pearl-4857358-960-720.jpg
zpět

Nechoď, Franto s pány na led….. – krátký starý příběh

Převyprávím vám příběh svého kamaráda, ano kamaráda Slávka, možná vám přijde zajímavý, možná smutný, ale je pravdivý. Je to příběh jeho rodiny z manželčiny strany a to od Rakouska – Uherska až po 21. století rozvinutého kapitalizmu u nás. Udělejte si k tomu kafé, nebo si dejte dvojku bílého, není to dlouhé ani zamotané, ale mě ten příběh zaujal. Tak už prosím ticho, a klid a čtěte, venku je mlha a podzim. Poslouchejte prosím tedy Slávka, v klidu co mně vyprávěl:

Nevím, proč, ale když byl v rodině pohřeb, pohřeb do země, patřil jsem skoro vždy k těm vybraným a určeným chlapcům a chlapům k ukládání rakví do hrobu. Možná proto, že mých 185 cm a 100 kg živé váhy dávalo záruky jakési opory všem ostatním a záruky, že rakev neupadne do hrobu.

Ano, začínám divně. Ale pohřeb musí být u každého z nás, jako je narození, tak je smrt. Ať si všichni chytří říkají, co chtějí, tak je to zařízeno, a zatím s tím nikdo nic nenadělal. Tak říkat – to je kruté a podobně, to moc nemá význam. To je život. Jen my lidé si malujeme mantinely jako v hokeji, malujeme modré a červené čáry na životní hřiště a tvrdíme, toto je aut, ale toto ještě není aut. To vše je jen a jen v našich hlavách. My jsme si to nazvali tím míčem mimo hru, nebo puk v autu. Pro jiné to aut není, a diví se proč by to tedy měl být ten aut.

Před rokem kdybychom potkali na ulici člověka s rouškou, s rouškou přes ústa, v naši české krajině, budeme se asi dost divit. Asi by to byl čin v autu, mimo obvyklou hru. V Číně, Japonsku atd. by si ho nikdo nevšiml, naopak, jste nachlazen, automaticky si tito lidé východní Asie, berou roušky, aby nás ostatní nenakazili.

Jeďte třeba u nás vlevo autem po silnici. Pokud přímo nezpůsobíte nehodu, tak policajti vám dají pokutu jako Brno. V ostrovním království nikoliv, nikdo si vás nevšimne, neb všichni jezdí vlevo. A tak mohu pokračovat.

Zemřel mně před mnoha roky tchán, pohřeb v malé dědince na Drahánské vysočině do země, do rodinného hrobu. Už tam s tchýní nebydleli, na důchod se odstěhovali do okresního města, ale tchán rodák z této malé obce na ni nezapomněl, často tam jezdil, a hrob udržoval ve vzorném stavu. Rodina z jeho strany byla velká, měl čtyři sourozence, a tak se ta rodina rozvětvila v početnou přízeň. Tchán se všemi udržoval kontakt, psával sestrám i bratrovi, když byly hody, tak se u nich sjelo značné rodinné zastoupení. Tchýně nikdy nezapomněla na svatbu z rozumu, a tchánovi to často vyčetla, i po mnoha dlouhých létech po svatbě.

Nejstarší bratr v 80. letech minulého století zemřel, a můj tchán potom převzal jakýsi prapor nejstaršího. Vše vypadalo jako pohádka, příbuzní se usmívali, navštěvovali se o křtinách, svatbách, na hody, o pohřbech. Za tchánem chodili pro drobné rady.

Vraťme se ale o padesát roků zpět, tam tento příběh začíná.

Jeho rodiče byli za Rakouska-Uherska velmi chudí, a tak, když dosáhl skoro školního věku, rozhodli se dát ho na vychování do Vídně k sestře matky, která tam žila bezdětná a velmi dobře zajištěná. Pětiletého kluka posadili v Brně na vlak do Vídně, domluvili se s průvodčím, a ten ho předal tetě ve Vídni na nádraží tak, jak bylo předem písemně v dopisech dohodnuto. Teta ve Vídni byla velmi ráda. Hned nejlepší základní školu, potom obchodní akademii. Ano, vše ve Vídni a vše v němčině. Potom měl přijít splněný sen tety, z Františka bude kněz. František velmi dobře studoval na akademii, a tak přijetí na teologii nebyl problém. Ale byl, František tam moc nechtěl. Prosil tetu, že ne, že knězem ne, že někam jinam. Teta byla tvrdohlavá. Dva semestry tam František vydržel. Pak se po druhém semestru tajně sebral a odjel domů na Drahanskou vysočinu, s vídeňskou tetou se ani nerozloučil, ani za vše nepoděkoval. Byl to začátek 30. let. První republika sbírala síly.

