Při vzpomínání na mé dětství, nesmím zapomenout na jednu tetu. Ona to tak úplně nebyla teta, takzvaně z přízně, ale to vůbec nevadí. Máma měla tehdy plno práce ve škole, i po večerech, kdy se mj. starala o malé vesnické kino a kulturní život v obci a mě tím pádem neměl kdo hlídat. Babička byla až v Praze a to tehdy bylo vlakem + MHD, na druhý konec Prahy, tedy dost daleko. Jenže když bydlíte na vesnici, každou chvíli se s vámi někdo zapovídá. A tak se jedna stará paní jednou zapovídala s mojí mámou a nic pro ni nebyl problém. Jmenovala se Hermína Hromádková a já jí hned říkal tetička. Když říkám stará paní, tak myslím osobu, jako třeba babičku z románu Boženy Němcové. Tetička bydlela v podkrovním bytě, v secesní vilce z první republiky. Nechávala mne kreslit a pořád mi říkala, že budu výtvarník. Tomu termínu jsem jako dítě vůbec nerozuměl a myslel jsem si, že to je něco od letectví, protože já chtěl být odjakživa pilotem. Tetička mívala jednoduše zařízený pokojík, v něm starou televizi a na ní ručně háčkovanou dečku, ta televize asi ani nefungovala, nepotřebovali jsme ji. Místo televize si se mnou totiž povídala, vyprávěla mi něco z časů minulých, něco ze současnosti, jak ona vnímala svět, občas jmenovala osoby, které jsem ani nemohl znát, ale poslouchal jsem tomu vyprávění trpělivě a se zájmem. Tetička mívala i některé zvláštní zvyky, třeba jak pila po troškách pivo. To pivo si vždy ohřívala v rendlíku a pila jej vždy z hrnku, horké, asi jako my dnes pijeme grog. Když jsem u tetičky někdy přespával, naučila mě dětskou motlitbičku. Pamatuju si dodnes: "Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku, opatruj ji ve dne v noci, od zlého a od nemoci, amen." Moje maminka mne k pobožnosti nijak nevedla, coby učitelka a paní řídící ani nemohla. Jako děti jsme byli jiskrami a pak pionýři, náboženství se k tomu nehodilo. Jenže to něco málo z náboženství, si ke mně, skrz laskavou tetičku, svou cestu rovněž našlo. Tetička mi vyprávěla, jak její nebožtík manžel, postavil kdysi model letadla a vypustil ho a to letadlo letělo daleko, moc daleko. Představoval jsem si ten vysněný model letadla a chtěl být taky modelářem a umět stavět modely, co létají tak daleko. Půjčovala mi rovněž své staré divadelní kukátko, se kterým jsme z okna pozorovali zahradu kolem domku. Ale hlavně, tetička mi vařila úžasnou polévku. Polévku s kapáním z vajec a mouky. K tomu čerstvou pletenou slanou housku. Přísahám, že v životě jsme nic lepšího nejedl! Mana nebeská! Nikdo mi neumí tuhle polévku uvařit, neumím to ani já, přestože se o to občas snažím a pokouším už spoustu let. Tetička říkávala, se smíchem jí vlastním, že na té polévce vůbec nic není, že je to jen obyčejná polévka. Možná tu polévku neumím, protože mi jako základ do ní schází starý tlustý talíř z kameniny a zašlá stříbrná polévková lžíce. Ještě víc mi do ní chybí ale ty laskavé ruce a úsměv tetičky. Ptal jsem se později po všemožných bazarech a vetešnictvích, podobný talíř i stříbrnou lžíci bych snad ještě někde koupil, ale laskavé ruce mojí tetičky, ty prý už dávno nemají. Naposled jsem tetičku navštívil a ochutnal její úžasnou polévku, když jsem byl prvním rokem studentem na letecké střední škole. Krátce potom jsme se z té vísky, po 11-ti letech a mém zde prožitém krásném dětsví, odstěhovali. Vlastně se už stěhovala jen maminka, já byl tehdy na školním internátu a domů jsem jezdil jen na zkrácené prázdniny. Tam v dáli pro mne začínal můj vlastní dospělácký život a moje budoucnost se zde stávala realitou. Domů k mámě jsem se prakticky nevrátil. Oženil jsem se a měl postupně dvě děti, maminka si ještě užila vnoučata. O tetičce, Hermíně Hromádkové, jsem se posléze dočetl v novinách, jak tato vitální stařenka pomáhá, seč jí síly stačí, v nějakém domově seniorů, svým o dost mladším spolubydlícím. To už jí prý bylo přes 92let. Zůstaly mi na ni hezké vzpomínky a chuť té zvláštní polévky na jazyku. Dnes už umím stavět modely letadel, které létají hodně daleko. A ačkoliv nejsem ten správný věřící, občas se zastavím v kostele a pomodlím se. Děkuji za všechno tetičko!