Všichni asi znáte filmovou komedii, "Marečku, podejte mi pero". Málokteří si už ale vzpomenete, o co tehdy šlo, co bylo námětem filmu. To si v polovině sedmdesátých letet minulého století, nějaký výše posazený soudruh z KSČ vzpoměl, že by mohli mít vyšší vzdělání, tedy minimálně maturitu, i celkem běžní dělníci, kteří šli do pracovního procesu "jenom" z vyučení, v nějakém pracovním oboru. Neminulo to ani mého strýce Františka, který komunistům jinak nemohl "přijít na jméno". Tehdy strýc pracoval jako svářeč/jeřábník na stavbách, stavěli paneláky a plnili plán na potřebná nadstandartní procenta. Pokud v Praze znáte sídliště Krč, tak právě tam se tehdy stavělo. Stalo se, že byl strýc součástí brigády socialistické práce, Josefa Hampla. Tehdy to byla velká událost, dokonce byl s kolegy vyfocen na první stránce novin, které ze všech nejvíc nenáviděl, Rudého práva. Soudruh Hampl byl glorifikován za výkony své party v televizi, moc velká sláva to tehdy byla. Člen takové brigády, jež byla na výsluní mediální pozornosti, jako vzor všem ostatním dělníkům, nemohl uniknout náborářům, do večerní školy. Tak se strýc František stal nechtěně opět žákem, tentokráte střední večerní školy pro pracující. Jednoho krásného dne (strýc se tehdy sice trochu škorpil s moijí maminkou, jeho sestrou, ale když nebylo zbytí), přišel s prosbou. Vtrhl k nám do bytu, jako kdyby hořelo. Z jeho pohledu asi ano. "Hele ségra, potřebuju nutně zachránit. Jak teď chodím do tý školy, to je úplná tragédie, nic mi nejde, syn na tom s učením taky není nejlíp, potřebuju napsat sloh, kterej jsme dostali za domácí úkol." Máma ani nepoložila kuchyňský nůž, se kterým škrábala a krájela brambory do hrnce, k obědu. "Jo, tak na sloh tady máš mladýho!" a ukázala na mě. Kolik mi tenkrát mohlo být? Tak 12-13let? Ano, literatura mi ve škole šla, se zájmem jsem tehdy přelouskal spousty knih a psal drobné eseje a povídky. Vyzpovídal jsem strýce Františka, o čem to jako má být, jaký styl. Příhoda z dětství, styl vypravování, tu mi po svém odříkal. Za chvilku bylo dílo z mé strany hotovo, slohová úloha napsána a strýc varován, že si musí sloh ještě přepsat vlastnoručně, aby bylo ve škole uvěřitelné, že to psal on sám. Co myslíte, jak to dopadlo? Ano, dostal jsem, prostřednictvím strýce, ze slohu jedničku a on si svým přístupem, s tou jedinou jedničkou v žákovské, umluvil ostatní učitele z dalších předmětů, aby ho nechali ve svých předmětech, aspoň projít prvním čtvrtletím. Podařilo se mu to, strýc byl velmi "ukecaný" a přesvědčivý, jako jeden z mála ze třídy prošel. Do pololetí už strana a vláda upřely svoji pozornost jiným směrem dění, dělníci si oddechli, že nemusejí nuceně chodit po práci do školy a tak nějak by se na to skoro zapomělo. Skoro. Kdyby o tom nebyl natočen skvělý Smoljakův a Svěrákův film a kdyby nebylo mne, pamětníka a účastníka této drobné rodinné události.