Milá knížečka, moudrá, vlídná a dojemná. Nepotřebuje stovky stránek, stačí jich 108, aby vzala za srdce. Je psaná krásným jazykem z Krkonoš. Autorka Marie Kubátová v horách žila a knížky z tohoto prostředí s láskou psala.

Knížka nás seznamuje s tím, jak to bylo na přelomu 18. a 19. století s léčiteli v horách. Měli svůj cech, skládali tovaryšské zkoušky. Kořínkářství, umění léčit bylinkami, se předávalo ústně, z otce na syna. Léčivé kapky a mazání se prodávaly na trzích, kam kořínkáři cestovali při poutích a jarmarcích s krosnou na zádech nebo s koníkem a vozem s plachtou.

Kromě poznatků o bylinách dovídáme se také o způsobu života v chalupách. Pravidla soužití byla jasně daná a několik generací v nich žijících je po léta s pokorou respektovalo.

Příběh léčitelovy rodiny nám vypráví léčitelův syn, mladý tovaryš Hans. Vyučen otcem po pěti letech úspěšně složil zkoušku a byl přijat do cechu.

Hans se na trhu seznámí se svou nevěstou Káčou, ožení se, čekají pacholíčka. Milovaná a moudrá babička, která toho Hansovi v jeho dětství i mládí tolik předala, umírá. Štafeta života v chalupě se předává.. ,,Mladí teď budou potřebovat mojí větší světnici, tak už se odeberu domů mezi své,“ říkala babička tak dlouho, až se to stalo.

Postava mladé ženy Káči ukazuje na tvrdý život v horách. Když její matka umírala, ona jako dítě jí slíbila, že se o sourozence a rodinu postará, že žádná macecha do chalupy nepřijde. Slib dodržela, starala se, jako dospělá mládence odmítala, o doprovod z draček nestála, až ji vyprovokovali, zda za dvě zlaté nepřinese lebku z márnice. To byly velké peníze, a proto to udělala, což ji pak provázelo jako pohana.

,,Muži by měli nabrat statečnost od ženské, která se uváže vychovat šest dětí,“ řekl otec Hansovi, ,,já neměl utišující lék pro umírající ženu nad slova její malé dcerky“. O léčivé síle slov je zde psáno hodně i mezi řádky této krásné a laskavé knížky.

Hansův otec Johann Christopher Rittmann se v té době rozhodl porušit tradici a prvně sepsat svůj receptář. Posléze se začínají rozvíjet oficiální lékárny, cech léčitelů se bojí kontrolních komisí a zlobí se na Hansova otce.

Není divu, že autorku zaujal a inspiroval receptář uložený v krkonošském muzeu ve Vrchlabí, je v německém opise Medizinbuch von Johann Christopher Rittmann, Destilateur zu Krummhubel, A.D. 1792. Spisovatelka Marie Kubátová měla k této tématice blízko, vystudovala přírodní vědy a byla magistra farmacie.

,,Když jsem drtil hořcový kořen, zjevila se mi stráň, zažloutlé schnoucí už zelení a modrá zvonci hořcových květů.

,,Takovej je život, hochu,“ říkala babička u těch zvonců. ,,Nahoře krásnej květ a dole hořkej kořen. Jestli tu kvete statečně do hlubokýho podzimu, pak chce náš Pán lidem říct, že je ten život přeci krásnej. Jestli ji něco shůry zalejvá, jsou to slzy nešťastnýho milování. Jenže co je šťastný či nešťastný milování – bez lásky by byl život jen ouhor, a slzy jsou rosa, ať padají shůry nebo z lidskejch očí.“