Přináším vám příběh, který se mi vybavil, když jsem před nedávnem zhlédla jeden romantický film. Bohužel, ten následující nebyl jen romantický, plný úžasné až záviděnihodné lásky, milování. Pro oba manžele se nakonec život obrátil vzhůru nohama.
Zkusím příběh napsat trochu zlehka, protože jinak by byl na několik stránek, a tak by ho nikdo neměl chuť číst. I tak bude delší.
Příběh budu vyprávět já, tak jak jsem ho kdysi slyšela.

Po škole jsem vyhrála konkurz v jedné firmě, která sice nebyla velká, zato však významná a prosperující. Byla jsem ráda, adeptek bylo dost, ale já to dala. Proč by taky ne, měla jsem červený diplom, za celých pět let studií jsem neměla jinou známku než jedničku. Zapracovala jsem se dobře, a tak za nějaký čas jsem i povýšila, a krom toho se mi začalo dařit i na poli milostném. Začal se o mě zajímat generální ředitel a většinový vlastník firmy. Byl to muž o dost starší než já, charismatický, galantní a elegán každým coulem. Byl léta rozvedený a měl syna, který též pracoval ve firmě a byl o pět let starší než já.

Chodili jsme na večeře, jezdili na výlety, sportovali a jednoho dne jsme se rozhodli, že spolu budeme u Zdenka bydlet a žít. Měl krásný mezonet s úžasným výhledem na město, jenž byl moderně zařízen. Modernu doplňovalo pár historických kousků po rodičích, které krásně ozvláštnily interiér. Mohl si takové bydlení dovolit, byl bohatý muž. Žilo se nám krásně. Já zatoužila po dítěti a Zdenek se nebránil. Za čas se narodila dcera Leotýnka a pak i po krátké době syn Leo. Byli jsme nesmírně šťastni. V malém kostelíku jsme zpečetili svoji lásku sňatkem. Zdenek často zůstával s námi doma, užíval si malých a já jen kvetla láskou k dětem a ke Zdenkovi. Zdenek byl ke mně něžný, milovali jsme se často, jezdili do přírody, na výlety, hráli si s dětmi, chodili do společnosti. Jistě, oba jsme i pracovali, Zdenek docházel do firmy a já pracovala pro jeho firmu z domu. Vyhovovalo mi to, užívala jsem si dětí. Pomohli mi i moji rodiče, a tak se to vše zvládalo. Týnce byly dva roky, Leovi  skoro tři měsíce.
Najednou se jakoby mávnutím proutku začalo Zdenkovo chování měnit. Někdy na mě i zvýšil hlas,vymizely i milostné hrátky a milování, zavíral se v pracovně, pořád u sebe nosil mobil. Pořád si na něco stěžoval, něco se mu nelíbilo, prostě prudil. Nazdala jsem, že má asi ženskou. Uhádla jsem, jen on vše zapíral, ale nakonec to prasklo. Co ženskou, byla to doslova jedna luxusní prostitutka z eskortu.

Jednoho dne přišel domů. Hned ode dveří jsem viděla, že je špatně naladěn. Já kojila Lea a Týnka utíkala dát tatínkovi pusinku, jak byla zvyklá ho vítat. Odbyl ji, ona chvilku stála, hledě nechápavě na něj a pak ke mně přiběhla a řekla -tatínek nemá Týnku rád a začala plakat. To ne, řekla jsem, jen je unavený, měl hodně práce. Sedla si vedle mě a chovala panenku. Co je k jídlu? opáčil Zdenek. Krůtí soté s rýží, což měl rád. No, to jsi se moc nepředvedla. Najednou jsem nevěřila zase já. Vždyť ho máš rád, pravím. Co bylo bylo, odsekl. Budu hned jíst, mám ještě práci. Musíš chvilku počkat, až dokojím, řekla jsem a věnovala jsem se dál Leovi. Kojení jsme si vždy užívali.

