wedding-svatba-i.png
zpět

Příběh několika skutečných přátel během dvou let - VII. část – Svatba a Gran Canaria (poslední část).

VII. část – Svatba a Gran Canaria (poslední část).

Já jsem se rozloučil telefonicky s Věrou a odjel jsem do Brna.

Vše pokračuje zdárně, svatba se připravuje, žádné násilnosti. Stavba Onyx finišuje. Domluvili jsme se s Věrou, že přijedu za ní až v pátek v poledne, pojedeme potom do Lince za Pavlem. Věra ale večer volala, bylo jí smutno. Vykládali jsme si snad hodinu.

Odjezd do Lince byl dopoledne, moc se mně nechtělo spěchat, chtěl jsem jet pomalu a v klidu. Je zima, pojedeme v Rakousku kopci po A1, může tam být už i sníh. Rakušáci si tolik starostí jako my, se zimní údržbou silnic a dálnic nedělají, mají jiný systém – systém až je potřeba v zimě sypat, tak se teprve sype, ale za to intensivně. Času je dost.

Linec nás v zimním hávu překvapil, překvapil příjemně.

Linec pátek večer.

Dostali jsme v hotelu opět “naše“ apartmá. Přišli jsme k Pavlovi na večeři. Koupil jsem po cestě kytku. Pavel už nás čekal, byl trochu nervózní. Vedle něho stála nějaká dáma. Isabell Kunst, byla nám představena. Představili jsme se navzájem.

Isabell Kunst, byla asi tak stará jako Věra. Blondýna, krátký sestřih, bledší a drobnější. Jemná dáma, štíhlá, až velmi, velmi štíhlá. Typ vychrtlé naší paní Anny. Ale Pavlovi se očividně líbila. Pochází ze Sonnenschein, malé Alpské obce u Salcburku, pracuje u Pavla jako hlavní ekonomka. Je dvacet roků rozvedená, manžel žije v Dánsku, má syna, už letos bude končit ekonomiku ve Vídni. Na Klinice v Linci je přes deset roků. (Jen mě napadlo, kde ten Pavel vidí tu kočku, tu krásnou ženskou? Nemá nic, ani zadek, ani prsa. Ruce vyhublé, samá kost. Brrrrr. No co se dá dělat. Snad je to aspoň příjemná baba.) Takže celý večer v němčině.

Věra po večeři šla pomoct do kuchyně Isabell. Pavla jsem se česky zeptal, jak jsi na ni přišel? No ona je přece překrásná, ano je – dodal jsem.

Večer probíhal dobře a příjemně, zdá se, že Isabell je příjemná, ale je to takový opatrný vztah. Věra je pozoruje. Určitě Věra teď porovnává sebe a Isabell. Nedá se porovnat. Věra je plná energie, podnikavá, dávaje najevo názory. Tato Isabell je taky trochu „Svatá dala, neví komu…“. Nepomlouvejme.

Drazí přátelé, já vstoupil do hovoru, mám dvě věci, které chci před tebou a Věrou projednat. Samozřejmě i před paní Isabell.

 

První věc je moje Menierova choroba, záchvat nemám tak často, mám záchvat tak jedenkrát, snad dvakrát do roka, ale chci, aby to Věra věděla, teď, asi před týdnem jsem byl špatnej, neřekl jsem to ale Věře, aby neměla starosti.

Pavel, no já o tom vím, o té tvé nemoci, ale není to nic vážného, v době záchvatu se musíš uklidnit, analgetika nebo třeba Kinedryl proti nevolnosti, a spát. Toť vše. Věra, já to na tobě poznala, že ti něco je. A tys mně to zapřel. Pavel jí uklidnil a všechno podrobně vysvětlil. Byl u mě na kontrole před rokem, takže je vše ok. Jestli, Věro, chcete, pořád si vykají, tak jak přijedete příště, uděláme CT a hotovo. Teď se Věra projevila – zítra ráno v sobotu by to nešlo? Pavel - hned zítra? To by šlo – bez problémů, ale pojedete domů až odpoledne. Já mu musím vstřiknout reflexní látku, a počkáme si, až se to z něho dostane. Není problém. To je vše, ale Věro, u Slávka to ovlivňuje přepracovanost a jeho náchylnost k této nemoci. Dohodnuto!

Druhá věc, Pavle máme za měsíc s Věrou svatbu, Pavel otevřel ústa, no my vám gratulujeme, a i s Isabell nám pogratuloval, no to mám radost, aspoň ty lumpe jeden, bude nad tebou dohled. Chtěli bychom vás oba pozvat na svatbu, chceme pozvat i paní Annu a její neteř. Pavel - Anna má za vámi přijít zítra ráno, že bychom se všichni nasnídali, mimo tebe, Slávku, ty ale půjdeš na CT. Rozhodl Pavel. A kartu pojišťovny sebou máš, Slávku.

Věra mně v češtině dost vytkla, že jsem ty dny, kdy mně nebylo dobře, zapřel. Ještě jednou to uděláš a dám ti pár na holej zadek. To nesmíš. Já to cítila, já to cítila na tu dálku, to jsi však nebyl ty. Ale ty pořád – jsem v pořádku, jsem v pořádku.

Líbala mě na ruku.

Isabell s chování Věry ke mně byla očividně překvapená. Asi nechápala Věřiny polibky, naše hlazení, držení se za ruku, atd.

Až šla Isabell na toaletu povídám, ona je taková neosobní a vážná, a Pavle jak to bere Anna. Pavel krátce slušně – špatně, ale ona se s tím srovná, pokud z tohoto Slávku vůbec něco bude. Zatím jsme dobří kamarádi, ale nic mezi námi nebylo. Já jsem opatrný a ona je opatrná.

Ty Pavle co si myslíš ten můj Menier, ptám se – já myslím, že nic. Řekl Pavel. A neutěšuji tě. Uber práce a stresů. A dvakrát za rok záchvat – to je nula, dvakrát za týden, to by bylo něco jiného, to bychom museli řešit.

