Zklamání po půl století
6. 9. 2019
Jednoho zářijového dne, i když slunce ještě dosti hřálo, ale vzduch už začínal vonět podzimem, jsem stála spolu s manželem na začátku hodně starého mostku, který spojuje břehy řeky Krounky a byl v době dávno minulé vyroben zručnými dělníky Tatry Kolín. Tekly mi slzy jako hrachy. Takovou sílu měl ještě, nebo právě proto, i po více jak padesáti letech tento okamžik. Nebránila jsem se, vrátila jsem se v duchu hodně do minulosti, do dob svého mládí a do místa, které se stalo mojí další srdeční záležitostí. Byla jsem však zklamána..
Je to už více jak půl století a mnoho vody uplynulo v Krounce, kdy jsem jako školák - sportovec plaveckého oddílu každoročně o prázdninách spolu s dalšími z oddílu trávila tři týdny na letním táboře v Předhradí u Skutče.
Byl to tábor, jaký třeba znají skauti ze svých táborů. Stan s dřevěnou podsadou a střechovou celtou, slamníky nacpané slámou, spacák, polštářek, vojenský kufr s oblečením na tři týdny a hlavně baterka s náhradní baterií. Jedna velká otevřená jídelna pod střechou a v její zadní části uzavřená kuchyň se skladem potravin a marodkou. Elektřina nebyla zavedena nikde, v kuchyni se vařilo na kamnech, dřeva v okolí bylo dosti. Lesy jsme zdatně čistili od souší a učili se tak kácet a řezat dřevo. V jídelně, taktéž i v kuchyni, stačily k svícení petrolejky a jaká to byla romantika. Vybetonované toalety, ovšem bez dlažby a obkladaček, byly asi 20 metrů za táborem. Pro někoho dnes nemožné, věřím, že by nikdo z rodičů tam své děti dnes neposlal. A ony by ani netoužily po tomto prázdninovém dobrodružství. Je mi jich líto, protože to, co jsme na táborech prožili my, mělo dost silný vliv nejen na náš charakter, ale zbyly nám ty nejúžasnější vzpomínky. Tehdy to ale vše vyhovovalo hygienickým předpisům, všade jsme udržovali maximální čistotu, nikdy nebyl žádný zdravotní problém. Starší kuchařky skvěle vařily jen obyčejná jídla, pekly úžasné borůvkové a jiné ovocné koláče, či uvařily borůvkové knedlíky velké jako pěst, rajskou, koprovku, řízek a další dobroty. Borůvek v okolních lesích bylo dostatek, jen je sesbírat, ale když každý nasbíral tak půlku „ešusu“, bylo dosti na knedlíky i koláče.
A jak se nám na slamníku spalo. Lepší než někde v pokoji na matraci. A žádná alergie. Nikde nebyla televize, taky nikomu nechyběla, zabavili jsme se sami. Jen „hlavas“, tedy hlavní vedoucí, měl malé rádio na baterie. Žádný mobil, pokud byla nutnost, muselo se 2km do vsi na poštu k telefonu.
Když autobus začátkem prázdnin odstartoval po ránu z Kolína, a než stačil dojet na okraj města směr Čáslav, už se začalo se zpěvem trampských písní. Asi po hodině a půl, kdy autobus projel obcí Předhradí a ze silnice odbočil u rybníka Dýmáčka na louku, zpěv ustal, stejně už jsme všichni chraptěli, utichl zvuk kytar, které nás provázely celou cestu. Věděli jsme, že je tu vytoužený cíl. V tu chvíli se nás zmocnil ten neopakovatelný pocit štěstí, že jsou před námi tři týdny táborových her, sportu, táboráků, nočních dobrodružných výletů, několikadenních puťáků, no zkrátka pohodový, táborový čas. Každý si vzal svůj vojenský kufr, kde bylo složeno oblečení dle soupisky na tři týdny. Pomalu jsme přešli louku, která se svažovala do nádherného,romantického údolí mezi skalami. Kdo toto místo neznal, nenašel by ho, od silnice bylo krásně skryto. Údolí obtéká řeka Krounka s nádherně čistou vodou, kde se usadili raci a drobné rybky a skvěle se jim tu dařilo. Přešli jsme malý mostek, jenž byl součástí tábora. Na jeho konci vpravo se tyčila skála a pod ní byla hlubší tůňka, kam jsme se jako děvčata chodila každé ráno koupat.
