Špindlerův Mlýn byla od roku 1953 každoroční prázdninová destinace pro naši rodinu. Moji rodiče zde měli přátele a k tomuto místu, vlastně k celým Krkonoším, je poutala velká láska. Bohužel, otec zemřel mlád, maminka je vysokého věku, změnily se poměry, dnes jsem v důchodu i já s manželem, ale takto hledím na místo, které je mojí srdeční záležitostí, dnes.

Špindl už není to, co býval, změnily ho peníze a moc, závody ve výstavbě drahých apartmánů a vil pro zbohatlíky, kteří tam přijedou několikrát za zimu a po zbytek roku jsou z velké části obydlí prázdná. Když si prohlížím staré fotografie od rodičů, zjišťuji, že kde byly kvetoucí horské nivy, tam je dnes vše zastaveno, mnohdy i dost tristními, rádoby architektonicky vznešenými objekty, pro mě však dosti nevkusnými do horského prostředí. Je mi z toho nanic. Navíc v takovém horském středisku by se slušelo stavět objekty jako například v Alpách v Rakousku, ale ne moderní styl do města.

Když si vzpomenu, jak jsme chodili s bratrem a rodiči po okolí Špindlu a ze všech míst byly krásné a působivé výhledy na městečko a okolní vrcholky, např. na Medvědín, Kozí hřbety a to ve všech ročních obdobích. Po kopcích okolo náměstíčka byly rozesety nízké, krásné roubenky s bílými okénky, které k horám neodmyslitelně patřily. I ostatní staré stavby byly přizpůsobeny horskému prostředí. Dnes odevšad hledíte jen na rezidenční domy, honosné vily zakrývající ty nádherné výhledy. Prostě, kde se dalo stavět a byl pěkný výhled, tak se povolilo stavět a to ani nechci zmiňovat zákulisí stavebních povolení.

Noční život se zde přiblížil velkoměstu, hlasitá hudba a diskotéky. Kde jsou ty doby, kdy jsme vždy s rodiči chodili po večeři na večerní procházku Špindlem, a když jsme se vraceli, bývala už noc. Byl zde nebeský klid, jak říkal tatínek, jen hvězdy nám svítily na cestu, měsíc svým třpytem osvětloval jinak tmavé vrcholky hor v okolí Špindlu. Vzduch byl čistý, provoněný vůní lesa, Labe šumělo a dynamicky protékalo uprostřed Špindlu, někdy jsme s bratrem neodolali a před hotelem, tehdy se jmenoval Hvězda a byl jen tak 30 metrů od starého mostu, jsme se vykoupali v Labi a trochu si ještě zařádili pod jezem. Studená voda nevadila a domů jsme to měli tak 20 metrů. Kdepak ty krásné doby jsou?

U Labe, kousek před Dívčími lávkami, stávalo nahodile něco málo stanů, než tam správa KRNAPu zakázala stanovat. Jednou zde stanovali i naši známí. Opekli jsme na návštěvě buřty, nějaké to pivko a za burácení hromu jsme utíkali všichni do hotelu. A že bouřky zde byly spolu s děštěm hodně vydatné. Na tuto nikdy nezapomenu, nějak se v údolí motala, trvala dlouho a byla dost hrozná. Do dnešní doby jsem takovou druhou nezažila. Ale to bylo vše ještě za dob mého mládí, které už je nenávratně pryč, stejně tak, jako po těch letech skoro zmizel starý Špindl, resp. hlavně po revoluci.

Zbyla jen fara, budova školy, pošta, Mléčný bar, hotel Start a ještě pár dalších. Změnil se co do podoby, ale i co se týká cen. Ceny např. nudlové polévky a obyčejného guláše vás doslova uzemní, když stojíte před hotelem u vystaveného jídelního lístku. Taky s ubytováním to není jiné. Proto ubytování hledám vždy ve slevových akcích, protože jinak je to pro většinu důchodců nedostupné. A to nehledím na to, kolik hvězdiček bude mít hotel. Stačí mi postel, sprcha a polopenze.

Do hor jedu především proto, abych znovu prošla krásná místa spojená s mým životem a oživila si vzpomínky na ty, kteří v dětství mně a mému bratrovi tyto krásy ukazovali a učili poznávat přírodu a dnes už nejsou mezi námi. Vyrazím s manželem za poznáním hor ráno hned po snídani a vracíme se skoro za soumraku. Pak sprcha, večeře a únovou usínáme, abychom v našem věku načerpali sil do zítřejšího putování. Hlavně od jara do podzimu zde uvidíte nejvíce Němců nebo Holanďanů. Pro ty je tu pobyt za hubičku a dávají to někdy dosti znát, kdo je tu pánem, a hoteliéři se předhánějí, no euro je euro, tak se mohou přetrhnout.
Často, i přesto všechno, co se mi nelíbí, se sem ráda vracím, protože vzpomínky a výhledy na oblíbená místa mám stále ve svém srdci i mysli, a když se na nějakém místě zastavím a zavřu oči, vidím, jak to tu vypadalo dříve, a to mi nikdo, Bohu dík, nevezme.

A pro ty, kteří okomentovali můj příspěvek Starý, bílý most něco z historie:
V němčině se město dříve nazývalo Spindlermühle podle rodiny Spindlerových, která vlastnila v obci mlýn. Předtím se však obec vždy jmenovala Svatý Petr (dnes část města). Jenže v žádosti o povolení stavby kostela, zaslané císaři, bylo u podpisů rovněž uvedeno – sepsáno ve Špindlerově mlýně. Žádost totiž občané sepisovali právě v tomto mlýně Špindlerů. A jelikož jsou podobné názvy obcí v německy mluvících zemích časté, došlo k omylu a zpět se vrátilo povolení ke stavbě kostela v obci Špindlerův Mlýn. Občané raději obec přejmenovali, aby mohli stavět. Zaslání nové žádosti by mohla být brána jako urážka neomylného úřadu a kostel by tu už určitě nestál.
Nejstarším dochovaným záznamem od počátků Špindlerova mlýna je z počátku 16. století, kdy několik chalup sloužilo jako útočiště horníkům pracujícím v nedalekých hutích, které zpracovávaly železnou rudu. (Zdroj: Wikipedie).

Nakonec několik snímků z mé poslední návštěvy Špindlu s maminkou k jejím 85. narozeninám.

1. a 2. údolí Svatého Petra - snímek 2. sjezdovky ve Svatém Petru

3. jedna z honosných vil

4. a 5. rezidenční byty- cena /údajně 70 000Kč /m2,no nekup to!

6. Sněžka z vrcholu Medvědína

7. bývalý hotel Hvězda u mostu, dnes přejmenován a přistaven

8. kostelík ve Špindlu