Mé cesty po Švýcarsku mi připomínají pohádku o Popelce (tu naši, nejhezčí). Po prvé jsem tam byla v umouněných šatech, po druhé už to bylo lepší (asi jako ta Popelčina zelená myslivecká kamizola) a po třetí – to už byl ples v luxusních šatech.

Nejdříve jsem tu krásnou, podle jakési šablony upravenou zemi, navštívila hned poté, co byly přestřiženy hraniční dráty. Hladoví po cestování, zvědaví, co nám tolik let bylo zatajováno a odpíráno, jsme se vydali do neuvěřitelných Alp. Bylo to stejně barevné jako na obrázcích. Muškáty v oknech sytě zářily, cesty byly rovné, lemované posečenými loukami a odpadky byly tam, kde mají být. V koších. Cestovali jsme velice skromně. Spali jsme v autě, myli se v potocích, jedli české paštiky a pranic jsme se nestyděli. Ba naopak. I za naší neutěšené finanční situace jsme se odvážně pustili do objevování světa a svět nám to tehdy shovívavě trpěl. Putovali jsme po úpatí Matterhornu, obdivovali horská jezera, prošli si ekologicky se chovající Zermatt se svými elektrovozítky, svišti, zelenými loukami s hořci a stylovými horskými stavbami. Potkávali jsme voňavé lidi (což se o nás říci nedalo), nahlíželi do zářivě svítících oken restaurací (jako ty chudé děti z Ladových obrázků) a přemýšleli o tom, zda se nám jednou podaří být uvnitř a koukat z těch oken ven.

Stalo se. Při mé druhé cestě do švýcarských Alp byla naše finanční situace podstatně utěšenější. Chovali jsme se sice skromně, ale ne ostudně. Ubytováni jsme byli v krásné romantické stodole v ještě krásnější alpské chatě. Částečně jsme se stravovali z vlastních zásob, ale tu sklenku vína u večeře jsme si už dopřát mohli. Na lahev to ještě nebylo (ach, to přepočítávání), ale jízdenky na vysokohorské vláčky jsme si dopřáli. Vždyť jsme chtěli vidět ty nejvyšší velikány, dotknout se jich a pokusit se nadechnout ve výškách nad 3000 metrů. Zážitky z tak úžasné cesty umocňovali ještě naši kamarádi, kteří nám tuto cestu naplánovali, zprostředkovali a obohacovali humorem a poznáním.

Po třetí jsem jela s rodinou. Bylo to jen na pár dní. Sloužila jsem jako hlídací babička, která ke sjezdovce v době kojení přivážela mamince lyžařce naši malou ratolest, aby nebyla o hladu. Ostatní proháněli lyže. (Druhá babička hlídala tehdy, když já nasadila brusle a sama na ledové ploše vzpomínala na své krasobruslařské dětství).  Lyžařům jsem nezáviděla. Nesnáším ty závěsné lanovky a při tom se pohupující vysokohorské štíty. A tak jsem si v pohodlí hotelu užívala kochací nálady. Miminko spalo v kočárku a já v klidu z překrásného hotelu Eiger pozorovala ještě krásnější horu Eiger. Popíjela vínko a vzpomínala na první návštěvu Švýcarska, kdy jsem doufala, že někdy budu moci sedět uvnitř té krásné restaurace. Ta doba přišla. Přišlo i to, že jsme si k snídani dopřávali šampaňské a lososa, voněli jsme a spali v hebkých peřinách.

Je dobře, že jsme se posunuli. Je dobře, že můžeme cestovat důstojně. Je dobře, že naše cestovní pasy jsou tak silné, že se můžeme podívat téměř kamkoliv.

Nesmíme ale zapomínat!