Na počátku let sedmdesátých, strýc z druhého kolene, brával bratránka a mne na chatu, tehdy ji mívali na Slapech. Strýc u vody rybařil a to se mi líbilo. Slapy byly nádherné, voda teplá a čistá. Co moji duši malého technika jitřilo ze všeho nejvíc, to byly hausboty. Hustě zaparkované, všude kolem břehů, kolem kterých jsme procházeli. Některé byly dost jednoduché, postavili jste si například na pramici stan a měli z ní rázzem. hausbót. Jiné byly na dvou hliníkových trupových nádržích, odhozených ze stíhacího letadla, na tom bouda z mikrobusu a měli jste už lepší hausbót. Nebo svařenec trubek, mezi nimi vtěsnaných několik prázdných ocelových sudů, na svařenci posazená karoserie z autobusu a už to byl luxusní hausbót. Žádné dva hausbóty tehdy nebyly stejné a tak jsem zatoužil mít taky takový. V té době jsem hodně četl. Bylo to myslím z jara, kdy jsem objevil v obecní knihovně, za běžnými detektivkami, druhou vrstvu knih a v ní svázané ročníky časopisů Vědy a techniky mládeži, původní tisky, z počátku padesátých let. Kromě zajímavých článků a sci-fi seriálů na pokračování, v nich bývaly různé návody, jak co sestavit. V době jejich tisku asi ještě tolik nefungovala cenzura, tak bývaly hodně zajímavé. Třeba návod s plánkem, jak postavit vírník. Vírník byl ale evidentně mimo moje technologické možnosti. Měl jsem padák, vlastnosručně ušitý, z vyřazeného prostěradla. Padák budoucí pilot mít musí, protože co kdyby, že jo? No a pak jsem otočil stránku a tam, tam to bylo. Nedýchám. Plánek a návod, jak postavit doma pramici. Skutečnou loď! A jen s domácím nářadím! Hned druhý den jsem ten super nápad probíral ve škole s Vaškem, později ještě v našem bunkru/tanku T34-Rudý, za vsí. Postavíme loď, jsme na to přece dva. To musí vyjít, nemůže to být tak těžké, máme přesný návod a úžasný plánek, jak na to. Na loď seženeme nějaký stan a bude z ní hausbót, loď dopravíme na Sázavu. Dobrodružství na vodě, s hausbótem, umocněné blížícím se létem a prázdninami, to by nám pak mohl závidět sám Robinson Crusoe! Druhý den Václav přišel s ještě lepším nápadem, prý se ví o jedné zanedbané pramici, co by se jistě dala snadno opravit a zřejmě ani nikomu nepatří. Hned jsme se šli, po škole, na ten parník podívat. Loď tam byla, ležela zanedbaná, v kopřivách, na skládce odpadků, v chatové oblasti. Že má ve dně díru, to byla pro nás, novopečené konstruktéry a stavitele křižníků, ponorek, či záoceánských jachet, naprostá maličkost! Poptávali jsme se lidí po chatách kolem a všichni nás utvrzovali, že když si ten vrak pramice odtud odvezeme, že budou jen rádi, když jim nebude hyzdit okolí. Nuže. Půjčili jsme si dva vozíky dvoukoláky a s pomocí kamarádů, ten lodní poklad naložili a dopravili k nám domů na zahradu. Nádhera! Opravy myslím až tak jednoduché nebyly, ještě teď mám na pravé ruce viditelnou jizvu ve tvaru skoby a slyším Václavovo nadšené: "Drž ten nýt pořádně, já tě přece neříznu". Hm. Práce na lodi pokračovaly, nadšení nebralo konce, nějakých dalších jizev a šrámů naprosto nedbaje.
  Netrvalo dlouho a oba si nás zavolal ředitel školy do ředitelny. Prý jsme ukradli loď! Aféra tak velká, jako bychom ukradli rovnou Titanic, či ruskou Auroru. Z obvinění vyplynulo, že si jedna žlučovitá nepřející paní vzpomněla, že měla něco skrytého v kopřivách před chatou. A že jí ten Titanic nějací kluci odvezli. Fakt, že nám to osobně dovolila, si nějak nechala pro sebe. Pro nás to bylo tehdy velké zklamání. No co, tak jsme tu pramici zas naložili a odvezli zpět na místo, kde léta v zapomnění v kopřivách hnila. Majitelka ji pak prý rozsekala sekyrkou a spálila, ale u toho už jsme naštěstí nebyli. My jsme s Vaškem dostali ve škole jen napomenutí a tím to skončilo. Lidé jsou různí a ředitel školy pro nás měl tenkrát pochopení.
 Myslím, že ani nebyl čas vzpomínat na to velké námořní prázdninové dobrodružství, co se nakonec vůbec nekonalo. Osobně jsem znovuobejvil princip kondenzátoru, anténu pro dálkový příjem rádia, pokračoval ve vývoji střelného prachu, střelné bavlny a Nobellova vynálezu dle dobrodružných knih J,Vernea. Dnes jsem rád, že se mi ten poslední vynález nepodařilo namíchat, dynamit.
  Složil jsem zkoušky na odbornou střední školu a odjel vlakem do internátu na Slovensko. Tak nějak náhle a strašně rychle skončilo moje dětsví a někde úplně jinde, daleko odsud, se začala dít moje vlastní, jedinečná budoucnost. Z té jsem za pár let přivezl mámě představit snoubenku a postupně i její dvě vnoučata, kluka a holku.
 Ale takhle velké námořní dobrodržství skončit přece nemůže! Že ne? Po hodně a hodně odžitých letech, jsem úspěšně složil zkoušky na kapitanátu v Děčíně a stal se skutečným kapitánem, s právem oddávat na lodi a pohřbívat do vody. Některé touhy a přání z dětství si musíme splnit, že? Tak mávejte, když odplouvám. Voláme: "Ahój, kapitáne!"