Bývalým sousedům, kamarádům, spolužákům, známým a vůbec všem, kdo ještě čtou. To dnešní psaní, je o jednom starém pánovi, z mého dětství. Možná jste ho taky znali a třeba to bylo trochu jinak, ale já to vnímal svýma dětskýma očima a odstávajícíma ušima, asi takto.

 Starý pán byl jiný. Nepamatuju si ani, jaké měl jméno, jen jeho příjmení, Libra. Když jsme se na konci roku 1968, přestěhovali z Prahy s mámou na vesnici, bylo mi čerstvě, no kolik, skoro šest let? Nebo pět a něco. Z mámy se v místě stala paní řídící ve škole, škola pro 1-5 tý postupný ročník. Bydleli jsme ve školním bytě, co náležel k funkci ředitelky.

 Pan Libra, v té době mým okem dítěte, stařík neurčitého věku, spíš taková místní postavička a řekněme si upřímně, vágus. Chodíval po vsi, vysoká ramenatá postava, v zimě, v létě oděný do těžkého dlouhého kabátu, dlouhé vlasy a neupravený plnovous. Asi už byl nahluchlý, protože na všechny sousedy, i na nás děti, neustále zvesela a nahlas řval.

 Moje maminka se cítila tehdy být paní učitelkou, osobou váženou a vyššího společenského postavení, tak ji zájem pana Libry zrovna moc neimponoval. Pan Libra býval snad kdysi z velmi bohaté rodiny. Oproti škole, musíte se dívat trochu šejdrem, od hlavnho vchodu doleva, ano tam, měl velký dům se stodolou a nebyl tedy bezdomovcem. Jeho nemovitost ovšem pamatovala dobré časy, už někdy před hodně dávnem a přirozeně se, bez údržby rozpadala a zarůstala, se zahradou a přilehlou velkou stodolou, náletovými dřevinami a hustým křovím. Pan Libra v domě asi ani neměl nikdy elektřinu, ani plyn, do domu mu v noci svítila lampa z ulice a on si s tím tak nějak vystačil.

 Kolem roku 1970-71, proběhla vesnicí a okolím, rychlá a moc zlá psí nemoc. Říkalo se tehdy, že to byla psinka, ale kdo ví, moc se to nezkoumalo. Náš milovaný pes Čertík, to tehdy taky nepřežil, stejně jako psi sousedů. Pamatuju, jak jsme Čertíkovi na zahradě, u plotu, udělali úhledný smutný malý hrobeček. Jenže u nemovitosti přece jen chcete nějakého psa na hlídání mít. A kde psa vzít, když žádní psi najednou nikde nejsou? Asi si máma trochu postěžovala před hřmotným panem Librou a pan Libra jí ochotně slíbil, že nám psa sežene. Ten jeho dobrácký hlas slyším v uších ještě dnes, jak volá přes celou náves "Haló, paní učitelkoooó, mám pro vás toho psa!".

 Psa nám opravdu sehnal, maličkou, krásnou a zdravou a mazlivou fenku Žofii, naprosto, ale naprosto čistokrevného voříška, rodem bůhvíodkud. To bylo radosti, než jsme zjistili, že Žofka umí zadávit sousedům slepice, které pak máma musela sousedům potupně platit. Žofie, když jako fena dospěla, nějak přišla ke štěňatům. Na to, že tehdy v obci nebyl jediný živý pes, to byl extra výkon! Nebyl tenkrát problém ta narozená štěňata, po vsi rozdat, když odrostla. Možná žijí potomci naší Žofinky, v mnoha a mnoha voříškovských generacích, po okolí dodnes.

 Starý pan Libra jezdil do sousední obce autobusem, z toho jsme ale moc radost neměli. Občas se v autobuse totiž počůral, smrděl a jednou jsem od něj, rovněž v tom autobuse, chytnul na dálku blechu. Blechu lidskou, ne psí. Naštěstí jen jednu a tu jsem zneškodnil hned večer doma ve vaně. Jako kluci jsme tehdy byli páni vesnice a občas nakoukli i do Librovy polorozpadlé stodoly. Tam byly v řadách, pečlivě seřazené a vyčištěné, secí, orací a další zemědělské stroje, vše do zápřahu za koně. Bylo to, jak někde v zemědělském muzeu, kde se zastavil čas. Říkalo se, že pan Libra nevstoupil, jako jediný z obyvatel obce, do socialistického JZD a tak mu to vše zůstalo. A taky bída, že mu zbyla, až se z toho jaksi pomátl.

 Jednoho mlhavého rána, se hřmotný hlas pana Libry návsí už nenesl, to pan Libra zemřel. Jen ti psi, rodem po naší Žofii, ve vsi zůstali.

  Není to tak dávno, pár let zpátky, co byla na webových stránkách facebooku té vísky, anketa, k pojmenování nové ulice. Vede tamtudy kolem, kde kdysi stával Librův dům, v kopci, co mu místní říkali Librák. Navrhl jsem, ať ulici nazvou Librova. A co byste řekli? Škola je po rozsáhlé rekonstrukci, naproti ní (koukejte od vchodu šejdrem doleva, jak už jsem psal), to vypadá úplně jinak, jsou tam nové hezké domky a zahrádky. A taky ta poměrně nová ulice, co se jmenuje Librova. Vážně! Něco z dob mého dětsví zde přece jen zůstalo. Pan Libra je pořád doma. A tak to je dobře.

 Už dávno tam nikdo z nás nebydlí, život nás zavál jinam, ani moje maminka už nežije. To jen mám takový zvyk, když jedu okolo té obce autem, což je zhruba jednou za rok, či dva, že odbočím z dálnice, zpomalím, objedu krokem náves, zastavím a projdu se po okolí. Vidím co tu zůstalo a co je nového. U školy jako bych potkal zas svoji maminku a někde na konci ulice jako bych slyšel hřmotný hlas pana Libry, "Paní učitelkooó!!

Mně z toho jeho volání, zase na hlavě na chvíli odstávají uši. Asi bych si to dobře pamatoval a vám to teď vyprávěl.