Moje maminka vlastnila velmi dlouho, na svoji dobu kvalitní a moderní, českoslovenký fotoaparát Flexaret. Přesný model už si nepamatuji, Flexaretů byla celá řada (modely I-VII. a speciály) a ten její, později "náš" aparát, když jsem později projevil snahu fotit já osobně, kamsi zmizel v čase. Možná jej prodala, když nastoupily na trh elektronické fotoapráty, nevím, v dědictví se tento Flexaret nedochoval. 

 Vraťme se spolu do dob, kdy bylo jedinou možností fotografického zaznamenání skutečnosti, jen klasické focení na film. Z důvodu vysokých cen filmů i cen fotografií, se fotilo převážně jen černobíle a nikomu to tehdy nevadilo. U nás v rodině "trochu" fotil, asi ještě před druhou světovou válkou, už můj děda. Fotografoval ale jen rodinu, na malý kapesní měchový aparát. Nikoliv na film, ale na skleněné desky, které si sám k fotografování připravoval. Po exponování se skleněná deska vyvolávala, jako běžný negativ. Výhodou bylo, že se negativ dal z desky následně smýt a po nanesení další fotocitlivé vrstvy, byla destička opět připravena k použití.

 Všiml jsem si, že na skupinových fotografiích naší rodiny, všichni fotografovaní šilhají kamsi stranou. To je tím, že se tehdy fotilo s bleskem, na otevřenou závěrku aparátu. V místnosti, kde se fotilo, se zhaslo, tma. Všichni fotografovaní byli připravení předem, ve skupince před aparátem, nejdřív se zaostřilo, usmívat se - sýr, nedýchat. Pak se zhaslo. Blesk, to byl trojúhelníkový papírový sáček, s blýskavou chemikálií uvnitř, připínáčkem připnutý na násadu koštěte a se zapáleným doutnákem, za fotoaparátem. Hořící doutnák byl jediný v té tmě k vidění, tak po něm všichni koukali, než to blesklo. Předtím bylo třeba ještě rychle otevřít uzávěrku fotoparátu. Blesk! Tím vznikla fotografie, rychle potmě zavřít uzávěrku aparátu a hotovo. Vydechnout, nadechnout a může se rozsvítit.

 V době, kdy jsem počátkem šedesátých let přišel na svět já, tak už se dědeček rodinnému fotografování nevěnoval, možná díky rozbitému aparátu, nevím. Mě odmala fotila máma, tím zmíněným Flexaretem. Díky mámině Flexaretu, mám dodnes doma dvě těžká nostalgická fotoalba, vzpomínky z mého dětsví a dospívání, která jsou plná malých, poměrně kvalitních a dobře zaostřených černobílých fotografií. Ano, ty fotky jsou malé, protože fotografování, jak už jsme naznačil, bylo vždy poměrně drahým a celkem zbytným koníčkem a peněz u nás doma nikdy nebylo mnoho navíc, tak se spíše vybíralo to nejlevnější, z nabídky fotoslužby, kam jsme nechávali dávat vyvolat film a nechat si udělat fotografie.
 
 Fotoapoarát Flexaret se vyráběl v Československu. Začalo to výrobou fotoaparátů Kamarád I. a II. (1936) u bratří Bradáčů v Praze, pokračovalo pokročilými typy dvouokých zrcadlovek Autoflex a Flexette. Výrobu Flexette, po roce 1938, koupila od Bradáčů firma Optikotechna Přerov (později zestátněná Meopta) a tam také vznikl první Flexaret (1939). Poslední model Flexaret typ VII., byl vyráběn až do roku 1970-71. Docela dlouhá doba, 32 let, na jediný model fotaparátu!! Představte si něco takového dnes, kdy je fotoaparát, už po měsíci od uvedení do prodeje údajně starý a fotografové brblají, kdy vyjde od výrobce něco dalšího! Doba se mění a Flexarety s námi zůstávají, ovšem už spíše jako vymazlené opečovávané kusy, pro sběratele a pro hrstku krásných podivínů, kteří s nimi stále rádi fotí. Víte, že s Fexaretou fotil svá díla, třeba slavný fotograf a umělec, Jan Saudek? Konkrétní aparát na obrázku, pochází z mé skromné sbírky a je to, dle sériového čísla, nejspíše Flexaret typ IIa., uzávěrka Prontor-SVS, objektiv Meopta Mirar f:4,5, ohnisko 80mm. Stáří tohoto aparátu, odhaduji na nějakých 67let. Vkládá se do něj svitkový černobílý, nebo barevný, film, fornátu 6x6, 120mm šíře. Na tento formát je možno s Flexaretem, v základním provedení, vyfotit cca 12 snímků. Pozdější vyšší verze aparátu Flexaret, bylo možno osadit vnitřní mechnickou redukcí, na běžný 35mm kinofilm. V Meoptě byla výroba fotoaparátů Flexaret, ukončena oficálně v roce 1971, z důvodu náběhu výroby techniky pro armádu, fotoapráty se tam zřejmě přestaly vyrábět asi už o rok dříve, údajně z důvodu nedostatku dílů na ně.