home-215863-960-720.jpg
zpět

Příběh několika skutečných přátel během dvou let - VI. část – Silvestr a nový rok

VI. část – Silvestr a nový rok

Silvestr.

Dopoledne na Silvestra bylo krásně, a tak jsme si zajeli do bazénu hotelu SPA Perla zaplavat, hodinka bohatě stačila.

Věra doma začala péct slané tyčinky, čtverečky, různých chutí. Neobědvali jsme, ale šli jsme si dát odpoledne oba dvacet.

Vzal jsem auto, nebudu pít, vše jsme naložili do krabic a do auta. Odnosil jsem ve sklepě do kuchyně a nachystal si velký hrnec na kolena na půlnoc, s tím se pak nemusí nic dělat, jen se to pomalu tak 3 až 4 hodiny vaří. Zeleninu a vše mám připraveno.

Ještě jsem sám odjel pro benzin, byl jsem na dně a nemám to rád. Naučil jsem se, nemít méně jak půl nádrže. Přijel jsem zpět u tam všichni byli, auta naskládaná jak jsme se domluvili. Ještě že jsem u pumpy vzal každé dámě malou kytičku.

První dostala paní Ostrá, pak Jitka, Věra byla překvapená, a teď ta paní v rohu, to bude asi ta paní Firlová. Jdu k ní. Podívám se lépe. Tady tu ženskou já přece znám. Ona se dívá na mě. Ticho, trapné ticho. Já v mozku, to snad není možné, to je Anička Ondráčková. Věra přistoupila a povídá, Aničko a Franto, toto je můj Slávek, Slávku to jsou Firlovi. Naši dlouholetí známí.

Já říkám, ne Věro toto je Anička Ondráčková, Věra vy se znáte? Ano, ale dlouho jsme se neviděli, aspoň dvacet, roků nebo i více. Byl jsem velmi překvapen a bylo to na mě vidět. Anička byla ještě víc vyvedena z míry. Přibrala, je venkovsky trochu oblečená, drsné ruce, opálená, jako by dělala na poli nebo tak. Ona byla hlavní ekonomka DS UH. Byl to krásná ženská, dnes nemá ani upravené vlasy, a obličej úplně bez make up.

Jen jsem se usmál, ano, nevěděl jsem, že jste se vdala, dlouho jsme se neviděli, ona ale Jaroslave, vždy´t jsme si tykali. Podal jsem ruku i jejímu manželovi a představil jsem se. K Aničce jsem se už nevracel. Pár obecných slov. Viděl jsem, jak nás Věra pozoruje.

Anička seděla proti mně u stolu. Povídám, a co teď děláš? No my máme BIO vinohrad a malý statek. A jak jsme se dlouho neviděli, no nevím ale aspoň dvacet tři roků nebo i víc, po naší svatbě ne. Já jsem dala v Hradišti pak výpověď, ty jsi se ztratil ve velkém světě. Ale že žiješ teď s Věrou mě nenapadlo, říkali sice takové jméno, ale nenapadlo mě, že jsi to ty. Zestárla, velmi zestárla. Jaroslave, ty jsi o deset let starší jak já, že? Ano prosím. Takže o dvanáct jak Věra. A to si troufáš na takovou mladou holku? Dodala velmi jízlivě! A já jsem se usmál. Tak toto jsem nečekal. Svět je malý a každý hřích vás doběhne. Ale tady jsem nehřešil. Proto se dívám přímo do očí. Věře se to moc nelíbilo.

Musel jsem to nějak napravit.

Anička pracovala u DS UH hlavní ekonomku a já jsem tam jezdil na kontroly staveb, měl jsem zde i zakázky a financování šlo vše přes Aničku. A Aničko, máte děti? Ano syna a dceru. Syn je starší, má dvacet tři, a dcera je za tři roky potom. A kde jste se dali dohromady? No, po vojně, Franta u nás ve firmě jezdil s velkým buldozerem, a potom můj otec onemocněl, předal mu vinohrad, Franta se to naučil, a už děláme jen víno, a máme sad meruněk, švestek a broskví. To vše nás tak tak, tak živí, já přes zimu pomáhám v ZD s účetnictvím, tak pět, šest měsíců. Ale Jitka se nechala dlouho čekat, než měli děti, taky tak, tak. No to nevadí, jsou to kluci zdraví, říká paní Ostrá

A Jaroslave, a ty máš děti, ptá se Anička, ano dceru, dospělou a velkou, a trochu divnou, ale to sem nepatří.

Všichni náš hovor poslouchali. Jaroslave, já vás také znám z kontrol, ze staveb – dodal Franta. No vy mě nemůžete znát, já jsem byl vždy zalezlej v nějakém velkém stavebním stroji. Ale řeknu, když máte přijet, tak z vás mají všichni velkou obavu, strach.

