Roku 1807 založil český filantrop a vysokoškolský učitel prof. Dr.Alois Klar, spolu se svou manželkou Rosinou, synem Paulem Aloisem a jeho ženou Karolínou Marií, rozenou Vratislavovou z Mitrovic, soukromý Ústav pro slepé děti na Hradčanech a napsal jeho stanovy. Klarovým cílem bylo naučit nevidomé nějaké činnosti, kterou by se pak sami mohli živit, neboť v té době neexistovalo sociální zabezpečení a na tyto účely vydával značné částky, které plynuly z jeho literární činnosti. Tolik fakta z Wikipedie.
--
Pamatuji si ze svého dtěství bazén na Klárově, z šedesátých a ze začátku sedmdesátých let. Byl tehdy jedním z mála v Praze. Ne, nejsem slepý jako děti, které učil pan doktor Klár, jen jsem se narodil s mírně prohnutou prsní kostí. Tehdy dali lékaři mojí mamince dvě možnosti, buď bude syn aktivně sportovat, či hrát na nějaký dechový hudební nástroj (později jsem se učil hrát na trubku), nebo absolvuje náročnou operaci, s podkládním prsní kosti zvenitř voskem. Tu operaci prý tenkrát nepřežilo přes 50% dětí! Tak jsme s maminkou raději jezdili z Horních Počernic, až na Klárov, do bazénu. Strejda plavčík, co tam míval bazén na starost, mne hodil doprostřed vod a pravidelně mě odstrkoval bidlem od žlábku, ke kterému jsme se snažil, nejratší cestou vždy dostat. On se mě snažil naučit nějaký jiný plavecký styl, než moji přirozenou záchrannou psí "čubičku". Ale nenaučil, marná snaha. Byl jsme na to tehdy ještě asi moc malý a slabý. Za tohle vodní "mučení", jsem za ním, po lekci, mohl zajít dozadu, do jeho kanceláře, popovídat si, jako chlap s chlapem a občas jsem od něj dostal nějaký drobný dárek. Pamatuji si třeba na maličké plastové autíčko, z toho jsme měl velkou radost a později jsme ho míval, coby dekoraci, v kolejišti vláčků H0, kam se svou velikostí hodilo. Samozřejmě jsem míval raději to povídání se strejdou plavčíkem, než samotné lekce plavání. Ani už si nevzpomenu, o čem jsme si tak mohli spolu tenkrát povídat. Možná o lodích, které jsem míval vždy tak rád? Naposled jsme byli, v tomto bazénu, se školou, někdy kolem první, či druhé třídy, tedy maximálně rok 1970. Plavat jsme se pak naučil sám, když jsem povyrostl a hlavně zesílil, v bazénu v Podolí. Dnes plavu dobře a rád, voda je můj oblíbený živel. Jsem děda, v invalidním důchodu a mám menší brigádu na lodi, jako kapitán, věrný vodnímu živlu. Chodím na kotviště lodí, právě kolem budovy bývalého bazénu na Klárově a vzpomínám cestou na strejdu plavčíka, na ten bazén a na to bidlo. Dnes by mi byl klárovský bazén, co měl v mých očích tenkrát rozlohu minimálně Tichého oceánu, na moje kondiční plavání asi malý. Taky prý dávno není v provozu, i když se usilovně připravuje rekostrukce oné krásné historické budovy a vybírá se firma, co ji opraví! Ten dům, naproti vládě ČR, skrývá a bude skrývat asi na věky, před zvídavými turisty, kteří se tu hemží v houfech, od stanice metra Staroměstká, jedno velké tajemství malého kluka a jeho trpělivého strejdy plavčíka.

Sám se někdy nestačím divit, co všechno najdu ve starých albech, která jsem podědil po mojí mamince. Otevřu album a hned na mě vyskočí dívné černobílé vzpomínky, jako vždy. Snadno najdu tu správnou. Strejda plavčík se jmenoval Čermák a obrázek od něj mám, z roku 1967! Dnes už píšeme rok 2024 a já ten obrázek otočil ze zvědavosti, zda je tam něco na rubu napsáno, až po dlouhých 57-mi letech! Díky za něj, za krásné dětství mámě a za to krásné věnování, že jsi se mnou míval tu trpělivost, strejdo Čermáku! Děkuju!