Vkročili jsme na louku, kde kluci hrávali fotbal, smíšená družstva volejbal a tzv. pasáka. V rohu bylo pískoviště na skok vysoký a daleký, které byly součástí táborové olympiády. Vzadu před jídelnou byly do „účka“ postaveny stany a uprostřed vlála na stožáru státní vlajka. Každý den ráno se vztyčovala a každý večer se zase stahovala a ukládala za zvuků trubky, jejíž hlas vyluzoval krásnou večerku. Její tóny se nesly údolím Krounky do dáli. Byl to takový obřad, na který jsme ještě i za mnoho let se slzami v očích vzpomínali. Za stany pak byla jídelna s kuchyní a za touto stavbou se údolí hodně zúžilo, takže zde už jen protékala Krounka a z obou břehů se zvedaly strmé skály. Jít podél říčky se nedalo, pouze skákat po kamenech, kterých v korytě bylo mnoho.
Každý den pro nás vedoucí připravili bohatý program, cvičení, plavání, táborové hry denní i ty, při nichž jsme opustili v nějaké skupině tábor s vedoucím na několik dní, abychom v přírodě stanovali, spali pod širákem, sami si vařili a starali se o sebe. Nejlepší z nich byl ten do Devíti skal a do Toulovcových maštalí.To byl ten pravý puťák, ač jsme nachodili denně i 30 km, nikdo neprotestoval. Poznali jsme kus nádherné Vysočiny a byli jsme šťastni. Dalším nezapomenutelným programem byla táborová olympiáda. Všichni sportovali jak o život, ceny byly na dnešní dobu směšné, větší, menší a ještě menší čokoláda, ale ty byly. Nejen, že byly odměnou za nějaký úspěch, ale hlavně byly neošizené, prostě bez náhražek, poctivé, voňavé.A když jsme stáli na bedně, byli jsme neskutečně šťastni, že jsme to dali a zvítězili. Každý týden v sobotu byl velký úklid stanů, jídelny, kuchyně a okolí, další parta řezala dříví a připravovali jsme všichni táborovou vatru tak okolo 3 metrů výšky. Každý k táboráku měl připravený program a končilo se tak o jedné ráno, někdy možná i o trochu déle. Okolo ohně zněly písně, pokaždé i řada těch zakázaných, kytary, trubka, harmonika, odehrávaly se scénky, někdo kouzlil. No, zábavy a smíchu bylo dost. Ráno jsme si mohli hodinku přispat a pak bylo táborové volno. Všichni jsme se během pobytu střídali a pomáhali v kuchyni při škrabání brambor, řezání dříví, mytí nádobí, hrnců a drobných kuchařských pracích spíš pro děvčata. Nikdo hlasitě neremcal a makali jsme. Taky úsměvná byla soutěž o nejlepší ženské a pánské nohy. Tato soutěž se každoročně opakovala pro její oblíbenost. Někdy v noci nás několik táborníků vedoucí vzbudili a šli jsme lesem směrem k sousední vsi Hněvětice vzdálené asi 3 km. Na cestě jsme se ukryli v malém lesíku a další parta nás šla hledat asi za půl hodiny po nás. Bylo to strašidelné, dobrodružné, ale moc jsme se bavili, když nás nikdo nenašel, tak jsme zvítězili. Připravit program na 21 dní tak, abychom se nenudili a zůstaly nám vzpomínky, byl každoročně dost náročný úkol pro všechny vedoucí.
Při tomto vzpomínání nemohu nezmínit několik vedoucích, díky kterým jsme mohli prožívat to krásné, co jsme prožili a navždy zůstalo v našich myslích, což pro náš další život hodně znamenalo. Díky těm, kteří svůj čas každoročně věnovali nám táborníkům, kdy nad námi bděli tři týdny 24 hodin denně. Ten, kdo byl jako vedoucí na táboře, ví, jaká je to zodpovědnost za svěřené životy dětí. Ne, že bychom někdy nezlobili, ale bylo to v normě a dalo se to lehce zvládnout. Nebyly drogy, alkohol, nikoho nenapadlo kouřit. Když to srovnáme s dnešní dobou – pohoda.
