Gran-Canar.JPG
zpět

Příběh několika skutečných přátel během dvou let. I.část - Gran Canaria – ostrov, který je nám Čechům už známý.

 

I.část - Gran Canaria – ostrov, který je nám Čechům už známý. 

Asi bych před vámi již působil trapně, kdybych vám zde nyní vysvětloval, že Kanárské ostrovy nemají nic společného s krásnými ptáky - kanáry. Celá tato skupina ostrovů vyvřelinové typu není příliš daleko od západní Afriky a to pouhých 100 km. Nemusím asi také psát, že jde o Španělské území.

Afrika - tento kontinent zde, na Kanárských ostrovech, také silně ovlivňuje počasí. Kupodivu, většinou moře není příliš teplé, nejvýše tak +24°C a to bych řekl, dle mých zkušeností, že je to výjimečné. Většinou má moře teplotu tak kolem +20°C a méně. Teplota ovzduší je mnohem příjemnější po většinu roku přes den kolem +20°C až +28°C. Což je na procházky velmi příjemné. Kanárské ostrovy jsou velmi vhodné jak pro zdatné sportovce, tak pro seniory, všichni si můžeme vybrat ostrov, který nám nejvíce vyhovuje, prostředí kde se budeme cítit dobře. Jsou zde jednoduché dvou a tří hvězdičkové hotely i luxusní hotely se čtyřmi nebo pěti hvězdičkami. Nejteplejší měsíc je srpen a nejchladněji je asi v lednu.

Přečtěte si příběh můj i mých kamarádů. Příběh, který se udal během 24 měsíců nejen na Gran Canaria. Tento příběh ze začátku dovolené měl však dlouhé pokračování. Ale ono se to vlastně týká více lidí. Je to takový obyčejný příběh ze života, příběh radosti, příběh naplnění z dobře vykonávané práce, příběh o zklamání, o smrti, i o tom jak pro každého slovo priorita, znamená zcela něco jiného. 

Byl úplný konec února, před roky. Můj kamarád odlétal na krátkou dovolenou na konci zimy z Ruzyně na Gran Canaria. Potřebovali s manželkou trošku načerpat slunce po dlouhé české zamlžené zimě, zimě plné chřipek a mlh. Moc sněhu nenapadlo ani na horách. Chtěli si udělat prodloužený víkend v lednu ve Špindlu, ale nevyšlo to, mlha a déšť, na lyže se nedostali. Špindl byl jaksi moc obsazen mladou Pražskou smetánkou, která zde celý víkend popíjela, byla hlučná a sebevědomá. Je pravdou, že v Krkonoších dvacet roků nebyli, proto je to maloměstská chování zbohatlíků, daleko a daleko od sportování, velmi překvapila. Odjeli proto již v neděli ráno, zklamání vším.

Pavel Grüner je chirurg v jedné pražské nemocnici, velmi dobrý odborník, za minulého režimu dělal primáře. Občanské fórum a jim podobní, mu to stokrát hodili do obličeje, karieru za socializmu. On ale vždy raději operoval a staral se o pacienty, než aby dělal politiku. Protože většina lékařů v nemocnici to věděla, měl jako řadový lékař potom již klid. Jako primář za socializmu postavil své oddělení na vysokou úroveň. Od devadesátého roku, se po něm na postu primáře chirurgie vystřídalo asi deset (snad i víc) lékařů – zlatokopů, politických rychlokvašek, typu jako apoštol Jidáš. Stejně tak rychle nebo možná rychleji se střídali i ministři zdravotnictví. Pavel Grüner by mohl operovat dvacetčtyři hodin denně, tolik bylo na něho osobních požadavků od jeho kolegů, na provedení operací pro rodinné příslušníky a pro známé. Bránil se tomu, ale většinou vždy vyhověl. Byl také vynikající internista, to kloubilo jeho výborné odborné výsledky. Jezdil přednášet na symposia a lékařské konference, vždy jen na jeden den nebo pár hodin, a potom zase rychle do nemocnice. Novodobí zachránci naší země se ho i snažili “vykoupat v lustračním zákonu“. Nic se neprokázalo, rozhodl soud. Toto vše mu neotravovalo jen jeho osobní život. Pak za ním přišli, aby šel dělat znovu primáře. Řekl ne, děkuji, už jsem ho dělal. Dobře udělal. Po šesti měsících přišel nový ředitel a opět odvolal všechny primáře, Pavla jako řadového lékaře, si ani nevšiml. Pavel jen tehdy řekl kolegům – a máte to tady znovu. Půjdete zvonit klíči na Václavák? Nepůjdete, je vám to jedno a mně také.  

