harley-davidson.jpg
zpět

Příběh několika skutečných přátel během dvou let - III. část – život je boj osobní i pracovní.

 III. část – život je boj osobní i pracovní.

V úterý volá Věra, že má vše připraveno, ale s tím stávajícím společníkem na hospodě je to špatné, je v nemocnici, má zánět žil. Zjistí co a jak, ale jinak že vše odsouhlasil. Řekl jsem Věře, že se tedy v pátek domluvíme. Já přijedu tak kolem jedné nebo druhé odpoledne, Věro a přijedu za tebou do restaurace. Pak se uvidí co dál. Vše domluveno.

Ještě ve středu jsem volal Jitce, že ten převod peněz na Věru mně auditor takto neodsouhlasil, a řekl jsem jí, jak to uděláme, jen jinou finanční transakcí, výhodnou pro jejich – Oldovu stavební firmu i pro mě. Věře je jedno, z kterého účtu já ji převedu peníze. Také byl odsouhlasen postup, Jitka to hned vše pochopila.

Pátek odpoledne.

Zaparkoval jsem v Lednici. Jdu do restaurace. Je přesně jedna hodina. Náš stůl, kde jsme seděli před týdnem, má vizitku „reservé“. Za chvíli přijde Věra a uvidíme, vyřídí něco s jedním hostem a jde za mnou, usměvavá. Pozdravili jsme se. Tak se posaď, říká a co budeš obědvat, na co máš chuť. Věro, promiň, dnes zatím ne, možná až později, nemám hlad. Ty jsi dnes nějakej jinej, Slávku, smečuje Věra. Ne, Věro vše je v pořádku.

Dal jsem si silného turka a džbán vody. Za chvíli, za mnou přišel šéf kuchař, že si vše proštudoval a souhlasí, a že ve tři hodiny to Věra domluvila u notáře. Notář potom zajde do nemocnice za panem Horákem. Věra už stojí vedle a přitakavá. A že notář navrhuje, složit peníze u něho na účet, a on už vše pohlídá, platby i daně a vše ostatní.

Věra udělila ještě pár pokynů a povídá, pojď Slávku, dáme tvoje věci ke mně domů, můžeš se opláchnout a Petře, prosím, ty už přijď k Notáři.

Vše tak proběhlo a klaplo to, i jsem se u Věry stihl osprchovat. Věro, ale já jsem mohl spát v hotelu, nechci tě obtěžovat. Na večer jsem si vzal dva typy oblečení, nevím totiž,  jak se zde chodí. Věra povídá, jak tady můžeš u mě dlouho být? No nevím, nechci tě obtěžovat, říkám. Když bude trochu hezky, chtěl jsem ti nabídnout v sobotu vykoupání v termálech v Laa an d. T. a jsou tam zrovna cibulové trhy, jsme tam tak za hodinu. Jé to bych byla ráda. Nebyla jsem tam. Ještě dodala, že Jitka jde večer s námi. Pak jsme seděli a vykládali, Věra se ptala hlavně na moji práci, na moji vilku a prý mám byt i v Brně. Také na moji zemřelou manželku. Vše jsem jí povykládal.

Najednou jsem si začal zase uvědomovat, jak hezká ženská to je. Jak je ke mně příjemná. Žádné nucení do ničeho. Věra se šla převléct, kalhotový kostým béžový, růžová jemná halenka, nebo dámská košile, lodičky. Nosí krátké vlasy, špinavá blondýna. Černé lodičky a černá dámská diplomatka, hráli k sobě.

Jeli jsme mým autem. V tomto jsem ještě nikdy neseděla. Jeli jsme jen pár set metrů. U notáře potom proběhlo vše v pořádku, podpisy, podpisy, podpisy. Notář vystavil fakturu, kuchař ani Věra ale neměli peníze. Teď nastal můj moment překvapení, protože jsem u notáře byl s podobnou transakcí několikrát, byl jsem připraven, měl jsem sebou 50 tis. Kč rezervu.

Kuchař začal koktat, že jako nevěděli, a Věra už také chystala nějakou omluvu. Pane notáři, jsme samozřejmě připravení, kolik to dělá? 35 tis. Kč, vše dohromady a faktura je na s.r.o Restaurace. Já vím, dodal jsem. Vysázel jsem 35 tisíc, notář nic nepoznal, a Věra a Petr byli oba jak na větvi. Mrkl jsem důrazně, což pochopili – už ani slovo. Pan notář se klaněl tak, že bouchal hlavou o podlahu a hned že běží do nemocnice. Peníze budou složeny dle zákona k panu notáři během jednoho týdne.

Asi za hodinu přijdu za vámi do restaurace Onyx, a donesu vše ověřené a podepsané. Odjeli jsme do restaurace, už byla poloprázdná, zadní místnost už tedy zavřeli – opticky. Sedli jsme si všichni tři dozadu. Petr mně moc děkoval. Já jen dodal, vidíte, paní Věra myslí na vše, máte dobrou obchodní partnerku. Věra mě pod stolem kopla do kotníků, málem jsem se počural, jak to zabolelo. Kuchař, pane inženýre, jste mým hostem, co si dáte vše je pro vás k dispozici. Já říkám, pane, prosím dvojitého turka a džbán minerálky jemně perlivé neslazené. No, pane šéf kuchaři, a ještě bychom si mohli dát dvě mladá děvčata, na klín, co říkáte? Ránu dostal druhý kotník. Věra i Petr se rozesmáli a mně vyhrkla bolestí slza. Kotníky oba do rána otečou.

Kuchař odešel. Věra hned, tak tobě by se zachtělo mladých děvčat? Jen počkej, zajíci…. A smála se. A jak to víš, že jsou potřeba hned peníze, my ti to jistě hned zaplatíme. Já zase jen – Věro, bylas na vše připravena!!! Ty, Slávku, máš štěstí, že nemáš třetí kotník.

A tak jsem vlastníkem 2% podílu na restauraci, jsem „boháč“ nebo blbec, ale asi to druhé. Dal jsem si druhého nebo třetího turka, druhý džbán vody, čurat jsem byl několikrát. Přišel už notář, vše svázáno, podepsáno, odvolání zrušeno. Vše je tedy v platnosti. Věra a kuchař pozvali nás teď na oběd, nebo vlastně už na večeři. Já jsem si dal jen pórkovou polévku, ostatní se normálně naobědvali, ale všichni si dali kuřecí roládu se náplní ze sekané z králíka. Delikatesa. Podzimní salát, nebo vídeňský bramborový salát bez majonézy. Bylo už asi kolem šesté, když jsme skončili, odjeli jsme k Věře. Věra jen, máš-li zde sportovnější sako, rifle a košili bez vázanky, bude to super. Vše jsem tak připravil. Věra také rifle a sako a bílá halenka. Zastavili jsme se pro Jitku.

Koncert byl perfektní - Spirituál kvintet. To je moje. Spravil jsem si nálad. A potom miluji swing, ragtime, jazz.

Po koncertu nás pozvala Jitka,  na skleničku k nim domů. Kluci již spali, Olda se díval na TV. Byl rád že se vidíme, Olda se ptal, jak to dopadlo u notáře, vše je hotové. Tak Věro, to je výkon, Věra ne to není výkon, to je vše zásluha Slávka. Vykládala jim i příhodu s tou hotovou platbou, jak jsem to zahrál, že notář nic nezaregistroval. Jitka šla za mnou a děkovala mně, a políbila mně na čelo jako maminka.

Popíjeli, já nic, já řidič. Před půlnocí jsme odcházeli. Slávku, nechceš spát u nás, aby tě Věra neznásilnila, to víš, ženská. Věra šla, a dala mu herdu do zad. A povídá, zítra jedeme do Laa, na to Olda, a my bychom nemohli vzít kluky a jet s vámi? Já, no to jen -  jasan. Vyjíždíme všichni už v 8.30 hod. Jsou tam také potom cibulové trhy. Výborně. Domluveno. Na jídlo nic neberte říkám, tam je všeho dost, koupíme si, vše se platí kartou. Já mám i Eura, tak neberte, ještě upřesňuji.Víš Oldo, já už té kuchyně Onyx mám „plné zuby“. Teď jsem dostal zase herdu do zad já. Ve smíchu jsme se rozloučili. Já jen zaslechl, jak říká Olda své Jitce – ta Věra se nějak rozkvétá!

Přijeli jsme k Věře, vše ve vší počestnosti a šli spát (taky ve vší počestnosti).

Ráno jsem brzo vstal, připravoval jsem si jednání na nový týden.

Věra vstala už v sedm hodin. Nachystala se, nabalila oblečení, pití, plavky, já jsem měl tašku v autě připravenou z domu. Olda byl přesný a ve čtvrt na osm už byl před Věřiným domem.

V Laa byla krásná teplá voda a velmi pěkně, i děti se vyřádili, krásné cibulové trhy na náměstí v Laa, občerstvení, pivo, jídlo všeho dostatek a příjemná atmosféra. Přijeli jsme zpět k Věře až po sedmé hodině večer.