Napětí trošku povolilo. Děvčata nachystala večeři, Olda donesl ze sklepa víno, výběr čtyř druhů, a začalo běžné povídání.

Věra se ke mně naklonila a pošeptala mně – ona tě pořád ta Anča sleduje. Nechceš mně k ní něco říct? Vstal jsem v klidu, políbil Věru na ústa, a povídám pojď se nadýchat čerstvého vzduchu. V klidu a pomalu. Nikdo nic nezaznamenal. Stojíme venku.

Věro, asi před 25 roky jsem byl velmi často v Uherském Hradišti, měl jsem tam dost zakázek, a Anička tam dělala v DS ekonomku. Znali jsme se pracovně. Anička věděla, že jsem ženatý, že mám dceru, to vše velmi dobře. Ale usmyslela si, že mě dostane. Tehdy to byla ženská krev a mlíko, upravená, postava velmi pěkná, inteligentní.

Byl jsem začátkem prosince u ní s fakturami, buď tam byla u ní skutečně chyba, nebo tu chybu sama vytvořila, abych musel přijet. Chyba se našla, ale já jsem jí řekl, že mám pocit, že si od toho slibuje něco víc. Myslím, že v době byla sama, nebo to s Frantou to nebylo nic vážného. To přesně nevím. Ona prostě chtěla mě dostat do postele, ať to stojí, co to stojí. Odjel jsem, volala mně potom a poslala pozvánku na Vánoční firemní večírek, vč. ubytování v hotelu. Zavolal jsem ji a řekl, nepřijedu a nikde spát nebudu. Pak mně ještě několikrát volala a já jsem přerušil veškeré i obchodní kontakty s DS a samozřejmě s ní. Dnes se vidíme po pětadvaceti letech. Toť vše, Věro. Nikdy jsem ji nedržel ani za ruku, nikdy nic, nechtěl jsem.

Miláčku, já ti věřím.

Sedli jsme si zase ke stolu. Chovali jsme se zcela přirozeně. Je to ale nepříjemná věc. Olda řekl, že jak bude chtít jet někdo domů, tak že já dnes rozvážím, Oldovým autem. Proč mám jezdit jeho autem? Nevím nechápu.

Jinak jsme si vykládali, Věra a Jitka a Anička si něco šeptali, já jsem se s klukama chvíli díval Na TV silvestrovský program. Najednou vidím, že menší usnul. Donesl je jim pyžamka, umyl jsem je nahoře v koupelně, a oba uložil kolem desáté do postele. Hned usnuli. Šel jsem dolů a pošeptal to Věře. Franta a Anička, chtěli jet už po jedenácté domů, vzal jsem Oldovo auto a jeli jsme, pár frází a přání k Novému  roku. Za půl hodiny jsem byl zpět.

Jitka, až jsem přijel, povídá – tak já jsem s Aničkou v kontaktu a kamarádky od střední školy. Před mnoha léty, když začala chodit s Frantou, mně asi půl roku vykládala, no, o nějakém brňákovi, do kterého je celá zblázněná, že ho určitě dostane, kdyby nevím, co bylo. Nastražila na něho i past se špatnýma fakturami, on odolal, potom s Vánočním večírkem. On odolal. No ten brňák je tady náš Slávek. Teď nám Anička, tedy mně a Věře tu historku zopakovala. Do dnes jí to mrzí, Slávku, řekla Věra – a co ty na to. Jitko, gentleman o svých „zářezech“ taktně mlčí. Všichni jsme se rozesmáli, a Věra mně líbala na ruku.

Počkali jsme na půl noc, odvezl jsem paní a pana Ostrého domů. Chytli mě policajti – dýchal jsem. Vše ok.

Ostatní vše uklidili, ještě jsme asi hodinku vykládali. Olda s Jitkou že zůstanou v druhém pokojíčku spát, nebudeme kluky budit. Pojedeme domů až ráno. Odjeli jsme i my. Zase kontrola Policie. Zase vše ok.

Sprcha. Nechce se mně spát, říkám. Věra – mně taky ne. Doma je čisto a krásně, vše tak vánočně voní, sedím na zemi u stromku.

Věra přišla z koupelny, jeden dotyk županu a je dole, Věra je jen tak, stromeček svítí, hrají „ Sním o Vánocích bílých.“. Líbáme se. Byla tentokrát dlouhá předehra a krátké milování.

Už byl Nový rok.

Nový rok začal krásně, Věra - já jsem ráda, že skoro nepiješ, po druhé už byla krátká předehra a dlouhé milování. Na zemi u stromečku. Není to hřích?

Ne, není. Po třetí nebyla žádná předehra a předlouhé milování. Probudili jsme se oba na zemi před osmou, na zemi u stromečku. Zvony kostela zvaly na hrubou.