V našich očích tehdy byli vedoucí sice přísní, ale jinak spravedliví, ke všem měli kamarádský přístup. Vedli nás k pravdomluvnosti, pořádku, dodržování určitého řádu, seznamovali nás s přírodou a vedli nás tak, abychom ji chránili, abychom vycházeli s ostatními a nevyvolávali žádné šarvátky a abychom ctili tradice a milovali svoji zem.
Jirko Nováku, Pepíku Kotláři, Jirko Kmochu, Fando Lajksnere, Mirku Petránku, tam nahoru vám posílám poděkování za všechny ty, kterým jste svým chováním a jednáním zrovna v nelehké době (r. 1968 – a dále) určili slušnou charakterovou základnu pro náš další život.
Svojí přítomností spolu s námi jste ozvláštnili toto místo až tak, že dodnes má svého nenahraditelného ducha místa, neboli své genius loci. Bohužel, dnes již bez řady jeho živých pamětníků, kteří toto místo tak nějak stvořili a vdechli mu kouzlo života věčného, které navždy bude žít v generacích těch z nás, kteří měli to štěstí ho poznat.
A proto tato krásná louka uprostřed tehdy nedotčené přírody v Předhradí u Skutče je mojí srdeční záležitostí a navždy bude neodmyslitelně patřit nejen do mého života, ale jistě i do života těch, kterým se tábor v Předhradí u Skutče vryl nesmazatelně do jejich srdcí...
Vlivem doby vzala příroda notně za své, nikdo ji neudržuje, jak tomu bývalo dříve, i objekt jídelny a až daleko později dostavěné chatky zruinovala lhostejnost vlastníků a drsnější podnebí Vysočiny. Trávu nikdo neseká, po hřišti a louce se množí náletové dřeviny, kterým se daří i cestou k toaletám, které jsou totálně zdevastované. Dřevo z kraje mostku lupe hnilobou pod nohama. Kopec zvaný Pahorek, který tvořil travnatý povrch, zcela zdevastovaly náletové dřeviny za těch 50 let. Takže přes tu džungli se tudy nedá ani projít, je totálně zarostlý. Jen skály, hodně vysoké stromy a stožár na vlajku jsou němými svědky doby, kdy tu bylo neskutečně krásně. V tu chvíli jsem byla moc zklamaná. Asi jsem nečekala, že by vše bylo jako kdysi, ale že to bude až tak zdevastované, to ani ve zlém snu ne...
Ale přeci jen, je ticho, jen Krounka šumí svoji vodní píseň, stojím uprostřed louky a mám zavřené oči, promítám si jednotlivé obrazy filmu, který mi zůstal za víc jak půl století v mysli. Slyším smích a hlasy táborníků a vedoucích, vidím jejich postavy, a když film končí, slyším znít kytary, jejichž struny rozeznívají píseň Cesta má přede mnou v dáli mizí...a poté i hlas trubky vyluzující večerku...
Sbohem, tábore, ještě jednou v životě jsem se na toto místo chtěla podívat a splnilo se. I když až po více jak 50 letech. Díky a to hlavně svému muži, který mě na cestě do místa mého srdce doprovázel, a pani Jeřábkové z OÚ Předhradí za její nedocenitelné rady při hledání dnes zcela zarostlého, zdevastovaného a Bohem zapomenutého místa.
Nasedáme do auta a vydáváme se na zpáteční cestu k domovu. Není mi zrovna do zpěvu a snažím se potlačit slzy, ale v srdci se mi rozhostil klid. Vzpomínám, jaké krásné dětství a dospívání jsem měla a že i ta uplynulá doba a v ní řada lidí nebyli ve všem tak špatní, jak se nám někteří snaží stále namluvit.
Ve své mysli uzavírám kapitolu další srdeční záležitosti, místa, které je a zůstane navždy mému srdci blízké, docela malinký kousek naší země na Vysočině, s kdysi krásnou, nedotčenou přírodní scenérií, bývalým táborem v Předhradí u Skutče.
A tak skončil zářijový výlet manželů – seniorů, z nichž jeden znovu po půl století spatřil místo, krásný kout naší země, kde pomyslně zanechal kousek svého srdce....
foto: Ing. Jiří Novák