Na základní škole jsme si museli dopisovat s kamarádem ze Slovenska a Sovětského svazu. Adresy a jména jsme dostali ze školy. Na dopisy v ruštině už si moc nepamatuju, ani o čem byly, vím, že jsem několikrát odepisoval a pak tato korespondence nějak sama od sebe utichla. Zajímavé byly spíš zahraniční poštovní známky, co chodily na obálkách těch dopisů, ty se většinou jinak získat nedaly a já tehdy známky aktivně sbíral, za každou jsem byl rád. Taky jsem si povinně psal s kamarádem ze Slovenska, to už mi šlo lépe a korespondence byla mnohem živější. Pamatuji si, že jsem od něj (jméno jsem už zapoměl) měl získat nějaké pakobylky, takové ty potvůrky, co vypadají spíš jako větvičky stromu, či keře, než jako živý hmyz. Rychle se prý množí. Asi zasáhla máma, nevím, pakobylky ze Slovenska nikdy nepřišly.
Jednoho dne nám ředitel školy oznámil, že navážeme družbu se slovenskou školou v Rajecké Lesné. Nejdříve přijeli Slováci k nám a my pak jeli autobusem k nim. Rajecká Lesná, to byl tehdy snad zapomenutý ráj na zemi, takový ostrůvek mezi kopečky, kde po horách bačové pásli ovce a v salaších z ovčího mléka, vyráběli báječné ovčí sýry.
Tehdy nás ubytovali myslím v místní škole, tak byl to výlet a my byli na různé táboření zvyklí. Někteří spali ve škole, jiní v soukromí, jak to na koho vyšlo. Jako dítě jsem nespal k ránu moc dlouho, v šest už venku svítilo krásně slunce, tak jsem si oblékl tepláky, obul kecky a vyšel ven. Tam čekali místní kluci a hned, jestli bych nešel s nima. No, to víte, že šel a hned a moc rád. Jazyková bariéra prolomena, družba řádně navázána, tou nejpřirozenější cestou, jakou to jde, totiž okamžitým klučičím přátelstvím. Šli jsme hned provozovat lumpárny, jako bych tam byl od té chvíle doma. Vyráběli jsme mj. po vsi bouchací kuličky, dodnes si ten návod na ně pamatuju! Bouchaly nám nádherně. Běhali jsme po těch kopcích kolem vsi a až když slunce začalo zapadat, teprve jsem si uvědomil, že tam mám taky někde svoji mámu. No, hubovala, celý den jsem byl fuč. Přesvědčil jsem ji, že jsem aktivně, dle školního plánu, navazoval družbu s  místníma klukama a že se mi to podařilo! Měli jsme jet ten den na výlet, podívat se na lidový skansen a mě by tam ty jejich baráky, stejně asi vůbec nebavily. Družba se vydařila a máma si začala psát s jednou místní učitelkou. Díky tomu jsme se do Rajecké Lesné později vrátili, tentokrát na dovolenou. Koupání v mělké řičce, k snídani čerstvý kus plástu medu (i s voskem, dobrota nesmírná). Večer na salaši, u ohně a u kotle s ovčím mlékem, žinčica a slanina, s domácím chlebem. Já, který nepozřu dodnes žádné tlusté maso, jsem se tenkrát večer na salaši, naučil jíst slaninu, tam mi dodnes nevadí. Kde je těm časům konec? Jednou mi, když jsem už byl na střední škole (vojenská letecká, na Slovensku), přišel milý povzbudivý dopis z Rajecké Lesné, od té máminy známé, tety Pápežové, která jezdila doma po vsi na Babettě a učila tam na místní škole. V dopise bylo přiložených 500kčs, co taky jiného lépe povzbudí maturanta. Hned jsme to s kamarády oslavili. Maturitu jsem zvládl a dostal ze školy umístěnku na letiště v Čechách. Můj pestrý život tehdy po maturitě začínal a zval mne k úplně jiným povinnostem, později k vlastním dětem a rodině. Posílám tuto vpomínku a pozdrav do Rajecké Lesné, za sebe a moji zesnulou maminku, dnes už bohužel do ciziny.