christmas-obr.png
zpět

Příběh několika skutečných přátel během dvou let - V. část Vánoce

 

Pondělí.

V pondělí jsem už jel do Brna. Po cestě mně volal Pavel z Lince – dr. Kurze včera převezli do Univerzitní nemocnice do Vídně. Pár slov co a jak. A jestli bychom nemohli přijet. Já jen a co mezi Vánocemi a Novým rokem. Ano, říká Pavel, to by šlo. Anna prý se intensivně věnuje neteři. Zatím to klape doma i v nemocnici, s neteří.

Už se dostávám do nějakého nového rytmu. Káťa už má děti zdravé. Přišly za mnou v pondělí k večeru. Dal jsem dětem drobnosti k Mikuláši, pastelky, bloky na kreslení, křídy, různé tužky apod. Musí být i čert a brambora. Káťa má manžela zase na týden mimo – služební cesta. Večer jsme si volali s Věrou. Říkám o telefonátu s Pavlem.

Úterý jedu ráno do Chemnitz, brzo ráno tam a hned potom zpět. Takové úvodní jednání, nemastné a neslané.

Přijedu už ve čtyři odpoledne, Káťa je překvapena, že tak brzo, dokončuje úklid. Je jen na lehko, tričko a kraťasy, u nás je tam v bytech všude teplo. Hergot, ta teda má postavu, nenápadně jsem si všiml. Káťa už ale doopravdy končí.

Káťo, já teď už budu zase častěji vBbrně, přidám vám plat. Ne, pane inženýre, vy mě aji tak přeplácíte. To si nemohu vzít. Já bych měla jinou prosbu. Narovnala se úplně, no, toto starej chlap nemá už vidět, to je ozdraví. (Nemá podprsenku, nepotřebuje, pevná ňadra v tryčku, kraťasy dole kopírují vše, ona snad pod tím nemá asi kalhotky). Ne, nedívej, se ty debilem – honí se mně  myšlenky.

Jakou prosbu Káťo, a zády se otočím a vyzouvám se. Já bych chtěla pro manžela nějaké místo, aby nejezdil služebně pryč. Pomožte mně.

Káťo, nevím, nevím, raději si o tom promluvím s vaším manželem. (Mám strach, že si všimla mých nevkusných pohledů.) Děti ji rostou, aby se Káťa necítila najednou sama. Hezká pravá slámová blondýna, mírně se dobarvuje. Nebo je plnější, že je v jiným stavu? Má postavu jako lusk!

Ráno budu v restauraci, domluvil jsem se s Věrou a vše si povíme. Slávku, ty jsi zase utahanej, co se děje. Miláčku, doopravdy nic. Půjdu se chvilku projít a půjdu spát. Uvidíme se ráno. Ještě jsem volal ing. Rambouska – vše platí.

Středa.

Ing. Rambousek hned byl v obraze. Věra měla vše již i od pana Vavrušky, k sousednímu domu. Opět jsem hlavně nechal mluvit a jednat Věru, pak to doladím. Bez ohledu na jednání projektanti od Rambouska už zaměřovali celé domy a restauraci – stávající stav. Hospoda je už zavřená jen se mírně topí. Jaroslave, topení musí být nové, to vše je shnilé.

Víťo my jsme Vám vše řekli, je tady pan Fiala, ten tu stavbu povede, až budete hotoví, tak zavolej a půjdeme spolu na oběd do Moravia. Tady naproti. Věra také souhlasila. Rambousek je velmi pracovitý. Bylo pět v podvečer, já jsem doma u Věry pracoval a volal Rambousek. Co abychom se už dnes neviděli. A viděli se u mě v atelieru, až v pátek ve 14.00 hod., Slávku – co říkáš. Já ihned - ano. Věra kývla také. Slávku pan Fiala už dostal pokyny, co má vyklízet a co má bourat. Ještě ti chci říct, že jsem byl na stavebním úřadě a nebude s tím asi problém. Rozumní lidé tam sedí.

Vzal jsem mobil a zavolal pí Vaňkové, vdově po kuchařovi, představil jsem se. Paní Vaňková, dobrý den, jen jsem se chtěl zeptat, jak se vám vede. Ano, chápu to, ……ale už jeto skoro půl roku, a já mám u vás těch sto tisíc, já vás neuháním, ale přece jenom by mě zajímalo, jak to asi vypadá se zaplacením. Ona směnka je založena také u notáře a vaše dědictví právě probíhá, nerad bych to řešil tak, že vám zablokuji dědictví…... Ne, nespěchám na to, chci jen vědět co a jak. Takže to vypadá na leden, ano dostanete pojistku, a já jsem od vás vykoupil za 500 tis. Kč podíl v Onyx. …. A paní Vaňková co je vaše profese? Aha vy nechcete jít pracovat, vy žijete z těch půl milionu a vdovský důchod, ale ten bude ještě půl roku a hotovo. Ano, půl roku. …a přijde pojistka. Já se zatím spokojím s tím lednem, co jste mě slíbila. Omlouvám se, že jsem vás obtěžoval. A neřeknete mně co je vaše profese? Kuchař – číšník. Děkuji vám. Věra to slyšela a překvapila se.

Slávku, tys byl dost nepříjemný. Já vím, a ještě budu.

Dobrý den, pane notáři, ano, ano, už jsme se dlouho neslyšeli – volám panu notáři. Prosím dostanete pozůstalost po panu Vaňkovi, aha to asi dostane vaše kolegyně JUDr. Vrzalová. A co byste, pane inženýre potřeboval? No u vás je ten dlužní úpis a směnka na 100 tis. Kč po panu Vaňkovi, a já jsem teď mluvil s pí Vaňkovou, moc se nemá k placení, prý až v lednu. Kdy bude projednání pozůstalosti, nevíte náhodou? Ano to já zjistím a zavolám. Děkuji.

Věra opět, no ty jsi nekompromisní. Ne, nejsem. Nechci jen, aby nám to uteklo- říkám Věře.

Přijeli jsme domů. Pojď, půjdeme do zámeckého parku, je trošku zima, ale na chvilku. Jen. Pěkná procházka.

Zastavili jsme se na náměstí při cestě nakonec na čaj. Malá kavárna, na první pohled příjemná. Mladá holka si nás delší dobu nevšimla. Pak přišla a bez nějakého zájmu, co si jako dáme? Jako si dáme každý čaj. Odpovídám. Věra už pozná, že to semnou není právě ok. Slečna nic neřekla, donesl dvakrát horku vodu a nějaký čaj. Promiňte, co je to za čaj, vy jste se nás neptala, jaký chceme, my beztak máme pak jen zelený, a to je vše. Takže vám, drahá slečno děkujeme, a pozdravujte paní vedoucí, že se nám zde nelíbilo.

Věro, prosím, to by se u tebe nemělo stát, vidíš to?

Věra povzdechla.

Došli jsme domů. Věra povídá, ty jsi nějakej naštvanej. Ne, miláčku, nejsem. Toto, tady ty drobnosti, se mě nedotýkají vnitřně. Vdova musí zaplatit, a servírka v kavárně mně neleží ani v patě. Kdyby to udělala holka u tebe, měla by mít s tebou velké problémy.

Miláčku, co si dáme k večeři? Ptá se Věra. Já něco malého, lehkého, jen tak do ruky. Co tak Opečánky, Věro. No já jako malý luk jsem dělal ke snídani. Krajíc chleba, ne moc silný, rozšleháš vajíčko s jemně nakrájenou šunkou, a dáš to na pánvičku, kousek sádla, až se chleba trošku začne opékat, naliješ na ten chleba rozšlehané vajíčko se šunkou pomalu a opatrně, a ono se na tom chlebu usmaží. Posypu to cibulí a zelenou paprikou, pažitkou a sůl a pepř, a může být lžička majonézy, nebo kečup, dle chuti. Lahoda. Já nám to udělám. Věra nadšená, ano.