Děvčata se vrátila. Isabell se zeptala, jestli už máme vybránu svatební cestu? Neočekávala Věřinu rychlou odpověď, ano a hned po svatbě na Gran Canaria. Opět se Isabell zarazila.

Ještě jsem otočil debatu na nákup podílu v klinice. Isabell nenechala Pavla ani nadechnout – divím se vám oběma, já bych do toho nešla, negativně komentovala. To je hazard. Pavel se překvapil z takového jednoznačného stanoviska, Věra mě štípla do ruky. (Já v duchu, tak to tedy ne, děvče.) Usmál jsem se, a to Věra za toho půl roku už ví, že je zle, madam překročila moje hranice a je v autu.

Paní Isabell proč myslíte? Já jsem přes čísla, a ta jsou tak a tak. Tak, Isabell, vám se asi zisk Kliniky, skoro 88 tis. € po zdanění, zdá být málo? Isabell se znovu překvapila, jak to, že to vím. Nemáme personál a nevíme, jaké budeme mít pacienty, pokračuje Isabell. Já začínám tahat trumfy z rukávu – žádný špitál neví dopředu, jaké bude mít pacienty, dodává Isabell. Ale jsou zde statistiky, regionální umístění Kliniky, její pověst a dvornost, komplexnost služeb apod., ty mohou hodně napovědět. Ale paní Isabell, nechme toho, naše názory v tomto směru se asi nikdy, nikdy nepotkají. Usmál jsem se. Opět Věra ví, že tento můj úsměv je „úsměvem vraha před činem“.

Pokračoval jsem.

Pavle, když mně bylo teď blbě a seděl jsem v křesle, protože nemohu při záchvatu ležet, Káti se to nezdálo a bez mého vědomí, pozvala svého bratra, lékaře, je asistentem u Svaté Anny v nemocnici na Interně. Mladý kluk, asi 35 roků, atestace za sebou, a rád by šel sem k tobě. Ptal jsem se na něho v nemocnici známých – všichni bez připomínek. V Bohunicích, by s tebou Pavle, chtěli uzavřít smlouvu o spolupráci při operacích – vzájemně, atd. víte paní Isabell, Česko jede v mnoha mezinárodních lékařských programech a máme špičkové odborníky. Já nejsem proto všechny lékaře tahat z Česka, ale pár dobrých bys mohl mít. Takže já jsem Pavle finančně připraven ti pomoci, jen řekni, co a jak a kdy. Isabell se naštvala po třetí. Pavle já nemám dnes ten názor, jako tady paní Isabell. Mám rád lidi, kteří se dívají dopředu.

Dlouho bylo ticho.

Neomluvil jsem se za to, že jsem svému kamarádovi řekl svůj názor.

Potom pár obecných věcí o vánocích, o běžném životě, atd. šli jsme spát. My jsme jeli do hotelu, a Věra miláčku, dnes večer nebude žádné ťuti muti, musíš mně vše vysvětlit. A musíš odpočívat.

Vysvětlil jsem vše – rychle. A bylo i ťuti muti - pomalu. Vysvětlil jsem ji, že Isabell je podělaná bankéřka, že i riskovat se musí, když tam budeme my dva s Pavlem, tak to pohlídáme. Baba jedna protivná, a vychrtlá, jak dostihový pes.

Ráno snídaně v 8.00 hod. u Pavla byla naplánována, ale byla změna, na CT jsem jel již na 7.00 hod. Věra jela k Pavlovi taxíkem. Anna s neteří už tam byly. Dámy probraly přípravy na svatbu, Věra Annu i mladou, neoficiálně pozvala, a že to pozvání uděláme, jak přijedu z Kliniky.

Vše tam na Klinice klapalo, ale ono trvá určitou dobu, všude jak v Rakousku, tak v Česku. My doma na to zdravotnictví nadáváme, ale tady v Linci je to stejné.

Pavel si zatím udělal vizitu. Dokonce přišel do práce na chvilku i dr. Kurz, a byl velmi rád, že se vidíme. Řekl jsem mu, proč tam jsem. On je – to je naše povinnost a rádi pomůžeme. Dr. Kurz vypadal dobře, dlouho se mnou mluvil. Naťukl i naši možnou další spolupráci, velmi opatrně, on je diplomat. Pak jen dodal, už jsem rozveden. A bylo to lepší pro tuto moji blbou dobu. Nemám s nemocí vyhráno, to s rakovinou nikdy nemá nikdo vyhráno, ale teď se držím. Chtěl bych mít jen na klinice takový dozor supervize. Operovat zatím nemohu, nezvládl bych to ani fyzicky ani psychicky. A pana inženýre co vaše problémy. Pavel mně to vysvětlil, i já si myslím, že už je i u vás věk, přibrzdit. Víte že na nemoc Meniera zemřel náš pan prezident Eduard Beneš? Ale on to měl v jiném stadiu jako vy. Naopak, mnoho lidí s tím žije, a neví co to je, a že to má. Je jim jen blbě, jako bývá vám. Moje matka to má taky, a v tom stavu jako vy. Takže hlavu vzhůru. Pane inženýre, já chci tady s vámi postavit další pavilon, nám chybí pořádná gynekologie a porodnické oddělení. A to my tři – vy, Pavel a já dáme dohromady. Rozloučili jsme se.

Výsledky lékařské kontroly jsou tady.

