"Lepší je stát nohama na zemi a závidět těm nahoře, než obráceně." Když vám v kursu létání na paraglidingovém křídle, říkají tuto úvodní větu, tak jí ještě nerozumíte. Slovům sice ano, ale ne tomu, jaké to je, když letíte, máte nějaký problém a závidíte všem těm, co zůstali dole na zemi.

 Od mala jsem chtěl být pilotem a chtěl hlavně jednou létat. Letadla byla mojí zálibou i vášní, letecké modely stavím a provozuji dodnes. Nějakou dobu jsem, z různých důvodů, k létání nemohl, nebo v určitou dobu ani nesměl, pak to zas nešlo kvůli penězům, rodina, práce, povinnosti, pořád dokola. Když tohle vše, někdy po čytřicítce pominulo, chtěl jsem si létání zkusit na vlastní kůži. Sny se mají plnit, dokud to jde a čytřicítka, ta ještě nic neznamená. Tak jsem se, s dětma už odrostlýma a jedním partnerským svazkem odžitým v rámci od - do, ptal sám sebe, co ještě zažít. Létání bylo na mém seznamu nesplněných přání první.

 Nejjednodušším a finačně dostupným "letadlem", se zdá být paragliding, neboli padákové křídlo, kluzák. Letadlo, co se sbalené doma vejde do skříně, nebo pod postel. Do paraglidingu mne už před tím lákal kamarád, pojď koupíme křídlo a budeme se učit. Ovšem, vždy je lepší takové lákání kamarádů neposlouchat a tak jsem mu odolal.

 Přihlásil jsem se do paraglidingového kursu, zaplatil nemalé kursovné, absolvoval zdravotní kontrolu u sportovního lékaře, prošel jsem a začal se těšit na svůj první let. Sešly se dny a naše skupinka budoucích adeptů létání, nafasovala v kursu na Rané u Loun, tréninková padáková křídla, sedačky, přilby a nezbytné instrukce a už jsme běhali z mírného kopce a učili se nafouknout padákové křídlo a udržet jej správně nad sebou.

 Sem tam se dalo uletět pár metrů, doběhnout, sbalit křídlo do "květáku" a zase klusat zpět na místo startu. Další den to samé - počkat! Dnes už budeme létat, neb jsme se prý včera naběhali dost. Tak pravil zkušený instruktor. Prý nám to docela už jde, kromě startu, letu a přistání a to teď budeme usilovně cvičit. Takže vyšplhat na kopec Raná. Vybalit křídlo, zapnout šňůry karabinami k sedačce, sebe do postroje,nafouknout padák a rozeběhnout se, s křídlem nad hlavou. No, zkuste udělat čtyři, pět, rychlých kroků z prudkého kopce! Tak to nějak nešlo i šlo, občas jsem padák vymotával z křovisek a občas letěl. V kapse bundy vysílačka a instruktor, řídící můj velký let. Pár vteřin, pár desítek metrů, přistání pod kopcem, sláva, zabalit padák a znovu šplhat nahoru. Mezi létáním nezbytná teorie, snažíte si to všechno zapamatovat, je to vše důležité, jenže praxe je praxe.

 Další den vylezeme na kopec, ale je hezky a zvedá se termika, prý je to na tom kopci dnes nebezpečné, tak sejdeme s padáky v batozích dolů a jedeme autem do Panenského Týnce, na letiště a na naviják. Navijákem na lanku jednoho pilota s parakřídlem vytáhne instruktor nahoru, jako draka, či větroně. Ten pilot si tam pak má nahoře zkoušet zatáčení (ne, není to tak jednoduché, jak to zpočátku vypadá) a druhý se připraví, toho vytáhne na ocelovém laně taky nahoru a toho prvního, co si mezitím zkoušel zatáčky, navede na přistání proti větru.

 Prý jsme pořád jak dřevění, všechny pohyby děláme pozdě, vyčítá nám instruktor. Nevím, nějaká ta radost z létání se nedostavuje, spíš strach. Jak se začne při startu zmenšovat letiště, jak shora vypadá všechno jinak, žaludek se houpe, bojíte se tvrdého přistání do neznámého prostoru. Jednou se přetrhlo vlečné lano, odhazuji zbytek lana a přistávám do pole. Balím padák do "květáku" a vracím se pěšmo zpět na start.

 Další den jedeme zas na naviják, začíná léto a má být hezky. Létáme pořád tím stylem, že jeden jde na start a druhý, co startoval před ním, přistává. Startuji jako první a zkouším si, po odpojení vlečného lnana,  nahoře zatáčky. Ono to není snadné, když máte, kromě tahání za řidicí šňůry, změnou těžiště křídla, vyklonit sebe sama stranou, do volného prostoru a předpisově takto zatočit. Padák nad sebou moc nevnímáte a pud sebezáchovy vám stále pracuje, brání vám se vyklonit do prostoru, ne, ne a nejde mi to.

 Po nějaké chvíli slyším instruktora, jak na mne vysílačkou volá, že už mám přestat blbnout, nastavit křídlo přímo proti větru, počkat, až navede kolegu na přistání a že mi pak pomůže. Nojo, jenže já byl z nás dvou přece ten první ve vzduchu a měl jsem teď přistávat, ne on, něco se asi děje. Plocha letiště se zdá být pode mnou čím dál menší a menší, to není dobré. Zřejmě stoupám a stoupám dost rychle. Nemám žádný přístroj, který by mi to povrdil, kromě mého žaludku, z jehož mnoha varování se celý let těžce pokouším nic nevnímat.

