Minaret.JPG
zpět

Příběh několika skutečných přátel během dvou let. II. část – Linec a Lednice.

II. část – Linec a Lednice.

Dny a týdny ubíhaly.

Měl by Pavel udělat rozhodnutí, co letos udělat sám se sebou. Co se zaměstnáním. Odkup chaty - to už zrušil, sám na to fyzicky nemá. Přemýšlí pomalu Pavel Grüner.

Nějak se mu do toho všeho nechce. Opět – malá delegace přišla za Pavlem v nemocnici -  přišel ředitel špitálu a několik lékařů za ním, aby dělal znovu primáře chirurgie. Opět odmítl. On tu desítku primářů, co nastoupili po něm, vždy respektoval, ale do lékařských záležitostí si nenechal od nikoho mluvit, byl po smrti Aleny daleko tvrdší. Uznával jen to, co je barva bílá a černá, uznával jen – buďto ano nebo ne. Žádné kompromisy. Byl tvrdý. Měl už i několik nepřátel, z řad mladých lékařů, kteří ho dříve neznali. V nemocnici byl skoro pořád. Počet nepřátel ale rostl. Pro jeho tvrdost, a také proto, že co řekl, se vždy naplnilo, že vždy měl pravdu. Toto někteří mladí nesnášeli.

Jednou večer seděl doma, chtěl si otevřít láhev vína, ale odolal, řekl si ne. Už by brzo ze mě mohl být alkoholik. Vyhlásil si sám pro sebe abstinenci. V zaměstnání nikdy nepil, ani za volantem, ale doma už dost často. Tak to ne!

Zvoní mu, Pavlovi,  telefon a volá dr. Franz Kurz, šéf kliniky v rakouském Linci. Znají se moc dobře, vykají si, ale udělali spolu už několik operací. Po obecném úvodu o počasí apod. nabídl Pavlovi post primáře chirurgie a zástupce ředitele Kliniky, tedy zástupce jeho - dr. Kurze. Řekl mu, že vše ví, co se stalo. Že nechce od něho teď rozhodnutí. Ať si spolu udělají prodloužený víkend někde v Korutanech, budeme tam jen my dva, mně manželka utekla se zahradníkem, který k nám chodil stříhat domů trávníky. To víte, moje žena už chtěla mladší ročník, fešáka opáleného. Ještě nejsme rozvedeni, ale už to běží. Pavel hned odpověděl, že asi to nevezme, ale že na víkend do Korutan by jel.

Byl konec května, úplný konec května. V nemocnici vše probíhalo dobře. Dr. Kurz volal, že jede do Brna k firmě DRG s.r.o. kupuje od nich několik lékařský přístrojů z USA. S majitelem dr. Giacintovem se setkal a přednášel před mnoha a mnoha lety na Universitě v Kábulu, v Afghánistánu, tehdy byla tato země několik roků pod vojenskou ochranou Sovětského svazu, byla to kvetoucí země. Byl tam rok. Dohodli se, že se potkají v hotelu Voroněž u brněnského výstaviště, Pavel, že zajistí dva pokoje. Dr. Kurz ještě říká, vyberte pro nás tedy místo v Korutanech a dáme i termín.

Hotel Voroněž, restaurace, večeře.

Pavel přijel již odpoledne, vzal si v nemocnici volno na čtvrtek i pátek, dovolené má tolik, že mu to jejich ekonomka psala sama, i když chodil do špitálu, měla strach z kontrol. Prošel si Brno, prošel si i park kolem Špilasu, nám. Svobody, atd. Pavel zde studoval, už by to zde ale nepoznal. Ještě, že je navigace v jeho autě tak dokonalá a dovedla až na parkoviště hotelu Voroněž.

Byli domluveni na 19.00 hod.

Pavel si právě sedá ke stolu, boční tiché místo, v zadu je ještě barový pult. Dr. Kurz také přichází. Představuje Pavlovi Grünerovi pana dr. Giacintova.  Dr. Giacintov říká – já jsem také Pavel – česky. Dr. Kurz se ještě omluví na pár minut, že si dá věci na pokoj. Dr. Giacintov projevuje soustrast Pavlovi. Giacintov je starší člověk, asi už kolem sedmdesátky, pořád aktivní, jeho syn je významný brněnský oční lékař, má v Brně vlastní kliniku na České ulici. Já sám, říká dr. Giacintov – jsem ekonom, celý život. Druhý můj syn je architektem v Olomouci.

Přichází již dr. Franz Kurz. Ptá se jen, jestli mu nevadí, že pozval na večeři dr. Giacintova. Pavel Grüner se jen usmál, že o nic nejde, přece.

Večeře byla velmi dobrá, hotel Voroněž je na úrovni. Drží si pořád kvalitativní špičku. Kurz a Giacintov se rozloučili, na všem jsou domluvení. A budou ve spojení.

Pár obvyklých otázek, práce, život, apod. dotaz zda vybral termín, tedy Pavel Grüner, a hotel v Korutanech. Pavel nabídl za dva týdny čtvrtek až neděle – tedy 4 dny, a hotel v městečku Pörtschach am Wörthersee, Kärnten. Ano, známý hotel Schloss Seefels, je proslulý svou vynikající polohou přímo u jezera Wörthersee. Pavel tam již byl a byl nadšený.

Franz Kurz s uspokojením řekl, to jsem rád. Já tento hotel ještě neznám. Ale jste mým hostem dnes i v Korutanech. Pavel Grüner poděkoval.

Nechci působit drze, ptá se ještě dr. Kurz Pavla, a o mé nabídce jste nepřemýšlel? Přemýšlel – překvapivě řekl Pavel. Dr. Kurz sebou úplně cukl. Předpokládám, prosím, že v nabídce je byt. Kurz hned do toho vstoupil, byt ne, pane doktore, ale menší rodinná vilka čtyřpokojová, hradí vše klinika. Vilka je asi 4 roky stará, dosud nikdy nebyla obydlená, nyní nově vybavená nábytkem, městečko Steyreg, krásné údolí Dunaje, od naší kliniky jen asi 15 až 20 minut autem.

Pavel pokračuje. Já skoro celou dobu – snad už dvacet roků, spolupracuji s jednou asistentkou, říká Pavel, Anna Kleinová, mluví německy, anglicky, atd. starší dáma, perfektní pracovník. Kurz, ho opět přerušil, vezměte si ji samozřejmě sebou. Ale pane doktore, to není tak jak si myslíte – usmívá se Pavel. My spolu jen pracujeme, nic jiného. Ona je velmi křesťansky založená. Potřeboval bych pro ni dvoupokojový byt. Kurz jen řekl - okamžitě – není to problém. Dr. Kurz ještě dodal, kdybyste měl nějakého mladého doktora, beru všemi deseti i dva i tři. No to bych nerad – o tom nyní prosím nemluvme. Domluvili i plat, i plat pro paní Annu. Pokud paní Anna nemá auto, dáme ji zatím nemocniční služební a potom ji koupíme nové.