Už přišel i lékař, neurolog, představil se dr. Dvořák, jsem z Jihlavy. Pane inženýre, prosím, nechci vás utěšovat, ale výsledky jsou negativní, nic jsme nenašli. Myslím, že stresy a přepracovanost. To je velmi častá příčina vaší choroby. Tak jen si toto uhlídat, pozor na alkohol, ten to může ve větším množství, ten záchvat myslím, spustit. Ale dr. Grüner mně řekl, pane inženýre, že na vás zabral Valetol, kolek tablet? No asi 6 až 8, vzal jsem si dvě, po dvou hodinách zase dvě a potom už jsem cítil úlevu a po čtyřech opět dvě tablety. No myslím, že Valetol je velmi slabé analgetikum, to potvrzuje moje přesvědčení, kdyby něco, tak zabere i Kinedryl. Pane inženýre, ale dvě nebo čtyři deci vína vám nic neudělají, ale lahev naší jihlavské slivovice, by vás mohl zlomit, a smál se. A dodal, mě by taky zlomil. No mladej kluk.

MUDr. Dvořák ještě dodal – prý máte pro nás internistu z nemocnice od Sv. Anny v Brně?  Já tam pár mladých znám, někteří u mě i dělali i atestace. Já na to, pane doktore jmenuje Oleg Grišajev. MUDr. Dvořák – tak mladý doktor Grišajev. Pane dr. Kurzi a pane dr. Grünere, já bych ho bral hned, všemi deseti, velmi dobrý mladý lékař. Znám ho dobře. Velmi pracovitý a obětavý. Nevím ale, jak jeho němčina?

Vše domluveno. MUDr. Dvořák ještě dodal, tak dvě hodiny, ještě neřídit auto, a kdyby to šlo, tak si u dr. Grünera zdřímněte, to je nejlepší, v klidu, v pokoji, sám. Pane inženýre žádný sex – doma! Venku je sex povolen. A smál, mimo domov – to je povoleno, a zase se smál. No mladej kluk…...

Přijeli jsme k Pavlovi domů, trošku jsme se nasnídali. Věra čekala od Pavla na každé slovo. Nebojte se, vše je v pořádku, jsem rád, že jsme to udělali dnes a v klidu. Pavel chtěl, abych zůstal ještě aspoň dvě, tři hodiny ležet. Zavřel jsem se k němu do pracovny na gauč a usnul jsem. Pavel zůstal se mnou doma, a všechny dámy jely do města po obchodech.

Potom teprve půjdeme do hotelu, řekl jsem!

Pavel mně ještě povídal - ženský jsme vyhnali ven, je tam hezky a já Slávku vezmu dvě kuřata, co mám rezervu v ledničce, a udělám je „alá bažant“, vše na to mám, jen nemám salát, a ten ty dámy koupí, tady za rohem je Billa.  A divokou rýži - mám ji taky.

Tak oběd bude ve tři. A my si s Pavlem povykládáme. Nevykládali jsme – já jsem spal až do tří hodin odpoledne.

Potom teprve jsme s Pavlem ještě probrali můj hovor s dr. Kurzem.

A on, Pavel, mně ještě řekl, ty se chlape, prosím, drž, máš mladou ženu, kdyby náhodou ti to nešlo, tak se ozvi, něco modrého ti dám…smál.

Oběd byl vynikající, v šest jsme odjeli z hotelu a v jedenáct v noci jsme byli u Věry. Po cestě jsem ještě řekl, Věře, že bychom na svatbu pozvali i Káťu s rodinou, i jejího bratra, vždyť nás bude pár. Takže tak asi osmadvacet. A co se domluvilo ohledně dr. Grišajeva, jsem Věře také řekl.

Usnul jsem hned.

Ráno jsem jel do Brna, vše všude běží, svatba se připravuje.

Volám odpoledne dceři. Chtěl bych s tebou mluvit. Nemám čas, mám toho hodně. Chápu to, povídám ale jen na pět minut. O co jde. Až osobně prosím. Tak ráno před devátou zítra, na parkovišti před mojí kanceláří. Jen jsem řekl ano.

Druhý den ráno, čekám tam přesně, posílám SMS, už jsme tady na „P“.

Za deset minut přišla moje dcera, několik týdnů jsme se neviděli. Tati, co máš, já spěchám? Chci tě, dcero, pozvat i s tvým přítelem na svatbu, na moji svatbu. To si tati bereš tu hospodskou z Lednice, ty ses zbláznil. S námi teda nepočítej. A to je všechno? Já ano! Dcera - Tak čau.

Jednoaktovka jako od Klicpery. Nevím, kde jsem udělal chybu? Nebo je to snad povaha po mé manželce – její matce, po její tetě? Ale i moje sestra nebyla příliš vstřícná a normální. Asi to skutečně nemá cenu řešit.

Večer jsem to vykládal Věře. Tekly jí slzy.

Jinak nám klape vše.

Věra už má i oblečení na svatbu, módní béžový kostým, lehký klobouk se závojem, červená taška i lodičky, krásná jemná bílá halenka, zlaté doplňky ode mě. Potom na převlečení delší lehké tmavomodré šaty s rozparkem, doplňky k tomu, lehký brokátový kabátek pro případ, že by bylo chladněji. Kytice – čajové růže a nevěstin závoj. Jitka jí půjčila kalhotky.(Prý musí být něco půjčené.)

Já mám nový oblek tmavošedý s jemnou stříbrnou nití, bílá košile a tmavě modrá vázanka. Černé boty. Tmavomodrý kapesníček.

Věra už domluvila i jídelníček jednotný, polévka husí kaldoun, potom předkrm rolka se šunky a broskev, srnčí na víně a na smetaně, jemný špekový malý knedlík, a salát hlávkový, vegetariáni - salátová mísa s mozarellou, děti, smažený sýr a hranolky a kečup. Po obědě Sacher.

Svatební cukroví a svatební koláče byly napečeny ve velkém množství. Ale budou se dávat výslužky.

Večeře, velký švédský stůl, teplý i studený, hodně zeleniny.

Zmrzlina a sladkosti dle libosti. Jitka připravuje pro každého hosta na svatbě krabičku – výslužku a lahev vína. Jen svatebních kláčů se upeče asi 1200 ks. Musí se dát i sousedům a všem v okolí, je to zde zvykem, i na faru.