Udělal jsem dva krajíčky. Věra říkala, no to je skvost, to já zařadím do dětských jídel, a ty mně Slávku, prosím udělej ještě jeden krajíc, mně to moc chutná.

Sedli jsme si v klidu k TV. Vykládal jsem, jak Káťa chce, abych zaměstnal jejího manžela, že je pořád doma sama.

Ptám se Věry, co má v plánu zítra, já nemám nic. Věra já taky ne. Tak budeme spolu tady. Ano. Ochlazuje se. Prosinec se začíná probouzet jako zimní měsíc.

Věře zvoní mobil. Ahoj Jitko, jo, je tady, ano, no počkej. Jitka jede zítra pro Oldu, má z toho strach, jestli bychom do Kroměříže nejeli s ní. Já ano a v kolik – tam máme být v deset, tak o půl deváté, a já myslím dodávám, že by tam měli být u toho kluci. Jitka – já to slyším, já tam kluky nechci, Věro prosím dej mně ji. Ty Jitko, klukům vykládáte, že je tatínek nemocný, ideální je ho v té nemocnici vyzvednout. Je to pro ně dobré a pro Oldu dvakrát. Pojedeme dvěma auty, Jitko, potom si projdeme s klukama náměstí v Kromclu, půjdeme na kávu. Pak se stavíme v Hodoníně na oběd, nebo si v lázních půjdeme potom zaplavat a domů. Budeš ho mít do 3. Ledna doma tak mu musíš vytvořit krásné vánoce, sex a jídlo, a děti musí být pořád kolem něho. Ne, aby si je brali vaši. Olda je odveze do školky a ze školky. A Jitko, nezapomeň, že ho ušoupeš tak, že nebude moct chodit. A pak vinohrad. Jitka to odsouhlasila. A Jitko, v kavárně a v restauraci budeš platit všechno ty. Ne já. Mě u placení zastavíš, že nás jako s Oldou zvete.

Ty máš dnes nějakou ostrou náladu. A bouchala mě Věra do zad. A líbala mě při tom. Ale asi máš pravdu.

Osprchovali jsme se, v TV šlo něco s Belmondem a potom německý Láska ve fjordech od Pilcherové, z Norska, zamilované, poplakal jsem si, a Věra se mně smála, co je to za kýč, ale když se mně to líbí.

V noci už to kýč nebyl. Věra mně jen řekla, ne Olda, ale ty nebudeš moct chodit. A když to řekla po čtvrté, tak jsem se tak rozesmál, že už mně to nešlo. Věra, já ti dám Olda, tebe znemožním, a líbali jsme se krásně.

Věra je kouzelník, za pár minut to šlo i po čtvrté….Ráno, jsem seděl v kuchyni – já nikam nejedu, já už ani nedočurám na zem… Věra já tě miluji, ty srandisto……

S Oldou to vše dopadlo dle plánu – snad vše. Byl za chvíli v pohodě, s kluků měl radost. Já povídám, Oldo, zítra je výrobní výbor na opravu restaurace Onyx, nechtěl bys tam s Věrou a s ing. Fialou přijet? Ať se trochu dostaneš do reality. Rád, ale já se tam, Slávku, ještě musím, na měsíc vrátit. Já vím, ale ať k té stavařině trochu čichneš zase. Jo, rád. Tak vezmeš Věru a tvého ing. Fialu, už se domluvte. Dejme si sraz ve 13.30 hod, u KFC u Olympie v Brně, já tam budu čekat a protáhnu nás k Rambouskovi, abyste to nemuseli v Brně hledat. Zpátky už s Fialou pojedete sami. Ano, Slávku, a díky a rád. Já bych mohl dát kluky ráno do školky a než pojedu v poledne tak je vyzvednout, kluci už křičeli hurá, taťka pro nás přijede.

Trošku nevěřím panu Ostrému, je někdy takový zvláštní, aby něco nepodělal s Oldou, aby mu to nevyčítal. Řekl jsem to večer Věře. Ať s otcem promluví. Jitce jsem ještě řekl, ať Oldovi řekne, že mně už nic nedluží, a že firma má dobré výsledky. Pochopila to.

Obě dvě ty sestry mají normální myšlení, obě bych je potřeboval já do své firmy. Ale mají jiná řemesla.

Já jsem včera odjel do Brna a Věra jela na chvilku k rodičům.

Večer jsme si zavolali s Věrou. První slova byla od Věry, že jsem s tím jejich otcem měl asi pravdu, musela ho postavit tvrdě do latě. A řekla, mu ať se chová k Oldovi úplně normálně, žádný ksichty.

Ještě jsme si vykládali. Popřáli dobrou noc.

Ráno jsem byl v práci. Nic mimo plán.

Před půl druhou jsem už byl u KFC, za chvíli přijel Olda, Věra a ing. Fiala. Věra přesedla za mnou, a jedeme k Výstavišti, kde je ateliér ing. Rambouska.

Bylo nás tam více jak dost. My čtyři, tři projektanti vč. ing. arch. Rambouska, zástupci nábytkářů a další dva k vybavení kuchyně.

Ing. Rambousek řekl, že byl ráno na stavebním úřadě, vše má prokonzultováno. Předložili tři varianty. Od začátku se měn zdálo, že zvítězí třetí, ale nejdražší, mám v nose. Ing. Fiala řekl, že je již vše vyklízeno, co bylo možno odbourat, tak odbouráno. Včetně rod. domku souseda. Rambousek vše vysvětlil. U třetí varianty se mně líbí, že se oddělují provozy od skladů a kanceláří, a že je dokonalé propojení chodbami z rodinného domku, sklady jsou naproti kuchyně, jsou tam dva výtahy na materiály.

Míst se nezvýšilo, jen se zvětšil prostor, nové topení a nová klimatizace, mnoho dotazů a diskuze, já jsem byl vzadu jak ten černý Petr. Věra se do toho úplně položila a prožívala to, hádala se o každý stůl, každý kohoutek s teplou vodou, o WC, o šatny pro personál, bojovala jako lev. V pět odpoledne jsem řekl, tak dost, zesumírujme to. Základ - třetí varianta. Kanceláře a pomocné provozy z přilepeného rod. domku, zvětší se dále kuchyně, o dvě WC pro hosty navíc a zvětšení dámských toalet nad normu, šenk zůstane kde je, ale budeme tam o jeden stůl méně, nad terasou bude pevná střecha odisolovaná se střešními okny, a zimní zahradou. Kuchyňář řekl svoje na podporu této varianty, nábytkář totéž. Veškerý nábytek masivnější a nový. Stoly na terasách pevné.

Já si naposledy vzal slovo, pane Rambousku, tak první výstřel ceny – Rambousek do 11,00 mil. Kč se vším. Stavební práce asi 6,5 mil. ostatní výbava. Projekt asi k tomu 450 tis. Kč, zahájení prací před vánočními svátky, dokončení koncem února, otevření 1. 3. příštího roku, tedy dva měsíce. Olda to bude teda fofr.

Věra byla zelená jako zeď. Potvrdil jsem všechny závěry, v pondělí bude na stavebním úřadě projekt a žádost o stavební povolení.

Poděkoval jsem všem, sejdeme se prosím za týden v pátek ve 14.00 hod., opět nad hotovým projektem, chci hotový projekt, chci konečné návrhy kuchyňce a nábytkářů, vše konzultovat s naši paní šéfovou, a ukázal jsem na Věru, hoši, ona je tady nejvyšší a sedí na balíku peněz. Tak ji budete poslouchat, i vy pane ing. Fialo. Olda se konečně usmál.

Rozloučili jsme se, a už jeli jsme s Věrou ke mně.

Věra nemohla mluvit. Sedli jsme do auta, kde vezmeme těch 11,000 mil.? Já úvěr od banky nedostanu. Slávku není to riziko? Je to riziko, ale je to život, to je podnikání.