Jeho paní Alena Grünerová, byla velmi dobrá ekonomka, pracovala v jedné velké bance. Dostala i nabídku nastoupit v ČNB, ale odmítla to. Oba umí několik jazyků. Žijí spolu dlouhá léta, děti nejsou. Nikdy s nikým nemluvili o tom, zda děti v mládí nechtěli nebo nemohli je mít.

Já jako jejich dlouholetý kamarád, také musím říct, že jsem se nesetkal nikdy s žádným náznakem toho, že by se za posledních mnoho roků Pavel nebo Alena, namočili do nějaké vedlejší milostné aférky. Nedělám z nich ideální manželský pár, všude jsou drobné neshody, problémy, malé hádky, atd. Ale to vše zatím překonávali. Při tom oba byli velmi hezcí lidé.

Pavel moc koníčků nemá, někdy nás pár zajde na pivo, Alena chodí občas cvičit, babinec se třemi nebo čtyřmi kamarádkami, někdy si jde zaplavat. Toť vše, toť vše.

Bydlí v Praze na Jižním městě v krásném čtyřpokojovém bytě. Mohou si dovolit paní na úklid, tu už měli na černo i za socializmu. Důchodkyni.

Asi se vám to zdá být dost nudné na nějaký příběh. Slušní lidé, pracovití, manželství již minimálně dvacetileté, nebo i delší o nějaký rok. Pan doktor operuje a léčí, a paní inženýrka počítá vše ve firmě, kde pracuje, dělá prognózy, jedná o úvěrech, jedná s bankami, půjčuje peníze bankám a investičním společnostem za firmu, kde pracuje.

Dovolená už byla nutná, obyčejně jezdí tak na týden až deset dnů. První dva dny oba většinou prospí, někde na pokoji nebo na lehátku u bazénu. Spí, a spí, a dobíjejí baterie jejich lidských těl, aby potom zas na ty baterie třeba půl roku jeli. Ale oběma to pomáhalo. Vždy nějaké kilo přibrali, oba. Bylo to jen jídlo v klidu a v pohodě. Oba měli vždy během dovolené několik nutných pracovních telefonů.

Mám strach, že to je asi všechno, všechno co byste teď měli vědět.

Letadlo vyletělo z Ruzyně včas. Už platila úsporná opatření a v letadle se podávalo občerstvení jen omezeně. Ale protože let na Gran Canaria byl dlouhý časově, skoro šest hodin, byla ještě káva, minerálka a malá večeře v ceně letenky.

Oba po nasednutí do letadla usnuli. Vždy je museli probudit, když se něco dělo. Náhodou dostali letenky na křídle u nouzových východů, kde jsou vždy jen dvě sedadla. Před dvacátou hodinou letadlo už přistávalo. Potom velmi rychlé odbavení, kufry z pásu a do autobusu, který určila zástupkyně cestovky. Vše zaběhnuté, vše klapalo jako švýcarské hodinky. Z letiště v Las Palmas rozvážel autobus jen asi deset hostů našim směrem. Pavel a Alena zůstali v busu poslední. Jeli až na jih, až do Maspalomas do hotelu Faro (to znamená česky „maják“). Krásný hotel, klidný, bez dětí, 100 metrů od pláže, vedle starého majáku. Nádherný bazén, perfektní stravování. Většina hostů byla tak kolem padesátky a výš. Většinou Němci, Holanďané a Španělé.