Druhá večerní a pozdní - večeře – smažené řízečky z mladého divočáka, výpečky z mladého divočáka, zeleninové talíře. Víno dodá Olda ze svého sklepa. Tvrdý alkohol dle velké nabídky restaurace.

Domluveno šest taxíků, z Lince přijedou svým autem, a z Brna Káťa s rodinou také svým autem i teta Věry, přijedou z Uher. Brodu svým autem.

Kytice pro všechny dámy – menší a také čajové růže - a květinová výzdoba jak v kostele tak v restauraci celkově zajištěny.

Olda si vzal svatbu na starost. V hotelu je zajištěno deset pokojů na přespání a já jsem si tam pro nás dva zablokoval apartmá. Oldovi jsem na jeho účet již převedl větší obnos peněz, na placení svatby, pak mně to vyúčtuje.

Práce na Onyxu pokračují skvěle, i počasí nám přeje, žádné velké mrazy. Asi by se stihnul i termín 1.3. Ale člověk nikdy neví. Takže otevření bude 14. 3. v 10.00 hod. - slavnostní – jsou pozváni všichni kdo se podíleli, tedy i všichni dělníci i technici – asi 100 lidí. Představitelé města, primář a místostarosta z Kroměříže, zástupci firem, Stavební úřad,  atd.

Od 16. 3. Už bude normální provoz. Věra má už nyní dalších 18 zájezdů autobusů objednáno na oběd nebo večeři.

Je dva dny před svatbou.

Sedíme s Věrou v podvečer doma. Tak co nevěsto, ještě mě chceš? Chci, miláčku a moc. Mám jen strach, aby to klaplo, neboj, vše je zajištěno. Volá Jitka, co děláte – pijeme kávu, my za vámi přijedeme s maminkou. Na chvilku.

Hned byli zde, pár minut. No my potřebujeme s Věrou ještě nějaké drobnosti probrat. Pochopil jsem, že mám vypadnout. Učinil jsem tak rád. Sedím u Věry v pracovně, teď je to i moje pracovna, dokoupili jsme sem stůl a nějaké tři skříňky, a já zde rád pracuji, i když zde sedí Věra.

Ženský probírají pár blbostí ke svatbě. Ta sousedka radí to, ta zase ono. A musíš mít u sebe půjčenou věc, a prý to odmítla Slávkova dcera? Atd…..najednou maminka povídá Věře, víš my vás s tatínkem známe Věro se Slávkem jako milence, ale jakej je Slávek doma, když je normální? To já nevím, to já na něm nepoznám?

Věra – mami, to je těžký. On je workoholik, takového jsem nepoznala, on je velmi inteligentní, v různých oborech má znalosti, že mně mnohdy spadne brada, on si šíleně pamatuje, a navíc má absolutní obrazovou paměť a paměť na čísla. Je velký kliďas. Ale až se naštve, tak se nedívá doleva a doprav. Ve svém oboru je asi jednička. Liská kolem sebe hlava nehlava, až jako by to přeháněl, tak se někdy zase jako nedovede ovládnout. Na mě se zatím zle, nikdy dosud nepodíval. Ale seřvat lidi kolem sebe, do telefonu, to je na to mistr světa, a dovede být i vulgární. Jinak ti řeknu, buď k němu slušná, bude on tak k tobě. Slíbíš mu něco a nesplníš, jednou, dvakrát, asi nic, ale po třetí běda, běda třikrát běda. On si mnoha věcí nevšímá, ale zdrbal cizí servírku, tady v kavárně, že nás špatně obsloužila, já jsem se červenala. On není lakomý. Umí vydělat peníze, ale umí je i utratit. Počkej, až uvidíš jednou jeho byt v Brně – no to je super. A čisto tam má jak v kostele. Pořád. Teď má rozdělaný projekt v Linci na podporu Kliniky. Ekonomka Kliniky pí Isabell, co teď jako začíná žít s tím jeho kamošem Pavlem, se mu jako ekonomicky postavila na odpor. Já se tím už bavím, protože ti lidé nevědí, co je čeká. Slávek je vždy o dva tři tahy před nimi. On hned neodpoví, šrotuje mu to v hlavě, vše si prověří a promyslí, a potom pokud má pravdu, tak tě utluče jedním trumfem za druhým, které tahá z rukávu. Ta Isabell jenom zavřela hubu, co Slávek o ní a o té Klinice ví.

Den před svatbou.

Spal jsem u Věry. Po snídani jsem vzal telefon, volal jsem Jirku Wágnera, na ministerstvo zdravotnictví – dělá v zahraničním odboru ministerstva. Vzal to. Ahoj tady Slávek. Jirka, co s tebou je, ty ses aspoň dva roky neozval. Bla,…. bla……. Jirko, potřebuji nějaké ekonomické informace o jedné klinice v Rakousku, nemáš na to kontakty. Pokud nechceš nějaký velký detaily, jsem schopen ti to sehnat. Vysvětlil jsem mu, o co jde. I detaily nejen ekonomické, ale operace, pacienti, atd… Pochopil, řekl, pošlu ti to e-mailem. Ale Jirko, já bych to potřeboval tak za tři roky zpět, nebo raději za čtyři zpět. Jaroslave, to dáme dohromady. A jak to spěchá no tak do dvou týdnů, no to určitě, dodal Jirka Wágner. Ještě jsme probrali pár soukromých věcí. A že půjdeme někam na oběd, tak za dva, tři týdny.

Věra, no já toho dnes moc nemám. Slávku, co kdybychom potom předvečer zajeli do Poštorné do hotelu vše zkontrolovat, výbornej nápad povídám. Byli jsme dohodnuti, že proti všem zvykům, budu už spát tady. Jitka přijde v 9.00 pomoct s oblékáním Věry. Já zajedu ráno pro kytice, sraz svatebčanů máme u Jitky, maminka to tam má s Oldou na starost, tam je vše připraveno, vč. malého pohoštění, Olda a tchán Ostrý mají na povel auta a pití.

