Když jsem se zamyslela nad svým životem, nemyslím si, že bych měla chuť cokoli nazvat křižovatkou. Já to tak vážně nevnímala. Nejdřív jsem se životem spíš vznášela a létala si a ve vzduchu se přece o "křižovatkách" mluvit nedá a později, už s oběma nohama na zemi jsem se asi neřítila po té hlavní silnici za adrenalinovými  zážitky a úspěchem, jako mnozí jiní, ale spíš jsem kolem rušné cesty po chodníku kráčela, dobře ten frmol sledovala a když bylo potřeba křižovatku přejít, pořádně jsem se rozhlédla na obě strany. A pak teprve přešla... Ale směr to byl přímý a žádné "jednou doleva a příště doprava" se nekonalo. Tím pádem tedy ani jednou nahoru a podruhé dolů. Snad to bylo výchovou, nevím, ale nemám rodičům za zlé, že mě nevychovali jinak. Za hlavní, pro život důležité zásady, které nás doma naučili, tedy že se nelže, nekrade a nepodvádí, jsem jim dodnes vděčná. 

Zaměstnání jsem taky neměnila tak často, jako je dnes obvyklé. Z toho prvního po škole jsem odešla na mateřskou, z dalšího proto, že jsme se stěhovali do nového bytu. Potom následovala ještě tři, z toho posledního jsem odcházela do důchodu po více než dvaceti letech. Zažila jsem tam roky krásné, ale i ty krušné, když se firmě nedařilo a měnila majitele. Zajímavé bylo, že ačkoli jsem nikdy po vedoucí funkci neprahla, mojí práce si tam cenili a odpovídalo tomu nejenom finanční ohodnocení, ale i hezký vztah s ostatními kolegy. 

Celkem nuda, co? I když mně to celé tak nudné nepřišlo, prostě i takhle se dá prožít život. Nemám pocit, že bych něco udělala vyloženě špatně a nejrůznější nástrahy, které pro člověka život nachystal jsou většinou jenom zkouška toho, co dokáže zvládnout.

Ale kdoví, třeba si to vynahradím v příštím životě, hahaha. Hlavně abych se nenarodila jako zakletá žába a nemusela někde u potoka čekat, jestli někoho náhodou napadne mě políbit. Ovšem horší by byl určitě lední medvěd, tu věčnou zimu, sníh a led bych asi moc dlouho nepřežila...