Doma dostal prvně pár facek od otce, potom od matky. Jeho rodiče byli velmi tvrdí. Nemohli mu to dlouho zapomenout. I oni chtěli mít doma kněze. Museli napsat do Vídně, že Frantík je lump, a že utekl domů. Nepřijde vám divná věta …že utekl domů? Mně ano. Kam jinam měl utéct, než domů. Jeho otec – starý František, jak se říkávalo, dal dohromady v obci malou dílnu perleťářů, práce v této Bohem zapomenuté části Moravy jinak moc nebylo, a tak se dali na výrobu perleťových knoflíků. Otec starý František a starší syn Jan. Věnovali se tomu velmi dobře a za několik roků už měli kolem třiceti dělníků i domácích pracovníků. A najednou se vrátil František z Vídně. Bratr Jan byl také velmi přísný a nekompromisní. Franto, řekl, umíš perfektně německy, latinsky a anglicky, máš vídeňské školy. Budeš jezdit do zahraničí a prodávat naše knoflíky, budeš  nakupovat materiál na burzách na výrobu perletě. Jazyky Františkovi otevřely všude dveře, mladý, štíhlý, celkem hezky oblečený muž s vídeňským vystupováním, to byla díra do světa. Bratr Jan udělal velmi dobrý tah. Za rok po nástupu Františka firma zvýšila obrat o 100%. Knoflíky a bižuterie z perletě byly velmi módní a šly doslova na rvačku. Ve firmě na výrobu perleťových knoflíků a perleťové bižuterie byl muž č. 1 bratr Jan, a František byl muž č. 2. Otec se již pomalu chystal na výměnek. František postupně zorganizoval výstavy na několika veletrzích v celé Evropě. Bavilo ho to. Venku žil skromně, žádné vyhazovaní peněz za drahé hotely.

V Německu se dostal postupně k moci Hitler a Evropa se třásla v základech. Knoflíkářská firma ale jela dál. Přišla však rána pod pás, malá obec v oblasti Kojálu, kde František s rodiči žil a byla tam i dílna a sklad perletě, byla prohlášena za Vojenské německé území, a to jako střelnice. Obyvatelé asi šesti obcí se museli vystěhovat, nastoupila tam německá armáda. Bratři přemýšleli, co dál, kapitál měli. Rychle postavili o 10 km dál úplně novou výrobnu na perleťové knoflíky, vše přestěhovali do nových provozů. Válka začala a Evropa plakala. Hitler si moc nevšímal Protektorátu Böhmen und Mähren, zabral Sudety. Potřeboval území, kde bude klid a kde se budou vyrábět díly pro jeho něho zbraně, půjde i zemědělství, lesnictví. Proto Hitler obsadil i Rakousko. Firma dobře jela i za II. světové války. Německá finanční policie je přísně kontrolovala, ale jinak měli klid. Ve 40. létech min. století František už obchodoval a dodával materiál i jiným perleťářským firmám v Protektorátu. V Amsterodamu byl jako doma, v Bruselu také. Prodával zboží a kupoval materiál. Na Vysočině u Třebíče byla také jedna malá, ale bohatá firma na perleť. Kromě velmi zdatného majitele měli i velmi hezkou a milou dceru. František dodával perleť a vyřizoval obchody i této Předínské firmě. Dcera perleťáře se mu líbila, a tak její maminka a tatínek rozhodli, vezmeš si Frantíka. Libuška nechtěla, plakala, prosila. Frantíkovi se Libuška líbila, byla o skoro deset let mladší, a dostane dle dohody milion korun věna. Ona ale měla frajera jiného, pana učitele místního, kterého milovala. Člověk míní, Pán Bůh mění. Byla svatba. Svatba s Františkem, s velkým odporem nevěsty, svatba z rozumu. Odešla za manželem na Drahánskou vrchovinu. Neznámý kraj, neznámí lidé, nebyla přijata Františkovou rodinou zrovna nejlépe. František měl ale v kapse její velké milionové věno, které hned s bratrem vrazili do firmy. Po roce už Libuška nemohla psychicky dál, a utekla k mamince zpět domů. Maminka i tatínek ji otočili a poslali zaručeným taxíkem zpět k manželovi. Maminka přidala na cestu pár pohlavků. Po dvou letech se Františkovi a Libušce narodil chlapec, už skoro na konci II. světové války, po dvou měsících však zemřel – úplavice.

