Ne tohle není o mě. Je to o jednom starém pánovi z mého dětství. Možná něco bylo jinak, než jak to teď píšu, ale já to vnímal svýma dětskýma očima a vlastníma odstávajícíma ušima, asi takhle. Ten starý pán byl jiný. Nepamatuju si jaké měl jméno, jen příjmení, Libra. Když jsme se cca na konci roku 1968 přestěhovali z Prahy, s mámou na vesnici, bylo mi čerstvě no kolik, skoro šest let? Nebo pět a něco. Z mámy se zde stala paní řídící ve škole, pro 1-5-tý postupný ročník, vážená paní učitelka. Pan Libra, v té době už stařík, místní postavička a - řekněme, že vágus. Chodíval po vsi, vysoká ramenatá postava, v zimě, v létě, oděný do těžkého dlouhého kabátu, dlohé vlasy a plnovous. Asi byl nahluchlý, protože na všechny sousedy, i na nás děti, neustále zvesela nahlas řval. Moje maminka se cítila tehdy být paní učitelkou, osobou váženou a vyššího společenského postavení. Ze zvýšené náklonnosti pana Libry neměla velkou radost. Pan Libra býval snad z velmi bohaté rodiny. Oproti škole, musíte se dívat trochu šejdrem doleva, ano tam, měl velký dům, se stodolou, nebyl bezdomovcem. Jeho nemovitost pamatovala ovšem dobré časy, už někdy před hodnědávnem a přirozeně se, bez údržby, rozpadala a zarůstala, s přilehlou velkou stodolou, náletovými dřevinami a hustým křovím. Pan Libra v domě asi neměl ani elektřinu, do domu mu v noci svítila pouliční lampa a on si s tím nějak vystačil. Někdy kolem roku 1970-71, proběhla vesnicí a okolím rychlá a moc zlá psí nemoc. Říkalo se tehdy, že to byla psinka. Náš milovaný pes Čertík to tehdy taky nepřežil, stejně jako psi sousedů. Pamatuju, jak jsme mu na zahradě udělali smutný malý hrobeček. Jenže u nemovitosti přece jen chcete nějakého psa na hlídání mít. A kde psa vzít, když žádn psi najednou nikde nejsou? Asi si máma trochu postěžovala a pan Libra jí ochotně slíbil, že nám psa sežene. Ten jeho hřmotný dobrácký hlas slyším ještě dnes, jak volá přes celou náves "Haló, paní učitelkoooó, mám pro vás toho psa!". Psa nám opravdu sehnal, maličkou krásnou a zdravou fenku Žofii, naprosto čistokrevného voříška, rodem bůhvíodkud. To bylo radosti, než jsme zjistili, že Žofka umí zadávit sousedům slepice, které pak máma musela sousedům postupně platit. Žofie, když dospěla, nějak přirozeně přišla ke štěňatům. Na to, že tehdy v obci nebyl jediný živý pes, to byl extra výkon! Nebyl tenkrát problém ta štěňata po vsi rozdat, když odrostla. Možná žijí její potomci, v mnoha mnoha voříškovských generacích, po okolí dodnes.
 Starý pan Libra jezdil do sousední obce autobusem, z toho jsme moc ale radost neměli, občas se v autobuse totiž počůral, smrděl, jednou jsem od něj, rovněž v autobuse, chytnul na dálku blechu. Lidskou, ne psí. Jako kluci jsme byli páni vesnice a občas nakoukli i do Librovy polorozpadlé stodoly. Tam byly v řadách, pečlivě seřazené a vyčištěné, secí, orací a bůhvíjaké zemědělské stroje, do zápřahu za koně. Bylo to jak někde v zemědělském muzeu, kde se zastavil čas. Plná stodola. Říkalo se, že Libra nevstoupil, jako jediný z obyvatel obce, do socialistického JZD a tak mu to vše zůstalo. A taky bída že mu zbyla, až se z toho jaksi pomátl. Jednoho mlhavého rána, se hřmotný hlas pana Libry návsí už nenesl, pan Libra zemřel. Jen ti psi ve vsi zůstali.
  Není to tak dávno, pár let zpátky, co byla na webových stránkách facebooku té vísky, anketa, k pojmenování nové ulice. Tam, kde kdysi stával Librův dům, v kopci, co mu místní říkali Librák. Navrhl jsem, ať tedy ulici nazvou Librova. A co byste řekli? Škola je dnes po rozsáhlé rekonstrukci, naproti ní (šejdrem doleva, jak už jsem psal), to vypadá úplně jinak, jsou tam nové hezké domky a zahrádky. A taky nová ulice, jmenuje se Librova. Něco z těch dob, ze sedmesátých let minulého století, tu přece jen zůstalo. Pan Libra je pořád doma. A tak to je dobře. Skoro jako bych ho zas slyšel, jak volá přes celou náves na mojí maminku, "Paní učitelkooó!! A mně odstávaj uši.