Dodnes, když si na vyprávění vzpomenu a píši tento příspěvek, opět mi slzy lehce kanou po tváři.

Jak už to bývá, dva se zamilovali, vzali se a za dva roky se do nového bytečku, který Karel svépomocí postavil, sestěhovali s malou, čerstvě narozenou Evičkou. To bylo radosti. Její kukadla dokázala všechny nadchnout, měla krásný úsměv a byla velmi čilá. Roky ubíhaly, Evička šla do školky, Vlasta do práce. Jako rodina jezdili na výlety, na dovolenou po Čechách a hlavně do podnikové chaty u řeky Sázavy. Když Evička poprvé zasedla do školních lavic, začali rodiče přemýšlet ještě o jednom dítěti. Brzy se narodil Petr. Krásný kluk, modrá očka, kudrnaté, černé vlásky. Zajisté, Karel byl na syna náležitě pyšný. Život jim krásně ubíhal v úplné rodině. Jen kdyby...

Vlastě se zdávalo, že Evička mívá smutná očka, byla malátná a taky často odpoledne usnula. Chodila spát velmi brzy, skoro tak, jako když usínal bráška Petr. Vlastě se to nelíbilo a vydala se s ní k lékařce. Za několik dni dorazily výsledky krve. Verdikt byl zdrcující. Leukémie. Vlasta pro slzy nemohla ani dotlačit domů kočárek s Petrem a vedle ní šla zkroušená Evička. Pani doktorka jí vysvětlila, že nyní bude muset do Prahy do nemocnice, kde bude s dalšími, stejně nemocnými dětmi a bude se léčit. Evička nevěděla, co ji čeká a co bude. To nevěděl nikdo.

Za týden už byla v nemocnici a začala tenkrát s dostupnou léčbou. Stav se zlepšil a tak za tři měsíce byla propuštěna domů. Nemohla do kolektivu, aby jí neohrozily nějaké viry, a tak ji Vlasta učila doma. Petr začal také chodit do školky a pro Vlastu to byl velký fofr. Bohudík, obě děti byly pohodové, nezlobily, Evička se učila, jen když jí bylo dobře, a Petr snad ani nezlobil.Jak mohli, pomáhali Vlastě i její staří rodiče. Jako každá máma byla ráda, že po kontrole v Praze se stav Evičky nezhoršil a mohla zůstat doma. Dojíždění do Prahy 4x v týdnu bylo značně vyčerpávající, i když spojení nebylo špatné, ale cesta dlouhá.

Uplynul rok a Vlasta už v koutku duše doufala, že je vše zažehnáno. Nebylo, ta zákeřná nemoc byla skrytá a najednou zase dala o sobě vědět, ale s větší intenzitou. A zase nanovo, do Prahy, do nemocnice a dojíždění. Karel dělal, co mohl, ale nebyl to život, byl to kolotoč. Jednoho dne Vlasta přišla s tím, že ji v nemocnici zaměstnají jako sanitářku, tajně se domluvila, že přespí ve skladu s čistým prádlem, než se najde ubytovna. A tak bude od pondělí do pátku s Evičkou. O víkendu přijede domů, uklidí, vypere, navaří na celý týden a v neděli večer zase do Prahy.Těžko říci, zda to bylo správné rozhodnutí, ale vzhledem k tomu, že šance na uzdravení byla velmi malá, zvolila asi dobře. Mohla být s Evičkou co nejvíce. Bylo to pro ni hodně stresující, jak vyprávěla, protože děti se mezi sebou bavily bez zábran o smrti, což dospělý nemohl pochopit. Hlášky: „hele, ten Martin ze dvojky to do rána zabalil, hele vezou Marcelu nohama napřed, už ani poslední dny se neprobouzela a další“. Říkala, že dodnes se jí tyto hlášky ve zlých snech objevují. Protože s dětma byla skoro 24 hodin denně, všechny je dobře znala, a tak, když jeden odešel tam, kde už mu bude dobře, nemohla to vydýchat. Řekla mi, že děti si vůbec neuvědomovaly, že je skoro všechny čeká stejný osud a smrti se vůbec nebály, spíš svými hláškami o ni mezi sebou laškovaly. Bylo to na nervy, dodala.