Udělal jste mně radost, pane doktore, řekl dr. Kurz. Jen musím říct, že je u nás velmi náročná práce, hlavně ve styku s pacienty. Rakouští pacienti jsou velmi rozmazlení. Ale to je asi podobné i tady v Česku. Domluvme se tak, že já dovezu všechny papíry už do Pörtschach am Wörthersee, a tam, pokud vám to bude vyhovovat tak to podepíšeme. Vezmu i věci - doklady pro paní Annu. Nebo jí to mohu poslat dopředu e-mailem. Pavel – to by bylo lepší. Dr. Kurz dodává - já vás Čechy obdivuji, evoluce 1989, rozchod ze Slovenskem 1993, a vy jdete neudstále dopředu, bojujete, znáte své cíle,...

Pane doktore Grünere a kdy prosím asi váš nástup? Pavel, já myslím, tak kolem 1. července. Před tím, bychom se já i paní Anna nastěhovali, abychom mohli pracovat plně už od 1. července. To mně vyhovuje, já mám problémy s prostatou, říká dr. Kurz, a chtěl bych jít na operaci v září, a tak těch pár dnů byste to i za mě vše řídil. Pavel ještě dodal – pane doktore, musím upozornit, že paní Anna není žádná sex bomba, obyčejná ženská, ruština, němčina, angličtina, vše velmi dobře. Strohá a přísná. Ale já si s ní rozumím. Dr. Kurz se zasmál, tu nám možná seslalo nebe, provětrá tam ten náš personál, smál se. Vše domluveno.

Pavel zavolal vrchního a chce vše platit. Pánové promiňte, ale je vše vyrovnáno. Oba jsme zůstali paf. Moment já to ověřím.

Vrchní v úklonu hned přišel, ano nějaký pan dr. Giacintov, nebo tak nějak, podle recepce, i vám zaplatil pokoje, a dokonce řekl, že nám nedává limit na kartu, ať utratíte kolik je nutné. To se nám stalo tady v hotelu letos jen dvakrát. Giacintov je gróf. Vše je vyrovnáno, neplatíte nic. Vytáhl jsem dvě stě korun, a dávám to vrchnímu jako tringeld. Pane ne, nemohu to vzít, on nám pan Giacintov dal i tringeld.

Rozloučili jsme se.

Druhý den ráno jsme se ještě potkali v 8.00 hod. u snídaně. Já jsem jel s Pavlem do Břeclavi, máme tam kamaráda, Oldu. Půjdeme do Lednického parku, a večer budeme u něho ve sklípku. Já moc nepiji a Pavel také ne, tak si v klidu povykládáme. Budeme u Oldy i spát. Olda je trošku jiný jako my dva, a má krásnou manželku Jitku, skoro modelka, jinak ženská krev a mlíko, pracovitá. Pavel se ptá na moji ženou - Moje žena s námi nemohla, raději zvolila jejich pravidelný babinec.

Lednický park, to je nádhera, musím být v Lednici minimálně jednou za rok. Pavel byl také nadšen, už si to tak nepamatoval, byl zde jako študent. Volali jsme Oldovi, že jsme už v Lednici. On hned - zvu vás tak po jedné hodině na oběd. Restaurace Onyx – provozní je tam švagrová, podrží nám stůl, tak v jednu, je to tam a tam. On byl vždycky rychlý jako sračka. Nedodělal vysokou ve třetím járu , študovali jsme spolu stavárnu, v Brně, ale má zde malou stavební firmu, je hbitý a vede se mu dobře, mají krásné dvě děti (Olin určitě víc), sklep, vinohrad, rodinný domek. Moc a moc pracuje a trochu, skutečně jen trochu pije. To je obyčejný život vinaře na jižní Moravě.

Minaret v Lednickém parku opravují. Jinak je zde krásně, už se mně zdá, že se Pavel Grüner z toho dostává. Myslím z toho náhlého úmrtí Aleny.

Celkem mě to zmohlo, udělali jsme po parku skoro deset km. Onyx je naproti parku. Dole je velké parkoviště. Najednou si uvědomuji, že je vlevo ten krásný hotel Moravia, Tam jsem prožíval s jednou dámou opakovaně, takový románek, nikdo o něm neví. Chtěla, abych se rozvedl a nastěhoval k ní do Vyškova, já nechtěl. Tolerovala mně to dost dlouho, pak mě kopla do zadku, za rok měla o pět let mladšího. Ale to je jiná část mého života.(Omlouvám se, nejsem svatý, ale jsem věřící.)

Přijdeme do restaurace Onyx, Pavel Grüner šel na WC. Jde proti mně dáma, v restaurační uniformě, zastaví se, pane inženýre, vy jste mě nepoznal? Ne! Já jsem Olinova švagrová, Věra, Věra Čermáková. Pojďte, stůl mám tady pro vás, s krásným výhledem. Přišel Pavel, vzápětí i Olda. Já Oldo, já jsem se už viděl s tvojí švagrovou, ano a několikrát, ve sklepě, na svatbě, na křtinách. Pavel ji asi nezná. Chytil jsem místo v rožku, kryté místo vzadu, to je moje.

Paní Věra přišla, Pavel zůstal úplně mimo, jen zamrkal za brýlemi. Objednali jsme si. Pavel má výhodu, že díky studiím v Brně, normálně „žere“, žádné veganství a takové ty pitominy, je na tom s váhou tak blbě jak já, já ještě o trochu víc blbě. Mají plíčka na smetaně (na Moravě se říká pajšl), povídám, hoši, to si musíme dát. Pavel ne, já si dám drštkový guláš a halušky a do hlubokého talíře, Olda – volové, to je přece normální obyčejné moravské jídlo, dejte si něco pořádného. Ne, já chci pajšl a dva knedlíky na víc. Olda že si dá teda vídeňský řízek. A co polévka? Počkej, až přijde Věra, ona nám poradí.