Káťa nás přivítala, přišel i její manžel na chodbičku. Vše jen vteřinové věty. Pane inženýre, říkám manželovi Kátě, měli bychom spolu mluvit. Jo, co tak v pondělí odpoledne budete doma? Ano, to mně vyhovuje.

Věra se šla hned osprchovat. Udělali jsme si adventní večer. Zajeli jsme do centra, trhy Vanoční, které již běží, všude hodně lidí a hodně dětí. Věra si dala jeden svařák, potom druhý. Sbor na nám. Svobody zpíval Rybovu „Mši“. Nebyl k tomu ten klid, ale bylo to romantické, jdem na koncert na Boží hod. do katedrály Petra a Pavla, tam to bude uvedeno.

Domlouvali jsme se ne Vánoce. Věra by byla ráda, kdybychom b\li s rodinou Jitky na Štědrý večer, já jsem se přiznal, že bych byl raději sám s Věrou doma, třeba zde v Brně. Věra asi něco slíbila už sestře. Jen jsem řekl, nejsme malé děti.

Já si stromeček ale v Brně určitě udělám. Nepotřebuji žádné pečení cukroví, já toho sním minimum. Chci jen vánoční atmosféru. Domluvili jsme se s Věrou že žádné nakupování dárku mezi námi dvěma nebude. Byl jsem rád. Nemám rád překvapení, vždy u mě dopadla špatně.

Na stříbrnou neděli bych chtěl zajet na zámek Hof v obci Schloss Hof, do Rakouska, v Burgenland. Jsou zde nádherné venkovské vánoční trhy, pohoda a atmosféra. Věra to odsouhlasila.

Zdá se mně, že se Olda drží. On se chová normálně a myslím, že celá jeho rodina se chová normálně. Je snad naděje, že by se mohlo to jeho léčení ukončit v polovině ledna. Spojím se s primářem. Neznáme se, jen kvůli Oldovi jsme v kontaktu.

A potom, říkám Věře, slíbili jsme jeden nebo dva dny mezi svátky, přece Pavlovi v Linci. Á, já jsem zapomněla, dodala Věra.

Věra si dala třetí svařák, večer bylo krásně, mrazivo a jen sem tam nějaká vločka sněhu, letos sníh vlastně ještě nebyl. V Brně je ale vlhko, mezi domy sníh nedrží, to by muselo více mrznout.

Šli jsme po Kobližné dolů, girlandy byly svátečně osvětleny, parkoval jsem u Janáčkova divadla. Bylo krásně jemný bílý poprašek. Přijeli jsme domů na Lesnou. Zde už je jak na horách, zima a pár cm sněhu.

V bytě bylo teplo, krásně teplo. Už jsem udělal kytici z lesních větví, z borovice, celým bytem to vonělo. Věra měla ještě chuť na alkohol. Už jsme byli doma, proč ne? Meruňkovice tomu dá ten správný konec. Věra se šla osprchovat, já hned po ní. Nachladil jsem se na mrazáku meruňkovici, není silná, jen asi 48%. Věra byla už jen v županu. Dali jsme si jednu a pak ještě do druhé nohy. Voněla (ta meruňkovice), voněla (Věra), už jsem neregistroval nic. Pán Bůh poslal Amora se šípy. Amor (darem) střílel šíp jeden za druhým. Oblaka se otvírala a štěstí k nám spolu s láskou přijíždělo pod krásou adventního večera, vlastně i adventní noci.

Sobota.

Snídali jsme, řekl jsem Věře, že dnes přišly peníze od paní Vaňkové, vdova po kuchařovi - všechno vyrovnáno.

Věru jsem zavezl do Olympie, chtěla si sama procourat obchody. A až bude hotová, zavolá. Byl jsem doma a pracoval. Zvoní někdo nahoře u bytu. Otevírám. Káťa s manželem, jestli neruší. Ne, jsem sám doma, Věra je ve městě.

Káťa vysvětluje, o co jde, o zaměstnání jejího manžela. On stojí a mlčí. Nadechl jsem se, pozvla je dál, sedíme v mé pracovně. Káťa má snahu zase začít mluvit. Říkám, Káťo STOP! Váš pan manžel je Moravák, česky mluví, nechme ho. Káťa, ale já jsem. STOP, znovu říkám já, a začínám už chápat.

Pane inženýre, začal Kátin manžel, jsem geodet, mám vysokou školu, pracuji u jedné brněnské firmy na tvorbě podkladů pro mapové systémy, a pracujeme jak pro Google, tak pro Seznam, pro společnosti GPS, atd. mně ta práce moc baví, jenže musím cestovat. To se Káti nelíbí, chce, abych byl doma. (Aha, tak tady jde spíše o psychologickou pracovní poradnu, než jako o zaměstnání, blesklo mně hlavou). Káťa do toho zase vstoupila, po třetí jsem řekl STOP.

Mladý muž mně vše vysvětlil, Káťa poslouchala, určitě ani nevěděla, co všechno její muž dělá. Od Nového roku má povýšit a dělat šéfa Brněnské skupiny. A má dost vysoký plat, navíc si dálkově udělal i programování na vysoké škole. Takže je specialista a odborník.

Začal jsem, Káťo – omlouvám se, ale musím vám asi otevřít oči. Ve vaší vlasti mají ženy ve zvyku v rodině rozhodovat o všem, i o manželovi. Káťa a jak jinak. Já jsem matka, já rozhoduji. Káťo, pokračuji, rychle na to tady v Česku zapomeňte, tady žijí manželé, pokud to jde spolu, spolu rozhodují o rodině, o penězích, o konání rodiny atd. manželka a manžel jsou na stejné úrovni. Káťa, tak to tedy ne! Já jsem hlava rodiny.

Káťo, váš manžel má výborné zaměstnání, výborný plat, krásnou manželku a dvě děti, krásný byt. Vy jste vysokoškolsky vzdělaná. Pochopte to a rychle. Nebo se tady váš muž jeden den naštve a odejde od vás. Káťa – já bych ho zastřelila. No, to snad ne, Káťo?

Vše jsem znovu a znovu vysvětloval. Bude to těžká práce a snad to pochopí, manžel bude teď také více v Brně jako nový šéf, a jedno k druhému, a hlava se zchladí. Káťa je velmi hezká mladá dáma.

Odešli, možná i spokojeni, to ukáže čas.

Volá už Věra. Sedám do auta a jedu, sraz si dáme u provozovny Pošty v Olympii, tak za deset minut. Město bylo poloprázdné. Vidím proti mně jít dámu, zavalenou, taškami a krabicemi, a volá na mě – nic nevidíš, to je Ježíšek pro celou rodinu. Šli jsme v Olympii na oběd, spíše na večeři. Byli jsme v restauraci Charlie´s Street. Velmi dobrý oběd, rychlý.  Ale vše ok. Ještě jsme dali kafé a vykládali. Věře jsem povykládal o Káti a manželovi.

Zvoní mně mobil. Volá Pavel z Lince, že nás zve na Sv. Štěpána na večeři, jak jsme se už domlouvali, že je zde jedna lepší restaurace a dělá rodinné večeře vánoční. Po večeři zde v Linci bude koncert Rakouských vánočních melodií, hrají Vídeňští filharmonikové, hned jsem to odsouhlasil. Domluvili jsme se, že ano. Spát budeme v hotelu. Přijedeme ale již po poledni, půjdeme si projít odpoledne vánoční Linec. Pavel mně řekl, že pozve i Annu a její neteř, jestli by nám to nevadilo, naopak. Dál řekl, že je naděje, že dr. Kurz by se mohl po Novém roce pomalu vracet do práce, ale co a jak, se zatím nedomlouval s Pavlem. Poděkoval jsem a ještě si brnkneme.