Povídám, pojď, osprchujeme se, a půjdeme do kostela. Stihli jsme to, přišli jsme včas. Mladší farář sloužil mši. V kostele bylo dost lidí, ale nebylo narváno.

Konec mše svaté. Farář odchází do sakristie. Omluvil jsem se Věře. Hned přijdu. Kostel se prázdní.

Jdu do sakristie a prosím pana faráře, že na něho počkáme, a až se rozloučí s věřícími, aby se vrátil, prosím, za námi do kostela.

Farář přichází k nám a já se s Věrou nenápadně přesunuji blíže k oltáři, jsme již před oltářem. Stojíme.

Pane faráři, chci vás poprosit, abyste byl svědkem této události.

Farář se tváří překvapen. Nevím, o co jde? Odpovídá farář. Věra je taky jako z nového světa.

Klekám před Věru a říkám, Věro, zde ve svatostánku, tě chci požádat, zda si mě chceš vzít za manžela?

Věra překvapením vyjukla (to dělá vždy, když se milujeme, promiňte), povstal jsem a dal jsem ji krásný prsten. Vyjukla dvakrát (to dělá opět vždy, když se po druhé milujeme, promiňte).

Ano, miláčku ano, já snad omdlím štěstím. Říká Věra.

Pan farář nám udělal křížek na čelo a pomodlili jsem, jen dodal, toto jsem ještě nezažil.

Líbali jsme se s Věrou – farář mě zatahal za rukáv, a povídá - už dost, jste v kostele. (Jako by se Ježíš s Maří Magdalenou nelíbali, no!)

Odešli jsme z kostela, odešli jsme pomalu. V kostele už prakticky nikdo nebyl.

Stojíme před kostelem, Věra, já nemohu dýchat. Já to snad nevydržím. A líbala mě. Lidé se po nás otáčeli.

Přišli jsme domů. Věra sedla k telefonu a volala to Jitce a mamince.

Začal jsem dělat oběd. Věra nachystala řízky a brambory. A salát zeleninový. V ledničce jsou ještě zbytky ze silvestra.

Jitka i maminka do telefonu plakaly tak, že jsem to slyšel i já v kuchyni.

Odpoledne se k nám všichni bez pozvání nastěhovali – a vyprávěj a vyprávěj. Já seděl opět vzadu u stromečku. Věra to líčila jako Tajuplný hrad v Karpatech. Takže Slávek to měl vše nenápadně připraveno, zase dodala Jitka.

Z prstenu byly dámy nadšeny. Jak trefil tu velikost, Věra, neptej se Slávek je dareba, v tomto směru. No a najednou maminka povídá a kdy bude svatba? Všichni se otočili na mě. Já se sklopenou hlavou a v klidu a potichu povídám, no přece 15. 2. To nevíte? My to víme. Věra – já to teda nevím. Já – už to teď víš. A potom hned odlétáme na svatební cestu na Gran Canaria.

Jitka na to, já se teda poseru. On má naplánováno vše. Věra dodala, já jsem šťastná. Ale já svatbu nestihnu, předěláváme přece ONYX? Já se taky asi poseru.

Všichni jsme se smáli. Já jsem nalil slivovici na přípitek. A druhou do druhé nohy, a chlapům třetí, do nohy třetí. Jenom jsem jim jaksi zapomněl říct, že ta slivovice má přes 60%, jen starý pan Ostrý řekl, ta teda píše. Všichni byli prdlí, jen kluci se nám smáli.

Odcházeli, a všichni Věře blahopřáli, a mně nikdo nic, jenom nevěstě. Stojíme u branky a Jitce zvoní telefon, volá ji kamarádka a říká ji – ty, brďo, tu tvou ségru, prý, ten její chlap dnes v kostele po hrubé mši, před farářem, požádal o ruku. Je toho plný městečko, tak je to pravda, nebo ne? No to je gól. Smáli jsme se.

Oldo, budoucí švagře, ráno na Onyxu je porada, jsme domluvení. Všichni šli pěšky, auta zůstala u nás. I klíčky.

Po Vánocích, po Novém roce.

Porada na Onyx proběhla jasně a tvrdě. Olda byl připraven. Já tady teď ještě asi tři až čtyři týdny nebudu, ale máte vše připraveno. Tak ať to klape. Věra vyřídila zálohy pro kuchyň a pro nábytkáře. Zaplatila komplet projektanta. Zítra stavební dělníci plně začínají.

Věra už začala dělat organizaci provozu, personální věci.

Druhý den ráno jsem odvezl Oldu do Kroměříže. Hned jsem zavolal primáři, že Olda se choval vzorně, že beru za něho záruky. Doktor, to jsem rád, tak ho 12. 1. – tedy propustíme, ale musíte pro něho přijet a podepsat souhlas. Domluveno.