Svatební den.

Bylo oblačno, pošmourno, mlhy nad loukami kolem Lednice.

Svatební obřad začal v kostele v pravé poledne. Kněz nechal odeznít zvony. Vše šlo, jak má být. I když se většinou ze strany kněze předem moc nemluví, a my jsme vzhledem k tomu, že to budou naše druhé svatby, neočekávali také žádné projevy. Kněz ale udělal výjimku, romanticky popsal to, jak jsem v tomto kostele požádal Věru o ruku, za jeho přítomnosti. Dal tomu jakési vyšší poslání, poslání slibu mezi dvěma lidmi. Já zas v tom požádání o ruku, tak něco mimořádného jsem v tom neviděl.

Obřad byl úspěšný, fotografování, nástupy do aut, nikoho jsme v kostele nezapomněli. Svatba mohla tedy popojet až do hotelu - Na Celnici do Poštorné – Reintal.

Omlouvám se, ale vše proběhlo normálně, jedlo se a pilo, veselilo se, hudba a hrála, svatebčané i tancovali, pak bylo překvapení pro mě pro Věru – přišla nám zahrát Cimbálovka a šest zpěváků a zpěvaček, krásné lidové i svatební písně. Až toto mě dohnalo k slzám.

Svatba byla krásna, v kostele pan farář připomenul, jak jsem Věru požádal romanticky o roku, a poodešel dva kroky a řekl, a tady před paní Věrou klečel a žádal jí o ruku. Půl kostela plakalo. Věra měla kytici z čajových růží. Krása.

Byl nás asi třicet. Vše klaplo. Nikdo se neopil. Jitka a její dvě kamarádky při odchodu zajistili výslužku i malé dárky. Asi vás zajímá, co jste dostali jako svatební dary. My jsme napsali, že chceme peníze, málo, jen trošku, co kdo může. Sešlo se jako svatební dary101 tis. Kč. Věra, a Jitka a jejich maminka to dali na závěr panu faráři na další opravy kostela. Ten málem omdlel.

Na svatbě se i obchodovalo.

Domluvil se tam nástup mladého pana dr. Grišajeva do Lince. Domluvil se tam jiný názor paní Isabell na stav a financování kliniky v Linci. Olda bude dodávat měsíčně 100 lahví vína dle jejich výběru do této restaurace, atd., atd. To vše se dohodlo.

Děti skotačily, vznikla nová přátelství, mladý dr. Grišajev se nějak moc motal kolem neteře paní Anny, atd. klube se z ní hezká holka, zrzka. Oba vedle se zářili.

Všem jsme oznámili, že zde asi deset dnů nebudeme, letíme na svatební cestu na Gran Canaria. Když jsem to u stolu říkal, divně se smála Isabell. Byla dnes jakási jiná, jako by už přeskočila jiskra. I Pavel byl jiný. Nějak se pochechtával, to není on.

Spali jsme po svatbě v hotelu. Ráno vše ok.

Ale žádná svatební noc. To nevadí.

Věra se ráno usmívala. Běž se manželi osprchovat, řekla. Ano mladá paní. Osprchoval jsem se. Ještě jsem si chystal oblečení, když potichu, jako kočka se ke mně přiblížila, objala mě. Líbala, opět celého, to nebylo milování, to byl výlet kolem světa. Věra byla krásná, ona mě vzrušovala pořád, znovu. Po třetí znovu. Potom někdo klepal. Pavel, my už jedeme, jen jsme čekali na vás, ale už musíme. Poděkoval jsem za vše. Nebyli jsme oblečeni.

Věra ležela, lákala mě znovu, už ne prosím, Věra, ale já tě miluji. Čtvrtý verš, nebral konce. Bylo skoro dvanáct, když jsme odcházeli z apartmá. Olda už vyrovnal všechny účty, poděkoval jsem za vše. Nechal jsem tam pěkný tringeld. Přiběhne za mnou vrchní, pane inženýre my vám to tady vracíme, váš švagr vše vyrovnal i nám dal nám hotové peníze pro personál. Děkujeme vám.

Ředitel hotelu se s námi přišel rozloučit a hned navázal, tak kdy budete otevírat nový ONYX? Všichni o tom mluvím, Věra – poslala jsem vám pozvánku na otevření, měli bychom spolu pane řediteli více spolupracovat.

Odjeli jsme.

Doma klid, uklízeno. Volám Jarce, vše v pořádku, Jarko odpoledne budu v Brně a vše vám řeknu a vezu výslužku. Dal jsem Jarce tisíc úkolů na těch deset dnů. Dal jsem jí i harmonogram postupu na ONYX, že bude denně volat ing. Fialu, jak to jde, a pokud by měli být problémy, tak hned volat mého nového švagra Oldu.

Zastavil jsem se doma, Káťa už mně předpřipravila kufr na dovolenou. Přišla, jestli ještě něco nepotřebuji a děkovala za Olega. Dodala, ale ta mladá se mně nelíbí! Já na to Káťo, to je mladé slušné děvče, měla v mládí problémy s drogami, ale to je pryč. Teta ji drží na krátko, jako štěně.

Káťo, měli my bychom přiletět 5. 3. v noci. Ale pojedu do Lednice a přijedu šestého odpoledne do Brna. Káťo, prosím, kdyby něco tak volat.

Káťa znovu děkovala, vše dám tady do pořádku. A usmívala se.

Káťo, já jedu d Lednice, přespíme tam, a potom, přijedeme sem s Věrou, přespíme tady, a jedem ráno na letiště do Prahy.

Vyřídil jsem vše v práci. Několik dalších úkolů. Už přišel i e-mail od Jirky Wágnera ke Klinice Linec, proberu si to na hotelu.