Sedáme do auta a já říkám, co Pavel nám nachystal, tak bychom asi měli Štědrý den, Věro, strávit u tebe. A mám návrh, buďme na Štědrý den u tebe doma sami. A pozvi na Boží hod Jitku s rodinnou a vaše na oběd. My dva oběd pro osm lidí zvládneme levou zadní. Uděláme morku, nebo husu pořádnou, nebo cokoliv na co budou mít chuť. No, a my bychom ráno na Štěpána jeli do Lince. Souhlasíš, šéfová? Věra se zasmála. To víš, že souhlasím, vždyť ty děláš, co mně na očích vidíš.

Ale Slávku, a co Vánoce s tvoji dcerou? Já jen – jednoduše a jasně nic. Nemohu na to tlačit, počkej já ji znám, ona je jako netahavej a tvrdohlavej kůň, ona to musí vstřebat. A to se Slávku vůbec neuvidíte, ale jo, někde chvilku, ale nedáváme si dárky, nic jen si popřejeme. Ona je někdy až hysterická, tak vás proto zatím víc nemohu seznámit. No, já jsem ji také zarazil přístup k mým penězům, tak trucuje taky proto, ale já to jako nevidím a neslyším. Takže, Věro, moji dceru na nějakou delší dobu klidně vymaž ze své paměti. Mně to její chování nevadí, s tím nejde totiž nic dělat. My se nehádáme, ale nepadáme si kolem krku, jak ona říká – jen řešíme technické věci.

Už jsme doma. Už je tma, vločky poletují nad Brnem, Špilas i Petrov jsou osvětleny. Lesná je krásné povedené sídliště, plné zeleně, končí v lese, který je dlouhý dalších asi deset kilometrů, s procházkovými cestičkami.

Podvečer.

Věra je uchozená jako pošťák. Převlékla se a usnula na gauči. Udělal jsem si smrťáka. Zvoní mně mobil. Vola paní Anna, jestli se mnou o Vánocích mluvil pan doktor, a jestli nám nebude vadit, že půjde s námi na sv. Štěpána i její neteř. Ubezpečil jsem Annu, že nám to vůbec nevadí, naopak. Jsem ráda a těším se na vás, šťastně říká paní Anna..

Věra se neprobudila, spala tvrdě.

Pustil jsem si TN. Věra už se pomalu probírala, prosím udělej mně vídeňskou kávu. Rád. Jen jsem dodal, že volala Anna a co a jak. Věra to je jasný. Byla ještě ne moc probuzená.

Věře zvoní mobil, myslím si, hergot, tady je to jako na telefonní ústředně. Volá Jitka, Věro kde jste?

Věra, jsem rozespalá na Slávkově gauči v Brně! Kdy přijedete? Věra já nevím, my jsme se ještě o tom nebavili? Dozvěděla jsem se něco strašnýho, ale nejde to do telefonu! Co je něco s Oldou nebo s rukama, ne daleko horší. Co kdybychom k vám za hodinku přijeli. No klidně říká Věra a dívá se na mě. Kývám hlavou, jako že žádný problém. Tak co se stalo, Věro, prosím tě, za hodinu, za hodinu a půl. Až byli v Brně, tak jsem Oldu navedl, aby to nehledali. Popadával sníh. Jemně a venku krásně lehce mrzlo.

Jitka dole zvoní, otevírám, 4. patro, říkám. Velký výtah jede nahoru. Cvak. Čtyři občané ledničtí dupou u dveří, i Káťa vystrčila hlavu. Kam jdete, povídá ji? Za Slávkem. Káťa – ale pan inženýr tam má paní Věru, to asi nepůjde. Já už otvírám, Káťo to je sestra Věry – Jitka a její manžel Olin. A to jsou jejich kluci. Káťa se usmívala, a říká Olinovi, vy jste ale hezkej chlap, pořádnej chlap, ten můj je hubenej jako koza. A kluci nechcete jít k nám, za našima holkama. Já - Káťo až příště!

Věro, kde jsi? Jitka se v chůzi vyzula a vysvlíkla, Olda se postaral o kluky a šli za Věrou do obýváku. To je strašné, Věro.

Představ si, že jsme byli dnes v Penny v Břeclavi nakupovat. No a co – ptá se Věra. Počkala si tam na mě stará Horáčková, no on je ten opilec z Poštorné, víš kdo? Věra, jo už vím. A řekla mně, že když jsme obě tak bohaté, já mám stavební firmu a ty máš Onyx, tak bychom z toho měli dát také něco svému bratrovi! Já na to – paní Horáčková, my jsme dvě sestry a bratra žádného nemáme. Ale máte, je to můj starej. My se taktak živíme, starej je bez práce a vy jste milionářky, obě dvě. Jste mrchy – ještě dodala.

Jitko, tys pila? Říká Věra! Olda se uřechtává, jo bylo to tak. Klukům jsem dal papíry, pastelky a pustil jim TV a pohádky a hrají si u mě v ložnici na zemi. Jitka – ne nepila. Olda, ano tak to řekla.

Tak jsme přijeli domů, vydělali jsme nákup a jela jsem s Oldou a klukama do Valtic k tetce Vymazalové, ta ví všechno o naší rodině, to je naší babičky sestra. Vlítneme tam, říkám jí to, a ona, děvče to je asi pravda, to se říká padesát let, váš otec to nikdy nevyvrátil a vy dvě máte asi staršího bratra. Já na to – teta – ví o tom naše mamka, teta na to - ano ví.  Věro co teď? Co teď budeme dělat?

I já jsem se smál. Starý pan Ostrý rozdával po Břeclavsku semínko, povídám. Věra, to by mohl být někdy problém, do budoucna. Podle toho, jak a co to říkala tetka Vymazalová, tak to bude asi pravda. My jsme se s Oldou smáli, ženský poplakávaly.

Slávku, říká mně Jitka, ten Horáček - to je ožrala, nefachčenko, trvale nezaměstnaný, myslím, že za něco i seděl, ale už nevím za co. Bydlí v malém domku v Poštorné, kousek od věznice. Olda dodal, já jsem ho asi před čtyřmi roky vyhodil po dvou týdnech ze zaměstnání. Jméno Horáček má po mamince. Maminka už nežije, ale pracovala v Chemičce v Poštorné. Jako nějaká ekonomka. Prý dost chytrá ženská.

Ty Jitko, a pokud to naše mamka ví, proč nám to neřekla? Já – co když se styděla. Jitka – a uvědomuješ, že ten náš otec se někdy chová tak otřesně, jako ten Horáček, neomaleně, a hrubě. Kolikrát ho okřikneme i k mamce se tak chová…

Já na to – podívejte se, je to asi otázka dne, tak to řešme jako dospělí. My přijedeme zítra odpoledne do Lednice, pozveme vaše a vás na kávu. A hodíme řeč. Opatrně, diplomaticky, nenápadně, je to dost choulostivé, vezměte te to tak, že to ani nemusí být pravda. Olda řekl, toto je i můj názor. Pojďme to opatrně probrat. Staré Horáčkové můžeme dát přes hubu klidně až potom, dodal Olda.

Dohodli jsme se tak.

Věra vzala mobil, a volá mamce. Co děláte zítra odpoledne, v neděli? Nic, - mami tak přijďte k nám po třetí odpoledne na kafé. Jo rádi přijdeme, táta kejvá hlavou, že jo.

Jitka a Olda se oblékli a odjeli i s hochy.

Ještě jsme to s Věrou probrali. Může to být i nemusí být pravda. Věra usnula první. Potichu jsem vstal, zaklapl dveře a pustil jsem si ze záznamu z Pekingu – Carmina Burana, nádherná kantáta. Přestal jsem vnímat čas. Problémy starého Ostrého jsou mně úplně jedno.