Věra přišla a povídá, tak co mladící, co si dáte. Olda – Věro, běž k očnímu, my jsme skoro důchodci, smáli jsme se. Věro jakou polévku? No, já nevím, co si budete dávat? Ale jestli je to něco bohatého, tak bych vám dala raději jen česnečku, ta je dnes super. Objednali jsme si. Džbán vody, každý jsme měli auto. Věra donesla mísu polévky. Olda povídá, co máš, Věro, večer, přijď za námi do sklepa. Jo, ráda přijdu a co mám donést, nech udělat pár řízečků, křídla kuřecí grilovaná, grilovaná kolena dvě velká a zadní, a Jitka udělá studené mísy, dám ti hned peníze. Kolik nás bude, ptá se Věra, No my tři, Jitka a ty. Tak jo, ráda přijdu.

Pavel, a ona ta Věra je sama? Ano, je. Nemá děti, je vdova, manžel se jí zabil při té dopravní nehodě před pěti roky na D1 na tom velkém náledí, kde havarovalo asi dvě stě aut, on jezdil se sanitkou, a sevřeli ho tam dva kamiony jako do lisu, na místě byl mrtev. Olda dodal, ještě že neměli děti. No, Věra je přece švica mé ženy Jitky, dodal Olda. Pavle neuvědomuješ si to? Věra Čermáková.

Po obědě jsme šli k Oldovi do sklípku, ubytovali jsme se v I. patře (má tam čtyři krásné dvoulůžkové pokoje a kompletní sociální zařízení.  Oba s Pavlem jsme usnuli. Olda jel ještě s Jitkou do Břeclavi, nakupovat.

Probudil jsem se, až bilo na věži kostela šest hodin. Šest večer. Dole ve sklepě už byl nějaký ruch. Probral jsem se, osprchoval jsem se a oholil jsem se, čisté oblečení a rifle. Flašku slivovice mám sebou na košt, a taky na závěr, na kapúrkovou.

Dole už byla Věra a Jitka, Pavel ještě pospával. Olda byl až dole ve sklepě. Chystal pití. Do sklepa se nechodí, když máte žízeň. To si prvně dejte vodu nebo neslazenou minerálku (Neznabozi a Čecháčci si dávají raději pivo) a teprve potom něco zakousněte a běžte dolů, do sklepa koštovat.

Olda chtěl počkat na Pavla, až přijde i on. Seděli jsme a vykládali o ledasčem, posledně, asi před půl rokem tady s námi byl zde pan ministr dopravy, to je dobrej chlap.

Pavel přišel, byl rozespalý. Omlouvám se, ale mě ta procházka parkem tak zmohla, že jsem usnul, ani nevím kdy a jak. Olda to je v pořádku. Klidně odpočívej, šak si chceme iba povídať.

Věra měla rifle a bílou halenku, donesla mísu řízků, koleno teplé nakrájené, hořčice několik druhů, a chleba a pečivo i celozrnné. Velkou mísu zeleniny a okurků. Postavila tam na stůl několik lahví minerálek neslazených a ptá se, jestli si dá někdo pivo. Já jsem postavil na stůl lahev slivovice z Valachů. Nikdo pivo nechce. Olda, než půjdeme na košt, tak byste si měli děcka potykat. Představili jsme Věře Pavla a bylo to na tykání, ale jen minerálkou. Oldovi zvonil mobil, synek, kde jsme a kdy musí být doma. Vzala si to Jitka, večeři máte všichni ve sporáku, bude to ještě teplé, všechno sníst. Osprchovat a za hodinu ať jste v pelechu. Přijde tam za vámi babička, kluci, za chvilku. Ráno se uvidíme u snídaně, a nezlobit babičku. Rodinné pokyny.

Tykání se zdařilo. Pavel byl trošku zaskočený, i Věrka nebyla při tom polibku na tvář taky zcela ve své kůži.

Ve sklepě dole, jsme asi hodinku koštovali. Shodli jsme se na Rulandě šedé, tu má letos Olda vynikající, už s ní vyhrál tři soutěže. Vzali jsme džbán s Rulandou na horu, jedli, vykládali, popíjeli. Pavel se rozhovořil o poslední cestě na Gran Canaria, o úmrtí Aleny, o tom, že stal nad jejím lůžkem s prázdnýma rukama a neměl jí jak pomoci. Pro lékaře je to nejhorší stav.

Olda zase o jeho podnikání, o drobných úplatcích, které běží jako by se nemetlo, o práci na vinohradu, Jitka zase o dětech. Občas vtip a veselo, moc se nepije, spíše ochutnáváme, Olda donesl Neuburské, také vynikající, Pavel nás zase překvapil jeho odchodem do Lince. Jen na závěr řekl, že potřebuje nějako změnu, je svázán provazy minulosti, vše k němu vrací a ne a ne ta lana přeřezat. Nenápadně jsem si všímal celý večer, jak se s Věrou pozorují. Pavel šel na vzduch, to je občas moc dobré ve sklepě udělat, po pár minutách na čerstvém vzduchu hned víte, jak na tom jste. Jestli v jízdě pokračovat, anebo zatáhnout za ruční brzdu. Jak stál Pavel venku, viděl jsem, jak nenápadně k němu Věra přišla, vykládali si, nevím už co, ale není to asi důležité.

Jestli mezi něma něco vzniká, je to dost těžké, Pavel je workoholik a konzervativní, má přesně vyjeté koleje. A to se každé ženské nemusí zrovna líbit.

Věra a Jitka se dali nenápadně do úklidu nádobí. Olda mně překvapil- Jaroslave a co tvoje manželka, ještě pracuje?

Častý to dotaz u lidí kolem důchodového věku. Ještě pracuje, ano, tak dva až tři dny v týdnu. Pátky už je vždy doma. A vše to u vás klape? Oldo, říkám já, na přímý dotaz přímá otázka, jsme tady jen chlapi. Neklape. Nevím, něco se mezi námi zlomilo. Nevím proč? Nevím kdy? Nevím co? Manželka je taková nečitelná, změnila se i povahově za posledních dva, tři roky. Několik dnů vůbec nepromluví, nejsme pohádaní, jen se usměje. A ticho. Přijdu z práce a ticho. Já jsem nikdy nevyžadoval, když já přijdu domů, aby bylo navařeno, vždy jsme se na to domlouvali. A říkám mně to nevadí – je doma dva dny a neuvaří nic, ale ani sobě. Já přijedu večer, cos jedla - nic. Já si vždy něco udělám, no a tak bych mohl pokračovat. Už jsem měl pocit, že si někoho našla, ale asi ne. Sex je u nás dávnou historií, a musím přiznat, že moje žena měla sex zařazen vždy na jedno z posledních míst radosti. Takže dlouho dobu nic. Víte, já si vám tady nestěžuji. Jsem skoro před důchodem, tak po stránce sexu asi díru do světa neudělám, ale u nás to trvá už dlouho. Ale o tom raději nemluvme. Horší je, že s tím jejím chováním si nevím rady. Já si nic nevynucuji, ale nic. Naznačím, není odezva, zařadím zpátečku. Jen to nechápu. Ona se také dost upnula na svojí sestru. Žije v zahraničí. Několikrát za týden si volají – i hodinu.

