Přišla mi povinnost vykonat kontrolu ostrahy objektu, jednoho z mála ještě v útlumovém režimu, po likvidaci šachet a těžkého průmyslu na Ostravsku. Nacházel se v oblasti s převahou sociálně slabých a jeho zaměstnanci ještě pamatovali pracovní povinnost z totalitní doby. Pracovali těžce za málo peněz, ale byli na tom lépe, než jejich právě propuštěni sousedi.

Tu neděli odpoledne už v objektu nikdo nepracoval, brány pozavírané, sloužící u telefonu se vyhříval na lavičce a za ním na parapetu okna ležel kocour. Ten údajně patřil kantýnskému, který se ujal zatoulaného kotěte a ono brzo zjistilo, že tak dobře se jinde mít nebude. Služební psi ho okázale ignorovali, a on se jim obezřetně vyhýbal. V den volna se cítil osamělý, tak dělal společnost vrátným.

Když mě zaregistroval, otevřel jedno oko, vyhodnotil novou situaci a zase v pohodě dřímal dále. Promluvil jsem na něj, on se podíval tím druhým okem, nahrbil se v očekávání pohlazení a pak mě poctil svým přátelským pohledem.

Po provedení formálních náležitostí a pohovoru s vrátným následovala pochůzka objektem a kontrola toho druhého strážného v objektu. Jen jsem vykročil, tak kocour seskočil z okna, předešel mě o tři kroky, s pootočenou hlavou ke mně a s kolmo vztyčeným ocasem se ujal vedení. Šli jsme dál a on stále kontroloval vzdálenost. Když jsem zpomalil tak i on, po zrychlení, zrychlil také. Až jsme došli k prvnímu bodu elektronické evidence. Zastavil se, vyčkal až „pípnu“ a po vykročení mě dále vedl ke kolejišti. Tam si vyskočil na kolejnici, šlo se mu pohodlněji než trávou a též měl lepší rozhled.

Mi to připadalo velmi úsměvné. Ten kocour si předpisově počínal, dokonce lépe než tamnější psi. Asi ho to někdo naučil nebo to odkoukal od psů. Psi pracovali v noci a bez výcviku už dávno zpustli. Strážnému neznalého povelů obvykle utekli, oběhli si rajón, prohnali zajíce, označkovali si kontaktní místa a pokud vše bylo v pořádku, ke konci obchůzky se sami vrátili. Ráno dostali krmení a do večera lenošili v kotcích.

Tak jsme s kocourem došli ke smyčce kabelu kolejového jeřábu. Tu se nečekaně zastavil, seskočil z kolejnice a zkoumal ten silový kabel. Něco ho zaujalo a s čumákem u země odešel k oplocení. Nic jsem tam neviděl, ale kocour tam stál a díval se na mě. Tak jsem přišel blíže a až po sklonění k zemi jsem uviděl umně zamaskovaný, čerstvě nový otvor v oplocení.

To už se tam jednou přihodilo. Na poslední chvíli se podařilo zachránit cca 50 metrů toho kabelu vytaženého podobným otvorem za plot. Tam už se jej pokoušeli odřezat a na získané mědi pěkně vydělat.

Že ten kocour mě nejen pobavil svým chováním, ale měl jsem i „nález“, kterým jsem prokázal zásluhu o svůj plat. Zásluha ovšem nijak hmotně oceněna nebyla. To lépe na tom byl onen „služební kocour“, s nímž jsem se podělil o kus moji svačiny. Zasloužil si ji, nejen pochvalu.