Nedělní odpoledne v Lednici u Věry je kouzelné, 5 cm sněhu, Věra udělal bábovku, nakoupili jsme ještě nějaké zákusky a chlebíčky. Klukům dovezou rozvážkou službou pizzu, oni to milují. I sami si to objednají.

Sedíme, všichni, já jako vždy trochu v pozadí. Tentokrát Věra mě nedrží za ruku, jako posledního půl roku pořád. Teď je Věra jinde. (No tak si tady představuji zde moji dceru, asi by řvala strašně. Moje dcera by byla zásadně proti mně, proti svému otci.) Snad dvě sestry, pokud to bude nutné, ohlídáme spolu s Oldou.

Jitka po pár minutách a po tom, kdy už bylo vše na stole, ťala do živého.

Tati, nechceš mně a Věře říct něco o panu Horáčkovi z Poštorné. Pan Ostrý se zarazil. Nerozumím?

No tati, jaký je tvůj vztah k panu Horáčkovi, povídá znovu Jitka. Maminka se na nás obě také nechápavě dívá.

Holky o co jde? Ty ses Franto zase popral s Horáčkem v hospodě? Na to maminka, přiznej se Franto. Pan Ostrý, ne, já se sice v hospodě občas poperu, ale s Horáčka jsem neviděl od té doby, co ho tady Olda vyhodil z práce, a on, Horáček mně dal po pěti pivech přes hubu. Museli mně spravovat umělý zuby.

Věra, tati nic jiného nám nechceš říct? Otec – holky já nemám co. Věra, pojďme v klidu na věc. Tati mně je 46 roků, Jitce 48 roků a Horáčkovi 50 roků. Maminka no a co? Jak jste dlouho spolu chodili před svatbou, dlouho přes čtyři roky – odpovídá maminka.

Věra – mami, paní Horáčková řekla Jitce včera v Penny v Břeclavi, že její starej je syn našeho otce. Maminka hned, aha odtud vane vítr. Otec začal – paní Horáčková – stará – pracovala se mnou v Chemičce. Přišla do jiného stavu, s jedním Rakušánkem. Při porodu neuvedla otce, protože by jí za socializmu vyhodili z funkce ekonomky fabriky, protože má dítě z mužem ze západu. Navíc pani Horáčková, stará, se velmi dobře znala s naší maminkou, tedy s vaší babičkou. Aby pí Horáčková jako svobodná matka brala přídavky na děti, musela uvézt otce, takže tam jsme napsali mě, moje jméno. A paní Horáčkova brala 18 roků přídavky na svoje dítě. Za socializmu. Chápete to? Už krucinál!

Jitka na to - ale tetka Vymazalova z Valtic to tvrdí taky, že je to tvůj syn, tati. Maminka – holky je to tak, jak vám to říkáme. Potom byl vydán nový křestní list se jménem Rolfa Bursega, skutečného otce, rakouského občana, doloženo jeho čestným prohlášením. A to je drazí asi vše. My kopii toho křestního lisu máme do v šuplíku. Tak to bylo a tak to je, řekla maminka. My jsme chtěli pomoct staré Horáčkové! A tetka Vymazalová je drbna!

Já jsem se za všechny omluvil, a poprosil je o pochopení, klukům dovezli pizzu a colu.

My jsme nepovažovali za nutné, vám to holky kdysi říkat, dodala maminka. Tatínek a já jsme skutečně chtěli pomoci staré paní Horáčkové.

Jitka s Věrou jen dodaly, obě, že jim spadl kámen ze srdce. Otec se zeptal – Věro, ty máš nový auto, a kde je to starý. Nejednou bylo ticho. No pane Ostrý, vstoupil jsem do toho neočekávaně já, my jsme na to měli velmi dobrého kupce a tak to Věra rychle a za moc peněz prodala. Pan Ostrý jen dodal, já bych ti za to taky něco dal. Všichni jsme se museli ovládat. Myslím, že maminka něco poznala.

Vše vysvětleno, a pan a paní Ostří se odebrali pěšky domů. Olda s rodinou ještě zůstali. Jak je Věra vyprovodila, tak vyprskly obě holky ve smích. Slávku, tys to teda zmákl, tu lež. Ale jak to teď uděláme.

Já na to - jednoduše. 23. Prosince tak kolem deváté hodiny, my dva - Olda a já, vezmeme to, dnes již napucovaný auto Peugeot v servisu, dáme kolem něho mašli, a dáme si sraz všichni u vašich na kafé. Jen vy dvě jim zavoláte, že se jdete domluvit na Vánoce. A až tam budem, tak řeknete děvčata otcovi, ať se podívá z okna. A dal, už to půjde samo…. Domluveno!

I jsme se dohodli, že na Štědrý večer budeme s Věrou sami u Věry, a oni všichni, že přijdou k nám na oběd – tedy k Věře – na Boží hod Vánoční. My bychom potom odjeli ráno na sv. Štěpána do Lince, kde budeme asi dva nebo tři dny.

Byl jsem na hrobě manželky i mých rodičů, v klidu. Pokud jsem v Brně se tam zastavím, mám jim co děkovat za to vše, co jsme prožili. S dcerou o návštěvě hřbitova nemluvím. Myslím, že to je každého věc. Co a jak. Jsem křesťan a snažím se tak chovat.

Poslední týden před Vánocemi je už fofr. Shánějí se dárky, šturmuje se v práci, honí se poslední úkoly. Věra přesně hlídá vše co se děje na opravě Onyxu, zatím to vypadá katastrofálně. Dává se dohromady nábytek a vybavení nové velké kuchyně. I vybavení skladů, musí odpovídat přísným normám. Věra přišla s tím, že kvůli dodávkám zařízení do restaurace se to nestihne otevřít 1. března, třeba jo, ale je tak hodně velmi krajních termínů. Takže by bylo vhodně to vše nachystat tak na 10. března. Odsouhlasil jsem to (vyhovuje mně to i z jiných důvodů). Olda a ing. Fiala jsou na stavbě od nevidím do nevidím. Rozpočet se zatím tak, tak dodržuje. Olda celou tu stavbu hlídá, má tam nonstop dva hlídače, pokud se nepracuje. Zaplatil i dozor hasičů, protože se tam svařuje, a je nebezpečí požáru. Olda pracuje se zájmem.

Dal jsem Věře už dvakrát tři miliony jako půjčku společníka do firmy. Teď ji pošlu po Novém roce zase dvakrát tři miliony, a potom má Věra rezervu u Jitky – mých asi 450 tis. podle posledních ekonomických výsledků firmy. Finančně je to kryto. Věra udělala u notáře na každé moje peníze smlouvu o zápůjčce.

Jedeme teď v sobotu na zámek Hof. Jak jsme se původně domlouvali. Věra po večerech peče vždy pár kousku vánočního cukroví, aby to doma vonělo, dala mně krabici i do Brna. Už jsem si v Brně nazdobil stromek. V Lednici u Věry ho budeme strojit, jak přijedeme z Vánočních trhů na zámku Hof. Bylo tam krásně. Venkovská pohoda.

Jsem starej chlap, ale to kouzlo vánoc dodržuji, i to těšení na Ježíška.

Mám už mimo jiné jeden Vánoční dárek pro Věru. Bude to velké překvapení. To co ji dám, určitě nečeká. Pojedeme 25. února na Gran Canaria, ano hotel v Maspalomas, hotel Faro (to znamená česky „maják“). Na úplném jihu ostrova, v dunách. Nádhera. Přijedeme 7. Března. Restaurace se bude otevírat 10. Března. Aspoň si Věra odpočine, protože pak to bude fofr. A také pozná, jak její lidé umí samostatně pracovat. Tato cesta má ještě jeden význam, ale o tom později.

