou dolů cvičitelka Pavla několikrát zavelela "záchod" a my jsme musely jít z kopce v podřepu a posilovaly tím spoustu důležitých svalů. Pěknej masochismus. Tak to jsem vynechala. Cestou tam mi pískla došlá platba z muzea a v poledne mi přišel důchod. Už to zase na účtu nevypadá tak zle...

Na pláž jsem si koupila pizzu a "lisnato s višnjom a vanilkou". Bylo hezky, sice foukalo, ale ne tak moc, aby nás vlny vyhnaly z toho krajního místa u skály, které na nás zbylo . S Janou jsme tam vždycky taky rády chodily, ale pamatuju si, že jednou nás kompletně spláchla vlna a musely jsme se s těma mokrejma ručníkama stěhovat dál mezi lidi na pláž. Letos už jsem taky viděla, že když byly vlny, tak odtamtud lidi odcházeli.

Cestou na pláž jsme ze shora zahlédly jít po nábřeží našeho známého z pláže "pana Gandalfa", říkaly jsme si, že jde asi do lékárny, protože ve středu vůbec nebyl ve vodě a uvazoval si tričko dole přes záda. Asi ho vzaly ledviny, nebo mu ofoukly záda, hahaha. Když potom dlouho po nás na Jablanovu přišel, už si nic nezavazoval, ale lehal si tak, aby mu na ty záda svítilo sluníčko.

Odpoledne mě Eva vyfotila v moři a při pohledu na to, jak vypadám jsem usoudila, že si musím udělat seznam toho, co bych chtěla do příštího roku zvládnout. Takže zapracovat na tom, abych měla vidět pas. Chápu, že "vosí" asi nikdy nebude, nejsem ten typ, ale aspoň trochu by to chtělo. Potom se chci zamyslet nad tou mou "kérkou", co mám jako každý rok jenom malovanou hennou. Budu o tom vážně uvažovat. Zeptám se v práci Ivy, kam chodí na tetování ten její syn a jestli by mě nevzal sebou, hahaha.

Na společnou večeři jsme šly rovnou z pláže, žádné sprchování a činčání... Cestou z pláže jsme se v kempu trochu namalovaly, pod šaty si vzaly podprsenky a tím jsme to považovaly za vyřízené.

Když jsme na sedmou dorazily, holky už před Konobou seděly a studovaly menu. Vybraly jsme si plato pro dva, na tom je od všech rybích dobrot, co mají na jídelním lístku "vzoreček". Holky si vzaly totéž pro tři, Jarka chtěla jenom rybí paštiku. Víno platily zubařky, trvaly na tom, že nás na něj pozvaly. 

Probraly jsme co se dalo, vyfotily jsme se a Jindra tu fotku poslala Marušce, když tu s náma není, aby to aspoň viděla. Prý jí poděkovala, popřála nám, abysme si to užily a ptala se, co to tam je za dvě černošky... No to jsem byla já a Jarka. Jarka má aspoň tmavé vlasy, ale já jsem s tou vyšisovanou, platinově bílou kudrnatou hlavou jako odbarvená cikánka. Pro tohle mě vždycky na letišti prošacovali, asi si mysleli, že něco pašuju. Dědeček k tomu vždycky pronesl, že není divu, když vypadám jako cikánka.

Tak jsem si tak říkala, že je vlastně všechno pořád stejné, že už to všechno znám a zaplať pánbůh, že to tak je...