Do hotelu přijeli o půl desáté večer. Recepční ihned řekl, nechejte si prosím kufry zde, a běžte prosím do jídelny, čekáme na vás s večeří. Vše velmi příjemné i milé, i když jídla jedli velmi málo, jen tak na „zub“. Číšník nabídl víno, místní slabé, bílé, suché. Sedmičku udělali.

Na recepci je již vše čekalo připraveno, kufry již byly na pokoji 414, vše předepsáno, tak jen pár podpisů. Recepční plynulou angličtinou se ještě optal, že podle jejich záznamů jsou zde manželé již po čtvrté? Pavel přitakal. Recepční řekl, že je Polák Jaczek Dobrowolski, je zde již devět sezón, že mluví i česky. Popřál příjemný pobyt. Jste zde zatím jediní Češi, včera odjeli jedni Pražáci.

Tak, jak jsem vám řekl, tak spali celou noc oba dva, jako Šípková Růženka.

Pondělí ráno.

Pokoj měli nádherný, výhled na moře, ranní slunce do pokoje nesvítilo, vzduch měl +18°C, nádhera, dlouhé vlny, pohled na několika kilometrový chodník vedoucí od dun až na konec obzoru na jihu, tam již jsou skály.

Pavel ještě čekal telefon o stavu jedné pacientky, což v dohodnutou chvilku proběhlo, stav se vyvíjí dobře. Jen poděkoval a rozloučil se.

Alena se ještě protahovala na posteli, nemohla si uvědomit, že ujeli od toho zmatku každodenního pražského rána.

Pavel seděl na terase u pokoje. Už byl oholen a osprchoval se. Popíjel minerálku. Alena přišla za ním, políbila ho. Pavel Grüner povídá, přišel za mnou minulý týden dr. Konrád, že prodává chatu na Sázavě. Že on by si ji chtěl nechat, ale jeho sestra to chce prodat, a teď, po tom, co jim maminka zemřela, musí to řešit. Alena byla překvapená, nikdy o tom nemluvili. Alena jen řekla nevím, museli bychom to snad vidět. Je to z Prahy asi 100 km.

Pavel pokračoval ve svých novinkách. Mám nabídku Rektora KU, abych šel přednášet na II. lékařskou fakultu. Zajímavá nabídka. Druhou nabídku jsem dostal z Vídně, totéž jako v Praze. Ale to by bylo zajímavější finančně, ale museli bychom vyřešit co s tebou, zdali bys chtěla jít také do Vídně. MUDr. Steyer mně řekl, že by tě určitě dostal na Universitu ve Vídni přednášet, na ekonomii.

Alena – Pavle co tam máš v rukávu ještě. Tak to vysyp.

Jo ještě něco, mám velký hlad. Pojď, půjdeme na snídani. Alena se hodila do gala, a šli, po půl hodině, pomalu, v hlavě se oběma honily Pavlovi věty, šli na snídani.

Jídelna tradičně vzorně připravena, může se jít ráno ke snídani i lehce oblečeno, nemusí být společenský oděv. Večer je to tady ale přísné. Všimli si, že je tady jejich Tereze, známá servírka, mladá holka, loni měla záchvat přímo tady na place, a Pavel ji ihned ošetřil a jel s ní do Las Palmas do nemocnice se záchrankou – slepé střevo. Za minutu dvanáct, dlouho se před tím trápila bolestmi. Hned běžela za nimi a objala je. Pavel se na ni dívá, a říká – vy máte opět něco se slepým střevem? Ona radostně a smíchem řekla, ne, ale jsem těhotná, za dva týdny mám svatbu, v sobotu, musíte přijít. Zářila štěstím. Znovu je políbila a šla pracovat, obsluhovat hosty.

