20. 08. 2011 (cesta do Saas Grundu)

V 19.44 jsme nasedli v Ústí n. L. do EN Phoenix a odjeli směr Basilej. V Drážďanech se vlak úplně naplnil a nastal menší problém. Jeden pán nám začal ukazovat jizvu u srdce a neustále otevíral okno. Jemu asi bylo při čerstvém vzduchu dobře, ale my ostatní mrzli. Nakonec po dohadech průvodčí okno zavřela a zapnula klimatizaci. Ještě, že jsem si navrchu nechala teplé oblečení! Nemít ho, tak jsem celý pobyt promarodila! Míra také bědoval a neustále si obkládal ramena teplými věcmi. Když jsme ale ráno v Basileji konečně vylezli z "chladícího vozu" a otevřel se před námi úplně jiný svět, okamžitě jsme zapomněli na veškeré nepříjemnosti. Petr H. pro nás přijel autem (autobusy jsou příšerně drahé) a odvezl na naši základnu - kemp v Saas Grundu. Postavili jsme stany, omrkli předpověď počasí a začali si připravovat věci na zítřejší výstup.

21. 08. 2011(cesta na Weismiesshütte)

Kolem jedenácté jsme si naložili předem připravené batohy a začali stoupat na Weissmieshütte (2720 m), výchozí bod pro výstup na Lagginhorn nebo Weissmies. Pro jistotu jsem zvolila nízké trekovky a boty pro výstup raději táhla v báglu. Cestou jsme trochu zakufrovali, Ivan, Míra, Petr H. s Věrkou to chtěli vzít zkratkou a ejhle: vyloupl se dravý potok! Ivana chytla křeč do stehna a tak se raději s Mírou vrátili na značenou cestu. Petr H. s Věrkou vystoupali o něco výše a potok přeskákali. Já s Petrem a Jaroušem jsme se drželi raději od začátku značené cesty, což bylo nejlepší. Na chatě jsme potkali dva české kluky, které jsem viděli dole v kempu. Měli zaplacený týden s horským vůdcem a Lagginhorm brali jako aklimatizačku před dalšími výstupy. Večer jsme si připravili věci na výstup a šli spát.

Ráno jsme vstali v 4.15 (Věrka s námi, pak šla dolů do kempu) nasnídali se (já spořádala 2 porce ovesné kaše a nacpala se prasknutí) a už se ženeme do kopce a překračujeme první potok. Přeskakujeme i druhý a nevíme, zda jdeme správně. Petr zůstává vzadu a my vidíme, že se vrací. Mně začíná být špatně z přecpání a doufám, že za chvíli žaludek slehne. Nikomu z nás se nechce jít kus zpět a tak čekáme, co Petr podnikne. Asi po půlhodině se vydrápal k nám a sdělil, že ztratil brýle a končí. Nakonec jsme ho přemluvili, že slunce nebude mít takový odraz jako na Bishornu a když bude nejhůř, budeme si brýle půjčovat. Pokračujeme tedy všichni dál po moréně a za chvíli už stojíme na kraji Lagginhorn gletscher. Navlékáme sedáky, obouváme mačky a navazujeme se na lano.

Cesta přes ledovec probíhá docela příjemně a než se nadějeme, už si opět vyzouváme mačky. Odvazujeme se a každý jde sám za sebe. Docela nepříjemná cesta, lezeme přes nějaké plotny, při pomyšlení na cestu zpět se mi dělá špatně. Předcházejí nás čeští hoši s vůdcem. Zhruba ve výšce 3500 opět nasazujeme mačky, protože jdeme sněhovým sedýlkem a ty už až na vrchol nesundáme. Jde se příšerně, na vrchol po zmrzlém firnu, sklon zhruba 40°. Nahoře je málo místa, naštěstí paní s pánem už odcházejí a pouštějí nás ke křížku. Ivan tam naráží hlavou na kus kamene a nemít čepici, měl by ránu zralou na sešití. Takhle mu vznikla jen trochu krvácející odřenina. Musíme se fotit nadvakrát, v tak obtížném terénu nelze využít samospoušť. Chvíli se kocháme, slunce krásně hřeje a pomalu začínáme sestupovat. Konečně pod sedýlkem sundaváme mačky a pokračujeme v sestupu. Jde to obtížněji, než jsem čekala. Na jednom místě mi ujíždí po mokrém kameni noha, cepín letí z ruky o několik metrů níže a já se kutálím za ním. Asi třikrát se otočím a nevím jak, přistávám na břiše. Naštěstí jsem se zastavila o batoh. Ještě, že ho mám tak narvaný! Otáčím se na záda a přemýšlím, kde jsem. Strašně jsem si natloukla, ale nic nezlomila. Zato jsem v šoku z představy, kdybych se nezastavila. Míra mě navázal na lano, Jarouš ho jistil a Petr H. šel přede mnou. Nebýt jich, dolů bych zdravá zcela jistě neslezla. Na ledovci už mi otrnulo a i když jsme občas viděli padat veliké balvany přímo do naší trasy, byla jsem v pohodě. Další problémek nastal, když jsem měli přejít potok. Ráno to šlo, ale během slunného dne se změnil v dravou řeku. Já s Petrem jsme sestoupili až dolů, šli přes most, ale stejně skákání po kamenech přes rozvodněný potok nás neminulo. Ani nevím jak, byla jsem na druhé straně, aniž bych si nabrala do bot. Na Weissmieshütte jsme si odpočinuli a uvařili jídlo. Přezula jsem opět boty a dolů uháněla v nízkých trekovkách na rozdíl od kluků, kteří nohy sotva vláčely. Chtěli jsme jít opět zkratkou, ale místo toho se nám cesta jako naschvál prodloužila o několik kilometrů. Nejhůř na tom byl Ivan, který si kvůli ještě ne zcela zahojenému malíčku dole v Saas Grundu u dolní stanice lanovky vysvékl ponožky a šel poslední kilometr do kempu naboso. Přišli jsme až za tmy, kolem dvacáté první hodiny.