Ještě to nebudu doma říkat, kdyby se náhodou něco s Oldou změnilo.

Začíná velký fofr, Onyx, a vše okolo, mám nové stavby. Musím asi prodat tu naši vilku, nestíhám vše. Musím do Prahy a do Plzně.

Mám zakázku pro Bratislavu a ozvali se Poláci. Měl bych si v klidu udělat inventuru. Co a jak vezmu nebo nevezmu.

Necítím se dobře. Jako bych dostával záchvat Meniera.

Objevili se u mě po dlouhé době příznaky syndromu „Menierova choroba“. Chce to pár dnů klidu. Dnes a zítra zůstanu v Brně. V práci to šlo, přijel jsem domů, v bytě byl klid. Káti jsem řekl, že potřebuji být sám a klid, mám moc práce. Klid, chce to klid. Sedám si do křesla, polštář pod hlavu, nohy nahoru, na bobek a klid. Zabírá mně Valetol, rychle, jeden za půl hodiny druhý. Už je to lepší. Hergot, točí se mně hlava, je mně na zvracení. Ono se to půl roku střádalo, teď už mozek řekl dost. Je to varování. Klid. Usnul jsem. Vypnul jsem i mobil. To nastartovala ta předvčerejší slivovice. Já jsem blbec.

Už se probouzím, už je tma, už je sedm. Přišla Káťa, paní Věra se vás nemůže dovolat a podává mně její mobil – Věro, no já jsem si to omylem vypnul mobil, pracuji, a zavolám tak za hodinu. Poděkoval jsem Káti, divně se po mně dívala, nevěřila mně.

Potřebuji zavolat a pak spát. Je mně ještě pořád trochu na zvracení. Nemohu nic jíst, jen piji vodu. Valetol zabírá, třetí teď hned. Sedím, nemohu mít moc rozsvíceno, jen malá světla. Uklidňuji se.

Věro, já jsem potřeboval udělat jednu zprávu, už je to hotovo, ale zůstanu tady v Brně. A nemám přijet za tebou – ptá se Věra. Ne, děkuji. Přijedu zítra večer a zavoláme si ráno.

Znovu jsem usnul.

Je devět hodin, cítím, že se na mě někdo dívá, Káťa se o mě bojí. Stojí tiše. Nemám zavolat doktora. Káťo, prosím ne, já to znám. Já se vyspím a budu ok. Když vy se tak honíte. Usínám znovu, Káťa mě pohladí, je mě vás líto, a mám vás ráda, ještě říká. Spím. O půl noci opět cvakl zámek. Opět Káťa. Už sedím u stolu, piji kávu, moji silnou. Káťa – no to jsem si mohla myslet. Kafé, vy jste blázen. Já zavolám paní Věře, toto už, ne. Uprosil jsem ji.

Spím celou noc sedě v křesle, nemohu ležet v posteli, točí se mnou celý svět. Volám sekretářsce - Jarko, prosím dnes vše zrušit, bolí mně hlava, Jarka, aha Menier – už to tady dlouho nebylo. Já přijedu za vámi. Jarko ne. Díky. Já potřebuji, Jarko, klid. Prosím klid. Domluveno.

Dopoledne. Už se mně tak netočí hlava, dnešek v klidu a budu ok.

Volám Věře. Jak se máš – miláčku? Jo mám dnes moc lítání, ale všechno Slávku jde. Ale ty máš divný hlas. Ne vše je ok. Ještě pár slov. Přijedu tak v šest večer, lásko. Věra je naštvaná na kuchyńáře, pořád mají nějaký problém. Tak zavolal řediteli firmy a řekla mu, do neděle srovnáte harmonogram, jinak si to vše odvezte a já jdu k jiné firmě, a toho mladýho si nechte hned, ten jen telefonuje a vůbec neví o co jde. Ředitel se omlouval... Věra mně povídá a jdu doma uklízet, musím tu energii ze sebe vydat!

To už u mě stojí Káťa, vedle ní nějaký muž, asi třicet pět roků. Pane inženýre, já jsem Káti bratr, jsem zde lékařem u sv. Anny, a Káťa mně řekla, že vám není dobře.

Posaďte se, oba, prosím. Já už mám asi padesát roků Menierovu chorobu – závratě, návaly na zvracení, problémy se sluchem, točení hlavy. Neví se, proč to je, nejsou na to léky, jen doporučení. Bratr Káti – Oleg to odsouhlasil. Zabírá Kinedryl, a analgetika. Já už vím, jak se s tím mám chovat. Na mě má vliv také vyčerpanost a přepracovanost. Oleg to opět odsouhlasil. Zkontroloval, co jsem si vzal. Změřil mně tlak – trochu vyšší. A řekl, to opět za pár dnů odezní. Tak většinou tři až čtyři dny.