 V kapse bundy je vysílačka, instruktor mě nějak snad dolů dostane, ale jak? Po žebříku? Jsem už dost vysoko, tak velký žebřík asi nikde žádný není. Teď už se ale vážně a regulérně bojím, mám strach a závidím vám všem, kdo jste na zemi. Jak jsou pravdivá slova v úvodu tohoto vyprávění! Konečně zachrastí vysílačka a instruktor se mě ptá, zda si pamatuju nouzové letové postupy. V tu chvíli nevím nic, čisto a prázdno, nepamatuji si ani jak se jmenuju, natož nějaké postupy, sakra! Odpovědět mu, by znamenalo stisknout tlačítko na vysílačce. Jenže to udělat nemohu, křečovitě se držím obou řidících lanek paraglideru a třetí ruku -  ne, nemám! Začíná drama a já jsem v hlavní roli. Už jsem říkal, že se bojím?

 Instruktor mi rozumí, opakuje do vysílačky teorii, mám si odpočítat lanka od náběžné hrany kluzáku a zavěsit se na ně. Stoupám a ze země jsem prý vidět už jen jako tenká čárka na obloze, směje se mi instruktor. Nejdřív zkusíme zmenšit plochu křídla, "zalomit/sklopit" jeho "uši". Ve slabém stoupavém proudu to prý často pomůže. Snažím se, daří se mi to, ale žádný výsledek, sklopení uší padáku nepomáhá, stoupám rychle, výš a výš. Tak jo, zkusíme "Full Stall". Odpočítat šňůry a zavěsit se rukama, jen za prostřední lanka padáku, tím se uprostřed glideru zlomí původní tvar křídla, zbortí se jeho nosný profil a pilot s padákem se pár stovek metrů propadne dolů.

 Tohle se dá cvičit, jen když jste vážně dost vysoko na zemí, mnohem výš, než jsme dosud létali. A taky se to cvičí až mnohem později. Jenže asi zrovna není jiné řešení, jak mne  dostat dolů. Jednoduché a že to nic není? Zkuste si to, v sedě, na vratké látkové sedačce, natáhnout se rukama co nejvýš a zavěsit se a přitáhnout, za pouhá dvě lanka, která mají průměr asi 2-3mm. Řeže to do rukou i přes rukavice, plnou vahou vašeho těla.  

Chvilku to vydržím a pak musím pustit, tenhle padák je stabilní, sám let zas vyrovná. Krátký odpočinek, ještě jsem moc vysoko a v silném stoupavém proudu. Totéž opakuji podruhé, jak mi síly stačí.

 Konečně instruktor hlásí, že jsem ve správné letové hladině a venku ze stoupavého proudu vzduchu, po chvilce manévrování, mne navádí na přistání. Prý kdybych byl chtěl, mohl jsem se proletět až někam do Rakouska, měl jsem ktomu dobrou výšku, na dálkový přelet. Nasával mne, i s padákem, krásný, ale vážně moc krásný bouřkový mrak, směje se mi. Byl jsem prý už skoro u základny toho mraku. Ale chválí mě za vzorový "Full Stall" a dává ostatním za příklad. Rád bych tuhle pochvalu přenechal někomu jinému, z naší skupiny, hm..

 Jak mohl být ten mrak vysoko, snad až 1500-1600m? Fujtajbl vespolek, přátelé. Při dalším letu, tentokrát už mormálním, při přistání, mi ošklivě a boletivě ruplo v levém koleni a to koleno mi dalo na vědomí, že tohle už rozhodně nechce opakovat. Bolelo to fest, žádná malá bolístka, která hnedle přejde. Usuzuji, že padákové létání není nic pro mne, nahoře se pořád jen bojím, místo abych si létání užíval, silný pud sebezáchovy mi brání vyklánět se do prostoru a řídit tím padák, navíc mi i moje nohy dávají vědět, že toho mám rychle nechat.

 Zkusil jsem to, létal jsem, splnil si svůj dětský sen, mám nezapomenutelné zážitky, ale tento sport není určený pro mne. Děkuji a loučím se, kurs už stejně po týdnu končí. Cestou zpět se z telefonu dozvídám, že za mnou právě jede kamarád, který mi léta dlužil větší částku, vrátit mi moje peníze. Vytahuji seznam, tak copak to tam máme dál? Létání škrtám, další je windsurfig? Nu, proč ne, padat z prkna do vody, je asi mnohem bezpečnější, než padat z výšky na tvrdou zem. Vždy jsem chtěl vědět, jak se po vodě dostat, jen s pomocí plachty, tam a zpět, když fouká vítr jedním směrem. Jdu na to, seznam mých dávných přání nepočká. Jenže to je zas jiný příběh, o tom vám bud povídat zas někdy příště.

P.S. Jak jsme na kursu paraglidingu ukončili včas létání a sešli pěšmo dolů z Rané, s padáky v batozích, kvůli vznikající bublinové termice na svahu, jeden z pilotů prý toho jevu ten den a faktu, že i zkušení piloti jdou s padáky na zádech zpátky dolů, nedbal. Rozbalil křídlo a odstartoval, jako jeden jediný. V bublinové termice se prý padák chová jako kapesník. Za letu se mu sroloval a ten pilot se zabil. My jsme u toho nebyli, jeli jsme létat jinam, na naviják, dozvěděli jsme se to až večer. Ne, už nechci létat, vyzkoušeno a škrtnuto, díky.