Protože jsme bydleli s mámou léta na vesnici, patřilo klasické houbaření, téměř k našim obecním a společenským povinnostem. Na houby ze sousedů tehdy chodíval snad každý. Stačilo si o víkendu vyjít do lesů za obcí a tam začínal úžasný houbařský ráj. Pravé hřiby, nádherní kozáci, kulatí poddubáci, sameťáci, modráci, babky, klouzci, lišky, masáci a snad všechny možné dalších druhy, jedlých i nejedlých hub, včetně zákeřných hřibů satanů, co se za jedlé houby jen podle maskují a radost z jejich nálezu je pak jen falešná. Některé názvy těch hub už si ani nepamatuji, ale ty jedlé rozeznat umím dobře. Rodiče mne učili, že v lese nejsou jen houby jedlé a nejedlé, či ty jedovaté. Houby jsme dělili na ty, které my sbíráme a které nesbíráme, i když jsou třeba taky jedlé, ale necháváme je nedotčené na místě. Pro někoho jiného, kdo z nich bude mít radost, až tudy půjde třeba jindy.
 Kozáci rostli samostatně a majestátně, zlaté lišky se skrývaly v hustém březovém hájku, kam jsme se pro ně museli plazit s malým košíčkem po kolenou, žlutaví kluzci v mokré trávě na kraji lesa. Sameťáci se sametovými kloboučky, se skrývali na zalesněných svazích a nejlépe bylo, hledat je strmou necestou vzhůru, shora totiž nebyli vůbec vidět. Klacek do ruky, jako hůl, mnohdy se pěkný hříbek skrýval pod listem a těch se muselo poodkrývat vícero. Jako kdybych ještě dnes viděl ta krásná místa nálezů těch nejhezčích hub. Já, který odmala houbu nepozřu, prostě je nejím, vadí mi na jazyku i v krku, sbírám houby strašně rád. Moje maminka měla naopak houby moc ráda, některé si zavařovala, jiné malé nakládala do octa, další šly do smaženic, řízků, či do polévky (odkud jsem je pak pracně vybíral). Hodně jsme jich usušili do zásoby, na novinách, mezi okny, na skříních a všudemožně. S koncem prázdnin přišla houbová sezona a houbama nám voněl celý byt. Vždycky si na to vzpomenu, jak jsme vzali o víkendu velký koš na brambory a vraceli se, až když byl plný houbového nadělení. Ta krása podzimu kolem, barvy listí, které změnilo fádní zelenou až do žuta a do červena a do zlatava, pozimem voňavý vzduch, až se z něj hlava zatočila. Pak přišel sv. Václav a všude začaly růst jedlé houby václavky, na stromech, na plotech sousedů, na zemi, byly skoro všude, pro ty nebylo potřeba chodit do lesa, jen nasbírat ty nejlepší kusy a trsy a houbařská sezona jimi pokračovala. Nebo když místní JZD nechalo jedno pole rok ladem a ně něm vyrostly žampiony! To jsme se se sousedy domluvili a sbírali je v rojnici. Co jich tam bylo a na každého se dostalo žampionů, přebohatě. K mání na dosah ruky zralé červené voňavé šípky, pozdní sladká jablka, na hlavu nám padaly vlašské ořechy a kaštany. Obvykle jsme doma dokrmovali nějakého menšího ježka, aby přežil nadcházející zimu. Nad hlavou jsem míval na niti vždy nějakého vlastnoručně vyrobeného draka a můj bycikl se na místních cestách skoro nezastavil. To vám bývala podzimní nádhera, v čarokrásném kraji Ladově, když jsem kdysi býval kluk. Jen ty houby nejím dodnes.