Je to už hezkých pár let, kdy se tento příběh odehrál. Je to jedna etapa života, pro vás bezejmenného emigranta, který se zpět vrátil do vlasti. Emigroval někdy po roce 1970 do nedaleké země, která se mu pro budoucí život zalíbila. V emigraci to zrovna neměl jednoduché, byl rozvedený, exmanželku a syny zanechal v domovině a veškeré styky s nimi zpřetrhal.V nové zemi nikdo nebral na zřetel, jaké má vzdělání. Jediné pozitivum bylo, že uměl dobře německy. Začal pracovat u technických služeb, v jednom velkém městě. Byla to řehole, nebyl na takovou práci zvyklý, byl úředník, ale musel, jinak mu hrozilo šupem zpět domů, což představovalo zcela jistě kriminál za nezákonné opuštění republiky a trest byl nepodmíněný a na dost dlouho. Domů, no domů, na slušnou ubytovnu chodil po práci zcela vyčerpán, jen se trochu navečeřel, osprchoval a padl do postele jak podťatý strom do mechu.

Dny, týdny a měsíce ubíhaly. Jednoho dne, kdy v letním parnu pracoval venku, zametal a stříhal keře, se vedle něj zapotácel a složil se k zemi asi padesátiletý, elegantní muž. Jan se ho snažil ihned oživovat. Zavolal rychlou a nechal ho odvézt. Později se dozvěděl, že tomuto muži svojí pomocí zachránil život. To bylo velké plus pro něj. Asi po dvou měsících mu osobně přišel poděkovat zachráněný. Vyklubal se z něj majitel malého obchůdku se zbraněmi a střelivem. Obchod měl l umístěn ve svém historickém, krásném domě na náměstí. Pozval Jana k sobě na večeři. Jan se zprvu zdráhal, vždyť mu jen poskytl první pomoc, což považoval za samozřejmost. Majitel však trval na svém. Byl to vdovec a bez dětí. Jan mu vyprávěl při večeři svůj životní příběh. Majitel mu nabídl, zda by u něj nechtěl pracovat. Jan dost dobře rozuměl zbraním,,byl to jeho koníček. Vlastnil zbrojní průkaz, byl vášnivý nimrod. Nebylo to sice jednoduché zařídit pro něj pracovní povolení a urychlit jeho žádost o legalizaci pobytu a status uprchlíka, protože tato země si pečlivě dodnes vybírá, kdo v ní bude bydlet a žít. Po několika měsících se to ale povedlo. Jan se rozloučil s ubytovnou, odstěhoval se do majitelova domu, do jedné místnosti s kuchyňkou a sociálním zařízení a s chutí se pustil do opravování zbraní a všeho, co bylo zapotřebí. Majitel byl s ním velmi spokojen. Léta ubíhala. Z pracovního vztahu majitele a Jana se vyklubalo krásné přátelství.

A navíc, Jan začal pokukovat po slečně z vedlejšího obchodu s dekoracemi. Karin byla pohledná blondýnka, žijící a pracující s rodiči v obchodě v jejich domě. Slovo dalo slovu a začali spolu randit a pozdějí i pomýšleli na sňatek. Jan už děti nechtěl, bylo mu dost přes čtyřicet, Karin byla na vážkách. Život plynul v pohodě, Janovi se práce líbila, vydělával slušné peníze, protože opravil i nemožné, což se rychle rozkřiklo a přibývalo zájemců o opravy. S Karin se rozhodli, že se vezmou. Svatba byla jen v rodinném kruhu, s obědem a snoubenci odjeli na týden na svatební cestu, kde přemýšleli, kam se jejich život bude ubírat.

A jak život ubíhal, míjely i dějiny v naší zemi. Po sametové revoluci se Jan rozhodl, že by mohli začít podnikat v naší zemi. Jeli s Karin prozkoumat situaci, vyhlédli si obrovský zanedbaný dům s velkou zahradou. To opravíme a zde budeme žít, rozhodla Karin a Jan byl stejného názoru. A tak se i stalo. Renovace sice stála kupu peněz, ale Karin měla velké věno od rodičů, tak nebylo nad čím přemýšlet. Dařilo se jim, měli vše, na co si vzpomněli. Najednou Karin zatoužila ve zralém věku po dítěti. Viděla totiž, že její vrstevníci, se kterými se zde stýkali, i Janovi obchodní přátelé nebyli bezdětní.

Karin byla o dost mladší než Jan a to asi byl ten problém. A hlavně, Janovi se už do dětí moc nechtělo. Tak si vezmeme větší dítě z dětského domova, bylo poslední rozhodnutí po dlouhých debatách. Nejdřív však bylo nutné dát dohromady veškeré doklady k pobytu v naší zemi. Jan požádal o znovunabytí našeho občanství a Karin o trvalý pobyt. Protože neměli žádné problémy, doklady získali. Jednoho dne mi přivezli ukázat Petra, čtyřletého, okatého klučinu, kterého adoptovali. Byli všichni velmi šťastní. Myslela jsem si, že jim to štěstí vydrží do konce jejich života. Ale jak se člověk mýlí, anebo spíš, jak zaúřaduje osud.
Petr měl v domě přichystaný nádherný dětský pokojík, spoustu hraček, všichni jezdili poznávat naši zem, k moři. Petra byli představit rodičům Karin. Ti už byli dost staří, ale měli radost, že mají vnouče. Čas ubíhal, rodiče Karin zemřeli, a tak se prodal dům i zavedený obchod, což přineslo do společné kasy zase hodně peněz.

