Před nedávnem jsem dostala jeden moc krásný až dojemný mail. A to je co říci, když internetem se šíří denně tolik hloupostí. Nedalo mi se nezamyslet a jeho základní myšlenku obohacenou o mé vzpomínky poslat dál. Proto své zamyšlení posílám seniorům, abych se tak podělila s nimi o své myšlenky. Možná mnozí nebudou souhlasit, jiní zase ano, ale každý jsme jedinečný a výjimečný, a tak i každý má právo na svůj názor.

Nepletu do toho politiku, kterou nemám ráda, ale jen prostá slova, myšlenky a krásné vzpomínky. Pořád se všichni ohání demokracií a slušnou společností. Každý z nás seniorů si pod těmito pojmy představí své, já to mám takto…

Ve svých třiašedesáti letech jsem zažila mnohé a mnohé znám ještě z vyprávění své maminky, která je ve věku úctyhodných 88 let. Vzpomínám si i na vyprávění mé babičky, která se dožila 100 let – narodila se v roce 1906. Kolik vody uplynulo od roku narození mé babičky do dnešních dnů a co se všechno stalo nejen v technickém pokroku, ale co se stalo i s lidskými hodnotami. Je toho dost a dost, a tak jen okrajově…

Z těch technických jsou to převratné až skokové vynálezy od koňských povozů k prvním autům, vlakům, letadlům, raketám, kdy člověk pokořil do té doby nemožné, obletěl naši Zemi a hodně silně věřících lidí zjistilo, že tam k jejich úžasu nesídlí Bůh, člověk přistál na Měsíci a prošel se po něm. Moje babička byla nějakou dobu v němém úžasu. Na poli medicíny a uzdravování lidí se od tradičních bylinek, kterými se léčili lidé, protože nic jiného nebylo, přešlo k řadě léků, které sice něco vyléčí, ale zase na něco působí negativně. Vymyslely se antikoncepční pilulky, rentgeny, sona a další přístroje odhalující skrytá zákoutí našeho těla pouhým okem nezjistitelná. Dobře je, že se dnes zase začínáme vracet k bylinkám a starým radám, i když ne vše se tím dá vyléčit, ale nač brát hned hrsti prášků, když to občas jde i jinak a šetrnou formou.

I v oblasti péče o své tělo jsme dospěli k tomu, že o tělo se musíme den co den starat, dodržovat hygienu těla i duše, protože jen tak, ruku v ruce to funguje. Nemá se sice nic přehánět, ale základní se musí dodržovat. V oblékání se móda přizpůsobila stylu života, od krásných, zdobených šatů pro bohatou společnost a prostých, často záplatovaných sukní, halen, věrtochů jsme sice pomalu, ale vytrvale přešli k pohodlnému oblečení pro tu kterou dobu. Ženy začaly nosit i kalhoty, do té doby jinak nemožnou součást oblečení pro ženy, délka sukní a šatů se různě zkracovala či prodlužovala a dnes se dá říci, že každý nosí co je mu libo a v čem se dobře cítí. Jen bych řekla, že mnohým dost a dost někdy chybí vkus a někteří za každou cenu musí mít něco extra, co jiní nemají.

Lidé se milovali jako dnes, jen s tím rozdílem, že si před Bohem slíbili věrnost až do smrti a že budou při sobě stát v dobrém i zlém. A to dodržovali. Téměř nebyly žádné rozvody, tahanice o děti a majetek. Děti byly darem od Boha, rodiče, ač často nemajíce peněz, se o ně dobře starali a vychovávali je, jak jen uměli. Nebyly žádné manželské poradny, žádné poradny pedagogické, psychologické, žádní psychologové. Děti, když zlobily, dostaly na zadek, vše jim stručně vysvětlili rodiče, protože na nic jiného nebyl čas a i tak to bez problémů fungovalo.
Děti se doma i ve škole vedly ke slušnému chování k rodičům, učitelům a starším lidem, pozdrav a úcta ke starším byly nejen slušností, ale každodenní součástí života. Kam se to jen v dnešní době vytratilo? Sami víte, jak to je, bojíte se v autobuse říci mladému puberťákovi, aby laskavě vstal a pustil vás nebo jiného sednout, abyste nedostali po papuli…

Za tu dlouhou dobu nebyly vždy rádia, televize, CD, DVD a počítače, nebyly mobilní telefony a další vymoženosti, nebyly fotografie, videa, vše se postupně vyvíjelo. Lidé si ale přeci pamatovali ty, které si pamatovat chtěli, měli je, a to hlavně děti a své nejbližší, ve svém srdci.
Dětem večer rodiče četli pohádky, a tak děti měly i slušnou slovní zásobu na rozdíl od dnešní populace. Děti nevysedávaly u počítačů a televize, celé dny lítaly venku, netrápily je tolik nemoci ani alergie, občas se popraly, ale za chvilku už nevěděly, že se něco událo. Měly i své povinnosti a občas rády i nerady je plnily, tak jako někdy my všichni, a to sáhněte do svého svědomí.