Věra z toho výletu byla nadšená. Slávku, moc a moc ti děkuju. Tak krásný den jsem mnoho roků neměla. Věro, já bych měl jet domů, říkám. Věra hned - ty máš něco důležitého? Ne, nemám, ale nemohu tě takto pořád zneužívat, bydlím už zase u tebe. Já bych si moc a moc přála, abys tady ještě zůstal, a pojedeš až v neděli dopoledne nebo večer, jak budeš chtít. Váhal jsem. Je mně to Věro trapné, zneužívám tě. Věra, že jsem si toho nevšimla.

Věra se zeptala, jestli chci něco k večeři, zásoby, že má velké. Ne děkuji, jedli jsme v Laa. To mně stačí. Má pořád kolem mě nějakou starost.

Dal jsem si silnou kávu a Věra otevřela malou láhev drahého bílého slámového vína. Bylo vynikající, silné, řekl bych polosuché, každý necelé dvě deci. Stačilo to.

Věro, co máš příští týden. No budu asi pořád v restauraci. Zve nás oba, skutečně oba, Pavel do Lince, na dva až tři dny – na víkend. Pokud nic nemáš, mohli bychom jet. Věro, ale já budu spát v hotelu. Já bych se u Pavla zatím necítil asi tak dobře, možná později ano. On, Pavel, má paní domu, Věra já vím, já ji znám, příjemní ženská, tichá jako myšička, ani o ní nevíš. Slávku, ale já chci spát také v hotelu. Já nechci, aby si to Pavel vykládal špatně.

Byli jsme domluveni. Opět jsem spal sám, říkám vám, nejsem na to zatím připraven. Věra o tom spaní vůbec nemluvila.

Nedělní ráno se opakovalo, až s tím rozdílem, že jsem vstal už ve čtyři, a pracoval jsem v pyžamu, dělal jsem nějaké posudky staveb. Potřeboval jsem klid.

Nepřečetl jsem si e-maily řádně, musím ve čtvrtek do Bratislavy. Je tam vytýkací řízení na jedné reklamaci, kterou jsem posuzoval.

Napadla mě myšlenka, vzít Věru do Brna. Rychle na portál Národního divadla Brno, klik, klik, čtvrtek večer Nabucco, rychle na vstupenky no dva by se v přízemí vedle sebe ještě našly. Klik, klik, už je mám blokované, když Věra nebude chtít, nechám je propadnout, koupí si je někdo jiný.

Věra vstala v osm ráno.

Přišla za mnou z rovna z její ložnice, neupravená, právě probuzená a byla krásná, milá, měla pyžamo, vše kratší, kalhoty i kabátek, voněla. Měla krásný tvar ňader. Hergot, myslel jsem si, nechej toho. Jsi už starej onkel. Věra se na mě chvíli dívala. Dobrý den paní. Řekl jsem. Mám pro tebe návrh nebo pozvání. Jak budeš chtít. Věra udělala věc, kterou dělat neměla. Sedla si mně na koleno, a začala mě líbat, ale s takovou vervou, že jsem málem omdlel a udusil jsem se.

Říkám – prosím počkej, nemohu dýchat. Ty krásně, Věro, voníš, ty voníš levandulí. Věra, já tam ležím a spím v mém pelechu a mám tady doma takový poklad. Mám tady tebe. To byly teď s tebou tak krásné dny, ty se ke mně chováš úplně normálně, jako by nic. Ty mě nenápadně pozoruješ, jemně se usmíváš, a od rána tady zase pracuješ, Slávku, já jsem se do tebe zamilovala. Promiň mně to.

Seděla dál na mém koleni. A líbala na tváře, na čelo, na oči. Stékala jí slza. Slávku, ty jsi mohl stokrát mě znásilnit, ale já vidím, jak čekáš na tu chvilku, na tu pravou, a to mě strašně vzrušuje.

Věro, prosím. Já mám nějaký plán na tento týden. Poslouchám – kývla.

Já musím v čtvrtek dopoledne do Bratislavy, odpoledne pojedu tak kolem druhé, zastavím se pro tebe, a ve čtvrtek večer půjdeme do divadla v Brně na Nabucco. Přespíme potom u mě v bytě. V pátek dopoledne pojedeme do Lince k Pavlovi, pomalu, pianko, abychom tam byly tak ve tři odpoledne asi. Sobota u Pavla a v neděli ráno pojedeme po snídani přes Vídeň nebo na České Budějovice, kde se zastavíme na oběd a potom k tobě domů. 

Věra tys to ale krásně naplánoval. Ale spát u Pavla nebudeme, to jsme si už řekli. Ano.

Věra mně políbila a šla do ložnice se převlíkat. Já jsem se šel osprchovat, a potom po snídani, že odjedu. Myslel jsem na to, co se stalo v kuchyni. Voda tekla.

Neslyšel jsem klapnutí dveří v koupelně. Neslyšel jsem ani klapnutí skleněných dveří sprchového koutu. Najednou jsem cítil dotyk něžného a jemného nahého těla, cítil jsem její bradavky na zádech a její ruce, byly všude, smývala ze mě pěnu, tekla mně voda všude, měl jsem najednou na hlavě ručník a už mně utírala, utírala i sebe a vedla mě do ložnice. Pane Bože, co to je? To se nedá popsat, její doteky a rty, její vůně, její chuť rtů i její vůně klínu byla stejná. To je snad zázrak. Nevěděl jsem co se děje. Za bílého dne. Všude světlo. Jen to prožívala na plno. Už chci vrchol, prosím, prosím, řekla. A byl to Mont Everest. Pomalu jsem čekal, až vše dozní, nespěchal jsem a líbal ji všude. Pomalu a zadlouho jsem couval zpět. Prožívala to. Nespěchal jsem. Jen říkala lásko, moje lásko.

Leželi jsme vedle sebe, nemohl jsem mluvit, jen jsem ji líbal, měl zavřené oči, lehké slabé, krátké polibky.

Najednou cítím,  jak se ke mně tulí, ruka něco hledá, už to našla, pane bože řekla, snad ne ještě jednou, ani jsme to nedomyslel. Neměl jsem asi čas. A teď to byla větrná smršť, být kolem nás stromy, tak popadaly, vše chci, říkala a ještě prosím, teď říkala, teď, ano teď udělej konec, společný konec. Padl jsem jak zajíc do brázdy. Ležel jsem vedle Věry. Dnes do Brna neodjedu, já asi k tomu autu ani nedojdu.

Věra si sedla po dlouhé chvíli. Slávku, kde se toho v tobě tolik bere, to já jsem nezažila tolik krásy. Já se musím jít osprchovat, dodala. Šla a já šel potom.

Už jsem se oblékl. Nohy moje, zatím poslouchaly. Seděli jsme u stolu a snídali. Já opět jen svoji trošku. Podíval jsem se na hodiny, za pět minut deset. Dvě hodiny krásného milování.

Věra o tom chtěla mluvit, já na to nebyl zvyklý. Vlastně se jen omlouvala a děkovala. Že to ona vyprovokoval. Řekl jsem ten příběh o jehle a niti…. A bylo vše jasné.

Vše domluveno, Věra mně předá pokyn od notáře na převody peněz, já jsem s Jitkou také na vše domluvený. Zavolej mně večer, poprosila Věra. Políbili jsme se krátce, Věra mě šla vyprovodit k autu. Něco měla v ruce. Slávku, ty jsi to největší štěstí, co jsem potkala, tady jsou klíče od tohoto domu, ty jsou pro tebe, jsi vždy vítán, a přeji si, aby ses tady cítil jako doma. Tekla jí slza, jedna i druhá. Říká, už jeď a opatrně, nebo se úplně rozeřvu.

Přijel jsem do svého brněnského bytu. Vše bylo v pořádku. Sousedka, mladá paní na mateřské se dvěma dětmi se mně a o můj byt stará. Řádně ji za vše platím, uklízí, pere, žehlí, stará se o děti, nakupuje. Její manžel je geodet, jezdí hodně po venku, a tak si přivydělává na hypotéku. Její manžel je velmi sympatický chlapec.

Odemykám, a Káťa už vedle také otevírá dveře. Á, jste to vy. Pozdravili jsme se a slyším děti z jejich bytu. Jak se máte, Káťo? Dobře, u nás i u vás je vše v pořádku? Tady jsem vám vyzvedla na poště dopisy, byla tam u okýnka nová ženská, nechtěla mně tu poštu dát. Paní vedoucí, ta moje známá, tvrdě zasáhla. A usmívala se.

Pane inženýre, prosím, jaký máte program – tento týden. Do středu budu asi v Brně a tady v bytě, čtvrtek jedu do Bratislavy a zpět vezmu jednu svoji přítelkyni a půjdeme večer na Nabucco. A v pátek jedeme spolu za jedním známým lékařem – kamarádem do Lince. A přijedu asi až v pondělí dopoledne. Káťo, pokud bude změna, já zavolám. Máte ještě peníze na nákupy? Ptám se. Všechno mám, nebojte se. A když spolu mluvíme, Káťo, nechcete jít oficiálně pracovat pod moji firmu, šlo by vám to na důchod, nemocenskou, atd.