A tak hoši nevím, nevím co mám dělat, nejsem šťastný. Například - Byli jsme v květnu jednu sobotu odpoledne v Olešnici. Manželčina sestřenice s manželem tam pro sebe a vnučky zaplatili privát na několik dnů, bylo krásné teplé jarní počasí. Jejich kamarád, učitel hudby a varhaník v kostele, tam pronajímá asi čtyři pokoje svého rodinného domku, je u toho dvorek s domácí drůbeží, oddělen od velké ovocné zahrady s trávníkem a s posezením, s ohništěm. Žádný luxus, skromné ale čisté. Děcka z toho měla druhé vánoce. Přijeli jsme tam odpoledne na oheň a špekáčky, pozvali i pana domácího – hudebního učitele. Moje žena ožila najednou jako mladá holka, viděl jsem na ní jak ten hudební učitel je jí sympatický, samé úsměvy, donesl jí harmoniku, on měl kytaru, a hráli několik hodin. Promiňte, ona, moje žena, po něm jela. Já jsem samozřejmě dělal, že nic nevidím, ale když mně šeptala sestřenice – zakroč, ona je nenormální. Jen jsem řekl, nech to – to přejde. Toto se mně u ní nikdy nestalo. A to jsou věci, kterým já nerozumím. A tak bych mohl pokračovat dál. Takže žádná sláva… přišla už Věra a sbalila zbytky ze stolu, nádobí poumývaly. Jídlo bylo vynikající. Vína už bylo také dost. Víš, my máme doma problémy i v tom, že se známými domluvíme, že jdem večer na pivo nebo na večeři. Moje žena je před tím doma protivná, nechce se jí, co sis to zase vymyslel,… Přijdeme do hospody a tam je během vteřiny jako sluníčko, úsměvy, dobrá nálada a pohoda. A taky mě dost často shazuje před ostatními, kvůli blbostem…. Sedíme v obyčejné hospodě, vzal jsem si rifle a modrou košili, jak jsme sedli tak před kamarády hned velká kritika na mé oblečení, a klidně dodá – smrdíš. Já jen - košile je čistá, úplně…..a přestanu reagovat, nemá to význam, a večer je pro mě v prdeli. Pozoruji, že ji pořád pobolívají záda, její otec na to trpěl celý život. Navštívila několik lékařů a nic.

Na noc, já moc nerad jím. Před půl nocí jsme se rozešli, ve vší počestnosti. Dnes nebyl cimbál, Olda ho ani nevytáhl, nebyla na to ta pravá nálada. I já už jsem takové posezení potřeboval. Dnes večer se hodně vyprávělo.

My jsme šli s Pavlem spát. Ostatní odjeli domů. Pavel mně ještě před pokojem řekl, chápu vše, co jsi řekl o své ženě, aji chápu to, žes to neřekl ve zlém. Já jsem musel řešit podobné problémy. Neukvapuj se. Možná, že tvoje žena jen víc cítí, jak jí ujíždí vlak, ujíždí život, a co dál. Vnuky nemáte. Věř, že jsem se tím také dost zabýval. Pavle, já to jen nechápu. Já hledám to proč?

Ženské se třeba líbí ten a ten chlap, jeho chování, oblečení, i jeho zaměstnání. A až se dají dohromady, začne každá ženská toho chlapa najednou obracet k obrazu svému. A ten její obraz je už jiný, jak ten, o kterém mluvila, že se jí líbí. A to je najednou kámen úrazu. Jsou chlapi, kteří to zaregistrují pozdě, ale jsou tací, kteří mají tykadla, senzory, fotobuňky, anebo to pojmenujte, jak chcete, trvale v pohotovosti, a hned si řeknou, tak to teda ne. Tuto svoji polohu, názor, kontakt, koníčka, kamaráda neopustím. A najednou třeba po půl roce je ve vztahu zle. Chlap třeba nerad nosí trika, je zvyklý na košile, bum – madam, mu koupí dvě těsnější trika. Chlap chodí občas s kamarádem přes léto na ryby – bum, tuto sobotu řekne dáma - jedeme k mým dětem na návštěvu…. Je to schválně? Copak ona neví, že chodím na ryby?  Ne, není, dáma chce přerušit váš cyklus 1x za 4 týdny v sobotu jet na ryby. Říkám nahlas STOP. Zavčas se začněte bránit, jinak to v budoucnu neustojíte. Myslím, že Pavel má těchto senzorů opatrnosti nastaveno několik, a bude se bránit, tvrdě. Navíc má svoji asistentku Annu, a ta mu dělá pracovně, i trošku soukromě, ve vší počestnosti, co mu na očích vidí.

I já se pořád doma mé ženě bráním. Někdy si připadám jak don Quijote de la Mancha. Ale ano, i já bojuji s větrnými mlýny dál. Někdy i slaná a hořká slzička ukápne (skrytě), pokud se to týká jen mé osoby, tak ustupovat ne. Kompromis na vše možné, jen ne na moje zvyky. Jednou třeba výjimečně uhnu do leva, ale příště již ne, příště již opět najedu do své koleje. Dámy si trvale myslí, že ony se nejlépe stravují, ony vědí nejlépe co je vhodné a není vhodné, pro vaše zdraví, jaké máte nosit oblečení, boty, atd. Že tvaroh je to nejlepší, a bože můj bůček, to jed všech jedů. Proč si bereš košili, budeme sedět na zahradě? Já se jen už podívám pohledem masového vraha, neodpovím, a nechám si košili. Sto krát jsem to vysvětlil, po sto a jedné již ne!

A paní Věrka, je zvyklá řídit, řídit velký kolektiv kuchařů a číšníků, a dalšího personálu, snad padesát. S tím u Pavla neuspěje. Ale možná slyším trávu růst. Možná je jiná.

Jídlo bylo vynikající. Vína už bylo také dost. Na noc já moc nerad jím. Před půl nocí jsme se rozešli, ve vší počestnosti.

Olda říká, ráno tady bude Věra, my přijdeme s Jitkou o něco později. Vstávali jsme s Pavlem kolem osmé, já už byl na nohách před šestou, ranní očista, a pracoval jsem, poslouchal jsem rádio. Najednou na mě někdo klepa tiše chytám za kliku a přichází Věra. Opět velmi pěkně, čistě vzorně oblečená, pleť jako broskev. Užší šedá sukně s proužkem a boty na vyšším úzkém podpatku, na sukni rozparek, halenka mírně, velmi mírně do šeda.

