ZE ZÁPISNÍKU STARÉHO MUŽE

Při rozhovoru s mladými lidmi (20+) jsem použil výraz „kopírák“. „Cože?“ Uhlový papír, dodávám. „Jaký papír a co to vlastně je?“

Tak vysvětluji, že když byla potřebná kopie, tak mezi listy papíru se vložil, na vrchním se psalo a na spodním se to otisklo. A že když bylo třeba více kopii, tak se mezi listy střídavě vložily ty kopírovací. Tiskárny pro domácí použití ještě nebyly.

„Jak vytiskne bez tiskárny?“ Koukají na sebe, nechápou a mně napadá, zda neuvažují o senilitě starce. Obracejí oči k ženě a ta se ihned zapojuje do objasnění, ale stejně neúspěšně.

Ale dostává nápad. Že snad nějaký ten kopírák ještě najde. Pracovala v administrativě a doma trénovala psaní na stroji všemi deseti prsty. Ten stroj už doma není, ale papíry nějaké určitě budou. A opravdu. V zásuvce na staré, po desetiletí nepoužité, leč možná někdy užitečné věci, tam jej skutečně nachází.

Nastává demonstrace. List papíru položím, na něj ten kopírák dávám, tou tmavší stranou dolů upřesňuji a pak přikryji papírem, na který se má psát.

Napjaté očekávání, plné vzrušení z objevu dosud nepoznaného graduje s prvním dotekem prstem. Někdo podává tužku k napsání textu. Tak ještě několik klikyháků a je to. Odkrývám listy a oni žasnou. Teda, to je věc!

„Nepotřebuje se ani tablet a obejde se to bez elektrického proudu, jak ekologické!“ Vidím úžas a nadšení. A zájem o bližší prozkoumání onoho zázračného papíru. Pozornost upoutává zjištění, že na něm lze přečíst text, který kdysi dávno byl napsán.

Zájem nepolevuje a tak vysvětlujeme další. Že těch kopií se moc udělat nedalo. Omezením byla tloušťka papíru a síla úderu psacího stroje. Proto na kopie se používal tenký, tzv. průklepový papír. Ale i tak 5. kopie už byla málo kdy použitelná. Toho „průklepáku“ se spotřebovávalo veliké množství pro jeho další užitečnou vlastnost. Oproti papíru běžných denních tiskovin byl šetrnější při použití jako náhrady za WC papír.

A ještě k těm kopiím, co když jich bylo potřeba více? Tak při počtu kolem 50 kusů se použilo něco podobného. Říkalo se tomu Ormik a i ten se doma našel. Na něm napsaný text se dal na specializované pracoviště a oni vytiskli požadovaný počet kopií.

Já jsem občas na psaní elaborátů upřednostnil klid domova před ruchem pracoviště a vyplácelo se mi to. Ony ty pečlivě napsané texty se více líbily šéfům a tak jsem toho psaní míval více. Dokonce se mi dostalo takové důvěry, že jsem mohl mít současně i několik přísně střežených a evidovaných blan na Cyklostyl. Obvykle se vydala jen jedna oproti podpisu a se současným odevzdáním té použité.

„A že proč?“ Na Cyklostylu se dalo natočit 2000 kopií a existovaly obavy z možného nezákonného zneužití. Po převratu už se smělo leccos a když jsem z podniku odcházel, tak ty zbylé blány ještě dobře posloužily ostatním pracovníkům. Počítače už nějaké byly, ale tiskárny kapacitou nestačily, muselo se improvizovat i postaru.

Tak se mi honí hlavou, jak ten čas neúprosně plyne a co všechno sebou odnáší. Naši tehdejší denní realitu ti mladí ani chápat nemohou, jsou už někde o hodně dál a také žijí v jiném světě.