Cestou necestou za
jednou vzpomínkou II.
27. 6. 2012
Druhým cílem vzpomínkové návštěvy Lužických hor je Jedlová hora. Proč právě Jedlová? I ona patří k nejhezčím vzpomínkám na tábornická léta. Ale to předbíhám...
Je druhý den ráno a naše naděje na lepší počasí se nesplnily. Ranní scénář se opakuje. Je zataženo, mrholí a my opět řešíme otázku, pojedeme či zůstaneme doma? Čeká nás totiž den v přírodě, kde se moc úkrytů před nepřízní počasí nenajde. Káva je vypita, ale stále ještě váháme, až padne rozhodnutí hostitelky: jedeme, nějak to dopadne. Ještě nezbytný deštník, který se mimochodem během dne stával těžším a těžším, a vyrážíme na nádraží. Cesta vlakem ubíhá rychle při pohledu na krásnou krajinu za okny vlaku a po necelé hodince jízdy vystupujeme ve stanici Jedlová, kde nás čeká milé překvapení.
Jedlová Hora je třetí nejvyšší horou Lužických hor s nadmořskou výškou 774 m. Přes vrchol vede důležité evropské rozvodí. Voda ze severního svahu odtéká do Baltického moře, zatímco z jižního svahu do Severního moře. Z vrcholu je nádherný kruhový výhled. Za jasného počasí je vidět celý obzor od Krušných hor až po Krkonoše. Proto zde postavil v roce 1891 horský spolek 23 m vysokou rozhlednu. Ve stejné době nechal kníže Ferdinand vedle rozhledny vystavět restauraci. Od konce 2. světové války však oba objekty chátraly. S rekonstrukcí rozhledny se započalo v roce 1992 a byla slavnostně otevřena 3.7.1993 a o dva roky později i obnovená restaurace, zajišťující celoroční provoz. Na vrchol vede lyžařský vlek a v okolí jsou i běžecké tratě.
Je jasno! Sluníčko hřeje, je bezvětří a okolní lesy září zelenou barvou několika odstínů. Proč jen sebou vezeme ty deštníky! Cesta na vrchol je před námi a já se nemohu dočkat. Proč? Protože ji znám jen z nočních výstupů. Každým rokem byl součástí táborového programu noční pochod z Chřibské na Jedlovou a vždy jsme se nedočkavě těšily a nováčkové o to víc. Pokaždé byl jiný. Někdy nás provázel měsíc a svítil na cestu tajemným lesem, někdy byla tma „jako v pytli“ a lesem probleskovala jenom světýlka našich baterek, několikrát nás provázel déšť, ale cíle bylo dosaženo vždy. Dodnes, když si na noční pochody vzpomenu, obdivuji oddílové vedoucí, jak bravurně noční pochody zvládali. Ale zpět k našemu výšlapu.
Díky své průvodkyni, která zná cestu, se mohu věnovat vzpomínkám i focení. Stoupání je mírné, rozhlížím se kolem dokola, chvílemi se otevřou překrásné výhledy do okolí, ale na otázky Alenky „poznáváš cestu“ s rozpaky odpovídám „ne“. A jak by také ano, po tolika letech a ještě ve dne! Na odbočce směr rozhledna se míjíme s domorodcem na procházce s pejskem a povzbuzeni i polichoceni jeho přáním „Ať se vám dobře šlape, děvčata“ začínáme stoupat. Rychlost chůze se zpomaluje, sluníčko připaluje a každý zbytečný gram v baťohu navíc začíná být znát. Proč jen sebou vezeme ty deštníky! Přesto se pomalu, ale jistě přibližujeme cíli, stále častější zastávky na odpočinek si zdůvodňujeme potřebou fotit a vychutnat nádherné výhledy do kraje, které pokaždé odhalí jiný pohled. Není třeba spěchat. Sluníčko stoupá s námi, jen sem tam nějaký obláček pluje po nebi a naděje na jasnou vyhlídku je velká, když dojdeme. V nouzi nejvyšší objevujeme na silnici žlutě vymalované doporučení. „ Je ouvej? Necouvej!“ Tak tedy necouváme a dosahujeme vytouženého cíle. Vystoupaly jsme na Horu Jedlovou a stojíme pod rozhlednou. Zajímavý pocit vidět vrchol hory v denním světle i okolní přírodu a na obzoru sledovat linie pohoří a ne jenom světýlka v oknech vesniček pod horou.
Odpočinek odsouváme na později, musíme využít příznivého počasí a zakupujeme žetony pro vstup na rozhlednu. Ale ouha, rozhledna je sice zděná, ale zapomněla jsem se zeptat, jak vypadá schodiště, po kterém půjdeme. Mám vyhráno, schody jsou plné dřevěné, tudíž závratě nehrozí. Jsme na ochozu rozhledny a všechna námaha je zapomenuta. Otvírá se nám úchvatný pohled od blízkého okolí až po daleký obzor, lesnaté pahorky se střídají s modrými ostrůvky rybníků a barevnými loukami a jak obcházíme kruhovým výhledem, objevují se stále nové a půvabné scenerie. Opravdu utěšený pohled na naši krásnou Zemi. Je čas vrátit se a pokračovat v cestě za dalším cílem dnešního dne. Doplnit energii na další pochod, nezbytné kafíčko a po krátkém odpočinku se vydáváme zpátky. Budete-li trávit dovolenou někde poblíž Jedlové či jen projíždět kolem, neváhejte a vypravte se na rozhlednu pokochat se nejen krásnou výhlídkou, ale i okolní přírodou. Litovat nebudete. Ale my už se loučíme s Jedlovou a vydáváme se na hrad Tolštejn. V popoledním horku nám připadá cesta poněkud delší, než je napsáno na rozcestníku.
Hrad Tolštejn (původně Kavčí skála) je v současnosti zříceninou středověkého hradu a první zmínka je z roku 1337. Byl vybudován na ochranu cesty z Čech do Lužice a ve své době byl významným a mocným opevněním. V držení hradu se vystřídalo několik majitelů počínaje Vartenberky přes pány z Dubé a rod Šlejniců. V období třicetileté války r. 1642 hrad ohnivými střelami vypálila švédská vojska a vyhořelý hrad už nikdy nebyl obnoven. Hradní restaurace byla postavena v roce 1865 a roku 1892 navštívil hrad básník R. M. Rilke. Záchranu hradní zříceniny inicioval Obecní úřad v Jiřetíně pod Jedlovou.
Prohlížíme si zříceninu hradu, hravě zvládneme výstup na vyhlídku, potěšíme se pohledem do podhradí a na okolní kopce a vydáváme se na zpáteční cestu do stanice Jedlová. Ještě se zastavujeme doslova u barevného jezírka v podhradí, jehož hladina je poseta různobarevnými lekníny, když nás vyruší hlas „Vidím, že jste cestu zvládly, děvčata“. Náš známý neznámý z ranního setkání nám popřeje šťastný návrat a my pokračujeme v cestě na zastávku. Nasedáme do vlaku přece jen trochu unavené, ale spokojené, výlet se vydařil. Proč jen jsme vezly sebou ty deštníky? Abychom doma nezmokly cestou z nádraží…! Prší. Ale radost z krásného dne nám to nezkazí. A protože jsem se ještě podrobněji nezmínila ani o zajímavostech městečka Doksy ani o Máchovu jezeru, doplním své vyprávění v příštím díle. I tak už mohu říci, druhá část přání byla splněna. Alenko, děkuji za doprovod, byla to krása!