Věra mně nese kávu. Slyším, že asi pracuješ, mohu dál? Ano.

Pár prázdných slov, jen aby se chytila za nějakou nitku. Nechal jsem ji. Ty Slávku znáš Pavla dlouho?

Ano, velmi, velmi dlouho.

Jaký on je? Pavel?

Věro, podle toho co chceš slyšet, jako člověk je vynikající, nikdy žádná aféra, nic se ženskými, nikdy, s manželkou měli život pracovní, kterým asi oběma vyhovoval. Jako lékař je špička, u nás i v Evropě - ve svém oboru. Tam ti nemohu víc říct.

A co ta jeho asistentka Anna? Ptá se Věra Čermáková.

Věro, Anna Kleinová s ním jde celou dobu, co je znám, stará panna, a asi i skutečně stará panna. Pro Pavla Grünera by dýchala, ale to je vše. Ale Pavel je workoholik, a když Pavel pracuje, zapomene na vše, na den, na datum, na koncert, na divadlo, na narozeniny. Ale to není hulvátství, on je tak zodpovědný v práci. Věro, já z něho nedělám ani boha, a ani hajzla. Ale jim to s Alenou takto vyhovovalo.

Ty Věro, povídám, ty bys měla o něho zájem. Podívej, já tě tak dobře neznám, ale pokud by to mělo být něco krátkodobého, nedělej to, Pavel na to není, a mohl by to případně i těžce potom nést. Pokud se ti líbí, vezmi ho jaký je, a budeš asi šťastná. Ale půjde to pomalu, ztěžka, promiň tu vulgaritu – zapomeň Věro, že mu vlezeš do postele, to je schopen tě vyhodit zavřeným oknem. Pavel je velmi inteligentní, i obecně, a nejen jako odborník ve své profesi.

Věra Čermáková se trochu červenala, trochu koktala, asi moje slova takto nečekala, poprosila mě, aby to ranní kafé zůstalo jen mezi námi.

Rozloučili jsme se. Poděkovali za vše. S Oldou jsme probrali, ještě nějaké naše stavařské kšefty, nějaké zakázky. Občas Oldovi pomohu. Teď se mně dostala na stůl nějaká soukromá výstavba rodinných domků na Alešově ulici, Olda o tom ještě neví, tak to rozjedeme, aby to dostal a má, jeho firma, i na tři roky práce. Jitka mně moc děkovala. Neděkuj, říkám zatím nemáš za co. Nemluvila s tebou Věra kolem Pavla? Šeptl mně Olda do ucha, když jsme si podávali ruce. Říkám nahlas - ne! A mrkl jsem na něho – vše jasno! Olda se ale také změnil. Je zádumčivý, jako by měl nějaké břímě na svých bedrech. O ničem, ale nevím.

Všichni jsme se vrátili ke své práci. A asi po týdnu….

Život si jde někdy svými cestami.

MUDr. Kurz z Lince volal Pavlovi, jestli by nemohl přijet mimořádně v sobotu dopoledne do Lince, zasedá tam Správní rada kliniky a chtěli by ho poznat. Správní rada jsou čtyři muži a jedna žena, z toho jeden praktický lékař, zástupce ředitele financující banky, zástupce primátora Lince, zástupce odborů z kliniky a dáma, posudková lékařka v penzi, od Státní zdravotní pojišťovny. Všichni se těšili na oběd do Restaurant Herberstein Linz. Takže pár otázek novému primáři, formálních, pár doporučení, jak by se měl nový pan primář chovat, a názor pana primáře na jadernou energii, to je v Rakousku důležité. Pavel odpověděl, nejsem v tom odborník. A bylo to.

Představení nového primáře chirurgie i se svačinou trvalo v Linci necelou hodinu, oběd, který následoval, trval hodiny tři, vlastně skoro čtyři. Pavel měl dojem, že oběd byl pro většinu důležitější jak jeho vize. Pan dr. Kurz se Pavlovi za toto divadélko omluvil, ale již mu dal vše na podpis, ať si to doma v klidu prohlédne, a že se uvidí v Korutanech asi za deset dnů. Mimo jiné se dozvěděl, až na klinice v Linci jsou již tři čeští lékaři, a prý osm českých sester.

K večeru Pavel odjížděl do Prahy. Byrokracie stejná v Rakousku jako u nás. Bylo to umělé.

V Praze Pavel potom vše ještě projednal s paní Annou, vše si odsouhlasili. Paní Anna Kleinová byla ráda, že může jít s Pavlem do Lince. Asi zde stráví zbytek svého pracovního života.

Potom, v pondělí, Pavel Grüner šel za stávajícím primářem. Řekl mu o odchodu ke konci června, ale že má nevybranou dovolenou, tak moc v nemocnici už nebude, a to již od začátku června, tak jak ho již předem informoval. Primář byl překvapen. Pavel ještě dodal, že si bere sebou i Annu. Primář se netvářil přívětivě. Pavel to vzal jako jeho pózu. Pak ještě primáři připomněl, že on, dr. Grüner, jede začátkem června na dva dny do Londýna přednášet na Kongres lékařů. Primář na to – pane doktore, to asi nepojedete. Nevím proč? Odvětil Pavel. Pojede tam místo vás dr. Konečný. Já do vás už další peníze rvát nebudu. (Pavel stal jak opařený, po třiceti pěti létech v této nemocnici, je to od nového primáře pěkný a jasný dárek.) Primář pokračoval, dejte dr. Konečnému vaši přednášku a on jí tam přednese svým jménem.

Pavel se nadechl, uklidnil se, a řekl: „ Drahý pane primáři, já na těchto kongresech přednáším z patra, nepotřebuji ani poznámky, angličtinu ovládám perfektně, latinu taky. Takže koho tam vyšlete, bude si muset přednášku připravit sám. Ještě připomínám, že Londýn dělám jen na jednu noc. První den přílet, přednáška a noc. Druhý den diskuze a odlet do Prahy. Děkuji vám za vaši ochotu, pane primáři. A ještě se chci zeptat, jak se má vaše švagrová, po operaci žlučníku, když jste mě uprosil, abych to před měsícem udělal, tu operaci, já, že nikomu nevěříte, jenom mně. A pokud jde o moji výpověď tak, tu mám od vašeho předchůdce a ředitele nemocnice k 30. 6. písemně odsouhlasenou, takže já termín dodržím. Děkuji vám ještě jednou. A paní Anna už je v důchodovém věku, může odejít dle dohody, také s vaším předchůdcem, do jednoho měsíce. A to ona splní.