Pane inženýre, my jsme se na to ptali, a paní na pracáku nám pošeptala, že dokud budu brát mateřskou, že je to lepší tak, jak to děláme teď, a potom, když bych chtěla být s dětmi doma, tak to dát pod vás. Káťo, já to nechám na vás. Dnes vám tedy převedu plat na váš účet z mého soukromého účtu. Ona jen – to nespěchá, já mám peníze.

Káťa je překladatelka, ma vysokou školu, a už se dala i do knih a básní. A mně to také vyhovuje. Je aspoň můj byt stále pod dohledem.

Doma bylo jako v kostele, vše v naprostém pořádku, věci nakoupené v ledničce – v malém množství – pro jednoho vdovce.

Byl jsem unaven, udělal jsem si omeletu z vajec a slaniny, keisrovku, okurek. Dal jsem si pivo. Vše dal do myčky, ta se leskla jako nová.

Usnul jsem.

Spal jsem dost dlouho. Byla neděle odpoledne, už se trošku stmívalo. Zvoní mně mobil. Neznámé číslo. Tady Petr Vaněk – kuchař. Omlouvám se, že ruším, ale já mám trochu problém. No, říkám, ven s tím. Mně se teď dostala do ruky nabídka na jeden předváděcí kus Harley Davidson Street Glide Special, za 450 tis. Kč, a podrží mně to do středy. Pane Vanku, já vám ty peníze zítra ráno převodu obratem a rychlou platbou na notáře a tam si je můžete vyzvednout – pošlu dle dohody těch 100 tis. Kč. Myslím, že zítra kolem desáté dopoledne to bude mít notář na účtu. Dál už je to jen věcí pana notáře. Vaněk slušně poděkoval a omluvil se.

Už jsem se rozebral po spánku. Měl jsem v hlavě milostné hrádky z dopoledne. Byl to smršť. Tak jsem zavolal Věře, hned to vzala. Mám tě moc ráda, začala, a na to dopoledne asi nikdy nezapomenu. Bylo to krásné. Jen jsem dodal já – překrásné.

Řekl jsem Věře, co po mně chce Petr Vaněk. A že to tedy hned ráno zajistím. Pak jsem řekl Věře kde budu také zítra. A že jí zavolám zase večer. Věra že se dala do úklidu celého domu a bude zítra odpoledne a večer pokračovat. A najednou povídá, a jak si uklízíš ty. Vysvětlil jsem ji, že ke mně chodí paní Káťa. Ona to je Ruska nebo Ukrajinka? Já, ano a vše jsem ji vysvětlil. Moc se to Věře očividně nelíbilo. Ještě několik příjemných vět a rozloučili jsme se. Věro co děláš, dala jsem se konečně do praní  a uklízení. Abys mně neutekl, a nepomluvil, že tady mám nepořádek. Smála se.

V pondělí transakce proběhla tak, jak jsem naznačil, ověřil jsem si to i u notáře. I on vše potvrdil. Měl jsem až do čtvrtka moc a moc práce.

Víkend.

Když jsem jel ve čtvrtek ráno do Bratislavy, tak jsem volal Věře, že se pro ni zastavím tak kolem jedné odpoledne. Ona chtěla, abych pro ni přijel již domů. Hned jsem ji poprosil, že nebudu  obědvat, že bychom se mohli zastavit po cestě do Brna na jídlo. Věra řekla, ano.

Bylo po jedné hodině, když jsem zastavil u domu Věry. Věra mně hned přišla naproti, asi slyšela přijet auto.

Chytla mě za ruku a táhla mě do ložnice, musíš mně pomoct vybrat šaty, abych se ti večer v divadle líbila. Měla na chystané tzv. „malé černé“, na ramínka jen, bez podprsenky, a na to stříbrné brokátové boa. Černé lodičky na dost vysokém podpatku. Malé psaníčko, stříbrno-černé. Dekolt tak akorát. Byla v těch lodičkách stejně vysoká jako já. Moc se mně to líbilo, bylo to decentní a Věře to vyloženě sedlo! Doporučil jsem to. Ještě mně ukázala dvoje šaty také velmi pěkné, ale malé černé byly nejvhodnější. A nevezmu si moc světlé punčochy, řekla.

Dům Věry byl jako ze škatulky.

Měla již vše ostatní připraveno. Oběhla dům, jestli je vše vypnuto, to co má být, zamkla a jeli jsme. Po cestě volala ještě Jitce, že už jedeme a že se vrátíme asi v neděli večer, a při tom se na mě dívala, abych kývnul hlavou, že jako jo.

Stavili jsme se na obědě v Hustopeči v hotelu Centro. Vše skoro perfektní. Hned jsem si dovolil říct Věře, co se mně nelíbí na této restauraci. Byla překvapena, že ty vady vidím, a že to vady skutečně jsou. Máš přece, Věro, restauraci, toho si musíš všímat. Byla trošku překvapena mým přísným pohledem. Jídlo bylo ale velmi dobré.

Přijeli jsme ke mně do bytu na Lesnou. Auto do garáže, tašky sebou. 4. Patro. Věra byla nervózní, klaply dveře od výtahu a než jsem odemkl do chodbičky, už byla venku u dveří Káťa a její starší dcerka. Představil jsem je. Káťa se příjemně usmála. Kdybyste cokoliv potřeboval, klepněte na mě. Káťo, říkám, my odjedeme ráno po snídani a vrátím se asi v neděli večer, večer jdeme do divadla.

Věra byla u mě nesvá.

Přivítal jsem Věru v předsíni, všude vzorný pořádek, Káťa si dala záležet. Provedl jsem Věru bytem, vše vysvětlil. Věra jen a jen zírala.

Věře jsem u ní doma řekl, ať si vezme sebou do Brna i oblečení na doma, a to že si u mě už nechá. Věra chodila po bytě, asi aby se zorientovala. Vzal jsem ji za ruku a dovedl do ložnice, kde je velká dlouhá šatníková posuvná skříň – prázdná. To je pro tvoje věci. A ty máš kde věci. No ve svém pokoji. Já jsem spával sám, a mám tam i moje věci – vše na oblečení. My jsme s manželkou spávali odděleně. Ale budeš už se mnou spát tady? Zeptala se. Ano, to víš, že jo.

Byla trochu mimo. A jak máš všude pořádek. Dali jsme si kávu, Věra i deci Cinzana. Mohu se podívat do kuchyně? No jistě, Věro, jsi tady doma. Stála uprostřed kuchyně propojené s velkým obývákem a žasla, a tam máš ještě terasu. A tam to je snad Špilas, Petrv. No to je výhled. Prověřila ledničku, ty máš zásoby lepší jak já, čekáš ještě někoho? Ne, to je pro nás…

Tak ta holka se o tebe stará vzorně. Dodala po chvilce Věra.

Ještě jsem mluvil o Petru Vaňkovi. Věra jen řekla, že si jede odpoledne, do Břeclavi, již pro tu motorku. Že je nová, ale byla prý jako předváděcí. Já říkám – Věro, ale on má rodinu, malé dítě, a motorka je individuální sport. Věra jen dodala - i já to nechápu. Je to prý jeho sen. Věra nevěděla tu celkovou cenu, a byla také částkou překvapena.

Ještě jsme si dali kávu, už jsme se začali vypravovat do divadla. Věře to seklo. Moc se mně líbí.

Zaparkoval jsem v podzemních garážích pod divadlem, a šli jsme pomalu do foyer, tichý hovor, pozval jsem věru na deci, koupil program a už sedíme.

Nabucco je poklad Verdiho. Byli jsme oba nadšeni, já to viděl již asi čtyřikrát. Sbor židů – tak mně vždy tečou slzy.

Večer jsme se šli ještě projít po městě jen chvilku, ale bylo to krásné. Doma vše ok.

Noc, prosím, nebudu popisovat, omluvte mě. Byl vítr, bylo to nekonečné.

Ráno jsem připravil snídani. Vykládali jsme ještě o opeře Nabucco. Poklidil jsem zbytky do ledničky, nádobí do myčky, lup a už jede.

Před devátou jsme odjížděli do Lince. Po cestě jsem volal do hotelu, jestli by nám mohli změnit dva jednolůžkové pokoje na jeden dvoulůžkový. Bohužel ne, ale máme volné ještě jedno apartmá. Potvrdil jsem to. Jeli jsme na Bratislavu, a potom na Vídeň a Linec. Z Bratislavy jsem zavolal Pavlovi, ano čekám vás, já - budeme tam tak kolem čtvrté odpoledne. Prima, mám fofr, teď – dodal Pavel.

Po cestě jsme rozebírali různé osobní a pracovní věci. Petr, šéfkuchař tam bude v restauraci celý víkend a Věra zase příští týden. Věra mně hodně vykládala o práci, baví ji to. Měla i několik kontrolních telefonátů. Dozvěděla se odpoledne, že motorka pana šéfkuchaře již stojí na dvoře, všichni to obdivují.

Byli jsme na pozdním obědě v Rastätte před Lincem. Příjemné.

