dokončení povídky...

Marně. Neodešel sám, za což jsem byla ráda, v té jeho poslední chvíli jsem byla s ním tak, jako po celý život, ale potom jsem byla moc zdrcená. Truchlila jsem. Měla jsem s ním krásný život plný lásky, něžností, milování, plný vzájemného pochopení, rad, tolerance. Všichni škarohlídové si uvědomili, že moje láska nebyla vypočítavá, ale že byla vroucí a to z obou stran, že se nám narodily dvě krásné děti a žili jsme normální, pohodový život. Každý další den byl pro mě najednou prázdný, zbytečný. Stále jsem čekala, že snad odněkud přijde, bohužel, nepřicházel. Čas rány zhojí, ale stesk mi zůstane až do mých posledních dní. Byl to krásný život daleko od domova, na druhém konci světa, na Floridě.
Ale jak tak hledím z okna už svítá, měsíc zblednul a slunce začíná nabírat na síle. Musím se trochu vyspat, protože nechat v mysli běžet můj životní příběh to by vydalo alespoň za dva celovečerní filmy a v mém věku to bylo už i pro mě dosti náročné. Vzala jsem do ruky Georgovu fotku z nočního stolku a lehce ji políbila. Tento jakýsi rituál prožívám každý večer než ulehnu a každé ráno když se probudím a tak nějak mám pocit, že je tu Georg pořád se mnou, že nikdy neodešel....