Na základní škole jsme si museli v sedmdesátých letech dopisovat s kamarádem ze Slovenska a Sovětského svazu. Adresy a jména jsme dostali přidělené ze školy. Na dopisy v ruštině už si moc nepamatuji, ani o čem byly, vím jen, že jsem několikrát odepisoval a pak tato nucená korespondence nějak sama od sebe utichla. Zajímavé byly spíš zahraniční poštovní známky, co chodily na obálkách těch dopisů. Ty se většinou jinak získat nedaly a já tehdy známky aktivně sbíral, za každou jsem byl rád. Taky jsem si povinně psal s kamarádem ze Slovenska, to už mi šlo lépe a korespondence byla živější. Skoro až moc. Pamatuji si, že jsem od slovenského dopisového kamaráda měl získat nějaké pakobylky. Takové ty zelenohnědé potvůrky, co vypadají spíš jako větvičky stromu, či keře, než jako živý hmyz. Rychle se prý množí. Asi tehdy zasáhla máma, nevím, pakobylky ze Slovenska nikdy nedorazily.

 Jednoho dne nám ředitel naší školy oznámil, že navážeme družbu mezi školami, se slovenskou školou v Rajecké Lesné. Nejdříve přijeli žáci ze Slovenska k nám a my pak jeli školním autobusem k nim. Rajecká Lesná, to byl tehdy snad zapomenutý ráj na zemi, takový ostrůvek v moři zeleně, vesnička mezi kopečky, kde po horách bačové pásli ovce a v salaších z ovčího mléka, vyráběli báječné chutné ovčí sýry.

 Tehdy nás ubytovali myslím v místní škole, byl to výlet a my byli ze školy, na různé podobné táboření zvyklí. Jako dítě jsem nespal k ránu moc dlouho, v pět, šest už venku svítilo krásně slunce a zatímco ostatní ze zájezdu ještě zdatně pochrupávali, rychle jsem si oblékl tepláky, triko, obul kecky a vyšel ven před školu. Tam už čekali zvědaví místní kluci a hned, jestli bych nešel s nima. No, to víte, že šel a hned a moc rád. Skok přes plot. Jazyková bariéra prolomena, družba řádně navázána. Navázána tou nejpřirozenější cestou, jakou to jde, totiž okamžitým klučičím přátelstvím. Šli jsme provozovat obvyklé lumpárny, jako bych tam byl od té chvíle doma. Vyráběli jsme třeba bouchací kuličky, dodnes si návod na ně pamatuju, jak mě to kluci z Rajecké lesné řádně naučili! Bouchaly nádherně. Běhali jsme pak po těch kopcích kolem a až když slunce začalo zapadat, teprve jsem si uvědomil, že tam mám taky někde svoji mámu. No, hubovala, celý den jsem byl fuč. Přesvědčil jsem ji, že jsem aktivně, dle školního plánu, navazoval družbu s  místníma klukama a že se mi to podařilo! Měli jsme jet ten den na výlet, podívat se na lidový skansen a mě by tam ty jejich baráky, stejně asi vůbec nebavily!

Družba se vydařila a moje máma, učitelka, si začala psát s jednou místní učitelkou, paní Pápežovou. Díky tomu jsme se do Rajecké Lesné později s maminkou ještě na pozvání vrátili, tentokrát na letní dovolenou. Koupání v mělké řičce, k snídani čerstvý kus plástu medu s voskem, dobrota nesmírná. Večer na salaši, u ohně a u kotle s ovčím mlékem, žinčica a slanina, s domácím chlebem. Já, který nepozřu dodnes žádné tlusté maso, jsem se tenkrát večer na salaši, naučil jíst slaninu. Kde je těm krásným časům konec?

Jednou mi, když jsem už byl starší a studoval na střední škole, přišel krátce před maturitou nečekaný a milý povzbudivý dopis, právě z Rajecké Lesné, od té máminy známé, tety Pápežové. V dopise bylo přiložených 500 kčs, co taky jiného lépe povzbudí čerstvého maturanta? Hned jsme je s kamarády utratili, v nejbližším restaurantu, přiznávám. Maturitní zkoušky jsem úspěšně složill, jako ty další zkoušky a testy, potřebné k výkonu mého budoucího povolání. Můj vlastní život, tehdy po maturitě, právě začínal.

A to je z družby asi tak všechno. Posílám malou vpomínku a pozdrav, na Slovensko, do Rajecké Lesné, za sebe a svoji maminku.