Hned jak jsme zase sedli do auta, volá mně paní Anna, jestli trefím a nadiktovala adresu Pavlova domu, a ona že tam počká. Pavel, že operuje a přijde až kolem páté. Hned jsem ji k její nelibosti opravil, máme pokoje zajištěné v hotelu, takže až Pavel skončí, tak ať zavolá a že bychom mohli jít na malou večeři někam, a že bychom rádi pozvali i paní Annu. Byla ráda a vše zařídí.

Starší hotel, perfektní, nádherné apartmá. Sprchy jsme měli oba, převlékli jsme se a šli jsme se projít po centru Lince. Nádhera, krásný podzimní den, babí léto, Věra měla lehký kratší plášť , kostým decentní, šedý, a bílou halenku. Vykládali jsme si.

Asi po hodině volá Anna. Kde jste, prosím - v centru, odpověděl jsem. Tam a tam je restaurace Katze Schwarz a tam máme rezervovaný stůl, oni tam budou tak kole půl šesté, nebo šesté. Byli jsme nedaleko.

Slávku, povídá Věra, to jsou s tebou tak krásné dny, že já jen žasnu, a zároveň se stydím, když jsem viděla tvůj byt a porovnala to s mým domem. Věro, nemáš se co stydět, ty máš krásný domek, a krásně se ti v něm dosud žilo a bud se žít dál. Já mám také takový domek kousek od Brna. Věra – co ty máš ještě domek? Aha, už si uvědomuji, já se z toho podělám. Všem ji cestou vysvětlil.

Přišli takřka zároveň do restaurace, Pavel už usadil paní Annu. Přivítali jsme se, já měl kytku pro paní Annu a Pavel pro Věru. Díval se pořád po ní. Pořád Věru očima nějak kontroloval. Já jsem si dal jen Caeser salát, a opečenou bagetu, Věra se přidala ke mně. Paní Anna si dal plněnou kotletu vepřovou, hráškovým pyré s játrovou sekanou z krůty, smetanovou omáčku a jeden vídeňský knedlík. Pavel prý zůstane u tradice – vídeňský řízek. Pavel také objednal vynikají Moselské, suché, lehčí. Nevěděl jsem, že si Pavel a Věra ještě vykají. Měl jsem pocit určitého napětí, nevěděl jsem, jak Věra bude reagovat, na náš vztah, a jestli třeba Pavlovi nějak něco naznačila.

U večeře se rozvykládala paní Anna. Vytkla nám, že spíme v hotelu, že u pana Grünera jsou volné pokoje. Vybavené. A ona, že by se o nás ráda postarala. Já jsem to vymluvil, že Pavel má na starosti nyní celou kliniku, tak aby měl klid. Já, že mám rád taky svůj klid. Tenký podpatek Věřiných lodiček jsem ucítil na pravém palci mé nohy pod stolem. Věra se tvářila jako by nic.

Pavel do toho vstoupil, no nemám dobré zprávy. Dr. Kurz se nakonec rozhodl, abych ho na klinice operoval já, prostatu. Vše jsem si prostudoval, všechna jeho vyšetření, myslel jsem si, že to bude rutinní záležitost, vše bylo v pořádku i CT. Byl tam schován malý nádor, o kterém jsme nevěděli. Tak jsme se snažili vše vybrat. I dr. Kurz byl překvapen, až se probral. Ještě po večeři,  pojedu na kliniku, musím se podívat.

Takže Pavle, ty teď řídíš celou nemocnici. On jen – ano. Povídá, já ne – Anna to řídí, a staví je do latě, Rakušáky jedny! A smál se. I Anna se smála. Ti Češi jsou tam dost dobří – mladí kluci, ale se zájmem.

No Slávku vidíš a všechno je jinak.

Anno, promiňte, že jsem vám skočil do řeči. Ne, Pavle - jen si vkládáme. Pavel se opět zadíval na Věru, viděl jsem koutkem oka, že Věře to není moc příjemné. Najednou Pavel odloží příbor, a povídá - paní Věro, vy jste nějaká jiná, vy jste se změnila, zkrásněla jste, jste klidnější. Co se děje, poraďte mně, já jsem na tom čím dál hůře, a zasmál se.

Věra se nadechla, a rozjela to naplno. No my jsme měli se Slávkem takové skoro perné tři týdny. Jednak jsem řešila finanční problémy ve firmě, kde pracuji a díky Slávkovi mám 48%, respektive 52% podílu. Starý pán, náš bývalý šéf, odchází již do důchodu. To bylo náročně a Slávek bravurně vše vyřešil, já jsem jen žasla. Dali jsme se také dohromady v naší firmě s šéf kuchařem a přesně rozdělili úkoly, to je pro mě velmi důležité. Pak jsem prožila soukromě tak krásné dny se Slávkem, procházky, divadlo – opera Nabucco, poznala jsem, kde Slávek bydlí, atd. Já jsem za pět roků od smrti mého manžela neprožila tolik krásných chvil, a krásných prožitků, jako nyní. Já vám se do Slávka zamilovala jako malá holka. Pane doktore, vy vůbec nevíte co máte za kamaráda.

Pavel – to jsem rád. Slávek je skutečně mimořádný.

Já na to – tak už dost, všichni dost. Paní Anna vstala, podala Věře ruku, a řekla, blahopřeji vám. Já mám Slávka taky moc ráda, ale byl ženatý, tak to nešlo….. Já na to – hergot baby už toho nechte a všichni jsme se rozesmáli.

Najednou přišel číšník ke stolu, a donesl další láhev Moselského, my jsme se s Pavlem na sebe podívali, ale nic jsme neobjednali. Pane doktore, řekl vrchní Pavlovi to je od pana Schmietzera, ten stůl v rohu, prý jste ho v Praze operoval, skřípnutou kýlu. Pavel se uklonil směrem ke stolu a všichni jsme pozvedli číše i pán a pani u stolu v rohu.

Anna vyprávěla, číšník poklidil stůl, Pavel si dal s Annou ještě Sacher, já velmi silnou kávu. Věra nic, jen minerálku. Anna má sestru v Bratčicích na Brněnsku. Normální hodní venkovští lidé, normální rodinka. Marie – sestra Anny je prodavačkou v místní Jednotě a její manžel Josef je bagristou v lomu v Bratčicích. Chlap jako hora. Oba jednodušší, ale velmi pracovití lidé. Mají jednu dceru. Druhé dítě bohužel, sestra Anny, potratila. A další už nechtěli, nechtěli pokoušet osud. Dívenka odešla také do Brna na učení na prodavačku po ZŠ, v Brně se chytila divné party, drogy. Rok ji neviděli, pak náhodně na nádraží (na hlavasu) v Brně. Maminka ji doslova násilím dotáhla do taxiku, zdrogovanou, a odvezla ji domů, s místním doktorem ji dali dohromady, odvykání, těžké složité dvakrát utekla a znovu. Rodiče bojovali jako lvi. Teď už je holka doma, zatím se drží. Anna vypráví, že se domluvila s Pavlem, a že by mohla jít tady uklízet do nemocnice, ona nikdy nepracovala a nic neumí, nemá žádnou školu ani učení. Bydlela by u Anny. Pavel to podporuje, že bude pod dohledem všech lékařů, všem to už i řekl. Holka má přijet v pondělí. A ještě Anna na závěr, a tak vidíte, hodní obyčejní lidé, taková katastrofa se jim stane. Já jim musím pomoci.

Bylo už kolem desáté večer. Pavel vyrovnal účet, a my jsme ši s Annou pěšky přes centrum Lince. Na parkovišti Pavel říká, paní Věro, já vědět že je Slávek volný, tak jsem vám ho nenechal, já bych mu nabídl lepší vztah, smáli jsme se. A Pavel dodal, ale on chrápe v noci. Věra tu narážku neprokoukla, a hned na moji obranu povídá, nechrápe, to není pravda. Pavel hned – tak vy jste s ním už i spala! A zase jsme se všichni rozesmáli. Co zítra, ptá se Pavel. No bychom chtěli zajet do Salzburgu. Dobře, já musím být zde kvůli tomu, kdyby byl nějaký problém na klinice. Anna na to já budu chystat pokoj pro neteř.

Pavel odjel na Kliniku zkontrolovat dr. Kurze.

Anna si vzala taxi a odjela opačným směrem.

My jsme šli, šli pomalu a velmi pěkně k našemu hotelu, už bylo chladno, bylo jedenáct hodin.

Noc byla krátká a o to víc vášnivá. Spali jsme až do osmi, to se mně už dlouho nestalo.

Snídaně perfektní, ještě tam byli u snídaně dva hosté – starší pár. Udělali jsme si plán s Věrou na dnešek, celý den v Salzburgu a večer jdeme k Pavlovi. Bude tam i Anna.

Den byl krásný, Salzburg nás přivítal babím létem. Babí léto otvíralo barevné pohledy do okolí Dunaje, káva, oběd, zašli jsme na Getreidegasse 9 , Mozarts Geburts Haus, potom Radnice, zámek Mirabell a zahrady Mirabell a Věra řekla – už dost té krásy, motá se mně z toho hlava.