Snídaně snů. Ale skromnost u snídaně byla jejich zvykem z domova. Jen snad kávy Alena vypila víc. Bylo krásně. Od moře to příjemně foukalo. Snídali dlouho, pomalu a v klidu, vlhký teplý mořský vánek a paprsky slunce, to je balzám…

Vrátili se na pokoj, kraťasy dolů a oba usnuli. Snad hodinu. Alena už jen ležela, Pavel se probíral, Alenina ruka byla nepokojná, Pavel se trošku lekl, už jí hladí i on…….jak dlouho jsme se nemilovali, tři měsíce. Nebo i déle, bylo to krásné.

Půjdou dnes po kolonádě z Meloneras až do Pasito Blanco. Je to tam a zpět skoro 10 km. Po cestě několik kaváren a restaurací a pořád těsně podél moře, po břehu moře, omývá to Atlantický oceán.

Procházka byla krásná, při zpáteční cestě se stavili v jedné kavárně na občerstvení. Alena ale řekla Pavlovi, že jí není nějak dobře a že má čím dál tím větší křeče v oblasti břicha. Pavel ji hned prohmatal, Alena byla bledá a bolesti nepolevovaly, bolesti se zvětšovaly, zvracela. Pavel řekl, že by to mohlo být i zauzlení střev (invaginace) a to prý je dost nebezpečné. Je nutné ihned sanitku a odvoz do nemocnice. Personál kavárny vyhověl Pavlovi v každém pokynu, řekl, že je lékař a manžel nemocné paní.

Záchranka tam byla do 5 minut. I lékařovi v sanitce, Pavel Grüner vše rychle vysvětlil a už jeli do nemocnice Las Palmas. Telefonem lékař ze sanitky vysvětlil v nemocnici, o co se patrně jedná, a pan doktor by chtěl i manželku operovat. V nemocnici vše připravili. Aleně bylo dost špatně a hůř a hůř. Pavel řekl i své mezinárodní lékařské číslo, aby si mohli ověřit jeho aprobace.

Za dalších patnáct minut už se Pavel převlékal k operaci. Pavel požádal službu konajícího operatéra, aby mu asistoval. Operace trvala dost dlouho. Navíc se zjistil nádor v tlustém střevě, o čemž ani Alena a samozřejmě ani Pavel Grüner nevěděli. Musí jít na histologii. Střeva dali do pořádku, ale po odstranění nádoru museli udělat vývod tlustého střeva bokem. Pavel jako manžel i lékař byl vyděšen. Poděkoval personálu operačního sálu a velmi dobrý výkon.

Seděl u Aleny, čekal, jak se probere.

Vše ji musí vysvětlit. Probírá se. Ještě počká, asi znovu usne, Usíná….

Po půl hodině se znovu probírá. Už je asi z narkózy venku. Ptá se co se děje.

Pavel pomalu vše vysvětluje, po částech, nakonec si nechává nádor. Vše vysvětluje, znovu a znovu. Alena pláče.

Teď se musíš postavit na nohy, vysvětluje Pavel. Já tady budu s tebou, jak to bude možné, tak tě převezeme letadlem do Prahy, já bych řekl, tak do týdne.

Pavel Grüner zavolal na cestovku, vše vysvětlil, a dohodli se na neděli, odlet 10:20 hod. Do Prahy. Nechají volných zadních 12 míst a upraví to pro lehátko letadlové, bezpečné.

Pavel nechal Alenu spát, odjel s taxi na hotel, vše vysvětlil na recepci, zavolali šéfovou hotelu, ihned vše pochopila, dala Pavlovi k dispozici jedno malé služební auto, aby Pavel mohl jezdit do nemocnice.