Primář zůstal sedět s otevřenou pusou jak opařený. Pavel mu už při odchodu ani ruku nepodal. Jel do 4. patra za ředitelem. Sekretářka se na něho usmívala a hned ho pustila dál, do ředitelny. Dr. Grüner vestoje a stručně vylíčil bez emocí rozhovor s primářem chirurgie. A oznámil, že má tolik dovolené, že zítra má ještě dvě operace, ty samozřejmě udělá, a tím končí, bude docházet jen na kontrolu operovaných pacientů. A hotovo. A pane řediteli, primáře chirurgie rychle vyměňte, jinak vás čekají problémy.

Poděkoval řediteli za jeho vždy profesionální a vysoce manažerský přístup k němu, k řadovému lékaři. Ještě také připomenul, že do Lince s ním odchází i paní Anna Kleinová.

Podaní rukou a nesmělé objetí dvou mužů. Pavel ještě jednou poděkoval.

Když Pavel vycházel z ředitelny, potkal se ve dveřích s primářem chirurgie, přiletěl jako Pták Ohnivák. Ředitel, vy jste byl u mě objednán? Sekretářka jen zvučným hlasem – řekla – prosím ne. Ředitel špitálu řekl, když už jste tady, tak pojďte dál, a držel otevřené dveře. Pane primáři, v poště máte dopis, kdy vás odvolávám jako primáře a dávám vám náhradní zaměstnání jako řadového lékaře a to od pondělka – tedy od 20.5. Nechtěl jsem vám to dát písemně. Primář začal křičet svoji obhajobu. Ředitel jen řekl – já jsem se na váš názor neptal, ani jsem netoužil po vašem křiku. Pane primáři toť vše.

To byl fofr.

Hold, dobrá stranická karta by neměla stačit k tomu, aby někdo dělal primáře.

Pavel odjel na krátkou dovolenou do Rakouských Korutan. Zavolal dr. Kurzovi, jestli by tam nemohl na dva dny pozvat i pani Annu, že by se lépe poznala přímo s ním. Odsouhlaseno. Anna to přijala s potěšením. Přiletí na letiště Klagenfurt, a Pavel ji odveze do hotelu. Později se ukázalo jak toto neformální setkání dr. Kurtze s oběma novými pracovníky bylo pro další spolupráci výhodné a potřebné.

Moje manželka se horšila zdravotně. Bolest zad a nepříjemné nálady se zhoršovaly. V červenci a srpnu absolvovala řadu vyšetření, ortopedických, interních, CT atd. Nic podstatného se nenašlo. Ortopéd doporučil speciální masáže asi po dobu 6 týdnů a to 4 x týdně. Z počátku chodila z masáží spráskaná jak pes, bolesti celého těl. Migrény. Po třetím týdnu se to začalo pomalu zlepšovat, nasadili i dietu, aby nějaké kilo shodila. Koncem října se cítila poměrně dobře. Internista řekl, před dalšími masážemi uděláme ještě jednou CT kolem, nového roku. Já už byl rozhodnut manželku odvézt k Pavlovi do Lince, ať se na ni podívají tam. Ale CT začátkem ledna bylo šokující – rakovina slinivky. Přes velkou lékařskou péči, chemoterapii a ozařování tak manželka asi za půl roku zemřela. byl jsem s ní půl roku doma, nebyla v nemocnici, staral jsem se o ni. Přerušil jsem moji práci. Víte a v tom okamžiku vás napadají různé věci, proč právě ona? Udělali jsme vše pro vyléčení? Nezanedbal jsem něco? Atd.,  atd…..

Jsem sám. Dcera má svůj život.

Se svými problémy jsem se musel vyrovnat sám. Nebylo to jednoduché. Ale nejsem typ na psychiatra, já si vše klidu musím probrat, třeba několikrát, a najít si tu svoji pravdu, ten svůj závěr. Ano, velmi jsem prosil Boha, ať se moje paní netrápí, ona mně několik řekla, že už chce konec, že už to nemůže vydržet. Tím vším si musí každý z nás projít sám.

Nikdy jsem si nemyslel, že tady zůstanu takto sám. Bylo to pro mě kruté. Čas se snad postará o jizvy života.

Pavel Grüner a paní Anna Kleinová přijeli koncem června, ubytovali se, vše přestěhovali. Dr. Grüner už koncem června docházel na kliniku. Na porady, na vizity, do ničeho zatím nezasahoval. Od 1. července se ujal funkce primáře, a pani Anna Kleinová zase funkce jeho asistentky. Oba začali tyto posty budovat kamének ke kaménku, opatrně, ohleduplně, jen prosili a slušně žádali, až se ten jejich nový systém dostane do krve všech na klinice v Linci. Personál byl pozitivně překvapen.

Koncem srpna už bylo vidět, že dr. Grüner směřuje kliniku cestou svých velmi dobrých lékařských výsledků. Nikdy nezasáhl do pravomocí doktora Kurze, jeho nadřízeného. Co se rozhodlo, to platilo, ani to mrknutím oka nezpochybnil. Mezi lékaři si získával respekt.

Paní Věra se setkala během půl roku dvakrát s Pavlem, jednou ho pozvala k sobě do Lednice, udělali si pěkný večer, dokonce u ní přespal, ale ve veškeré počestnosti. Buďto mu Věra nešla, nebo měla Věra před ním velký respekt, ale ani po druhé dvoudenní návštěvě v Linci nedošlo k žádnému pokroku. Pěkné dva dny, ale víc nic, vše podle Věry velmi škrobené. Věra zařadila zpátečku. Pavel se jí velmi líbil, byla by schopna s ním žít. Ale když v tenise hrajete servis, očekáváte, že ten míček se přes síť vrátí zpět, atd., atd. toto se u Pavla nestávalo. Pavel miloval práci, velmi často i v sobotu a v neděli si telefonoval s Annou, nebyl schopen se odreagovat k normálnímu životu, ani ve dnech volna.

Měl jsem moc práce, o Vánocích a Novém roce psát nebudu. Hledal jsem se. V tichu a v pokoji. A sám. Nemohl bych jít k psychiatrovi, to není můj styl.

Čas běžel. Můj kamarád ministr dopravy odešel sám ze své funkce, jen mně řekl – nechtěj vědět, jak to chodí.

Já jsem v té době měl své problémy, které vyvrcholily nemocí a odchodem mé ženy na věčnost. Na podzim jsem se domluvil s Oldou, že přijedu do Lednice za ním, abychom mohli dát dohromady naše společné stavby a podnikání.