Nádherný den. Věra volala do své restaurace, vše v pořádku, byli na to zvyklí.

Přijeli jsme do hotelu v Linci po čtvrté odpoledne, oba jsme chvíli usnuli na gauči, Věra měla položenou hlavu v mém klíně, a držela mě za ruku, abych jí prý neutekl. A spala spánkem spravedlivých. I já jsem usnul dobře.

Probral jsem se, podložil Věře ruku i hlavu polštáři, vytáhl novou velkou deku ze skříní a přikryl ji, spala ještě další hodinu.

Volal jsem Pavlovi, ano přijďte na něco lehkého, tak kolem sedmé.

Večer byl příjemný, vykládali jsme. Pavlovi se moc nelíbí vývoj nemoci u dr. Kurze. Histologie dopadla špatně, zhoubný nádor byl potvrzen.

V deset jsme odjížděli a brali paní Annu sebou. Pavel byl unaven. Rozloučili jsme se úplně, ráno už pojedeme přes jižní Čechy a Vysočinu až kolem hranic do Lednice, také krásná, ale pomalá trasa. Nepojedeme tentokrát na Vídeň.

Tuto noc jsme spali oba dva, krásně, Věra ležela zavrtaná do mě. A před usnutím mně líbala ruku. Najednou ty rty nedolétly k mé ruce, spala.

V neděli po snídani jsme vyjeli z Lince kolem desáté. Vše jsme vyrovnali, Pavel řekl, že to zaplatí Klinika, což jsem odmítl. Na cestu jsme dostali od hotelu malou svačinu jako dárek, bylo to příjemné.

Vykládali jsme. Věra se ptala, jestli přijedu za týden na vinobraní k Oldovi, ona že nemůže, bude celý víkend v hospodě. Musí to Petrovi Vaňkovi nahradit. Řekl jsem, že asi ano, je to kolegiální. Věra – to je prima, ty budeš pátek až neděle na vinobraní a já tam za tebou vždy k večeru přijedu a budeme zase spolu. Jen jsem řekl – ano!

Program na nový týden mám v hlavě. Pondělí - mám několik jednání, takže už dnes pojedu, prosím, večer domů. V úterý jsem v Praze, ve středu mám jet do Chemnitz – ale to není zatím potvrzeno, v pátek budu ráno už u Oldy. Čeká mě tento měsíc ještě Polsko - nové emulze.

Věra chce dotáhnout převody peněz a vše kontrolovat ještě jednou s notářem, aby to sedělo. Peníze vzájemně odešly, tak by tam neměl být kiks. Věra mně držela za ruku. Chtěl jsem ještě říct Věře, že ten začínající krásný vztah nechci přehřát, chci jen, aby se to vyvíjelo přirozeně. Chci jen, abychom si našli i chvilku pro sebe, než si více na sebe zvykneme, chtěl jsem ještě říct, jak moc ji miluji, jak je krásná,…. Už jsem to ale neřekl, zazvonil Věře mobil.

Ano, na hranicích Rakousko - Českých zvoní Věře mobil, volal ji druhý kuchař z práce. Šéf kuchař Petr Vaněk, jel ráno na nové motorce do práce ze Sedlece, z domu kde bydlí. Po hlavní silnici jel náklaďák směr Lednice, a Petr mu na motorce asi nedal přednost a narazil do náklaďáku, helikoptéra ho odvezla do Brna do Bohunic, do Fakultní nemocnice. Motorka je úplně na šrot. Petr je na tom velmi špatně. Že už to volali i jeho ženě i Policie už byla i u nich doma. A že Petr je právě na trauma centru, a že ho operují.

Věra se rozplakala a řekla, že bude odpoledne v práci tak kolem čtvrté, dřív to nestihneme. Věra že nemá spěchat, že v práci vše klape. Kuchař ještě řekl, nespěchejte, jedna nehoda stačí. No, že tam teď přišel i třetí kuchař, tak že to zvládnou.

Moje Věra Čermáková seděla jako zařezaná, tekly jí slzy. Věra mně to všechno ještě jednou řekla. No v Bohunicích mám známého dr. Kalu, a dr. Novotného. Zavoláme jim. Ale jestli ho operují, tak počkejme tak po poledni. Odhaduji.

Krajina krásná, cesta ubíhá, nálada velmi špatná.

Věra měla ještě několik telefonů, dokonce jeden kuchař z hotelu Moravia ji volal, že by jim šel pomoci, kdyby byli v nouzi. Vždy velmi slušně – tady Věra Čermáková, co si přejete, nebo jak vám mohu pomoci – profesionální. Ať se mu paní Čermáková, prosím ozve.

Ještě jsme byli na cestě, bylo po jedné hodině, volám na oddělení dr. Kalu, dnes nemá službu, ale je tady pany inženýre dr. Novotný, teď přišel od operace. Já vám ho dám, sestřička mě poznala.

Říkám mu hned o co jde, ty Slávku, teď jsme skončili, a je to moc špatný. Prvně ho musíme dostat hrobařovi z lopaty, to se nám snad povedlo, ale páteř i mícha jsou poškozeny a nevidím růžově další prognózu. Bude to běh na dlouho trať. Víš, to jsou ty motorky. Tam není žádná ochrana těla a vlastně ani hlavy….. Takže další operace zítra, když se to bude dobře vyvíjet, uděláme to s dr. Kalou, ale na tu páteř je v Praze velmi dobrej nějakej dr. Grüner, volali jsme tam a on už tam už není, je někde v Rakousku jako primář na Klinice. Já na to – Ondro, já jedu teď od něho, byli jsme u něho na prodlouženém víkendu v Linci. Ondra – ty ho znáš – já – Ondro velmi dobře, a tu operaci bys domluvil? Bez problému. No počkej, počkej,  jak my jedeme,  Slávku. Dcera jede s tebou. Ne, dcera ne, moje nejlepší přítelkyně, a hned Ondra – a jak to, že ji neznám. Já, ty chlípníku, tak já ti ji nikdy neukážu, a smáli jsme se. Slávku zavolej zítra, ale Grüner má zlatý ruce a mohl by mu pomoci. Ondro, cokoliv budete od Grünera potřebovat, zavolej mně.

Ale Věra seděla, seděla vyplašená. A tak si teď Věro uvědom, jak se to vše najednou zamotalo.

Byli jsme už v Lednici, Věra si vzala auto, rychle jsme se rozloučili a já jel do Brna. Věra do zaměstnání.

Večer jsme si asi hodinu volali s Věrou. V práci jí vše klapalo. Zítra se jí přijde ukázat ten kuchař z hotelu Moravia, tam prý ho chtějí na zimu propusti. Vše jsme si řekli. Sprcha a postel. Spal jsem jako špalek celou noc. Už jsem potřeboval mírný oddech.

Pondělí - to byl fofr.

Volal jsem dopoledne Věře, byla v plném nasazení, jen jsem jí poslal polibek  po telefonu. Poděkovala moc a moc.

Odpoledne jsem volal dr. Novotnému, bylo už po druhé operaci Petra Vaňka. Je to horší než jsme mysleli. Je v umělém spánku, zatím mu všechny orgány pracují normálně, je na podpoře dýchání. Slávku mám strach, že asi toho Grünera nebudeme potřebovat, tak je to vážné. Teď mu musíme zachránit život, ale já to vidím na vozík, pokud, znovu to opakuji, pokud ho zachráníme. Ale je moc brzo, zázraky se někdy dějí. Grünera ale máme u tebe schovanýho, Slávku.

Slávku, a zavolej mně až v deset ve čtvrtek, nebo ti zavolá naše sestřička. Teď žádná operace nebude, nezvládl by to.

Večer jsem opět mluvil s Věrou vše po pravdě, asi dost tvrdé pravdě, jsem jí to řekl. Ve čtvrtek uvidíme co a jak.

Ve středu jsem večer volal Věře, Petr Vaněk není dobrý.

Probral jsem s ní krutou moji myšlenku odkoupit od něho, Petra Vaňka, podíl na restauraci, pokud by to dopadlo s ním špatně, tedy s Petrem Vaňkem. Aby z toho neměla manželka nějaké dlouhé problémy.

Poprvé mě Věra hlasitě okřikla, jestli nejsem krutý? Znovu jsme jí to vysvětlil, nepochopila. Plakala. Řekl, jsem ráno jedu do Chemnitz, a v pátek ráno se zastavím za tebou v hospodě, než půjdu k Oldovi na vinohrad. Věra byla studená ke mně, poprvé. Nechápala to, když jde o peníze, musí city stranou. Je to tvrdé a kruté, ale je to moje životní zkušenost.

V Chemnitz, vše ok. Budou zde kšefty pro další rok. Jednání to potvrdila.

Pátek ráno už u Věry čekal na mě notář. Byl jsem překvapen.