Ano, mám i druhý dárek soupravu náhrdelník, náramek a náušnice a k tomu červené koktejly. Šaty mně pomáhala tajně vybírat Jitka a ještě k tomu lodičky. Tašku jsem ji dal na Mikuláše, ona to vzala trošku nechápavě, ale jakože nic k tomu nemá. Ale že se jí to líbí. A pak pár drobností, knihy, vázu na květiny (potřebujeme), nový mixer a potom kávovar – vše nutné do kuchyně, do Lednice.

Překvapení den pře Štědrým pro pana Ostrého se povedlo, největší radost z toho divadélka měli kluci, my jsme je do toho plně zasvětili, a oni měli velký úkol, děda se nesmí podívat z kuchyně z okna, dokud kluci neřeknou. Olda se chová skoro normálně. Auto už stojí ve vjezdu za branou, napucované, kolem auta je velká červenobílá mašle. Auto má i po technické, a je plně převedeno na pana Ostrého, i nová pojistka. Auto má po prohlídce a seřízení v servisu se vším všudy, má najeto je 70 tis. km. Vzali jsme i plnou nádrž. Je jako nové.

Už jsme v klidu pili kávu všichni, bylo 9.30 hod. a kluci leželi v obýváku na dědovi. Olda byl hlavní režisér. Měl u sebe zvonečky a zazvonil, kluci hned, dědo co to je? Pan Ostrý se trochu vylekal. Olda zazvonil znovu. Kluci opět, dědo běž se podívat ven, před kuchyňské okno, co by to mohlo být? Pan Ostrý opatrně otevíral dveře, kluci mu v patách a Olda zazvonil po třetí. Teď to pan Ostrý uviděl. No, byl to šok. Kluci řvali radosti, a říkali, dědo, to tady pro tebe zapomněl Ježíšek!!!!! Každý mu dal jedny klíče a šli odvázat mašli. Děda si sedl do auta a to vonělo čistotou. To je skoro nový, to auto. Radost veliká. Pan Ostrý nám všem poděkoval. Moc poděkoval, myslel to upřímně.

Všichni si to krásně prožili.

Měli jsme radost. Připomněl jsem jen všem, že je zveme na oběd na Boží hod. a klukům Věra řekla, že co když u nás Ježíšek taky něco zapomene, jenom jestli byli hodní. Věra povídá, Slávek je na tom špatně, ten zlobil celý rok, tak nic nedostane. Kluci to brali dost vážně.

Já jsem v autě posmrkoval, a povídám, tak já jsem zlobil, celej rok? Věra neplač, neboj se - brambora shnilá tam pod stromkem určitě pro tebe bude. A smáli jsme se. Jen jsem Věře musel připomenout, že když řídí, tak že je prosinec a mrzne, je trochu sněhu na silnicích, její auto je silné, ale nemusí, zvládnou vše, jela trochu ostřeji, už jsem jí to musel říct.

Věra se dala do předvánočního úklidu posledního (už v pořadí čtvrtého), poslední doladění. Já jsem seděl v pracovně a pracoval. Už dělám na novém roce.

Neobědvali jsme, měli jsme svačinu u Ostrých dopoledne, tak si vezmeme něco před večerem. Věra mně povídá, že Jitka jí dala 50 tis. Kč, jako polovinu na auto pro otce. Nechtěla jsem si to vzít, ale Jitka byla tvrdohlavá.

Už jsme seděli u stromečku, Věra udělala jen malé studené obložené talířky a zeleninovou mísu. Otevřeli jsme si Rulandu bílou. Jedli a pili jsme pomalu. Vánoční koledy to dokreslovali, byl krásný pohled z okna. Byl krásný podvečer.

Mám chuť říct, že Olda je úplně normálně. Bojím se, ale. Olda pracoval s lidmi na stavbě ONYX až do 22. 12. plán a harmonogram se plní. Olda ještě svolal na 2. ledna kontrolní den všech účastníků stavby, protože 3. ledna jede zase do Kroměříže. Pozval i projektanty. Je tam i dostatek lidí, má pokryta řemesla. Je dobře, že kluci i Jitka mu nedávají nic cítit. (Omlouvám se – ale zdá se mně, že i Jitka plní řádně své manželské povinnosti, jen aby se Olda do Kroměříže netěšil, kvůli manželským nadměrným povinnostem.)

Štědrý den.

Já nesnídám a na celý Štědrý den držím půst, Věra jí normálně.

Dopoledne jsme se byli podívat v kostele Svatého Jakuba u zámku v Lednici, navrhl jsem to, bylo tam několik věřících. Věra se trošku divila, ale když jsou ty Vánoce…..

Potom jsme zašli na hrob manžela Věry.

Na půlnoční mši nepůjdeme, já nechodím. Ještě procházku po obci, už je veku málo lidí, jsou hustá temná mračna, začíná se stmívat, už i tam či onde svítí svíčky, i já jsem letos koupil venkovní švédské svíčky ve větší plechové misce, které nezhasnou. Líbí se mně tento zvyk.

Přišli jsme domů k Věře vymrzlí. Sedli jsme si na gauč. Věra si dala čaj s rumem, já také. Věra pozobávala vánoční cukroví, a já nic. Věra usnula schoulená do mě. Držel jsem jí. Měla klid ve tváři, jako by se usmíval. Za půl hodiny jí zazvonil mobil. Volala Jitka a popřáli nám pěkné vánoce, potom totéž i Věra přála rodičům.

Šel jsem se osprchovat, převlékl jsem se, černé kalhoty a bílá košile. Vánoce jsou pro mě velkým svátkem. Věra má již salát hotový, začala smažit kapra, stůl mám na starosti á, musím se ještě někdy ptát, kde má Věra to či ono uloženo. Budeme jen my dva u stolu. Pod stromkem jsou i dárky pro Věřinu rodinu a malé kluky. Také je tam něco bokem. Věra vše přichystala, kapra zakryla v troubě a šla se také osprchovat.

Celý dům září čistotou. Celý dům září jemným vánočním osvětlením.

Já jsem rád a mám zvyk, že v každém pokoji musí něco svítit, třeba jen pár wattů silná žárovečka. Dal jsem už pod stromek i dárky pro Věru, když se sprchovala. (Moje dcera si zavedla, že si nechce dávat dárky – tak nic, škoda, trošku mně to bolí.)

Vše připraveno. Otevřel jsem Cinzano. Dal hned a každému nalil. Šli jsme ke stromku a podle mého zvyku jsme se pomodlili a popřáli hezké vánoce. Věra si všimla pod stromkem, nějakých dárků. Co to je? Povídal jsem, já nevím, byl tady Ježíšek, jak ses sprchovala. A zase jsem zazvonil.

Šli jsme ke stolu, jedli jsme pomalu a dlouho, poslouchali jsme koledy, vykládali jsme o tomto roku. Věra byla rozechvělá.

I já byl na tom ne moc dobře, i já byl nervózní, z Věry.

Dárky Věru neskutečně překvapily, poslední jsem si nechal naši první dovolenou na Gran Canaria. Měla jen strach, jestli může odjet, já na to řekl, ty musíš. Ty jsi tam šéf. Já jsem dostal krásnou diplomatku, obal na notebook, pár pěkných osobních věcí.

Vše už se uklidnilo, Věra seděla u stromku a popíjela. Prohlížela si dárky. A tekly jí slzy. Toto je jako zázrak, jako v pohádce, Slávku, já tě miluju, pane Bože, děkuji ti za Slávka. No to nic říkám. Pojď uklidíme v kuchyni. Věra stála v nových šatech a v nových lodičkách a opírala se o ledničku, najednou povídá, tak teď mně to hochu došlo, ta mikulášská kabelka patří k těm šatům. Ty jsi šílenej, ty máš všechno promyšlené, promyšlené dopředu. A ta zlatá souprava. Já se z toho picnu… a už se usmívala. Šaty jí teda sekly.

Dal jsem vše do myčky a do ledničky, kuchyně zase zářila, svíčka svítila. Sedli jsme si k TV a pustili pohádku. Vykládali jsme. Byli jsme oba šťastní. Věra mě celý večer držela za ruku.