V Lednici jsme se večer ještě sešli s Oldou a Jitkou kvůli Onyxu, Olda to má v rukou. Ale stavbě je těsně před dokončením.

Spali jsme tedy již v Brně a sedáme ráno do auta a po D1 do Prahy na letiště. A teď je to Věro vše pro nás, klid, dovolená, odpočinek.

Na letišti jsme včas. Už jsme odbavení, a jdeme pomalu, času je dost,  ke Gate 21.

Ten chlap vpředu vypadá jako Pavel, myslím si. Jdeme pomalu a nic neříkám. Věra se dívá po obchodech, i zajde dovnitř, jsme v bezcelní zóně. Já si to užívám. Začíná klid. Věra bere jeden obchod vedle druhého, ale nic nekupuje, no ženská. Za chvíli říkám Věře, jdu na WC. Máme čas. Věra na mě čeká. Vyjdu z toalety a Věra říká, já jsme tam asi viděla Pavla před námi. Já, jen možná někam letí, na kongres a zapomněl nám to říct. Já na to - Pavel, to ne, to my si voláme, někdy jak dvě drbny.

Jdeme v klidu dál. Už je tady Gate 17, už 19. Už i 21.

Sedí tam, rozesmátí Pavel a Isabell. Skočili nám kolem krku, my jsme vás chtěli překvapit, my letíme s vámi, ale do vedlejšího hotelu – asi 200 m vedle. To bylo radosti, to bylo překvapení, ty hajzle, tys to nemohl něco říct, říkám Pavlovi.

No, vy jedete do Hotelu Faro, a my jedem pár metrů vedle do hotelu Lopasan, Maspalomas. Shrnul to Pavel.

Dovolená proběhla krásně.

Odpočali jsme si, procházky, jsme i opálení, bazén krásně teplý, moře škaredě studené, ale krásné. Moc rychle to uběhlo. I Isabell a Pavel byli k sobě nějak blíž. Ale pořád tu lásku berou nějak jinak jako my. Dovolená nás s Věrou velmi sblížila. Nádherné výlety, nádherné noci, voda v bazénu perfektní.

Pavel připomněl Isabell, že zde se to, před více jak rokem, stalo jeho ženě.

Mám jen pocit, že mě Věra pořád hlídá, pořád mě sleduje, kvůli té nemoci asi. Musím ji to nenápadně vysvětlit.

Na letišti jsme se rozloučili s Pavlem a Isabell, poděkovali jim za doprovod.

Přijeli jsme do Brna 5. 3 o půlnoci. Přespali jsme a druhý den ráno jeli do Lednice.

Otevírání nové restaurace ONYX.

První cesta od Věry vedla ráno do ONYX. Takřka hotovo, dolaďuje se. Zapojují přístroje, nábytek namontován, topení topí. Dokončují se malby a nátěry. Věra vše kontroluje. K velkému překvapení, vše jde, jak má.

Do 15. března to byl ještě fofr, ale krásně to Věra i Olda zvládli. Zkušební větší vaření jsme udělali již 14. Března – udělalo se padesát gulášů, padesát řízků a bramborový salát. K pití malé pivo a kofola, na ulici stáli dvě servírky a zvali kolemjdoucí návštěvníky Lednice do restaurace ONYX na ochutnávky v nové restauraci.

Pozvánky na otevření jsou venku. Hospoda je hotová, dodavatelé vše naváží, nahoře je několik pěkných malých pokojíků, levných. Město o tom všem mluví. Já jsem v pozadí, a chci, aby si to vše užila Věra a potom Olda s Jitkou.

Budu stát někde v pozadí, a dívat se na vše. Z pozvaných hostů mě málo kdo zná. Nechci být vidět.

Věra přišla až večer v devět domů. Nechala tam Oldovi hlídače do rána, pro sichr. Navíc je tam za miliony zboží. Všichni kolem to ví. Já jsem ještě objednal dvě auta a čtyři hochy z bezpečnostní agentury, aby hlídali i zvenku.

Kuchaři nastupují už v 5. hod. ráno.

10.00 hod. - Otevření i slavnostní raut proběhl přímo vzorně. Věra zářila, Olda s Jitkou také, děkování všem projektantovi, kuchyňkářům, nábytkářům, řemeslníkům, stavebnímu úřadu, městu, vodařům, plynařům, elektrikářům, hlavnímu dodavateli, atd., atd. Starostové z okolních obcí, Památkáři ze Zámku, kolegové z restaurací v Lednici, předsedové hlavních politických stran, všichni jednatelé privátních firem v Lednici, Pivovary, masňáci či pekaři nebo zelináři, atd., atd…..pozvali jsme i několik vinařů, předsedů zemědělských družstev, a všechny s kým by mohla spolupracovat.

Pozoroval jsem to vše. Byl jsem rád, že si mě nikdo nevšímá. Věra několikrát přišla, jak se mně to líbí, překrásné řekl jsem. Věra zářila.

Po třetí odpoledne ta oficiální část skončila. Ve čtyři už dala Věra pokyn, aby se restaurace zavřela. Zůstalo s námi  ještě deset – patnáct nejbližších. Teď to bylo pro ty, co se o to nejvíce zasloužili. Byl jsem už rád.

Věra se převlékla do kalhotového kostýmu.

Věra připravila překvapení, přijelo asi pět manekýn, mladých holek, a dva manekýni z jednoho velkého Salonu, a měli nabídku asi padesát druhů oblečení pro číšníky a servírky, pro kuchaře a pomocný personál, a Věra to udělala jako módní přehlídku s hlasováním. Pozvala i DJ s hudbou k tomu.