Zle na mě pohlédl, vběhl do předsíně a vrátil se s opaskem od kalhot a začal mě beze slova bít. Doslova hlava nehlava. Ač jsem útok vůbec nečekala, nezaváhala jsem. Beskurychle jsem se otočila na sedačce k němu zády, kterými jsem kryla Týnku a Lea. Stejně dvě rány zasáhly Týnku do lýtek a hodně plakala.  Já jí jednou rukou hladila její kudrnaté vlásky a do té ruky jsem v tu chvíli dala snad všechnu lásku, co jsem k ní cítila. Šeptala jsem ji, neboj, nedám tě. Ze mě začala téci krev, bil mě i po hlavě, zádech, lýtkách, a jak jsem klečela na sedačce, i na chodidlech. Byla to neskutečná bolest. Křičel, že on chce jíst a nebude čekat, až toho parchanta nakojím. On, že nás živí, tak on bude na prvním místě. Prosila jsem ať ustane, že mu tedy dám hned najíst a pak odejdu i s dětmi, že není nutné mě takto vyhazovat. Ještě chvíli to trvalo, než ustal. Byl v takovém amoku, že jsem se bála, že nás opravdu zabije. Nikdy jsem se tolik nebála, ne o sebe, ale o děti. Nebyla jsem daleko od pravdy. Bylo to tak akorát, protože ještě chvíli kdyby mě bil, asi už bych ztratila vědomí a pak nevím, co by se dělo. Hodil pásek na stůl a odešel do patra do pracovny se slovy: abych mu dala pokoj a neotravovala ho. Hlavně abych přinesla to žrádlo a už se mu s dětmi neukazovala, že nás má dost! To, že mu ponesu jídlo, mě ani ve snu nenapadlo. Týnka stála proti mně, hladila si rány a plakala a  tiše naříkala: bolí maminko, bolí. Už nebude Týnko, to bude dobrý, řekla jsem a z očí se mi valily slzy jako hrachy.

Jakmile zacvakly dveře v pracovně, naházela jsem potřebné věci pro děti do tašek, přihodila i pásek,popadla děti,tiše zaklapla dveře a běžela do garáže do svého auta, které mi kdysi koupil. Odjela jsem do vedlejší ulice, abych si trochu oddechla. Zjistila jsem, že jsem si zapomněla v tom fofru i obout boty.No, je léto, bez nich to vydržím, hlavně, že nás nezabil...

Leo usnul, rovněž tak i Týnka. Nabrala jsem směr nemocnice. Tam jsem najednou stála před chirurgií, byla jsem bosa,celá od krve, stále jsem krvácela. Na jedné ruce Lea, na druhé Leontýnku, která se ke mně tutila, obě ještě v pyžamkách, no jak jsme utekli. Koukali na mě jako na bosorku, vzali mě ihned a začali vyšetřovat mě i děti. Když jsem vysvětlila, co se stalo, jen kroutili hlavou. A pak, když jsem se svlékla. Nevěřili, byla jsem zřízená, jak po výslechu na gestapu. Přivolali policii. Ta mě požádala, abych vypověděla, co se odehrálo. Na služebnu jsem s nimi nemohla, měla jsem otřes mozku a s sebou dvě na smrt vystrašené děti. Snažila jsem se jim vše popsat, dala jsem jim pásek a pak už jsem usnula s tím, že děti zůstanou u mě a bude o ně postaráno. V nemocnici jsem byla tři dny. A co dál?

Po propuštení jsem odjela k rodičům. Policie mě informovala, že manžela zatkli pro pokus o vraždu a přidali k tomu i ublížení na zdraví našeho dítěte. Soud na něj uvalil vazbu. Tím pádem byl jeho byt volný. Požádala jsem svého otce, aby se mnou odjel do bytu, kde jsem pobalila jen osobní věci své a dětí. Drahé značkové šaty, které mi Zdenek koupil, jsem tam nechala. Může je nosit ta coura. Jen šperky, kreditku, kartu od bytu jsem vzala a dala ke známému notáři do úschovy s tím, že notář je Zdenkovi předá osobně, aby nemohl říci, že jsem ho okradla. Z platební karty jsem nic neutratila, živila jsem nás z mého platu, který jsem měla za práci u firmy. Už jsem vůbec nevěřila ničemu a nikomu. Navíc Zdenek měl hodně vlivných známých a kdo ví, jak by to dopadlo. Šperky může dá té couře, která mu tak dokonale pomotala hlavu a dostala do těchto problémů, že to bylo až k nepochopení. Jak chlap dokáže zblbnout, jsem dodnes nepochopila. Odjela jsem s otcem domů. Jak jsem v tu chvíli byla šťastná, že jsem se svými dětmi doma, mezi svými a že mi  zde nehrozí žádné nebezpečí. Jakou sílu v tu chvíli mělo pro mě slovo domov, rodiče, rodina, to nedokážu ani popsat. Nikdy dřív jsem si to až tak neuvědomovala...