Počkali jsme na Rybovu Českou mši vánoční. Krásné. Byla půlnoc. Věra se šla sprchovat a já nasolil velkého krocana, no je to macek. Dám ho ráno v 4.00 do trouby a budu péct pomalu. Šel jsem se osprchovat i já.

Věra proklouzla do ložnice, jenom tak. Když jsem přišel do ložnice, tak spala, spala krásně, unavena událostmi. Jemně jsem ji líbal. Byla nahá. Dal jsem pře ni i druhou deku, aby jí nebylo zima. Pustil jsem si rádio a vzal jsem si pyžamo, krásně hráli, vánoční melodie, pomodlil jsem a v modlitbě děkoval pánu Bohu za Věru, za vše, za celý tento rok, a že nade mnou drží „Nejvyšší“ ochrannou ruku. Nemohl jsem usnout. Byly dvě hodiny.

Ještě jsem šel do kuchyně a už dal jsem krocana jen na sto stupňů, pomalu a dlouho. Posypal jsem ho ještě speciálním kořením.

Věra krásně spala. Políbil jsem ji. Ona řekla – miláčku můj.

Vstal jsem ve čtyři – krůta se pekla normálně. Usnul jsem, vstal jsem v šest. Krůta se pekla normálně. Usnul jsem. Vstal jsem v osm, oholil a ostatní, krůta se peče krásně.

Nachystal jsem snídani, já mám studeného kapra od včerejší Štědrovečerní večeře, založil jsem na kaldoun, hrnec, už se to pomalu táhne. Velký hrnec – bude nás osm. Nachystal jsem si na knedlíčky, mám to hotovo. Je devět a Věra se objevila v kuchyni. První slova, Pane Bože já jsem zaspala. Ne nezaspala, běž se umýt, popřál jsem jí ještě krásné Vánoce, podívaje krocan se peče, kaldoun se táhne, knedlíčky mám připraveny. Slávku ty jsi strašný, já se tak vylekala. A ty máš kromě knedlíků skoro vše hotovo. Já se až stydím, proč, nemáš za co.

Nasnídali jsme se, Věra udělala dvoje knedlíky i rýži. Krocan byl v 11.00 hod. hotový, smetanovou omáčku jsme dochutili, kaldoun jsem dodělal. Stůl je připraven pro osm strávníků, nazdoben. Mám na Vánoce rád řezané květiny, tak jsem Věře koupil velkou kytici drobných rudých karafiátů, působí to velmi krásně na Vánoce.

Hosté přišli pár minut po dvanácté, jak podle etikety. Oběd dopadl velmi dobře, všichni si prý moc pochutnali, málem nic nezbylo, bylo to tak tak. Tak si všichni přidávali. Kluci rozdali dárky, i jejich dárky tam byli a ti malí z toho byli nadšení, nějaké hračky a knížky, dvě pyžamka atd. Věra pak udělala kávu a nachystala dort.

Chlapi seděli v kuchyni a ženský u stromečku. Olda donesl Zweigla, jo dobrý, ale podle mě chce ještě měsíc ležet a pak znovu stočit, říkám. Starý Ostrý, kdepák, Olda asi máš pravdu. Domluvili jsme se, že já Oldu zavezu do Kroměříže toho 3. ledna.

Ženský seděli u stromečku a prohlížely si dárky. Vykládaly, co která dostala, a kluci si hráli. Věra jim řekla náš plán až do 3. ledna, a že já odvezu Oldu do Kroměříže.

Maminka najednou ji povídá, ty Věro – jaký je ten Slávek normálně doma? Mami, povídá Věra, on je velký kliďas, takového jsem ještě neviděla. Než se rozčílí, tak to trvá, ale viděla jsem ho dvakrát pracovně křičet a řvát, ale to jde strach. On když pracuje tak nevidí a neslyší. On naprosto vypne okolí. Vadí mně na něm, říká Věra, že on tak dře, denně i soboty i neděle. On jako pracovní partner je velmi nebezpečný, on je pořád dva kroky před tím druhým. Jinak je velmi hodný…Slávek má ještě jednu zvláštní vlastnost. On si moc pamatuje, co mu kdo řekne, co si někdo prosadí a není zrovna shodné s názory Slávka, a co mu kdo zlého udělá. A po nějakém čase to Slávek vytáhne z rukávu, v době kdy to nečekáš, a utře tě tak, že se nestačíš divit. Je dost tvrdý. Věro i k tobě? Ne, mě asi moc miluje, snesl by mně modré s nebe. A mluví o své manželce, ne mami, dost málo, ono to asi mezi něma byl nějaký zvláštní vztah. Několikrát to naznačil.

Mami a Jitko, jedem za dva měsíce na Gran Canaria na devět dnů. Já bych se bála, protože budeme dodělávat tu restauraci, ale on, Slávek, řekl - na to máš podřízené, prověříme je. Onyx bych chtěla otevřít kolem 15. 3. – těsně před sezónou.

Jitka mluvila o tom, jak dopadla dobře jejich firma, a že si myslí, že Olda se chytne. Nenechám ho jednu noc spát, musí být úplně vysílen, aby na ty automaty nemyslel.

Jsou to krásné Vánoce. Věra říká, teď jedeme do Lince, a vrátíme se asi 29. prosince v noci nebo až 30. Prosince. Ale silvestra bychom mohli udělat společného, ptá se Věra. Ano souhlasím, udělejme to u nás ve sklepě, Olda tam bude „rovnat“ teď víno, já tam uklidím, mami ty bys mně mohla přijít pomoct a taťka by pohlídal kluky. Maminka, a co, kdybychom pozvali Aničku a Frantu, z Břeclavi. Franta vezme harmoniku. Jo, asi by to bylo dobrý, řekly jsme obě se sestrou. Jídlo a co a jak si domluvíme. No a co s rozvozem, no to není problém, Slávkovi vůbec nevadí, když nepije. Jitka a Olda se teď drží taky hodně zpět. Domluveno.

Odjeli jsme do Lince, krásný Vánoční program, vše tam klapalo, i tam byla dobrá atmosféra. Hodně byla s námi i Anna s neteří.

Neteř Anny - dívenka, která se snaží utéci drogovému hrobaři z lopaty. Trochu vyplašená, bledá, určitě bych ji neřekl osmnáct, ale tak do patnácti roků, jako by se nevyvíjela. Žádná ženská, děcko. Byla s námi i na koncertě, jednoduše a slušně, ne lacino, oblečená v černém kalhotovém kostýmu, lodičky, malá taška. Slušelo jí to. Anna se jí věnuje, velmi.

Velmi pěkně byla, jako vždy, oblečená Věra. Zářila. Luxusně oblečena. A navíc Věra se umí chovat v takovém oblečení. Po koncertu Vídeňských filharmoniků byl malý raut pro pozvané, samozřejmé bylo, že dr. Grüner a jeho přátelé dostali pozvánku. Všiml jsem si, jak se po ní několikrát Pavel díval. Anna byla velmi ráda, že se k neteři chováme normálně, žádný náznak.

Šli jsme potom v noci přes město do hotelu pěšky. Byla krásná noc, přimrzlo, sníh se třpytil. Šel jsem sám s mladou dívkou, ptal jsem se -  jak se má co dělá, ráda mně vše vykládala, a poprosila mně, jestli by mně mohla říkat strýcu. Samozřejmě. Je v nemocnici v kuchyni a dělá všechny pomocné práce, odpoledne když je teta s Pavel déle na Klinice, tak jde pomáhat sestrám s pacienty. Převlíká postele, nebo někomu pomůže s jídlem, zatím jí němčina moc nejde, ale pomalu snad jo. Povídá mně, strýcu, já tady beru tolik peněz, že si to nedovedeš představit. Dávám tetě 300€ na byt a stravu a musím si kupovat oblečení, nic pořádného nemám. A chodíš někam do poradny. Ne, nechodím, ale Pavel mně to domluvil u psychiatra na klinice. Jsou to jen takové hovory, je to Čech. No musím zvládnout němčinu, pak bych chtěla udělat řidičák, a potom je tady takový jednoduchý kurz pro pomocný personál ve zdravotnictví, to bych chtěla, zatím. Udělal na mě velmi dobrý dojem. Pavel šel s Věrou a Annou za námi.