Seděli jsme v kanceláři Věry. Volala prý je včera s podobným návrhem, jako jsem Věře řekl já. Pan notář má návrh, že já to odkoupím, nyní a rychle, peníze dáme paní Vaňkové a já se zavážu, že po uzdravení, pokud pan Vaněk, ten podíl bude chtít zpět, že mu ho za stejnou hodnotu zase odprodám. Čestné řešení, a právnicky tak, tak, na hraně. Notář je odpovědná osoba ze zákona, odpovídá za správnost právních operací.

Přišla Věra, vše jsme jí vysvětlili, já se rozhodl jet hned za paní Vaňkovou.

Mnoho pláče a slz. Paní Vaňková to odsouhlasila, a jestli si já hned strhnu z toho půl milionu tu půjčku 100 tis. Kč, co jsem dal jejímu Petrovi, vlastně mu půjčil. Řekl jsem, ne nestrhnu, na to je čas, však Petr se uzdraví. Teď to neřešme, vše podepsáno, notář vše dokončil, já poslal ihned notářovi peníze přes banku.

Pí Vaňková budeme mít peníze zítra, a nebude mít z počátku existenční potíže.

Zavolal jsem Věře, že je vše vyřízeno, a jedu k Oldovi. Věra byla studená. Povídám, Věro, nejsme malé děti, na náladovost v obchodě nejsem zvyklý a nebudu si zvykat, vysvětlím ti to večer, ano, ještě jednou. Nebo když to s panem Vaňkem dopadne špatně, budeš ty dotovat vdovu s dítětem? Hned jsem řekl, Věro ahoj večer a buď realistka.

Na vinohradě už na mě všichni čekali, jak je to s Petrem Vaňkem, co o tom vím. Stručně jsem řekl o jeho stavu. Víc nic.

Vše jsem vysvětlil, i mezi čtyřma očima jsem vysvětlil Oldovi a Jitce finanční transakci, tak teď vlastním 51% restaurace Onyx, Věra má 49%. Všichni jsme si uvědomili, co je to za paradox, jak ten život je kostrbatý!

Šel jsem pracovat do vinohradu, potřeboval jsem to. Skončili jsem v pět večer. Utahaný jsem byl jako opičák, právě přijela Věra. Společná večeře, pod zapadajícím sluncem, všech sběračů před sklípkem.

Věra šla hned ke mně, sedla si mně na klín plakala a moc a moc se mně přede všemi omlouvala, za to ráno. Já měla asi zatemnělý mozek. Lásko moje, odpusť mně to. Nikdo z nich nevěděl o co jde.

Olda co se stalo. Já na to – no, nic, chtěla mě znásilnit a mně to nešlo, smáli jsme se, Věra dodala, on dovede každou vážnou věc otočit vždy ve srandu, a krákala mně za ucho. Navíc mně Věra snědla všechno z mého talířku, co jsem dostal k večeři, jako chudý brigádník a sběrač. Veselá parta. Jitka mně naložila další talíř a řekl, švico nežer mu to, on tady dře.

A vidíte, život jde dál. Tam leží v Brně mladík v umělém spánku po dopravní nehodě, tam leží přednosta kliniky v Linci s rakovinou prostaty. Blízcí jsou nešťastní. A tam se zase někomu narodí dítě, a je šťastný, tam někdo dostane první polibek a je také šťastný, tam zase rodiče sedí na promoci své dcery a štěstím pláčou, paní Anna chce zachránit svoji neteř a bude bojovat tak, jak ona to umí,aby neteř vyrvala ďáblu ze svárů….. Ano, to je život.

Moje vyprávění ale pokračuje.

Přijeli jsme večer s Věrou domů z vinohradu od Oldy a Jitky. Olda se chová divně, říkám Věře. Věra to nevnímá. Opakuji to, Věro Olda je divný. No, my už jsme taky s Jitkou o tom mluvili.

Já říkám pani provozní já mám o dvě procenta Onyxu víc jak vy, a tedy mě budete poslouchat na každé slovo. Já tam teprve udělám pořádek.

Věra zvážněla, mrkla okem, a povídá, tak mám se vysvléct hned, nebo to necháme až po osprchování. Já na to, dnes ne, Věro, prosím ne,  já necítím z toho sbírání vína záda, a nosil jsem i bečky s hrozny. A Věra, mně se na tobě líbí, že jsi tak upřímný. Smáli jsme se a líbali. Smáli jsme se a líbali,…..

Už se nesmějeme, Slávku, ty tak krásně voníš od hroznů, Věra už nemá halenku, já jsem také jen tak, koberec je měkký, já jsem špinavý, Věra mě líbá, milujeme se na zemi, na kelimu v obýváku. Krásně a vášnivě, milujeme se, jako to dělají mladí lidé, jsem upocený za celý den, Věra krásně voní, nekonečně krásně se milujeme. Věra šeptá  jen - ještě, prosím, miluji tě, ještě, to je nádhera, prosím znovu, a teď, ano, ty jsi ten nejkrásnější, prosím teď, a ještě……….nebe se nám otevřelo. Pán Bůh tu krásu a štěstí vidí….

Sedíme osprchovaní na gauči v obýváku. Věra – miláčku, tak tebe bolí záda, a jaké to bude vypadat, až tě nebudou bolet, to já nevydržím…já jsem měla a mám s tebou poprvé orgasmus, nikdy jsem ho neměla až s tebou. Já to už cítila v té sprše, poprvé, kdy jsme se poprvé milovali. Já se snad z tebe zblázním. Líbala mě jemně, mile a lehce. Jako když sbíráte na palouku křehké lesní jahody, musíte také opatrně.

Vrátili jsme se postupně k denním problémům. Olda se chová divně, říkám Věře. Věra to vnímá. Už jsi mně to říkal. Mně se to nezdá, Slávku. Vše jsem ještě vysvětlil s rychlou změnou podílů v restauraci, šlo vyměnit dva doklady, a je to vše dle zákona. A to že vrátím kuchaři jeho podíl, a on mně dá zase 0,5 mil. Kč zpět, platí jen 6 měsíců, pokud se to nestihne tak je to trvale moje tedy 51%. Já s tím potom mohu udělat cokoliv. A paní Vaňková dostává půl milionu, které teď existenčně potřebuje. A tak Věro, ty jsi nyní 100% vlastníkem. Chápeš to. Nechme to nyní tak jak to již je.

Ty, Slávku, ty ji – tedy paní Vaňkové, chceš odpustit těch 100 tis., co jsi mu půjčil? Ne – odpovídám, jen nechci, aby je nyní platila, a uvidíme, jak se vše vyvine. Smlouva na půjčku platí dál.

Druhý den ráno já odjíždím na vinohrad a Věra pojde do práce později. Jede nakoupit, musí ještě doma uklidit, a potom dá pračku.

Olda má nějaké problémy na stavbě, tak vinobraní řídím já a Jitka. Počasí je ideální, žádné vedro, úroda bude o něco menší, ale to nevadí, vína bude dost. Další sběr bude až za týden, hrozny musí ještě dozrát. Jitka to dělá tak, že se dá v poledne velkou svačinu a oběd ne. Ale večer je pořádná večeře pro všechny a konec. Šlo to velmi dobře. Budeme do večera hotoví, a zítra budeme ve sklepě, lisovat a vše ostatní k tomu. Bylo i dost brigádníků místních.

Jitka na mě dělala dojem, že chce se mnou mluvit.

Olda byl pořád na stavbě, byl u bagrování, dlouhé rýhy, kde je hodně kabelů, aby se něco nepřervalo. Říkal nám.

Sedíme, už jsou všichni po večeři. Volá Věra, že za námi přijede až za hodinu. Olda není pořád doma. Nevím, jak to u nich chodí. Věra zapnula ve sklípku myčku nádobí a uklízí, a hrnce umývala v rukou, automaticky jsem vzal utěrku, dnes jsem nebyl unaven, i když mám dojem, že jsem dělal víc. Utírám a dávám vše na jídelní stůl. Jitka si to potom uklidí. Jsem takový ušmouraný za celý den. Brigádníci odešli, a Jitka vše s něma domluvila.

Jitka povídá, ta naše Věra je s tebe, Slávku, úplně paf. Ona mluví jen o tobě. O zážitcích co máte spolu. A jako švica mně řekla, že až s tebou teprve zažila orgasmus. Já jí povídám – Jitko, nepřeháněj to. Slávku, já vím, říká Jitka, že kdyby Olda neměl tebe, tak jeho firma živoří, ty mu doneseš ročně mnoho milionů zakázek, a to na stříbrném podnosu. Já jí povídám – Jitko, nepřeháněj to zase.

A Slávku, co teď s tím podílem toho zraněného kuchaře v restauraci. Já jen – už ho nemá. Jitce spadl šufánek do dřezu. Co? Já jen - už ho nemá? Co že? No, Jitko, já jsem rychle vyplatil půl milionu paní Vaňkové, opravili jsme dva doklady u notáře, a já má na restauraci 51% a Věra 49% – tedy Věra má jako 100%. Slávku, já snad z tebe omdlím. Už to nabylo i právní moci.