Nebylo to náhodou. Olda mně nevzal několikrát mobil, to nic nebylo, ale nezavolal zpět. Vždy to moje kontrolování trvalo tak skoro jeden den, jednou za půl roku. Letos jsme se ještě nesešli ze známých důvodů.

Vždy u toho byla i jeho žena Jitka, která byla mozkem ekonomickým jeho firmy. Pracovali a počítali jsme od rána. Má dáti / dal. Ani jsme neobědvali. O kluky, syny Jitky a Oldy se postarala babička, ve čtyři odpoledne jsme skončili. Měl jsem toho plnou hlavu, ale musím pochválit Jitku, byla připravena, a naše čísla na sebe navazovala. Olda volá – ty Věro, jsi ještě v Onyxu? Můžeme přijet na oběd?. Asi kladné odpovědi. Olda řekl, vše si nechejme zde a jedem za Věrou na oběd.

Byl pátek, ale už pozdě odpoledne.

Věra nás čekala. Slávku, to jsem ráda, že tě vidím. Vybrali jsme si jídlo, Věra si přisedla, že také ještě nejedla. Nemusím vám vyprávět, že jídlo bylo opět prima. Seděli jsme a vykládali. Asi za tři týdny bude u nás vinobraní, Olda hned řekl a ty Slávku musíš přijet, nebudeš nic dělat, budeš to jen organizovat a práskat bičem, aby sběrači řádně sbírali, a já – říká dál Olda, si vezmu na starosti sklep a lisování. Tomu se musí rozumět. Slávku přijeď, žadonila Jitka i Věra. Olda dvakrát odběhl telefonovat, vždy vyplašen.

Najednou Věra říká, já to mohu dneska vlastně už sbalit. Jdu se převléknout a počkejte na mě. Dal jsem si ještě kafé. Olda náhle odjel zkontrolovat jednu stavbu, neptal jsem se o co jde, on je šéf! A zůstal jsem tam jen já, a Jitka. Káva byla velmi dobrá. Vykládali jsme. Musím ti říct, Věro, že jsi pořád krásná ženská, až se dá tomu Oldovi závidět. Děkuju Slávku, to už mně nikdo dlouho neřekl, potěšil jsi mě.

(Zařekl jsem se, že už o smrti mé ženy nebudu mluvit.)

Mám absťák dnes v kafé. Zavolal jsem servírku, poprosil jsem ještě o jednu kávu silnou, tak jak mně ji udělala paní Věra. Servírka se trošku překvapila. Jitka, jsem ráda, že jsi tady se mnou zůstal bez Oldy, my se tě chceme s Věrou na něco zeptat, my, no já a hlavně švica Věra. (Už mně proběhl Pavel Grüner hlavou, asi nějaký problém.)

Za chvíli přišla Věra, tady je to tvoje kafé, Slávku to umím jen já a náš kuchař, smála se. Ostatní ne, ti to neumí, a smála se. Jitka bez okolků řekla Věře – Slávkovi jsem řekla, že s ním chceme mluvit.

Děvčata, co na mě šijete za podraz. Jitka, já žadnej, ale Věra.

Věra spustila – no víš, tady na této restauraci jsou dva majitelé, jeden dost starší pán, pan Horák Vilém, chce odejít do důchodu, je společník, vůbec sem nechodí,  a chce prodat svůj podíl plus odstupné. Má 49%. Já bych o to měla zájem, ale nemám tolik peněz. Chci se na rovinu zeptat, jestli bys mně nepůjčil, tak na dva až tři roky několik set tisíc.

Věro, prosím mluv v jasných číslech, dodal jsem. Věra tak 49% dělá asi 500 tis. Kč. Odstupné dělá taky asi 600 tis. Kč. Takže já potřebuji asi 1,1 milionu Kč. Já mám tak 600 tis. ale byla bych úplně bez peněz, říká Věra. Takže od tebe bych si chtěla půjčit min. 600 tis. Kč, raději 700 tis. Kč doba splatnosti max. čtyři roky a úroky bych zaplatila maximálně pátý rok. Byli bychom tady dva majitelé, tedy já spolu s šéf kuchařem, oba bychom si nechali dále svoji práci i svůj plat.

Věra a Jitka se na mě dívaly, já jsem mlčel.

Děvčata, proč u toho není Olda? Jitka hned, skočila mně do věty – Olda mně to zakázal. Že jste kamarádi, a on že je proti tomu.

Mlčel jsem.

Věro, prosím doneste mně daňové přiznání restaurace za poslední tři roky. Netrvalo 5 minut a tři složky ležely v hospodě na našem stole. Probral jsem se tím. Měl jsem pár dotazů.

Slávku ty jsi horší jak finanční úřad, řekla nervózně Věra.

Věro, moje základní odpověď má jednu podmínku, půjčím ti peníze, ale koupíš ještě od kuchaře dvě procenta na víc, a to za 100 tis. Kč. Musíš mít ty 51%. Je tady ještě kuchař? Ptám se. Ano, je.

Přišel mladší kluk, kolem 30 roků, v kuchařské uniformě, Věra nás představila. Já jsem Petr Vaněk, šéf kuchař. Řekla stručně, co a jak a o co jde. On řekl, že Věra mu vše už dřív řekla, a že on jako většinový vlastník s tím souhlasí. Já jsem musel tnout do živého a zeptat se jestli by neprodal Věře ze svého podílu ještě 2%, takže Věra by měla 51% a on 49%.

Kuchař seděl, kuchař přemýšlel. Podívejte, asi normálně bych řekl ne, ale abych si mohl splnit svůj velký sen a to je sen o motorce, tak řeknu ano. Dejte mně 90 tis. Kč za ty 2%, já budu mít 49%, Věra bude mít 51%, ale Věra mně rukou podání tady slíbí před vámi, že se mezi námi nic nezmění. Já budu šéf kuchař a Věra šéf provozu.

Já říkám, pane, já vám za ty dvě procenta nabízím 100 tis. A ještě jednu věc, abyste měli oba jistotu, já si ty dvě 2% nechám na svoje jméno, a vy každý budete mít 49% a jste si rovni. Já hospodě nerozumím, tak to bude vše na vás dvou.

Shodou okolností, přišla do hospody za kuchařem i jeho manželka s malým děvčátkem. Petr Vaněk to hned řekl své manželce, držel v náruči dcerku.

A pane inženýre, ptá se Petr Vaněk, a kdybychom to mohli udělat? Já mám peníze připraveny, jak to paní Věra domluví s nynějším majitelem, prodej jeho podílu a ostatní náležitosti – tedy 49% a příslušenství a na notářství podpisy smluv, vzdáme se odvolání a ten den vám odejdou peníze. Petr poděkoval. Souhlasím, dodal. Rozloučil se a odešel i s rodinou.