Za nějakou dobu byl soud, vyslýchali i mě. Zdenek dostal 12 let natvrdo. Když jsem seděla v soudní síni, přemítal se mi dosavadní život jak film. Nevěřila jsem, co se stane z takové krásné, romantické lásky. Bylo to jak z hororového filmu a vůbec, zcela k neuvěření. Nechtěla jsem o něm už ani slyšet, natož ho vidět, ale musela jsem. Držela jsem se, abych se nad tím vším nerozplakala. Při výpovědi mně slova vázla v hrdle, ale dala jsem to, nechtěla jsem se s očima plnýma slz ponížit, že bych snad litovala, že nebudu žít v luxusu, nebo že mě opustil? Přeci o tom náš dosavadní život nebyl. Byla tam hlavně láska, děti a pohoda...

Jen mě úřady dotlačily k tomu, že musím požádat o alimenty na děti a dávky pro sebe. Přivezli ho z basy k soudu a vše se mi zase vracelo. Šel z něj strach, vězení na něm zanechávalo stopy. Když se na mě podíval, byl to pohled poníženého muže, který je schopen všeho, jen aby se mě a dětí zbavil. Abych já zaplatila za to, co mi provedl! Dostala jsem slušné alimenty a peníze jako výživné pro manželku. Ihned vyrukoval s tím, že jsem ho okradla, že mám u sebe drahé šperky, kreditku, kde bylo půl milionu na hospodaření. Já dobře věděla, proč šperky s kreditkou, kde zůstalo stále půl milionu, a kartou k bytu dám k notáři. Soudu jsem předložila doklad o úschově a i doklad, že na kartě je stále půl milionu, které jsem neutratila..Jak se vyplatí být předvídavá. Byl by problém, protože šperky byly hodně drahé, s diamanty, měly certifikáty a byly na mé jméno. Soud mi sdělil, že si je mám ponechat. Nechci nic, co by mě s touto osobou spojovalo a ji připomínalo, pravila jsem soudci. Věci budou předány po výkonu trestu. S rozsudkem jsem byla spokojená. Děti budou zabezpečeny a i já budu mít na čas nějaké peníze, protože mě propustili i z firmy. Tam se totiž rozneslo, že já jsem Zdenkovi byla nevěrná a ne, že on sbalil nějakou luxusní couru z eskortu, se kterou si několikrát týdně užíval v hotelu a ta ho dohnala k tomu, aby se mě a dětí zbavil a žil jen s ní. To bylo výsledkem vyšetřování a soudního rozsudku. Celá věc se hodně tajila. Přeci generální a prostituka? A že se pokusil generální  mě i děti zabít!? Ale i kdyby to ve firmě věděli, stejně by byli zticha, měli královské platy a toto téma bylo ve firmě tabu, asi by hrozil i vyhazov. Záminka by se jistě nějaká našla. Stejně se to postupně dostávalo na veřejnost, protože každý má nějaké známé, a tak se roznese i to, co by nemělo.Bylo mi to už jedno, bydlela jsem daleko u rodičů.

Ještě po nějaké době jsem se odhodlala zažalovat Zdenka o kompenzaci za újmu na zdraví a trvalé následky. Jezdila jsem každé dva týdny do Prahy na plastiku, kde mě léčili. Soud opět dopladl dobře v můj prospěch. Dostala jsem dost peněz, vše co jsem požadovala v návrhu. Měla jsem dobrého advokáta. Proč taky ne? Do konce života budu muset mít zvláštní plavky, aby nebyla vidět moje záda, budou však stále vidět stehna i lýtka. Takže jsem byla odsouzena celý život nosit kalhoty, aby se lidé po mně moc neohlíželi. A to jsem měla tak krásné nohy. Na plastice mi řekli, že rány po pásku budu už mít do konce života, protože kůže byla nenávratně poškozena. Hlavní je to, že jsem přežila pro mé děti. Jen jsem ráda, že Týnce se rány zahojí. Jen šrámy na duši mi však zůstanou do konce života.