Celé vinobraní se o jejich kluky, syny,  stará babička a děda, takže Olda i Jitka, mají prázdné ruce k práci. Jsou s něma doma, starají se o ně dobře. Toto Jitce klape. Kluci jsou vychováváni venkovsky, sem tam pohlavek, sem tam na zadek, sem tam trest - vypnutý mobil – třeba na týden. Babička je bývalá učitelka už v důchodu, a má přesný a přísný metr. Kluci ji milují.

Přijel Olda, omlouval se, že je to složitá stavba na zemní práce. Nevadí, řekl jsem, my jsme hotoví, ty budeš zítra lisovat a já pojedu, Oldo, už dopoledne domů, musím také někdy pracovat.

Přijela už i Věra, líbala mě, bylo mně miláčku smutno.

Věra i Olda večeřeli. Olda se ptal na zdravotní stav kuchaře, já jsem odpověděl, že mám volat až v pondělí. Jitka na to – můžu z jiného soudku. Slávku my ti ještě dlužíme přes čtvrt milionu, my je teď ale nemáme. Dáme ti je po Novém roce. Jitko v pohodě – odpověděl jsem. Ale já mám teď asi ještě dvě zakázky, a to jsou letošní peníze, to se musí letos udělat a vyfakturovat, asi 4 miliony. Je na to na vše i stavební povolení, Oldo, já ti to říkám od června, doplňuji. Olda seděl jak zařezanej. Oldo a mám v rukávu další zakázku za 1,5 mil. Kč, vše subdodávky bez výběrovek.

Oldo, z toho nemůžeš cuknout.

Bylo najednou cítit napětí ve vzduchu. Já na to – vy dva, Věro a Oldo, se najezte v klidu, pak to probereme.

Mně dali dnes čtyři lidi výpověď. Přiznal najednou Olda. Jitka, kdo? Olda je vyjmenoval. No tě bůh, zase Jitka. Olda to ještě doplnil, jako by se omlouval. I bagrista.

Bylo ticho. Jitka se na mě dívala, prosebně. Proč prosí očima? Abych mu ty dvě stavby nedával, nebo abych mu pomohl. Jitka povídá, lidi si dnes Slávka moc chválili, šlo nám to jako podle partesu. Zůstala stát už jen Frankovka a Müller. Tak za týden, podle počasí, hodnotila Jitka, pořád na mě visela očima. Věra se najedla, poděkovala, Jitko, ty dobře vaříš, krůtí na kari, s těstovinami, byla to zadní stehna, z morky, vykostěná a ještě zelenina všechna, popisuje to Jitka. Velmi dobré – dodal jsem, a ten hlávkový salát, vynikající, no, ten je Slávku už letos asi poslední.

Myslím si v duchu – tady se něco děje.

Věra povídá, tak co zítra, v neděli?  Olda, no já musím být tady, ale budeme tady jen tři, to stačí, Jitko, řeklas klukům, brigádníkům? Jitka – ano – ráno už v šest se domluvili. Vše je zařízeno, dovezu ráno snídani a pak svačinu, a oběd bude zase, až to skončíte, abyste měli klid k jídlu. Olda jen kývl hlavou.

No, vstupuji do toho, já bych potřeboval jet zítra do Brna. Musím pracovat. Tak, pokud mě tady nebudeš potřebovat, tak my už pojedeme, povídám. Poděkoval jsem za jídlo a pití.

Věra, no a já mám dalších nejméně šest měsíců jasných, denně, včetně sobot a nedělí v restauraci. Jitka do toho skočila, Slávku nemohl bys sis dělat u Věry a zůstat tady, a odpoledne přijet k nám? Abychom si podívali na papíry z naší stavební firmy. Já bych tam možná potřebovala poradit. Naléhá dost jasně Jitka, a znovu prosí očima.

Otevírám diář. Oldo, do kdy budeš lisovat, a vše kolem toho? Olda -  Nejméně do dvou, až potom oběd. A úklid atd. kluci udělají beze mě, znají to. No, Oldo, tak ve čtyři odpoledne tady. Olda, ne tady, ne na vinohradě, ale u nás doma v kanclu.

Věra a mohu být u toho? Olda s odpovědí váhal, Jitka ho předběhla – jistě, švico. Tak raději ve čtyři.

Sedli jsme s Věrou do auta, má staršího udržovaného Peugota, ještě po manželovi. Ale to auto už má cosi za sebou.

Sedli jsme do auta Věry. Takže já pojedu, Věro, ráno v pět do Brna, vezmu si podklady a projekty, a přijedu v osm zpět.

Tak, a pak se spolu, Slávku, nasnídáme. Já musím jít tak před desátou do práce, do restaurace. A tak budeme celou noc spolu, miláčku můj. Já dodávám, co se to děje s tím Oldou. Věra, nevím – ale byl dnes fakt divnej. Ty máš na Slávku asi nos.

Sprcha, a klid. Věra se na gauči zavrtala, a byli jsme po tichu, nikdo nemluvil. Slunce už bylo na dně, měsíc nebyl zatím vidět. Seděli jsme, nebo i leželi, bez hnutí. Najednou povídám, můžu ještě pracovat, Věro? Miláčku ano.

Co tvůj nový kuchař? Byl tam dnes znovu, hned ho pustí a už se k nám přestěhoval. Zítra už bude vařit. Oni se všichni tři naši nynější kuchaři znají. Věro, ale ty bys potřebovala provozního. Věra – proč? Já myslím, že toho bude na tebe moc.

Já ale o nikom nevím, Slávku. Tak nenápadně rozhoď sítě, tlačím na Věru. Nebo, říkám, co ten Vašek, ten vrchní, co dělá u tebe? Ježišmarijajosefe, na toho jsem úplně zapomněla. No, ten by mohl být dobrý, tedy ty máš typy. Už to není mladíček, plat bych mu upravila, to je dobrý nápad. A vrchní by mohla dělat mladá Alenka, ona je vdaná, ale nemohou mít děti, takže brzo na mateřskou asi nepůjde. Je poctivá a pracovitá. Na place má vždy vzorný pořádek. A dnes byl za mnou ředitel z učňáku číšník/kuchař, že by nám od října tam dal na trvalo, na školní rok až do května – dva učně číšníky a dva učně kuchaře, ale podmínka je i přes zimu, a ještě podmínka,  platit jim za týden 2 tis. Kč, jako těm učňům. Smí dělat ale jen 6 hod. denně a ne v noci. Já na to, to je ale dobrý, to ber. Slíbila jsem mu to.

Já v klidu povídám, ale jestli Alenka nemůže mít děti, tak já ji pomohu, ona je hezká, ať se osprchuje, …. A směji se… ty dacane jeden, a už se smíchem do mě Věra buší, tak Alenky by se pánovi zachtělo. Smějeme se. No už v písmu svátém se říká – pomáhej bližnímu svému, tak já myslel jenom jako pomoc, jako než otěhotní…. A smějeme se. Já tě miluju Slávku. Ty uděláš ze všeho srandu.

Slávku, hned zítra na to vlítnu, proberu to s oběma, to jsou dobré typy, říká Věra.

Šli jsme spát.

Vstal jsem o půl čtvrté, oholit, umýt a potichu jsem vypadl. Rychle směr Brno, D2 byla prázdná, ani policajti, tak jsem jel pořád sto sedmdesát.  – papíry a protokoly, a vše co potřebuji. Doma vše v pořádku, potichu zavírám dveře, cvak. Zamýkám a ještě alarm, Káťa stojí ve dveřích, já nespím, děcka mají asi angínu, mají horečku, potřebujete něco, ptám se. Káťa – ne. Já přijedu dnes večer, a asi tady budu celý týden. To budu ráda, na to Káťa, manžel jede taky pryč, tak bych tady s dětmi nebyla sama. Káťo, nejste nějaká divná, nepotřebujete něco? Ne jen jsem ospalá, než ten penicilin zabere, a pak budou spát děti i já, usmála se. Pane inženýre vy jste na mě tak hodnej, jako můj táta. Teď spí manžel.

Už jedu zpět do Lednice, D2 se již zaplňuje, po půl osmé jsem už u Věry a parkuji. Věra spí. Zavřu dveře od kuchyně na chodbu a chystám snídani. Vše co Věra ráda. Já jako obvykle. Najednou jsem se přistihl, že já tady budu celý den sám, budu pracovat až do večera a potom pojedu domů, do Brna. Musím také zajet do své vilky, už jsem tam aspoň měsíc nebyl. Já se těším na svoji práci dnes v klidu v tomto domku u Věry. Odpoledne musím na chvilku za Jitkou, kvůli jejich účetnictví.

Klaply dveře od toalety, za chvíli jde Věra rozespalá do kuchyně. Miláčku tys do toho Brna nejel, nechtěla jsem tě zrazovat, ale já bych se o tebe bála, tak brzo ráno. Ne, já už jsem z Brna zpět, já to zaspala úplně, lekla se Věra. Já jsem teda potvora, já chrním a ty lítáš po dálnicích. A ta nachystaná snídaně, nerozmazluj mě.

