V úterý byla celá naše výprava pozvána na snídani. Paní Gordana nám udělala "marinovane inčuni" a palačinky, popily jsme víno a k palačinkám kávu. My s Evou jsme zjistily, že jsme letos sebou nic typicky českého nepřivezly, prostě jsme na to obě úplně zapomněly. Došly jsme tedy v pondělí trochu nakoupit a já udělala ryze českou specialitu - obložené chlebíčky jako od Lipperta a Eva koupila víno. Pamatuju si, že posledně to byla Becherovka a lázeňské oplatky. Po tom víně po ránu nám bylo veselo a tak jsme probraly všechno možné i nemožné. Domluvily jsme se na společné večeři, půjdeme ve čtvrtek do Konoby. My s Evou jsme tam už byly v neděli a včera prý se tam paní Gordana stavila a ta mladá, dcera paní majitelky jí hned hlásila, že jsme tam byly. No to zírám. To jsme tak nezapomenutelný ksichty, či co? 

Po snídani jsme s Evou šly přes Jablanovku, tam jsme se vykoupaly a pokračovaly dál na Vrženici a odtamtud kaňonem nahoru. Vyšláply jsme to asi za hodinu a čtvrt. Jsem moc ráda, že jsme to ještě obě zvládly, dokonce myslím, že v lepším čase než posledně. V průvodci se uvádí, že je to "Velmi obtížná 2,5 kilometru dlouhá stezka! Z pláže Vela Vrženica začíná výstup velmi náročnou kamenitou stezkou divokým kaňonem." A doporučuje se absolvovat ve skupině! No dvě to už je skupina, ne? Nahoře jsme tentokrát nešly doprava k zátoce Vela Luka, ale horem dva kilometry do kempu Bunculuka a zase na Jablanovku se vykoupat. Ale byly vlny a tak to nebylo moc příjemné.

V pátek ráno jsme odcházely k vodě asi po půl deváté, holky venku cvičily a tak jsme pokoj zamkly a odnesly Jarce klíč. Cestou jsme se stavily v pekárně a pak jsme koupily dětem domů pár drobností - přívěšků na krk na kožených šňůrkách. A jak si tak jdeme, vzpomněla si najednou Eva, že si dala vařit sebou na pláž vajíčka a zapomněla na ně!!! No to by mě kleplo, zkusila jsem zavolat Jindře, protože jsem si v tom šoku honem nevzpomněla, jestli mám číslo na Jarku. Původně jsme si totiž psaly mailem. Jindra mi to nebrala a tak se Eva otočila a šla zpátky. Já teda ne, ať si svoje průšvihy vyžere každý sám!!! Trochu mi to připomnělo naše dětství a to, jak mi naši vždycky, když bylo potřeba někde něco vyřídit říkali: "Prosím tě, dojdi tam ty, vždyť víš, že Evka by nevěděla, kde mají dveře." A další hláška byla " Udělej to ty, vždyť víš, že Evka má obě ruce levý!" A to je o dva roky starší než já...

Ani tentokrát mi to ale nedalo a došlo mi, že mi Jarka přece posílala SMSku a tak že to číslo na ní mít musím. Zavolala jsem jí a řekla mi, že to když přišla ze cvičení zjistila, vajíčka vypnula a hrnec namočila. Díky bohu, to už bylo podruhé, co Jarka zachraňovala Eviny průšvihy. Jednou, myslím že hned v neděli už vyvařila vodu a vydrhnout to černé dno u nerezového hrnce mi dalo docela dost práce. Zavolala jsem to Evě a tak se zase otočila a šla za mnou na pláž. No a já, starej nervák jak jsem procházela nahoře do kempu kolem vrátnice a měla jsem strach jestli na mě někdo nevyběhne, že si mám zaplatit vstup, tak se mi chtělo příšerně na záchod a jak jsem mazala kopcem dolů na pláž, zakopla jsem a trochu si ucvrnkla do spoďárů... Tak jsem je na záchodě sundala a dál už šla naostro. No tam to není nic divného, je to "naturist camp" a tam tak přece chodí všichni, ne?

Na pláži už se ten den objevili noví lidé a některé známé tváře jsme už nenašly. Především zmizel Gandalf, dělala jsem si legraci, že nás opustil bez jediného slůvka rozloučení a Eva řekla, že to není pravda, že včera, když jsme v kempu vycházely z toalet, tak tam na rohu stál, smál se (prý na mně, hmm) a něco povídal, jako "Hi" nebo Ahoj? Tak to bylo asi to rozloučení. No kdyby jsme se už neviděli, tak "budiž mu země lehká".

Večer jsme se ještě byly podívat na koncert u kostela, bylo to typicky chorvatské, takové něco, jako byli za dob našeho mládí "Dubrovački trubadúri". Teda na mě je to všechno hrozně ukňučený a na jedno brdo. A ty chlapi, co to zpívají snad ani chlapi nejsou...Tyhle tklivé písně o nešťastné lásce, moři a smutku, co zpívali baščanští mládenci už na začátku minulého století pod oknem české slečně doktorici Zdence Čermákové, která zde žila od roku 1910 až do své smrti v roce 1968, mně teda vůbec neberou. To jsou jenom sliby a neštěstí a ani slečna doktorica žádného chlapa, co by si jí vzal, tady za celý život nenašla. Takže jsme tam vydržely jenom asi tři písničky a šly jsme radši spát. Zítra už nás čekalo balení a večerní odjezd domů.