Po dvouhodinovém předvádění se vybrala tři oblečení zatím na léto, lehčí, pro celý personál, s rezervami, každý dostane tedy 6 ks – dva krát tři. Pro Salon je to kšeft. Salon toto udělá i na zimu (v menším rozsahu) a bude to trvale doplňovat. Ode dne kdy servírce vezme míru, musí to být do tří dnů dodáno. Nevěděl jsem o tom a líbilo se mně to. Velkým potleskem to skončilo.

Věra si vzala slovo.

Už jsem měl hlad. Nabral jsem si sám guláš, kousek chleba, kuchař se ke mně naklonil, pojďte si sednout za námi. Kuchař mně ještě nabral víc masa z guláše, a dolil mně to do talíře. Posypal to cibulí a odnesl na táci do restaurace. Kuchař povídá, já vás pozoruju už půl roku, vy jste dříč, jste tvrdej, ale spravedlivej. Nikdo o vás neví.

Sedl jsem si na své místo do zadu do rohu. Jitka a Olda si sedli vedle mě.

Věra požádala o klid.

Všechny servírky i kuchaři i ostatní přestali jíst.

Drazí moji kolegové, já vám všem chci poděkovat za pomoc a za vaši práci, já i můj manžel si toho velmi vážíme. Já tady děkuji panu starostovi, a tomu a tomu poslanci, a vinařům za vína apod., děkuji také celé naší Stavební firmě za vzornou práci i všem řemeslníkům, i ajťákovi, ale na jednoho jsem tak jaksi pozapomněla. On je pořád někde vzadu, popíjí minerálku, učí kuchaře, jak se dělá jeho káva turek - zvaný smrťák, nikde ho nevidíte a při tom je všude. Přijde ráno na stavbu za mrazu, zkontrolovat hlídače, druhý den od pěti, dělá rozpočty co to bude stát, atd. Tento člověk je můj manžel. On přišel s myšlenkou udělat přes zimu tuto rekonstrukci. Sáhl doma pod postel a vytáhl pytel s penězi, rozumě je rozdělil, zavolal projektanta ( ze zadu se ozval Rambousek – to jsem já), ano zavolal projektanta a řekl mu co chceme. Tak tomuto člověku, teď prosím všichni poděkujme. To vše je hlavně jeho zásluha. A já jsem velmi šťastná, že je to už i můj manžel. Pozvedněte číše. Ozval se mohutný potlesk a pískání a volání, ať žije Slávek. Ale kde on je? No jo v rohu vzadu. Velký potlesk.

Slovo si vzala nová mladá paní vrchní – bývalá servírka.

My obyčejní lidi, taky víme, že toto všechno je vaše práce, jsou to vaše peníze, my také víme, že těch pět tisíc, co nám vaše nová paní všem dnes dala, jako mimořádnou odměnu, je vaše zásluha, ona to tak jaksi řekla. My taky víme, že skoro nikdo neví, jak se jmenujete, vy to svoje jméno ani neříkáte, ani titul. Pro vaši skromnost si vás vážíme. Vidíte, my na vás nezapomeneme. Buďte tady s námi. Zazpíváme si. Já jen řekl – moc vám všem děkuji, bez vás by to taky nebylo. A ten guláš se vám moc povedl.

Věra – bavte se jak je libo, jezte píjte, radujte se, vše platíme dnes my s manželem. Zítra je zavřeno, uděláme všichni poradu v 8.00 hod. ráno a po zítřku už jedem na ostrý provoz. Detaily zítra.

Zvedl jsem nenápadně ruku. Prosím mohu ještě něco říct, Věra, ano. Prosím udělal by mně tady někdo toho mého smrťáka? Mladá provozní vyskočila, dala měn pusu a povídá, já, já už to umím od kuchařů, a rozběhla se do kuchyně. Věra ještě za ní volala, žádné líbání, to je můj Slávek. Všichni se moc smáli.

Restaurace ONYX byla otevřena.

Vidíte, naše povídání začalo skoro před dvěma roky na Gran Canaria, skončili jsme tam vlastně také. Jako třešnička na dortu, byla jen ta hospoda.

Nejen ale ta hospoda, ale ještě pár slov o Klinice v Linci.

Za týden jsem jel do Lince na dva dny. Sám. Bez manželky.

Na jednání jsem se dlouho a pečlivě připravoval. Je to velmi zamotané. Ale Isabell mně neříkala úplnou pravdu. Nelhala, ale hodně zamlčela. Nechci zde házet na někoho hnůj, nevím, jestli záměrně, nebo jestli to nevěděla, co vím já. Ale nějak se mně to nezdá. Výsledky kliniky za čtyři roky jsou perfektní, velký zisk každý rok, a na víc přes 1,000 mil. € v účetnictví nerozděleného zisku, a opět navíc – investice do nových přístrojů jsou ročně přes 3,000 mil. €. Tak nevím, nemohu to Pavlovi ale takto říct. Isabell je přece jenom jeho přítelkyně, už bydlí i u něho.

Proběhlo jednání v Linci se Správní radou, dr. Kurzem i s panem primátorem. Dr. Kurz to pochopil a neměl s mým návrhem žádný problém. Správní ráda to nepochopila, ale s mým návrhem neměla také žádný problém.

Primátor odpoledne osobně volal, a požádal o odložení schůzky asi o dvě hodiny. Herr Oberbürgermeister  - Das ist kein Problem.