Posilovalo mě to, že Evička se zprvu držela statečně, ale její stav se během několika měsíců hodně zhoršil. Na víkendy za nima začal dojíždět manžel s Petrem, protože Vlasta nechtěla již dojíždět domů, byla moc unavená. Byli u Evičky jen chvilku a to za přísných zdravotních nařízeních. Ale vyprávěli si všichni dohromady a já je z dáli pozorovala. Kolik ještě návštěv to takto bude? Jak to budeme zvládat, co se bude dít? Myslela jsem, že to už nedám. Když manžel s Petrem odjeli, Evička většinou usnula a probouzela se až ráno. Byla čím dál tím unavenější a hodně spala. Ale pořád tu byla a já čekala na zázrak, Bohužel, nestal se, jako i u jiných dětí. Stav se zhoršil natolik, že byla předána na JIP, kde jsem s ní byla vždy jen krátce, už mě nevnímala, neotvírala oči, jen když jsem ji držela za ruku a povídala jí hlavně to, jak ji mám ráda já, tatínek a Péťa a aby to nevzdala, zdálo se mi, že moji ruku lehce občas stiskne. Zakrátko opustila ve spánku tento svět.

Zhroutil se mi celý život, i když jsem se na to hodně dlouhou dobu měla čas připravit. Ale pořád věříte, že se stane zázrak, že to bude dobré. Ale na smrt a především na smrt dítěte se nemůžete nikdy a nikdo připravit.

Ani nevím, jak jsem přežila pohřeb, celý v bílo růžovém, spousta lidí, dětí, písní, žalu, krásných utišujících slov. Několik dní jsem po práškách jen spala a spala. Když jsem začala trochu fungovat, nevěděla jsem, co a jak bude. Nemohla jsem si zvyknout na to ticho doma, všude jsem ji viděla a i slyšela. Denně jsem si s ní vyprávěla přes fotografii, kde jí to moc slušelo, bohužel, ona mi však neodpovídala. Musela jsem vynaložit hodně sil, abych zabezpečila Petra, manžela a celou domácnost, což mi dříve šlo od ruky, dnes mi to připadalo jako balvan, který vleču do kopce.

Muž nezvládl situaci a začal pít a to dost. Když přišel domů, vždy udělal rozdílení, Petr si zalezl do pokojíku, třásl se a plakal, což muže ještě víc rozzuřilo. Já jsem se klepala strachy, aby mě nezmlátil, a celé noci jsem nespala a proplakala. Byla jsem psychicky na dně. Pomohli mi rodiče, řekli, ať jdu zpět k nim domů, že to sice nebude tak, jako ve velkém bytě, ale bude tu klid. Jednoho dne, kdy nebyla Evička ani rok po smrti a manžel odjel na služebku, jsem se s Petrem a za pomoci tatínka odstěhovala. Sice, když se manžel vrátil, byl ještě trochu rámus, ale pak přišel rozvod a já s Petrem jsem začala znova žít. Manžel upíjel žal a bezmoc a pak už možná jen setrvačností se upil k smrti. Už to nebylo a nikdy nebude jako dřív, po Evičce stále bude prázdné místo. Ale musím tu být pro Petra a pro své rodiče a užívat  si, co mi ještě z života zbylo. Všichni jsme se měli rádi, pomáhali si a podporovali a tak to šlo nějako trochu lépe zvládnout.

„Smrti se nebojím, smrt není zlá, smrt je jen kus života těžkého“ napsal ve své básni Jiří Wolker a já dodám. Ale dívat se do hrobu svého dítěte je věc, kterou by Pán Bůh neměl nikdy dopustit.
Tak to mám já a uvádím jako dovětek k tomuto velmi smutnému, životnímu příběhu...

Prosím za prominutí, že zveřejňuji v krátké době už druhý článek se smutným příběhem, ale i to život tak někdy přináší. Nějak se mi tyto smutné příběhy zrovna v této době vybavují.

Vy však mějte pohodové dny, zdraví ať vám slouží a těšte se na jaro, protože tato zima – nezima, kdo ví, co nám ještě předvede..