Za vše jsme poděkovali a rozloučili jsme se. Povídám ještě mladé slečně, a co tvoji rodiče, jé strýcu byli tady za námi od 23. 12. a dva dny. Dostala jsem televizor do mého pokoje od našich, nový – no teda od ježíška, a strýcu krásný mobil, ukázala mně ho. Ježíšek Pavel mně dal krásné kolo, tady je moc cyklostezek. Ježíšek teta Anna mně dala tady ten kostým, co mám na sobě a boty a tašku. Naši ještě drobnosti. A už pojďme, já musím ráno brzo vstávat jdem s tetou na Kliniku. Pavel ještě poprosil, jestli by se mohl pozvat k nám do hotelu na snídani, že potřebuje s námi mluvit.

Moc jsme všem poděkovali.

Slávku, ty to třeba nechápeš, ale to co prožívám s tebou, já jsem nikdy neprožila. Nemyslím to bohatství, ale tu pohodu, tu lásku, to kamarádství. Tolik krásných zážitků. Moc ti za vše děkuji, jsi má největší láska, jsi můj miláček.

Pavel přijel za námi do hotelu na snídani. Věra se zeptala, jestli má odejít, že jí to nevadí. Ne seďte prosím, řekl Pavel Věře. MUDr. Kurz se pomalu zotavuje, a chce jít od Nového pomalu do práce, třeba na dvě tři hodiny. To je velmi správné. Dnes se z Vídně stěhuje již do Lince. Ale nechce již operovat, chce být šéfem, ale jen takovým jako poradním. Chce, abych hlavní odpovědnost převzal já. Zároveň s tím mně nabízí 50% majetkovou účast na Klinice. Dnes má on 75% a 25% vlastní Město Linec. On by mně prodal 50%.

Já na to – Pavle to je právně to nejblbější co byste mohli udělat, ani ty, ani oni nemohou dělat zásadní rozhodnutí. Někdo musí mít nadpoloviční většinu. Pavle, jinak se můžeš dostat do pasti.

Slávku a co doporučuješ, nejjednodušší by bylo - ty 51 až 52% a zbytek dr. Kurz a Město Linec. No na to oni asi nepůjdou. Tak pak do toho nechoď, sám jsi říkal, co je to za bandu ta Správní rada Kliniky. Jsou to vyhozené peníze. Ty máš přece velmi rozumný plat, určitě. Neříkej nám kolik. Tak proč? Máš aspoň tři krát víc, než bys měl v Česku. Pavel, ano, přesně! Pavle tak proč?

Tak to nech. Slušně se mu omluv, a že chceš pracovat tak, jak to původně bylo dohodnuto. Pavel najednou, Slávku ty nic nejíš? Věra - to je jeho obvyklá snídaně – voda a vajíčka na tvrdo a to dvě, a smála se.

Slávku, povídá Pavel, a kdybych potřeboval prachy, tak bys mě založil? Věra se cukla. No, Pavle nevím, co to je založil? Na rovinu ti teď řeknu co a jak. Momentálně máme s Věrou rozpracovaný velký projekt, předěláváme restauraci a penzion ONYX, chce to Věra otevřít kolem 15. 3. Takže teď momentální nic moc volného kapitálu nemám. Ale jak si to představuješ? Pavle?

Slávku, za 50% chce dr. Kurz 200 000?00  €, tj. asi 5,0 mil. Kč, já mám tak 3,0 mil. Kč a nechal bych si malou rezervu, asi půl milionu doma, kdyby něco. Takže od tebe bych potřeboval tak v květnu asi 2,0 mil. Kč až 2,5 mil. Kč.

Pavle, hned ti říkám, odpovědně tady před Věrou, že by to neměl být problém – tak v květnu. Slávku, a když bych měl jen těch 50%, ty si myslíš, že je to past? Ano myslím – odpověděl jsem. Střetnete se v něčem, a katastrofa je na stole.

Pavle, podívej. Já ze sebe zahraji blbce. A Věra teď jako neposlouchá. Pavel, nerozumím? Pavle, domluv jednání kolem 10. ledna odpoledne s dr. Kurzem, a potom 11. ledna s primátorem Lince. Řekni, že máš tady známého, a že by chtěl s nimi mluvit o Klinice. Popiš mně velmi kladně, a že sedím na balíku peněz.

Oťukáme spolu dr. Kurze i primátora, budeme blafovat a uvidíme. Nepůjde jako Pavle o tebe, půjde jako o mě. Ty z toho vypadneš čistej jako Panenka Maria.

Pavel, no to nechápu, ale věřím ti.

Věra se na mě také dívala nechápavě.

Ještě pár obecných slov a vět. Rozloučili jsme se a poděkovali za vše. Pavel odjel na Kliniku. My do pokoje, portýr nám odnesl kufry do auta. Bylo zde krásně.

Jedeme domů.

Věra ještě vykládá o Pavlovi, ale že ona to také nechápe, podrobně jsem jí to vysvětlil, jak do těch 2% zatáhnout Město Linec.

Věra mně řekla o Silvestru, že ještě pozvali jedny známý – Aničku a Frantu Firlovi. Anička studovala s Jitkou. A že to bude ve sklepě.

Cesta ubíhala. Věra nechtěla jít nikam na oběd, že máme zásoby doma, uděláme něco k večeři. Bez problémů, řekl jsem. Dálnice byly volné. Byli jsme již po druhé odpoledne doma. Vše vydělat z auta. Věra dala věci do pračky, a začala vysávat. Šel jsem za ní, a povídám – milostivá paní, nabízím – karbenátky a kaše bramborová, sekaná a kaše bramborová, nebo je tak krásný kousek hovězího tak bych udělal rajskou s rýží, nebo koprovku, nebo je tam špenát, tak bych k tomu udělal vepřového vrabce (je tam krkovička), bramborový knedlík, nebo třeba Boloňské špagety.

Věra mně povídá, pane, já si tady dělám starost s kuchařem, kdyby mně onemocněl, a já ho mám doma. Od prvního tě beru jako kuchaře. Ale já bych si dala karbenátky, ty jsme spolu ještě neměli, a nevím, jak je umíš, bramborovou kaši, a umíte salát Coleslaw, paní šéfova, samozřejmě že umím! Domluveno a bez polévky. Věra pustila vysavač na zem a líbala mě. Věra dál uklízela a potom měla dlouhý hovor s Jitkou a s maminkou, vše jim musela povykládat. Od mé dcery přišlo přání k novému roku SMS. SMS jsem odpověděl.

Večeřeli jsme v pět hodin. Věra jedla jak se sluší a patří, ten apetit jí závidím. Ze zbytku masa jsem udělal malou šišku sekané plněné vajíčky a cigárou, jen tak na chleba, nebo na chuť, nebo to vezmeme třeba zítra na silvestra. Ženský mají rozpis, co kdo vezme.

Já udělám na půlnoc čerstvé vepřové koleno, s křenem, okurky a chleba. Vzal jsem kolena dvě, vydělám je z mrazáku. A zeleninu, okurky kyselé, mám i kvašáky. Bude nás deset. Ale udělám to až ve sklepě.

Jinak paní Ostrá prý má své úkoly a Jitka také, jinak udělá slané linecké tyčinky (hromadu) k vínu. Olda zajišťuje pití i nealko.

Silvestr.

O tom si řekneme v další části

 

Počet zobrazení: 38