Věra a Jitka se na mě dívaly, skoro s otevřenou pusou. Já jsem pokračoval. Jitko, když na rovinu, tak na rovinu. Ty jsi dnes vypočítala a já to odsouhlasil, že mně dlužíte – vaše, Oldova, stavební firma asi 950 tis. Kč. Pošli tedy Věře na její běžný účet 700 tis. + 100 tis. pro kuchaře.

A Věra musí dát dohromady nové společenské smlouvy u notáře. Já, nebo lépe moji právníci připraví smlouvu na tu půjčku 700 tis. Kč pro Věru, ručení tam bude směnkou, a úroky já od tebe, Věro, nechci. Takže splatnost do 4 roků, Věro a bez úroků.

Jitka jen dodala, tak to je dobrý nápad.

Věra, já souhlasím, a Slávku moc ti děkuji.

Už byl skoro večer, než se vše vyjasnilo.

Slávku spi u nás, už nejezdi do Brna, máme volné dva pokoje v našem domku, ne ve sklípku. Věra a

co budete dělat? Jitka já jdu za dětmi, musím se jim také věnovat, a za Oldou domů a Slávek půjde se mnou. Věra, Slávku co kdybychom si šli zaplavat do Perly. Mají do noci otevřen teplý bazén. Já jen – souhlasím, ale nemám plavky. Věra, já pojedu s vámi, ty si Slávku vezmeš věci u Oldy v kanclu, doma ti dá Jitka plavky Oldovi. A Slávek, může spát přece u mě, řekla Věra. Tak se i stalo.

Bazén ve SPA Perla byl perfektní.

Přijeli jsme k Věře, menší, skoro nový domek, na okraji Lednice, manžel byl asi velmi pracovitý. Věra mě zavedla do zadního pokoje, já sebou vozím, vždy vše na převlečení jako rezervu. Věra mně povídá, vem si pyžamo, jestli máš, a přijď za mnou do obýváku a dáme si ještě deci na dobrou noc. Omluvil jsem se Věře, že se ještě po bazénu musím osprchovat, neomlouvej se. A v klidu se osprchuj. A pak přijdi.

A nevadí ti Slávku, že budu i já v pyžamu? Ne nevadí, vždyť jsme staří známí.

Věra nalila Veltlín zelený, Oldův. Dobrá značka. Povedlo se mu. Věra se rozvykládala o Pavlovi Grünerovi. Nenašli jsme asi k sobě cestu. Víš Slávku, ty jsi jinej. My ti s Jitkou řekneme problém, a ty ho hned na rovinu před námi vyřešíš. Mluvíš se mnou jako s kamarádem. Chceš se osprchovat, přesto, že jsme byli skoro hodinu v bazénu, a já tě chápu, řekneš to klidně a jasně. Sedíš tady klidně v pyžamu, já v noční košili a nic se neděje. A to se mně líbí.

Dr. Grüner je jinej, hodnej, je to asi velký odborník, ale má svůj jiný svět. Měls pravdu, že ta paní Anna Kleinová pro něho dělá první i poslední. Ale asi my dva, nebo snad my tři – paní Anna a dr. Grüner a já,  bychom si moc nerozuměli, nic mezi námi nepřeskočilo. Budeme dál asi přátelé. Das ist alles! Jsem přesvědčena, že pokud se já neozvu, on se už neozve. Já jen – asi máš, Věro, pravdu.

Ale Slávku ty moc nepiješ, Já, Věro, jsem takový skoro abstinent, já raději dvě deci vynikajícího vína, jako půl litru průměru.

Věro, a co ty? Máš ve svém okruhu někoho? Myslím kamaráda… No Slávku kamarádů na jednu, na dvě noci by se našlo – neúrekom, ale to já nechci, a na jiného – od Berouna, jsem nenarazila. Takže ty jsi od odchodu manžela sama? Ano, a to ti přísahám. Mrzelo mě trochu, že jsme neměli děti, ale teď jsem ráda. A Věro, kolik ti je roků, je to netaktní ode mě se tak ptát, ale v pyžamu snad mohu? Zasmála se, bylo mně čtyřicet pět. Tak já jsem o mnoho starší, říkám kolik - no skoro šedesát, o dva roky starší jak Olda.

Slávku nechci ti mazat med kolem huby, ale ty jsi tak aktivní, že bych to do tebe nikdy neřekla. Pak jsme ještě chvíli vykládali, bylo po půlnoci, šli jsme spát, každý do svého pokoje. U dveří do její ložnice, se Věra zastavila a poděkovala mně za moji pomoc a vstřícnost, a dala mně křížek na čelo na dobrou noc. Slávku, vždy jsem tě obdivovala, ale až tak dalece jsem tě neznala. Dobrou noc.

Ráno jsem brzo vstal, pracoval jsem na PC, v kuchyni, již oblečen. Věra se osprchovala a přišla za mnou. Sklonila se ke mně, a políbila mě na tvář. Co budeš snídat, mám doma vše, jsem hospodská. Věro, prosím, jen vodu – hodně aspoň půl litru, a jestli mohu dvě vajíčka na tvrdo. Žádné pečivo, nic, žádný džus. No, to teda, kde bereš pak tu energii. Já na to – spávám u mladých holek? Věra se zasmála a šla ke mně, políbila mě, to máš za to, že jsi se zachoval jako nesprávný chlap, a nesváděl jsi mě, 99% chlapů by to udělalo. A tady máš malý pohlavek, a lupla mně pohlavek, za to, že jsi za mnou nepřišel, já jsem to trochu čekala, v ložnici. A zase se zasmála.

Baby jedny, myslel jsem si.

Věra snídala „anglicky“ - na vidličku, se vším všudy.

Slávku, já nachystám přes týden všechny papíry, a co kdybych na pátek odpoledne připravila notáře na podpisy. Já jen – mně by to šlo.

Slávku, pokračuje Věra, v pátek večer je zde koncert Spirituál kvintetu, nechtěl bys jít? No, velmi rád, povídám. Tak Slávku, nech pyžamo tady, já ti to vyperu, ať je na příští pátek čisté. Zavoláme si během týdne a s tím koncertem počítám, půjde jistě i Jitka, Olda asi ne. On na to není.

Vidím, že Věra je organizátor. No mám sedět doma? Spirituál kvintet je moje krevní skupina.

 

 Pokračování III. části (příště).

 

 

Počet zobrazení: 12