Asi znáte filmovou komedii, "Marečku, podejte mi pero". Málokdo si ovšem vzpomene, o co tehdy vlastně šlo, co bylo námětem filmu. To si někdy v polovině sedmdesátých let minulého století, nějaký výše posazený soudruh z KSČ vzpoměl, že by mohli mít vyšší vzdělání, tedy minimálně maturitu, i celkem běžní dělníci, kteří šli do pracovního procesu "jenom" z vyučení, nebo ze základních škol.

Neminulo to ani mého strýce Františka, bratra mojí maminky, který komunistům jinak nemohl "přijít na jméno". Tehdy strýc pracoval, jako svářeč/jeřábník na stavbách, stavěli s partou paneláky a plnili plán na potřebná nadstandartní procenta. Pokud v Praze znáte sídliště Krč, na kopci naproti Thomayerově nemocnici, tak právě tam se tehdy hodně stavělo. A stalo se, že byl strýc součástí brigády socialistické práce Josefa Hampla! Tehdy to byla velká událost, dokonce byl s kolegy vyfocen na první stránce novin, které ze všech nejvíc nenáviděl, Rudého práva. Soudruh Hampl byl glorifikován za výkony své party v televizi, moc velká sláva to tenkrát byla. A člen takové příkladné brigády, jež byla na výsluní mediální pozornosti, v novinách a v televizi, jako vzor všem ostatním dělníkům, nemohl uniknout náborářům do Večerní školy pro pracující. Tak se strýc František stal nechtěně opět žákem a začal po svém způsobu studovat.

Jednoho krásného dne strýc přišel s prosbou. No, přišel. Vtrhl k nám do bytu, jako kdyby hořelo. Z jeho šíleného pohledu asi ano. "Hele ségra, potřebuju nutně zachránit. Jak teď chodím do tý školy, to je úplná tragédie, nic mi nejde, syn mi moc nepomůže a potřebuju napsat sloh, kterej jsme dostali za domácí úkol."
 

Maminka ani neodložila kuchyňský nůž, se kterým škrábala a krájela brambory do hrnce, na nedělní oběd. "Jo, tak na sloh tady máš mladýho!" a ukázala na mě. Kolik mi tenkrát mohlo být? Tak 12-13let? Ano, literatura mi ve škole šla, se zájmem jsem tehdy přelouskal spousty knih a psával drobné eseje a povídky. Vyzpovídal jsem tedy strýce Františka, o čem má slohová práce být a jaký má mít styl. Příhoda z dětství, styl vypravování. Tu příhodu mi po svém odříkal.

Za chvilku bylo dílo z mé strany hotovo, slohová úloha napsána a strýc varován, že si musí ten sloh ještě přepsat vlastnoručně, aby bylo ve škole uvěřitelné, že to napsal on sám.

Co myslíte, jak to dopadlo? Ano, dostal jsem, prostřednictvím strýce, ze středoškolského slohu jedničku a on si svým přístupem, s tou jedinou jedničkou v jeho žákovské, umluvil ostatní učitele z dalších předmětů, aby ho nechali ve svých předmětech, aspoň projít prvním čtvrtletím. Podařilo se mu to, strýc byl velmi přesvědčivý. Jako jeden z mála z jejich třídy prý "splnil".

Do pololetí už strana a vláda upřely svoji pozornost jiným směrem dění a dělníci si oddechli, že už nemusejí nuceně chodit po práci do školy a tak nějak by se na to skoro zapomělo. Skoro. Kdyby o tom nebyl natočen báječný Smoljakův a Svěrákův film a kdyby nebylo mne, pamětníka a účastníka této drobné události.