Dnešní povídání je o jednom starém pánovi, z mého dětství. Možná to bylo trochu jinak, než jak to teď píšu, ale já to vnímal svýma dětskýma očima a odstávajícíma ušima, asi takto. Ten starý pán byl prostě jiný. Nepamatuju si ani jaké měl jméno, jen jeho příjmení, Libra. Když jsme se asi tak na konci roku 1968, přestěhovali z Prahy s mámou na vesnici, bylo mi čerstvě, no kolik, skoro šest let? Nebo pět a něco. Z mámy se v místě stala paní řídící ve škole, škola pro 1-5-tý postupný ročník. Pan Libra, v té době okem dítěte, stařík neurčitého věku, spíš taková místní postavička a řekněme si upřímně, vágus. Chodíval po vsi, vysoká ramenatá postava, v zimě, v létě oděný do těžkého dlouhého kabátu, dlouhé vlasy a plnovous. Asi už byl nahluchlý, protože na všechny sousedy, i na nás děti, neustále zvesela a nahlas řval. Moje maminka se cítila tehdy být paní učitelkou, osobou váženou a vyššího společenského postavení, tak ji zájem pana Libry moc neimponoval.  Pan Libra býval snad ldysi z velmi bohaté rodiny. Oproti škole, musíte se dívat trochu šejdrem doleva, ano tam, měl velký dům se stodolou a nebyl tedy bezdomovcem. Jeho nemovitost ovšem pamatovala dobré časy, už někdy před hodnědávnem a přirozeně se, bez údržby, rozpadala a zarůstala, se zahradou a přilehlou velkou stodolou, náletovými dřevinami a hustým křovím. Pan Libra v domě asi ani neměl nikdy elektřinu, do domu mu v noci svítila pouliční lampa a on si s tím tak nějak vystačil. Kolem roku 1970-71, proběhla vesnicí a okolím, rychlá a moc zlá psí nemoc. Říkalo se tehdy, že to byla psinka, kdo ví, moc se to nezkoumalo. Náš milovaný pes Čertík, to tehdy taky nepřežil. Stejně jako psi sousedů. Pamatuju, jak jsme Čertíkovi na zahradě u plotu, udělali úhledný smutný malý hrobeček. Jenže u nemovitosti přece jen chcete nějakého psa na hlídání mít. A kde psa vzít, když žádní psi najednou nikde nejsou? Asi si máma trochu postěžovala před hřmotným panem Librou a pan Libra jí ochotně slíbil, že nám psa sežene. Ten jeho dobrácký hlas slyším v uších ještě dnes, jak volá přes celou náves "Haló, paní učitelkoooó, mám pro vás toho psa!". Psa nám opravdu sehnal, maličkou, krásnou a zdravou fenku Žofii, naprosto čistokrevného voříška, rodem bůhví odkud. To bylo radosti, než jsme zjistili, že Žofka mj. umí zadávit sousedům slepice, které pak máma musela sousedům postupně platit. Žofie, když jako fena dospěla, nějak přišla ke štěňatům. Na to, že tehdy v obci nebyl jediný živý pes, to byl extra výkon! Nebyl tenkrát problém, posléze narozená štěňata, po vsi rozdat, když odrostla. Možná žijí potomci naší Žofinky, v mnoha a mnoha voříškovských generacích, po okolí dodnes. Starý pan Libra jezdil do sousední obce autobusem, z toho jsme ale moc radost neměli. Občas se v autobuse totiž počůral, smrděl a jednou jsem od něj, rovněž v tomto autobuse, chytnul na dálku blechu. Lidskou, ne psí. Naštěstí jen jednu a tu jsem odchytil a zneškodnil, večer doma ve vaně. Jako kluci jsme tehdy byli páni vesnice a občas nakoukli do Librovy polorozpadlé stodoly. Tam byly v řadách, pečlivě seřazené a vyčištěné, secí, orací a bůhvíjaké zemědělské stroje, do zápřahu za koně. Bylo to, jak někde v zemědělském muzeu, kde se zastavil čas. Říkalo se, že pan Libra nevstoupil, jako jediný z obyvatel obce, do socialistického JZD a tak mu to vše zůstalo. A taky ta bída, že mu zbyla, až se z toho jaksi pomátl. Jednoho mlhavého rána, se hřmotný hlas pana Libry návsí už nenesl, to pan Libra zemřel. Jen ti psi, rodem po naší Žofii, ve vsi zůstali.

  Není to tak dávno, pár let zpátky, co byla na webových stránkách facebooku té vísky, anketa, k pojmenování nové ulice. Vede tamtudy kolem, kde kdysi stával Librův dům, v kopci, co mu místní říkali Librák. Navrhl jsem, ať ulici nazvou Librova. A co byste řekli? Škola je po rozsáhlé rekonstrukci, naproti ní (koukejte šejdrem doleva, jak už jsem psal), to vypadá úplně jinak, jsou tam nové hezké domky a zahrádky. A taky ta poměrně nová ulice, co se jmenuje Librova. Něco z dob ze sedmesátých let minulého století, tu tedy přece jen zůstalo. Pan Libra je tu pořád doma. A tak to je dobře, tak to má být. Skoro jako bych ho zas slyšel, jak volá přes celou náves na mojí maminku, "Paní učitelkooó!! A mně z toho zase na hlavě odstávají uši.