Káťa – bratře děkuji ti. Já, co děláte, pane doktore? On  - internu. Až mně bude líp, hodíme spolu slovo. Doktor se usmál. Já vám děkuju za Káťu a její rodinu, vy jste jak náš táta. Musíme spolu mluvit, mám pro vás nabídku.

Měl bych to říct Věře.

V deset mně volá Věra, něco kvůli zařizovacím předmětům do velké kuchyně. A kde jsi. V kanceláři. Tak já jedu do Brna a tak se za tebou zastavím. Věro, raději přijeď ke mně domů, ja už budu doma a budu dělat. To tedy vyšlo o fous. Jak to praskne….

Přišla Káťa, že dělá čevapčiči a bramborový salát, kde je hodně cibule, že mně donese oběd. Že má jídla dost i pro paní Věru. Moc jsem poděkoval, a že ne, a poprosil jsem, až přijde Věra, že nechci, aby o tom Káťa mluvila, o mé nemoci tedy. Slíbila, že ne.

Už mně to polevovalo, opadal ten záchvat už velmi rychle. Ale zůstanu ještě dnes doma.

Přijela Věra, dala si kávu, vše mně vyprávěla, řekl jsem jí, že mám ráno jednání v Brně, takže dnes nepřijedu, až zítra ráno po deváté zavolám. Věře volají Kuchyňáři, jestli už může přijet do vzorkovny. Věra rychle odjíždí. Toto vyšlo.

Usínám. Spím zase asi dvě hodiny.

Pohoda. Hlava se čistí. Už to, čemu se říká mozek začíná pracovat, aspoň trochu.

Káťa se zastavuje, jde s dětmi ven, jestli nechci něco koupit. Prosím dvě Kaisrovky. A co k tomu. Káťo, mám tady vše od vás v ledničce.

Volá Věra, už je na D2, vše domluveno, zavoláme si ráno v devět.

Spím opět, Káťa mně to nechala na stole a odešla jako myš.

Navečeřel jsem se, Kaisrovky a Romadur a jarní cibulka k tomu. To mně spravilo chuť, zdá se, že záchvat je pryč.

Ráno, druhý den, jsem už v pět v kanceláři. Vše v pořádku, běžný den. Jarka vše přeložila, dnes to vezmu jedno po druhém jako u holiče. Končím ve čtyři, sedám do auta, zcela to vše ze mě padá a jedu do Lednice. V Globusu jsem si koupil Trampskou cigáru, mám na to chuť. Volá Věra, říkám jí to. No a mně jsi koupil taky, no, že váháš, to víš, že jo. Věro, volal mně primář z Kroměříže, 12. 1. Pustí Oldu domů, já musím pro něho jet, kvůli podpisům. Mohu to zavolat Jitce? Ptá se Věra. Ano, ale řekni to jako opatrně, kdyby něco…?

Udělali jsme si mimořádnou večeři, Trampskou cigáru, jablečný křen, hořčice a čerstvý chléb. No to už jsem dlouho neměl. Jako za mlada.

Věro, a já jsem si koupil ještě pivo, i tobě. Věra se rozesmála, první pivo co tě vidím pít, no já jsem jich koupil víc, Zlatého bažanta. Věra se smála.

Pivo do nás padlo, jako Němci do krytu.

Zítra je pátek a budu doma pracovat a s tebou na stavbě, Věro. No to jsem ráda.

Věra mně povídala vše o Onyx. Peníze naběhly všechny. Slávku, vše mám zaplaceno.

Volala Jitka, že jsou u nich rodiče a že by za námi přišla, sama. Automaticky řekla Věra, že jo.

Jitka mně donesla tři výběrová řízení pro jejich firmu. A ing. Fiala že toho má moc, a Konečný tomu moc nerozumí. Já jsem se podíval na datum, dobrý, konec ledna. Jitko, já si to tady nechám, ale udělá to už Olda. Musíme ho zahrnout prací. Probrali jsme jeho odchod z Kroměříže.

Jitka řekla, že už letos má zakázek přes patnáct milionů. Věře řekla, že jí převede na služební účet od mě asi 400 tis. Kč, tak je to podle předběžné uzávěrky, je toho víc, ale toto je tutovka. Já říkám, Jitko, jestli nemáš prachy, tak zatím nemusíš. Ne mám, tolik jsme nikdy na účtu neměli. Zaplatím to teď. Dodala Jitka.

Šel jsem se osprchovat, holky se vykecávaly. Ani jsem se nerozloučil s Jitkou a jen jsem se spolehl v ložnici, usnul jsem tak tvrdě, že jsem neslyšel ani Věru, jak jde spát. Probudil jsem se ráno. Bylo šest hodin. Potichu jsem vstal, toaleta a to ostatní.

