Ach řeko, řeko má,
jsi jako žena rozmarná
tichá a klidná, jindy rozbouřená
krajinou plyneš zprava i zleva
líně si broukáš v zátočinách.
Ach vodo, voděnko,
něžná ve své nekonečné touze
s krajem se miluješ vášnivě a dlouze
zbarvíš se do ruda, když západ se blíží,
když s lunou se potkáš, stříbrnou záříš
 a stromy z břehů v tobě se shlíží.
Ach vodo, vodičko,
vlníš se krajinou,
 já zpívat chci i vzpomínat s tebou,
vyzpívat všechno, co před námi tajíš
zpívat o vlnách, co spolu si hrají
o peřejích, kde kolotáš a víříš
Ach vodo, vodičko,
jsi jako dítě
rozverná a hravá
vzápětí šelma bojovná a dravá
jsi jako družička,
když šaty z pěny nosíš,
dovedeš ublížit i srdce potěšit
klid a pohodu střídáš s nectností
Vodo, ach vodo,
řeko milovaná
krásu radost i bolest
 v nás zanecháváš.
Neloučím se, sbohem neříkám,
jen do větru šeptám – vzpomínám!