Válka skončila a Evropa se postupně začala rozvíjet. I tak tato firma, která měla na konci války asi 45 stálých zaměstnanců. A mnoho desítek lidí zaměstnávali jen na živnost, jako tzv. domácí pracovníky. Přes to, že byla po válce měnová reforma, měli tito dva bratři velký kapitál. Opět po válce firmu rozšířili. Narodili se jim po dvou letech dvě děvčátka. V padesátých létech, už ale bylo vše opět jinak. Gottwald vyhlásil znárodnění průmyslu. Firmu převzal státní správce, bratr Jan tam zůstal jako účetní a František byl stejně jako dalších 70 000 úředníků vládním nařízením převeden do výroby – začal pracovat jako strojvedoucí na dráze od r. 1953 v blízkých strojírnách. Vše jim stát odebral a nechal jim jen dva rodinné domy. Jeden Janovi a jeden Františkovi.

Přeskočme dobu socializmu, Jan šel krátce před sametovou revolucí do důchodu jako starý, nevrlý i možná zlý muž zemřel, a zanechal zde manželku a čtyři velké dospělé děti. František byl mladší, tak odešel do důchodu jako strojvedoucí, až v 90 letech minulého století.

Vraťme se ale ještě jednou o něco zpět. Privatizace, restituce a vráceni majetku po roce devadesát, zde udělaly v rodinných vztazích velkou díru. Tchán mně vše vysvětlil, vytáhl z pod postele perfektně zpracované a archivované účetnictví posledních let jejich bývalé firmy, všechny doklady, a ostatní účetní knihy. Vše schovával a opečovával 40 roků. Jeden den večer se u tchána ohlásil jeho synovec, jakoby pověřený ostatními, s mým tchánem jednal společně o navrácení majetku bývalé perleťářské firmy. Perleť se tam již nevyráběla, ale byla to zaběhlá strojírenská firma. Budovy a vše ostatní stálo. Tchán navštívil ředitele a jejich právníka, zdáli se to být lidé velmi rozumní a vypadalo to na pronájem a postupné odkoupení objektů stávající firmou. I jejich GŘ to takto odsouhlasilo. Rodina najednou tiše doufala na milionové apanáže z bývalého majetku.

Jednání probíhala dál, asi to po dvou měsících se ale ohlásil jeden právník u tchána, že má plnou moc od zbytku rodiny, že je zastupuje, a že jde oznámit osobně i písemně, že na bývalé firmě můj tchán (tedy František) podle knih z Protektorátu již dávno nic nevlastní, že jediným vlastníkem byl prohlášen pan Jan, starší bratr Františka. Tchán tam má a vlastní tedy nulu. Kopie dokladů předal a s právnickým škrobeným úsměvem se rozloučil.

Tchána to málem kleplo. Takže jeho milovaný bratr, využil jeho obchodních cest po Evropě, a v době jeho nepřítomnosti s falešnými podpisy přepsal firmu sám na sebe. Prošlo to tehdy hladce.

Doklady a katastr mluví jasně. Tchán byl zcela vyloučen z tohoto procesu. Vše zdědili potomci po bratru Janovi – čtyři děti. Tchán byl velmi zničen, byl zdrcen. Ne kvůli penězům (tchán s tchýní byli dobře zajištěni na důchod), už to byl starý pán, ale jeho bratr, na kterého nikdy nedal dopustit, ho podvedl a okradl.

Já osobně se k tomu nemohu vyjádřit, já jsem se s tchánovým bratrem setkal jen několikrát za jeho života, nebyli jsme stejná krevní skupina. Tchán se byl potom radit i s několika právníky a jejich odpověď byla jednoduchá a stejná, pokud to dáte k soudu, tak nemáte šanci vyhrát. Rodiny se rozhádaly, tchána přestali navštěvovat.