Bylo mně dobře.

Po snídani jsme šli na ONYX. Pracovalo se, už zde byli i řemeslníci, bagřík rozebíral spodní terasu a dělal se kanalizace do nově koupeného objektu. Měl jsem z toho dobrý pocit. Zeptal jsem se ing. Fialu na hlídání v nepracovní době – vše klape, i hasiči po svařování.

Podíval jsem se do stavebního deníku. Nemám připomínky.

Je mně dobře.

 

Věra říká, ty jsi tak bledej? Není ti něco? Ne, v pohodě. A jak to dopadlo s Kuchyňáři - ještě jsem jednou vynadala řediteli, a už to šlape, dal jsem takového staršího pána, praktika.

Večer mně volá primář z Kroměříže. Co kdybychom to ukončili již desátého, já jen ano, já tady mám, pane inženýre stavební komisi, toho desátého a pak pojedu do Prahy. A co tam máte za problém. Vysvětlil mně to. No nemohl byste nás přizvat, já jsem stavař, znalec v oboru, a Olda je také stavař. No výborně, to mně vás seslalo nebe, říká primář. Domluveno v 9.00 hod. 10. 1. Pacientovi to řeknu.

Věra to zavolala Jitce.

Na stavbě ONYX se pracuje i v sobotu i v neděli. Denně! I řemesla.

Sobota.

Udělal jsem si pěšky procházku brzo ráno po páté hodině na Onyx, v sobotu, měl by tam být hlídač. Stavba nezabezpečena, nezamčena a hlídač nikde. Mírně mrzlo. Postavil jsem se tak abych viděl na ulici, a byl na stavbě. Nikde nikdo. V 7.00 hod. přišel první řemeslník, elektrikář, pozdravili jsme se, za chvilku dva topenáři, pozdravili jsme se. Povídám hoši nevíte kde je hlídač? Ne, my jsme tady ráno žádného hlídače nikdy neviděli. Přišli už i dělníci z Oldovy firmy. Nic jsem neříkal. Začali pracovat asi kolem půl osmé. V osm hodin přijel ing. Konečný, stavbyvedoucí od Oldy. Na stavbě už bylo přes dvacet pracovníků, ale hlídač ne!

Pane inženýre, já tady nejsem od řízení stavby, od toho jste tady vy a ing. Fiala. Tak kolik je hodin – osm pryč, v kolik tady máte být, no já jsem zaspal. Pane inženýre, toto jste měl říkat v první obecné a ne teď. Jste poslední kdo přišel na stavbu, měl jste tady být první. Tak kolik tady máte mít dělníků a kolik řemesel. No to já nevím, jak nevím. Co napíšete do stavebního deníku? Kolik je tady strojů? No, to já nevím? Co se vám tady v noci ztratilo? No, to já nevím? Kde je hlídač. No, to já taky nevím? Kde je ing. Fiala? No, to já nevím. Vytočil jsem Fialu. On jen, dnes měl být stavbě Konečný a já zítra, rozpis všeho jsem mu dal – dodal Fiala. Pane inženýre, ukažte mně rozpis, co máte dnes dělat, od ing. Fialy. Zapomněl jsem ho doma. Volá Věra, kde už jsem - přijdu za hodinu, jsem na stavbě. Počkej na mě. Zavolej prosím Jitku, ať dá kluky k tobě, a přijede za mnou na stavbu.

Tak jsme se zde sešli. Pánové! Kde je hlídač? Fiala no měl by tady být, já – no teď ne ale nebyl tady v noci já jsem zde už tři hodiny a hlídač nikde. Ing. Konečný má výjimku, že chodí až poslední do práce? Ne, nemá, řekla Jitka a Fiala. Tak pane ing. Za hrubé porušení pracovní morálky a bezpečnosti na stavbě a porušení požární bezpečnosti, máte okamžitou výpověď. Pan Fiala vyhodí hlídače a ihned zajistí dalšího na následující noci. Zítra, v neděli si vše zkontroluji. Jitka byla vyvalená, až vyplašená. V pondělí ráno, tady paní, vám vyřídí vše k výpovědi, pane inženýre a posudek vám napíši já.

Ing. Fiala šel organizovat práci. Já jsem volal ing. Neuwirthovi, že bych potřeboval na měsíc, aby jezdil do Lednice, ať si tady zajistí ubytování. Vše si, Petře, řekneme v pondělí v 8.00 na stavbě a vysvětlil jsem mu, kde to je. Fiala lítal jak čamrda.

Za chvíli mně vola hlídač Paroubek, že na to zapomněl. Ať mu to odpustím, nemám co, a až by tady hořelo a byla milionová škoda, to bych vám měl taky odpustit? Skončil jste.