Hodina před polednem – jsem na radnici, čekám u sekretářky. Pan primátor otevře dveře a zveme mě dále. Asi s desetiminutovým zpožděním – to nemám rád. Pár obecných vět, jaká byla cesta, kde spím, atd. pojďme k věci – vysvětlil jsem proč přicházím, a že jsem k tomu předem poslal již dopis s celkovou rozvahou. Bylo chvíli ticho. Proč chcete od nás jen 1% podílu na Klinice. Znovu jsem to vysvětlil, již ne tak kulantně jako v dopisu. Mám vážný zájem o Kliniku. Proč? Se tvrdě zeptal primátor. Jste v blízkosti Českých hranic. Už zde pracuje asi 23% českého personálu, plně k vaší spokojenosti, chci rozšířit kliniku o porodnictví a gynekologii na úrovni, to tady v okolí nemáte, a vaše pacientky jezdí do Česka. Vyvalil se pan primátor. Vytáhl jsem složku, zalistoval a povídám – 386 pacientek od vás, tohoto regionu se léčilo u nás. Hlavně v Českých Budějovicích a v Českém Krumlově. On se překvapil. A tak, jak jsi to asi představujete – já na to - 24% dr. Kurz, 24 procent Město Linec a 52% já. Peníze mám připraveny, jak to bude odsouhlaseno a pokud se dohodneme tak je to otázka hodin, převézt na vás peníze.

Pane inženýre, nic vám k tomu neřeknu, to musí schválit rada a zastupitelé a Správní rada Kliniky, ale vašemu názoru už rozumím. A o jakou částku by se jednalo? No myslím pane primátore, že to je skoro jasné. Jedná se jen o 1%. Pane inženýre, a naší straně, by z toho nešlo něco poslat. Pane primátore, promiňte, to není můj styl obchodování, omlouvám se. Zvedl jsem se. Tak co tedy uděláme? Ptá se dr. Rathstein, primátor. Já vám pošlu žádost o 1%, věřím, pane primátore, že to potvrdíte, a pak se můžeme bavit, až to bude na mě přepsáno, o další spolupráci Kliniky a vašeho města. Ale já to chci mít vyjasněno s vámi do 15. dubna. Pak už mám zase jiný projekt připraven s Rakouským městem Melk (blafoval jsem). A co děláte v Melku – omlouvám se prosím, zatím je to obchodní tajemství, ale také velmi zajímavé.

Pane primátore, děkuji za přijetí.

Volal jsem dr. Kurzovi co a jak, a poprosil ho, ať to řekne dr. Grünerovi.

Letos bych chtěl s Věrou jet na Smetanovu Litomyšl v červnu. Bude kam hrát houslový virtuos pan Pavel Šporcl a cikánská kapela. Už jsem to slyšel, je to zážitek. Mám rád tyto kulturní zážitky. Působí na mě blahodárně.

Domů jsem přijel z Lince večer. Věra byla ještě v práci.

Jen jsem se osprchoval, a už jsem ji slyšel, ONYX se rozjel na plno – včera to už bylo přes tisíc teplých jídel, co bylo vydáno. ONYX táhne.

Objevují se drobné nedostatky, ve vybavení, něco posunout, někde jiný typ trouby, i je nutná jedna myčka do šenku, atd. to jsou již detaily. Ale šlape to. Věra je přísná šéfová.

Za týden mně volala sekretářka primátora z Lince, pan primátor bude v pátek ve Vídni, tak bychom se tam mohla odpoledne vidět. Potvrdil jsem to.

Bylo to krátké jednání v kavárně na Mariahilfer Strasse ve Vídni za přítomnosti i ekonomického zástupce primátora. To 1% nám prodají. Pochopili to. Poděkoval jsem.

Věra byla opět dlouho do noci v restauraci. Jel jsem proto přímo do Brna a Věra přijede v sobotu navečer, v sobotu bude dělat domácí práce. Já na sobotu udělám večeři doma. Potom jdeme večer na koncert Brněnské filharmonie do Vaňkovky.

Jaro se ozývá. Budou brzo Velikonoce.

A tak dál probíhal náš život. Až se restaurace zaběhla tak už bývala Věra častěji doma. Dokonce šla někdy až v poledne, nebo velmi brzo ráno a byla už v poledne doma.

Stavební firma Jitky i Oldy šlapala dobře, Oldovi to léčení pomohlo.

Za nedlouho to už budou tři roky, co zemřela moje první žena. Pořád na to myslím. Já v životě nedovedu udělat jen tak tlustou čáru a zapomenout.

S dcerou je to pořád hlavou dolů, nic moc.

Važme si každé práce, každá práce má ve společnosti své místo.

Za jeden nebo dva roky jsme spolu cosi prožili, něco jsem vám převyprávěl.

Život jde dál, dál se vyvíjí vztah Pavla a Isabell, odolá Olda trvale svodům herních automatů, a jak se vyvine jejich manželství s Jitkou. Jak dlouho vydrží přísný režim bez drog neteři paní Anny a co v tom sehraje za roli MUDr. Oleg Grišajev? A co zdraví MUDr. Kurze? Co moje Věra, vydrží a přežije její restaurace krizi? A co vdova po kuchařovi, který se zabil, je to uplakaná mladá paní nebo dračice, která hodně ví a chce od někoho opět další peníze? Narodí se v další době někdo a někomu? Nebo snad někdo neočekávaně zemře? A co pan primátor Lince? Ustojí palácovou revoluci, nebo se projeví jako politický „řízek“. Vyjde moje ekonomická vize s Klinikou v Linci, nebo už je to pro mě velký krajíc chleba, do kterého jsem já asi neměl kousnout? Nedojde na negativní slova paní Isabell? A co moje zdraví? Jak to vše ovlivní hromadná a velká dopravní nehoda na dálnici A1 u města Melk, kde ráno spadne most? A co moje dcera?

Vidíte, jsou to obyčejní lidé, z pohledu Prahy lidé venkovští, navíc Morava má mezi lidmi navyklé zákony. Tyto zákony nejsou nikde napsané, ale platí a dodržují je většinou i právníci, nebo vás na ně, na tyto nepsané zákony aspoň upozorní. A také si myslím, že my a Dolnorakušáci, máme k sobě jaksi blízko, 300 roků společného státu, společného propojeného života v nás cosi zanechalo.

To je život, jednou nahoru a jednou dolů. Máš-li ale pár přátel, tak se dá ledascos překonat. Třeba se k těm některým osudům ještě vrátím.

Počet zobrazení: 8