Týnka snad brzy zapomene,je ještě malá. Ode mě a od prarodičů má hodně lásky, na to moc dbám, spí se mnou v manželské posteli, aby mě měla na blízku. Hodně často se se mnou mazlí a já jí dávám všechnu lásku, co ve mně je. Ani se na tatínka moc neptá a to je dobře. Leo si na tátu nepamatuje, a tak mám o starost míň. Když se Týnka zeptá na tátu, říkám, že odjel hodně daleko, kde pracuje a žije. Až se bude blížit propuštění Zdenka z vězení, požádám soud o zbavení rodičovských práv. Pro tu hrůzu, které vystavil mé děti, se naprosto vyčlenil z jejich života, není rodič, je jen agresor. Snad to projde. Kdyby ne, musím zkusit alespoň zamezit styku s dětmi, protože každou návštěvu bych byla strachy bez sebe, aby se jim něco nestalo, aby jim něco neudělal, někam neodvlekl.

A já dnes ani nevím, zda se kdy ještě zamiluji. Co mi z té krátké, milostné pohádky se Zdenkem v životě zbylo? ptám se často sama sebe. Udělala jsem snad něco špatně? Nenacházela jsem odpověď. Nikdo by to do něj neřekl, k čemu se nechá přemluvit a jak toho dosáhnout. Stačilo, kdyby řekl - je konec, odejdi. On, který si potrpěl na své image. Co by tomu asi řekl Bůh? Svatbu chtěl v kostele a oba jsme si slíbili, že v dobrém i zlém  budeme žít spolu i s dětmi náš život....
Soud však byl spravedlivý, i když každý si bude myslet své. Nikomu nic nevysvětluji, kdo chtěl, řekla jsem pravdu, kdo mě zná, ví, co se stalo a že já bych ho nikdy nepodvedla. Měla jsem vše, na co jsem si vzpomněla po milostné i materiální stránce. Ale hlavně, žila jsem svou pohádku, s dětmi a Zdenkem, kterou mi mnozí záviděli.

Život jde ale dál, mám své zdravé a chytré děti, které mi dělají radost. Jsou můj život.

Všem chci vzkázat, že pokud s někým začnete žít, nikdy nevíte, jak to dopadne. To ví snad jen ten nahoře. Musíte být připravení na vše. Ale věřte, chlapa oželíte, děti zůstanou, protože jsou váš život a pro ně stojí žít dál. Mají totiž jen vás. I já se snažím na vše zapomenout, ale čas běží a za nějaký rok přijde i konec trestu. Co bude dál, mi nedává často spát. Bojím se, ne o sebe, tu hrůzu jsem už zažila, ale o své děti. Zase nebude klid v žití, o který se řadu let marně snažím.

Bude ještě dlouho trvat, než třeba trochu uvěřím, jen docela obyčejné větě: Mám tě rád.... Často přemýšlím, zda se vůbec najde někdo, kdo smysl těch slov bude myslet upřimně a šeptat mi je každý večer do ouška a zda budu mít odvahu těmto krásným slůvkům ještě uvěřit...
Vždyť i Zdenek mi je taky často šeptával a před Bohem sliboval.

P.S. Zdenek se vrátil z vězení po 12 letech, nic mu neodpustili. Prodal podíl na své firmě svému synovi a odstěhoval se někam do Tichomoří, kde si prý koupil bungalov a užívá si s místními kráskami. Co se stalo s luxusní courou z eskortu nevím, ale určitě na něj 12 let nečekala a potom zase on už s ní v novém životě nepočítal. Zkrátka láska za peníze, co očekávat?

Kvituji, že alimenty na děti chodily až do jejich dostudování. Nikdy však nepřišel ani řádek, ani přání k narozeninám od tatínka. Prostě, jako kdyby nebyly. Vzpomínám, jak byl šťasten, když se narodily. Jo, lidé se dokážou změnit k nepoznání.

Byla jsem na jednu stranu šťasná, že je pryč, daleko od nás a já i děti máme klid, na druhou stranu, každé dítě má právo vyrůstat s matkou i otcem. Mým dětem to bylo odepřeno, ale snad jsem jim i tu otcovu lásku dostatečně vynahradila. Asi určitě, protože při jednom mém výročí mi společně vyznaly díky za jejich život, za moji lásku, podporu, kterou jsem jim dávala a dávám. A to je pro mě to nejcennější, co mi mohly dát. Svůj život pro ně jsem nežila nadarmo...

Dodnes nemám žádného přítele, i když děti jsou již z domu. Nelituji. A protože jsem už i v letech, tak to tak i zůstane...