Jeli jsme s Jitkou k Věře, hlídala kluky. Oni už moc hlídání nepotřebují. Asi je něcco na tom, že starší rodiče mají rozumné děti - jak se to říká.

Jitka, nezlob se, Slávku, ale co mám dělat? Odpovídám – vyhodit. Dobře platíš, tak si to můžeš dovolit, ano musíš požadovat výbornou pracovní morálku, odpověděl jsem, nebuď tvrdá, nebuď krutá, ale toto neodpouštěj.

Ještě jsme probrali Oldu, jeho nástup. Půjdu, Jitko, na stavbu ještě večer a v noci. Už vše klapalo, nemusel jsem nikoho vyhodit. Vše ok.

Věro, já z toho Slávka měla strach, říká Jitka. Kluci naskákali do auta jako malé opičky. Jitka odjela.

Usnul jsem po obědě opět jako špalek. Musím to říct Věře, to o mém zdravotním problému.

Věra měla na stole rozdělané papíry, projekty kuchyně. Návrhy nábytkářů do jednotlivých jídelen a do šenku a do salonku. Šenk byl také ve starším stylu jako nábytek. Nábytek na terasách byl masivní a pevně spojen se zemí, stoly i lavice. Jen židle byly volné. Probrali jsme vše a skoro jsme se ve všem shodli. Věra mně už i řekla jak má vše personálně obsazeno. Se všemi je dohodnuta, že půjdou postupně pracovat už v druhé polovině února, uklízet vše umývat a čisti. Nikdo nenamítal. Fofr začne po svatbě.

No, Věro, když jsi řekla svatba, tak musíme zařídit papíry, Věra – to není problém, je zde velmi ochotná paní na matrice, ale já myslela, že to bude jen v kostele, na MÚ už ne. Souhlasím. A kde hostinu, já myslím a doporučuji, pokračuji, na Celnici v Poštorné, perfektní hotel i restaurace, několik salonků, dostupné pro všechny. Já jsem tam nebyla, je to ostuda. Tak se ráno zastavíme za panem farářem, a potom pojedeme na oběd do Poštorné.

Slávku kolik hostů? No, Věro, z mé strany – musím pozvat dceru, ale ona určitě nepřijde, odmítne to hned. Věra – to snad ne?. Ano. Potom jsem myslel Pavla a paní Annu i s její neteří. A toť asi vše. Věra na to – tak počítej: naši, teta se strýcem s Uherského Brodu (to je maminčina sestra) a oni mají dceru a syna – mladší, oni je měli pozdě, Olda a Jitka a kluci, já mám dvě kamarádky ze školy, rozvedené, měli jsme takový babinec, no Slávku tady je zvykem, že přijde i pan farář. No není problém, říkám. Takže tak něco přes dvacet lidí, do pětadvaceti.

Termín nám odsouhlasil pan farář a potom jsme jeli do Poštorné, Věře se to líbilo a také vše odsouhlaseno, jenom upřesníme počty a jídelníček.

Věro, budeme dělat oznámení? Ano já bych chtěla, nějaké jednoduché a moderní, žádné blbé slogany.

Slávku, na to Věra, Olda asi počítá s tím, že ti půjde za svědka, jo – já sice myslel Pavel, ale je to jedno. Tak Jitka a Olda nám půjdou za svědky.

Vše se rozbíhá.

Volám večer Pavlovi. Vše je v pořádku, dr. Kurz nastoupil, ale je tam jen zatím jako poradce, majetkové účasti se nyní neřeší neb na radnici v Linci je nějaká politická palácová revoluce, strany si mění křesla. Ale Slávku co děláte příští pátek, přijeďte ke mně na večeři. Volám na Věru, ona jen ano to by šlo. O co jde, pane primáři, škádlím Pavla, za včas uvidíš, uvidíš kus, až se ti hlava zatočí. Večeře bude u mě doma, a se smíchem říká, mám novou kuchařku…. nechce nic dodat. Ty hajzle, říkám mu, ty si mě nepřej….

Věra se smála vždy tomu, jak spolu mluvíme, já mu zase říkám po brněnsky - Zeisel – to je na Moravě označení pro Čecháčky, a on mě zase ty – te zasrané brňáko, slangem brněnským.

Práce, práce, práce. Ale vše to nějak klape. Věra je úplně položená do problému s restaurací.

Už je datum, jedu do Kroměříže pro Oldu. Vyrovnávám v léčebně účet, Olda děkuje, moc děkuje. Primář už na nás čeká, vše v rychlosti vysvětluje. Sedíme v jejich zasedačce. Přichází stavební komise města, odbor výstavby, odbor životního prostředí (mladá a krásná) Olda do mě kopl. Přichází paní ze Stavebního úřadu a technický náměstek z OÚNZ, pozdě přichází slečna od Památkářů – hodně pamatuje?  Něco spolu vykládají a oba se dívají na mě. Jde kolem presenčka. Podle jmen jsem se nechytil. Zahajuje to primář a ředitel léčebny, vše jednoduše vysvětluje a představuje Oldu a mě.