Karin se začala intenzivně věnovat v novém domově hlavně starožitnostem, ke kterým celý život měla vztah. Rozuměla svému koníčku, a tak jí podnikání začalo celkem slušně vydělávat. Na Janovi zbyla starost o školáka, se kterým se v pohodě domluvil česky. Péťovi ale učení moc nešlo a moc ho hlavně nebavilo. Jan mu zaplatil doučování s tím, že učitel bude k tomu Karin učit česky. Té doučování češtiny vydrželo měsíc. Neměla zájem, oddala se pouze svému, hodně vydělávajícímu koníčku. To vše dohromady přineslo do rodiny rozkol. Karin nebavilo se moc starat o Péťu, nenaučila se dobře česky, a tak tu byly i jazykové problémy. Taky starost o domácnost jí byla cizí, v rodné zemi to dřív dělala služka, proto Jan najal pomocnici. Nestíhal, hádání a nesvárů přibývalo, až Karin jednoho dne sdělila Janovi, že se balí a odjíždí zpět do své rodné země. To byl pro Jana a Petra šok. Když mi to přijel Jan říci, nevěřila jsem.

Petr měl ještě o 13 let staršího bratra, který také vyrůstal v dětském domově. Jan ho již dříve vyhledal, aby dal zbylou rodinu dohromady. Nevím sice, jak se mu to podařilo, protože se mi chvílemi zdálo, že to nebylo zcela legální cestou, ale nepátrala jsem po tom. Důležitý byl výsledek, že se sourozenci našli. Ve chvíli setkání byli kluci jako dva cizí lidé, kteří se nahodile potkají. Měli společnou jen matku, která stejně už nežila, podlehla drogám. Petr si bratra nepamatoval. Jeho bratr Dan byl skoro třináctiletý, když se Petr narodil. V té době odebrali matce Dana a umístili do domova. Petr byl matce odebrán ve dvou letech a putoval zase do jiného domova. Od té doby se sourozenci nikdy neviděli a ani o sobě neslyšeli.

Jan, když Karin odjela navždy, se o Petra staral, jak jen to šlo. Měl však hodně práce, k tomu velký dům, zahradu, Petr se začal toulat. Lhát. Jeho školní výsledky byly tristní. Co dál? Byla každodenní otázka, na kterou nepřicházela odpověď. Nakonec to vyřešil Dan, když si přijel pro Petra a dohodl se s Janem, že si ho odveze do své rodiny snad někam na Moravu. Byl to překvapující krok, ale tím se situace pro Jana vyřešila. Jen zbylo dořešit vše právně, což se také po delší době podařilo. A Petr putoval do rodiny, kterou neznal, a tak zase začínal od začátku.

Karin žije ve své rodné zemi a věnuje se obchodu se starožitnostmi. Kupí se jí majetek, v němž si spokojeně žije. Jan si po rozvodu našel spřízněnou duši a snad s ní dožije do konce svých dní. Na Petra si už nikdo ani nevzpomene.

Nikdo z dospělých se nezabýval pocity dítěte, jak mu je, co se mu honí hlavou, že už jednou byl z rodiny vytržen a umístěn do domova. Po druhé odejde z rodiny, kde měl, na co si vzpomněl, ale tu zase opustila matka a pak i problémy s otcem a nakonec příkladný krok bratra, kterého do té doby neznal, a ten si ho vzal k sobě. Na jak dlouho bude mít úplnou, milující rodinu, zázemí domova, lásku nejbližších? To byly otázky, které jsem si kladla vždy, když jsem přemýšlela o jeho životě. Kdo rozhodl dát dítě do takové rodiny? Nechal se unést jejím materiálním zabezpečením a tak trochu opomněl to hlavní, lásku k dítěti, to je můj názor dodnes a kdo ví, co za tím ještě bylo.

Když o tomto příběhu přemýšlím, vždy mi vyvstane na mysli, že žijí na světě lidé, kteří mají vše, na co si vzpomenou, jen jim chybí z nějakého důvodu dítě, jako jakýsi „doplněk do vily“. Je mi těchto dětí líto, mají sice vše, na co si vzpomenou, ale jsou pořád bráni jen jako jakési věci, asi určitě s trochou lásky. Jak se u nich do budoucna má vypěstovat láska člověka k člověku a ne jen k penězům?
Protože ony nikdy nepoznají tu laskavou péči milující matky a otce, tu pravou mateřskou lásku. Poznají jen jakousi lásku založenou na penězích a to je hodně krutý úděl a to nejen pro děti, které se rodičům narodí a o to horší k dětem, které jsou adoptované, jejichž životní osudy by možná vydaly na knihu.

Žádnými penězi se nedá nahradit láska k dítěti. Ta vychází vždy jen ze srdce rodičů. Dítě není věc, která nám do bohatství chybí.
Říká se: za peníze i v Praze dům“, ale život nelze stavět jen na penězích, i když i ty jsou v určité míře k životu nezbytné. Je třeba dítě vychovávat s láskou,k lásce, k pokoře, pochopení, k sounáležitosti. Jistě nikdo při rozhodování o svěření dítěte nemůže předvídat, jak to dopadne, ale určité indície jsem poznala i já, jako laik, a odborník ne. To mi nepřipadá jako zodpovědný přístup institucí a odborníků v nich.

Bohužel, nikdo jistě nedovede předvídat budoucnost človíčka, kterého svěřuje do jíné než mateřské péče. O to víc všechny úkony před rozhodnutím by měly být detailně prozkoumány, aby se dalo vyloučit  možné pochybení. Papír snese vše, ale co dětská duše?

A i takový příběh život dokáže napsat...