Alena byla špatná psychicky, operace asi dopadla dobře, Pavel Grüner byl přesvědčen o tom, že i nádor, pokud by byl zhoubný, byl dostatečně odstraněn. Rána po operaci i po vývodu střeva se hojí dobře. Alena si musí zvyknout na vývod, na stravu. Jak se střevo dostatečně zlepší, vrátí se vývod zpět. Za pár týdnů většinou. Pavel operací tohoto typu, co dělal u Aleny, dělal již mnoho. V nemocnici mu dali veškeré pravomoci, ale nebylo nic mimořádného zapotřebí.

Ve čtvrtek za ním přišel primář zdejšího oddělení, poprosil ho, zda by s ním neudělal operaci jeho bratra, patrně rakovinový nádor v močovém měchýři. Pavel si prohlédl dokumentaci a přislíbil to.

Ve čtvrtek ráno přijel Pavel do nemocnice, první cesta za Alenou. Probouzela se, spala dobře, jen že je unavená. Pavel na to – to budeš ještě měsíc i dva. Povykládali si, Pavel Aleně pomohl s kašovitou snídaní, vše zkontroloval. Máš zvýšený cukr a kolísá ti tlak. To vše napravíme, to není fatální. Alena byla ráda, že Pavel vyhověl španělskému primáři a bude s ním operovat. Ještě než odešel na operační sál, přišel e-mail na oddělení, histologie dopadla u Aleny dobře. Zachytili jsme to, tak tak, to se někdy u polypů stane, že se zvrhnou v rakovinový nález. Musí si dát Alena a Pavel v budoucnu pozor a bude to chtít v budoucnu pravidelnou kontrolu. Tak vidíš – takže asi v neděli poletíme domů. V Praze budeš v nemocnici pár dnů, jenom takové fyzické zklidnění, a potom už domů, a potom to vrátíme vše s vývodem zpět.

Pavel šel operovat. Vše připraveno, primář ale řekl, že chce, aby Pavel vedl operaci. Stalo se tak. Operace byla provedena podle nejlepších Pavlových znalostí a možností. Primář byl také vynikající při operaci.

Šli se umýt po operaci. Přiběhne najednou sestra, že paní Aleně je velmi špatně. Oba letěli na JIP. Embolie, injekce, kapačky, nic nezabírá, za půl hodiny konec. Plicní embolie. Alena to nevydržela.

Dobojovali jsme.

Pavel seděl na židli vedle těla Aleny. Vše se mu promítalo, celý život. Obličej si držel v dlaních. Kolika lidem pomohl, Aleně už nemohl. Proč? Proč? Proč, zrovna Alena? Žádné zanedbání, vše tolikrát kontroloval. Nic. Vše skončilo.

Jako lékař si zachovával rozumové přemýšlení, jako člověk byl na dně. Byl na dně fyzicky i psychicky.

Co dál? Co teď? V nemocnici se dohodli na dalším postupu. Zavolal na cestovku, dali si sraz odpoledne nemocnici i s místní pohřební službou. Speciální letadlo, které může převážet rakev, poletí až příští pátek, tedy až za týden. Chtěl zde zůstat a být při naložení rakve. V Praze už měl vše telefonicky domluveno s Pražskou pohřební službou. Všichni se mu snažili vysvětlit, aby čekal raději na manželčinu rakev v Praze.

Poletí tedy podle plánu v sobotu normálním letadlem, dostal VIP třídu, sám a v klidu. Loučení v hotelu bylo špatné. V Praze už všichni vše věděli. Neměl moc kamarádů, neměli rodinu. Pavel byl sám. Byl tvrdý, přesto čas od času mu tekly slzy. Byli spolu rádi.

Pohřeb byl skromný, pár lidí, spolupracovníků Aleny a Pavla, a já a moje žena. Kar se nekonal, jen malé kafé, s pár blízkými.

Odvezli jsme Pavla domů, moje žena měla v kufru auta malé občerstvení a Pavlův oblíbený pivní guláš. Než se Pavel zaběhne v novém rytmu denního života. Rozloučili jsme se. Moje žena plakala celou cestu domů.

 Pokračování bude ve II. částí.

Počet zobrazení: 60