Část kuchyně a jídelny je ve špatném stavu, Památkáři nechtějí povolit větší opravy a nechtějí na to dát peníze, město na to má nějaké peníze v rozpočtu, ŽP také chce vše dát do pořádku z pohledu ekologie, ale nechce na to přidat žádné peníze. Hodina hádání. Olda je v dobré náladě. Ty – šeptá mně – co tady máme dělat my? Já mu na to - prvně vypij kafé. Já už Oldo, vím, co si mě tá bába ze Stavebného úřadu prohlíží. Teď mně to došlo. Primář je v koncích. Sedí a asi neví jak dál. Já si řekl - tak toto teda ne!

Dámy a pánové, vzal jsem si slovo. Představil jsem se (skromně). Město dává 2,0 mil Kč na zmíněné opravy, nediktuje jak opravovat, město chce, aby se léčebna zachovala, má totiž nejen krajský význam, má význam pro celou Moravu. Lečí se zde lidé, kteří mají nějaké závislosti, ale dále také např. Alzheimerova choroba. Pacienty tedy pustíme ven? Pod most? Tady je jich – těch mostů – několik v Kroměříži, mohou si vybrat. Proč se máme starat o nemocné, my jsme mladí a zdraví. Že, slečno památkářko!

Takže my se dnes nedomluvíme, my budeme stát každý na svém stanovisku, pan primář propustí k prvnímu dubnu všechny pacienty, on odejde do důchodu, a nemocní lidé? Nevadí – děj se vůle Aláhova. Co si s tím dělat starosti. Památkáře zajímají jen fresky, ty se musí zachovat a umělecky opravit, životní prostředí chce šetření s vodou a dokonalou čistírnu vod, Stavební úřad bude zase tvrdě trvat na dodržení stavebních předpisů, a tak se dnes a teď rozejdeme, ať to někdo vyřeší. Léčebna je zastoupena ředitelem, Město je ze zastoupeno místostarostou, ale životní prostředí – jakou máte prosím funkci? Aha vy zastupujete ing. Koňárka, vy jste vysokoškolačka na praxi. Takže slečno, vy jste mimino, které se učí teprve chodit, paní ze Stavebního úřadu, no já jsem referentka. A váš pan šéf – on nemůže. Aha on nemůže. A co slečna od Památkářů po kolikáté jste v Kroměříži, jo podruhé. Tak to máte velmi dobré informace, a jak dlouho jste u památkářů, aha taky druhý měsíc. Výborně, že jste neposlali vrátného. A toto složení chce dnes o něčem rozhodnout? Takže já mám v Brně žádost na zpracování posudku pro zdejší stavební úřad, že to spěchá, já dle zákona na to mám 60 dnů. Zvedněte telefon a zavolejte panu vašemu šéfovi, že to bude v dubnu, pokud budu mít čas. Slečna památkářka také zvedne telefon a zavolá panu řediteli, že já mu vzkazuji, že dám negativní stanovisko na opravu Květné zahrady asi z deseti důvodů. Chcete pokračovat. Pane primáři, udělejte přestávku, aby si to mohli všichni rozmyslet a prověřit.

Závěr, památkáři souhlasí a dají na to ještě další milion, ŽP zaplatí čističku z vlastní evropských dotací, všechny peníze se převedou městu jako hlavnímu investorovi. A pan primář do 14 dnů svolá výrobní výbor, a vyřiďte doma, že pokud nepřijedou odpovědní zástupci, tak uděláme s Léčebnou a městem odvetná opatření. Pane primáři, a pokud nemáte projektanta, tak to si vezmu na starost já a zajistím ho.

Ani mně nepodali ruku, místostarosta a primář mně děkovali. Pane primáři, a já mám tady zrovna pro vás i dodavatele, dělá nyní něco podobného v Lednici a mohl by v červnu nastoupit. Představil jsem Oldu, jako zástupce ředitele Stavební firmy.

Slávku tys jim dal tak přes hubu, že si to budou dlouho pamatovat. A ty, fakt, jim máš dělat ty vyjadřovačky. Ano.  Ale to jsem si uvědomil, až si nás prohlížela ta bába ze Stavebního úřadu.

Přijeli jsme do Lednice, Olda šel hned do práce a za Jitkou. Kluci jsou ve školce, pojede odpoledne pro ně.

Olda jel také za Věrou na Onyx. Věra řekla o konfliktu s ing. Konečným a o hlídání objektu. To já si už pohlídám. Olda byl plný energie.

 

Dokončení těchto příběhů v poslední - VII.části

Počet zobrazení: 19