Jako děti jsme došli mamince na nákup s dvackou v kapse a nakoupili jsme mléko, chléb, rohlíky máslo a ještě nám zbylo na eskymo za padesátník. Nebyly automatické pračky, ani sušičky, prádlo se namočilo, vypralo ve vířivé pračce, vyždímalo ve ždímačce a usušilo na sluníčku nebo nechalo alespoň tři hodiny na mrazu. Pralo se skoro celou sobotu. V neděli byl dobrý nedělní oběd podle toho, jak bylo peněz, většinou se sešla celá rodina, pokud to bylo možné. Maminka upekla bábovku a uvařilo se obyčejné, čerstvě mleté kafíčko. Nebyly kávovary, rychlovarné konvice, trouby se šestým smyslem, myčky nádobí. Maminka ponořila ruce do dřezu, já utírala a bratr uklízel nádobí. Vše jsme přežili a často na to vzpomínáme i v tomto již pokročilém věku s úsměvem na rtech. Nebylo moc peněz i na oblečení pro nás museli rodiče šetřit a my jsme si ho docela vážili. Věděli jsme, že když ho zničíme, dlouhou dobu nic nového nebude. A jak je to dnes? Oblečení je drahé a děti si ho určitě moc neváží, což je každodenně vidět na ulicích.

Celá doba je provázaná penězi, které ji i zkazily, zkazily i morálku, protože jediné, co zůstalo, je to, že když máš peníze, máš moc a s mocí roste chuť mít stále víc. Jsou propastné rozdíly mezi bohatými, střední vrstvou a doslova chudými. Řada dětí nemá vztah k penězům, jsou zvyklé je od rodičů po hrstech vyžadovat a dostávat a to jim vyhovuje. Nikdo je neučí finanční gramotnosti a taky nikdo nekontroluje, za co je utrácí. A tak se potom rodiče diví, že děti přiveze policie opilé v tom lepším případě, nebo jim sdělí, že jsou hospitalizovány v nemocnici, že se předávkovaly, někdy bohužel policie jen konstatuje úmrtí. Nikdy v mládí jsem si nedovedla představit, že to za svůj život poznám.

Já jsem však moc ráda, že jsem žila v té minulé době, měla tepláky s vytlačenými koleny, občas trochu otrhané na venkovní skotačení, občas zděděné oblečení, ale vždy čisté, dostala jsem korunu na dvě eskyma - jedno za padesátník, ještě dnes mám na jazyku tu jeho chuť. Chléb voněl, rohlík se dal bez problémů jíst i třetí den a chutnal, to máslo i mléko, to byla chuť i vůně. Šunka i šunkový salám byly opravdu salámy a ne ty dnešní salámy se sojovou náhražkou a kdo ví, čím ještě nastavené a plné éček.

Pamatuji si na moji první paní učitelku, která nás vedla až do čtvrté třídy, byla jako naše máma, ale i potom jsem měla já i můj syn štěstí na třídní učitelky, kterým by dnes patřila vyznamenání, nelitovaly čas, aby nám vysvětlily po vyučování, čemu jsme nerozuměli a to bez nároků na mzdu. Naučily nás slušnému chování a jejich rady platí dodnes a my je ctíme, i když ony už jsou dlouho na pravdě Boží. Nikdo si k učitelům nedovolil nějaké nevhodné chování, ani ve snu nás to nenapadlo a podívejte se dnes, žáci šikanují učitelku, která spáchá sebevraždu. No, kde to jsme? Ve vyspělé civilizované společnosti? To se teda máme čím chlubit!!

Jak jsem v úvodu psala, je mi 63 let, ale dnes je opravdu svět k nepoznání, od doby, kterou si moc dobře pamatuji. Je pln nenávisti, zla, moci a síly peněz, a proto pro dobro a slušné chování zde není a myslím, že už asi nikdy nebude, místa. Jen je mi líto našich dětí a jejich dětí, našich vnuků, kam až svět dospěje, v čem budou žít a vychovávat zase svoje děti a jejich děti, své vnuky.

Já už budu tiše někde spát svůj věčný sen a nejen já, avšak naše děti a vnuci budou žít svůj život v této rádoby demokratické, ale podle mě netolerantní, nenávistné a silně konzumní společnosti, která se za několik let propadne na úplné morální dno.
Doufám jen, že se z toho věčného snu neprobudím, protože to, co bylo krásné, ne však bez chyby, v mé mysli zůstane navždy, navždy mi zbydou jen krásné vzpomínky na tu, pro některé krásnou, pro některé nenáviděnou dobu….