Já jsem pil vodu, a dvě vejce na tvrdo, kousílínek chleba. No, aby ses nepřejedl, povídá Věra, snídala za mě. S chutí a vervou. Věro, mně se nelíbil včera Olda. Víš, Věro, on někdy takový je, trošku nemluvný, záhadný, i já nevím co je toho zdroj.

U takovýho chlapa jsou to většinou možné tři věci – nemoc, o které se bojí mluvit, ženská apod. problémy, nebo problémy s penězi – jakékoliv. Nic jiného mně nenapadá. Věra, nevím, neslyšela jsem, že by měl Olda babu. Víš, u nás se to hospodě semele, a někdo by mně to řekl, třeba schválně, aby nás třeba s Jitkou ranil. Nemoc a Olda nevím, to je možné, ale něco by mně řekla přece Jitka. Peníze, nevím, oni žijí pořád stejně a kasu tam drží Jitka. Olda nepije, má sklep a já jsem ho neviděla nikdy opilého. Tak nevím. Je to něco do čeho já nevidím, dodala Věra. To víš, už dva hosté mně řekli včera, že jsem nejbohatší ženská v Lednici, už se to rozkřiklo. Ale Slávku je zajímavé, že o tobě nikdo nemluví – zatím. Věro, řada lidí mě tady spojuje s Oldou, za ta léta, odpovídám.

Věro, budu zde, doma a budu zde v tichu pracovat. Věra – a odpočiň si. Večer pojedu do Brna.

Vše domluveno.

Ticho Věřina domu je kouzelné. Už jsem to potřeboval. Udělal jsem si kafé – typu smrťák, malé a super silné. Podzim přichází babím létem. Měl jsem kdysi psa, boxerku, chodívali jsme hodně na procházky, toto období bylo nejkrásnější.

Práce mně jde perfektně od ruky. Jen jednu věc musím odložit, a budu muset z novu do Bratislavy. Na mě kafé nepůsobí. Před dvanáctou mně volá Věra, že máme přijít k Jitce na oběd ve tři odpoledne, bude kačena a zelí bílé a červené, a trojí knedlík, bramborový, houskový a karlovarský, jestli to jím. Věro já jím skoro všechno. Z naší České kuchyně všechno. Oldovi, že to jde taky dobře. Kačena je dost velká a měla přes 5,5 kila, domácí, krmená. Tak přijdou i naši rodiče, mamka a taťka.

Jitka, volá po pěti minutách, totéž, a Olda, že bude taky hotový, že to dobře teče, a mají zrna také dost cukru, ale je jich méně, což nevadí.

Natáhl jsem se po telefonátech na gauč a usnul jsem, dal jsem si dvacet. Kafé, nekafé, na mě to nepůsobí.

V autě, vozím pořád nějaké víno a slivovici domácí. Panu Ostrému – otcovi Jitky a Věry dám flašku slivovice a paní Ostré koupím kytku. Neznám je.

Vše to proběhlo. Přijeli jsme s Věrou k Jitce a Oldovi, já měl bílou letní košili a tmavě šedé kalhoty, bylo teplo. Vcházíme do jídelny, velký stůl tak pro deset lidí, a my jsme s Věrou poslední. Olda mě představuje. Stručně. Spolužáci ze školy. Věra mně drží za ruku. A povídá, tati a mami Slávek je to nejlepší co mě mohlo v životě potkat. Políbila mně. Mamince tečou slzy. Podali jsme si ruce, dal jsem paní kytku a panu Ostrému slivovici. Hned přivoněl. Normální, příjemní lidé, starší tak o deset, patnáct let jak já, pan Ostrý možná o víc. U oběda se semlelo vše. Páté přes deváté. I ti dva malí kluci se chovali dobře. A abych je svezl mým autem. Hoši, nemám ho tady, tak určitě příště, stojí u tety Věry za branou. A této ty jsi v tom už jela? Ptají se. Věra ano, a je to krása!

Já jsem stručně řekl, co dělám. Najednou se pan otec  ptá - po městečku se povídá, Věro, že jsi koupila celý Onyx, Věro, já jsem řekl chlapům u piva, že je to blbost, že bych o tom musel vědět. Tati koupila, nebo více méně, mně ho koupil Slávek. On mně to vše financoval. A za kolik. Já hned do toho, pane Ostrý, to se v lepší společnosti neříká. A co když se mně budou ptát, chlapi. No, pane Ostrý tak řekněte, velmi dobrá cena to byla. A je to. Otcovi se to očividně nelíbilo.

Najednou otec povídá, Oldo, mně klekl ten můj Favorit, už je to špatný, a už by neprošel technickou, nemáš tam něco staršího ve firmě pro nás tady s babičkou? Olda hned řekl, ne Franto, nemám. Já jsem pevně stisknul ruku Věře pod stolem, a povídám, no, Věra, Věra chce prodat toho Peugota a vám by ten Peugot stačil, pane Ostrý. No jistě, to je pro mě luxusní auto,. A chce si koupit něco nového. Držel jsem Věru tvrdě za ruku. Kopnutí do kotníku jsem se ale nevyhnul. Věra, no, já ještě teď váhám. Pan Ostrý, no mně by se ten tvůj Peugeotek moc líbil, ty ho máš v perfektním stavu. Udržovaný, čistý, jak je starý? Pět a půl roku, no vidíš, říká pan Ostrý. Olda hned tchánovi, Franto to ber.

Oběd – kačena i červené a bílé zelí, vynikající i kachní kaldoun jsem pochválil.

Kluci si šli hrát, ženský poklidily stůl a kuchyni i s jídelnu, já jsem moc poděkoval za oběd, byl vynikající.

Staří Ostří vzali kluky pak na fotbal, a my jsme šli čtyři pracovat.

Jitka měla účetnictví v pořádku, stavební firma nevypadala špatně. Investice normální, kolem dvou mil. fakturačních výkonů na pracovníka, to  je dost dobrý výkon. Mzdy - také normální, žádné výkyvy. Počet THP -  také v pořádku. Zisk, jakž takž – sice žádná sláva, ale je to za 8 měsíců teprve.

Tak co je zde za problém? Hrabu se v tom, mám dotazy. Pak mně napadlo, podívat se na pokladnu. Jitko, ukaž mně pokladnu. Na pokladně by mělo dle účetnictví být asi tři sta tisíc a je tam nula. To má Olda na zálohy na nákup materiálu v hotovosti, odpovídá Jitka. Asi jsem klepl hřebíček na hlavičku. V tichosti jsem to přešel, Jitka ani Věra si toho nevšimly. Olda byl pro vodu v kuchyni, na pití.

Až Olda přišel, tak mu najednou a z ničeho nic říkám, ta firma je tvoje, já nemám právo ti do něčeho mluvit, kde ale máš tři sta tisíc záloh z pokladny? Co se děje? Ticho. Věra je z toho velmi překvapená. Jitka mlčí. Oldo, znovu říkám, ta firma je tvoje. Já nemám právo ti cokoliv říct.

Jitka to už nevydržela. Olda hraje na automatech výherních, asi tomu propadl.

Jitka, já mám strach, jak to dopadne. Oldo to je vše co dlužíš? Ptám se, Oldo? Máš dluhy i po kamarádech? Olda ano, asi 200 tis. ještě po kamarádech.

Oldo, já nemám právo ti nic říkat, ale co dál. To snad, Oldo, není pravda, seš debil, nebo kurva co?

Jitko, jak to chcete řešit? Ptám se? Mluvte na mě hergot!

Věra se mě držela pevně za ruku.

Jitko a Oldo co dál. Jitka – Jaroslave, prosím, pomoz nám. Jitko, já nemám asi jak. Olda dluží půl milionu. Ne-li víc. Do prdele!

Sedím, mám hlavu v dlaních, a tiše říkám, Oldo toto bych od tebe nečekal, víš, když jsme u tebe byly s ministrem, dával jsem tě za vzor v malém podnikání, místní firma, místní lidé, místní zakázky. Ideál.

 A ty děláš, Oldo,  takové krávoviny. Ty hraješ na automatech, to máš v té hlavě nasraný, nebo co. A Jitko, proč jsi mně to neřekla, chodíš kolem mě jako „Svatá dala a neví komu..“. Oldo tys mně tak nasral, že bych ti nejraději nakopal do prd…..

Ticho.

Jitka mě chytila za ruku a plakala.

Věra mě držela za ruku a plakala.

Oldo, kdybych tě neměl rád, jako kamoši jsme toho tolik prožili. Já se mám chuť na tebe vysrat.

Obě sestry plakaly a držely mě za ruku.

Ticho.

Oldo, kolika lidem ještě dlužíš? Asi pěti. Přesně! Křikl jsem - pěti. Máš na to papír. Ne je to z ruky do ruky, ale mám o tom přesné záznamy v deníku, kdy a kde jsem si je vypůjčil.

Slávku, já budu muset jít do Kroměříže na léčení, se slzami říká Olda.

Sedím a přemýšlím. Jitko, proč jsi ty přede mnou držela hubu, jak to dlouho trvá?

Jitka – asi rok. Slávku, já se stydím, promiň.

Věra se ke mně přimkla. Velkou silou.

Počet zobrazení: 44