Zdá se vám to jako pohádka? Ano, zdá. Ale ten příběh je bohužel pravdivý, slovo od slova. Už velká většina lidí z tohoto příběhu nežije, proto jsem ponechal i jména. Na závěr svého života, tchán velkou část perleťové sbírky, nástrojů, katalogů, vzorníků, apod., které jako oko v hlavě schraňoval doma, předal zdarma okresnímu muzeu. Sbírka má hodnotu mnoha set tisíc korun a její hodnota roste. Okresní muzeum uspořádalo potom výstavu k perleťářství.

Tchán zemřel před dvaceti lety. Zdráv fyzicky, nemocen psychicky. Navíc Alzheimerova choroba mu zcela zatemnila postupně mozek, zemřel v požehnaném věku, zemřel s těžkým balvanem na své duši – bratr mě zradil.

Byl pohřeb tchána. Opět jsem měl nést rakev s tchánem, a to s dalšími třemi příbuznými ji pokládat do hrobu. Hrob byl vykopán v kamenité Drahánské vrchovině. Zde je někdy zvykem, že se před pohřbem, pro veřejnost v kostele, vystaví rakev, odkrytou, se zesnulým. Já jsem zasekl sekeru. Tchýně přišla za mnou s prosbou, že rodina se chce s jejím manželem ještě naposledy rozloučit a uvidět ho. Řekl jsem jen - ne! Dvacet pět roků ho mohli navštívit, dvacet pět roků za jeho života, si za ním nikdo nenašel cestu. Tak proč ho mají prohlížet mrtvého, když ho nechtěli vidět živého. Opět jsem řekl NE! Tchýně byla očividně ráda.

Víko rakve se neodkrylo. Pohřeb byl důstojný. Kar byl jen pro nejbližší. Nevím, jestli tchýně někdy odpustila tchánovi, že si ho musela vzít, nosila tu křivdu v sobě pořád. Já jsem si s tchýní moc rozuměl, vykládali jsme si o všem, celý život. I o tom nešťastném sňatku. Tchýně zemřela přesně ve stejný kalendářní den jako tchán, ale o osm roků později. Dožila krásně osm roků v Domově seniorů. Vždy mně říkala, tak jak se mám tady, jsem se celý život neměla.

I tchýni jsem ukládal do hrobu. Hned vedle tchána. Myslím, že mu i v tom hrobě dodnes vyčítá ten sňatek z rozumu.

Uložil jsem urnu do našeho hrobu v Brně i mé rodiny, i mého otce, potom mé matky, potom i mé manželky. Sám, beze svědků, v tichosti, sám jsem to udělal dle předpisů, naposledy jsem se s nimi tiše a důstojně rozloučil.

Začali jsme za Rakouska – Uherska a skončili jsme na přelomu 20. a 21. století.

A tím Slávek úplně skončil. I my dva jsme dopili sedmičku Tramínu, letos se povedl. Nevyprávěl to s nějakým smutkem, naopak, vyprávěl to stejně, jako když kolem nás projede vlak, nejdříve ho jen slyšíte, pak i vidíte, pak přinese trochu větru, potom se vzdaluje, a už ho najednou ani nevidíte…..

Smutný příběh? Prosím, ne. Ne, to je život.

P. S.

Ptáte se ještě, co je s majetkem, který v restituci, a podvodem za Protektorátu, získala druhá polovina rodiny? S majetkem se neděje nic. Domy stojí na Drahánské vrchovině, chátrají. Nic se tam nevyrábí, budovy jsou většinou prázdné. Žádné miliony, žádné projekty. Rodina zestárla, mnozí již také zemřeli. Ale ty hodiny na kostele blízko Kojálu  jdou dál. Čas zahlazuje ty lži, podvody a nesrovnalosti. V této oblasti jsou budovy takřka neprodejné. Napadá mě – že by Pán Bůh pekl oplatky? Možná si jen tou restitucí rodina ukrojila velký krajíc, krajíc na který už neměla, a Pán Bůh s tím nemá třeba nic vůbec nic společného.

Počet zobrazení: 17