pi-doktorka-I.png
zpět

Příběh starého mládence… I. část – Seznamte se, prosím.

Příběh starého mládence…

I. část – Seznamte se, prosím.

 

Potkal jsem Rudolfa, pár měsíců jsme se neviděli, jsme spolužáci ze základky, ano z naší základky na předměstí velkého města. Dokonce jsme bydleli na jedné ulici. Když jsem šel ráno do školy, tak jsem na něho cvrnkl, v jejich malém rodinném domku hned u chodníku a silnice, bez předzahrádky. A on hned vyběhl. Ruda. Jeho celá rodina byli strojaři a kováři. Oba strýcové, dědeček i jeho otec. Otec pracoval ve Zbrojovce. Jeho děda měl u nás kovárnu, a tam pracovali odpoledne i oba jeho strýcové, dědovi zeťové. Do kovárny jsme rádi chodili, stávali jsme opodál, abychom nezavazeli a nezranili se. Pozorovali jsme opravy kopyt koní, jejich podkov, opravy pluhů pro sedláky a vůbec strojního zařízení na zemědělskou práci. Bylo těsně po válce, po II. světové válce, naše země vstávala z mrtvých. Náš dům zasáhla bomba, americká, ale nevybuchla, prolétla přes stropy až do sklepa. Otec s dělníky ho opravovali několik měsíců.

Rudovu dědu, kováře, komunisté nechali až do poloviny šedesátých let soukromě pracovat v kovárně. Bylo to potřeba, i v tehdejším JZD jeho práce potřebovali. Já jsem tam chodil i s tím, co potřeboval opravit nebo udělat můj otec. Můj otec byl strojař, ale měli jsme vekou zahradu a sad. A tak tam pracoval odpoledne, a v sobotu a v neděli. Byl to jeho velký koníček, miloval zahradničení.

Po základní škole jsme se už rozdělili, já šel na stavební a Ruda na strojní průmku – tedy po střední i potom na vysokou. Ale pořád jsme tak nějak byli v kontaktu. Oni měli malý domek do ulice naproti hasičárny. Ale také velkou zahradu dozadu za domem. Bydleli tam i staří rodiče Rudova otce. Děda byl účetní ve Spořitelně. Maminka Rudova tedy pocházela z kovárny, měla ještě dvě sestry. Jedna hezčí jak druhá. Děda - účetní ve Spořitelně, tehdy velmi vážené místo, potom dokonce pracoval i jako prokurista této banky.

U nás bylo ve zvyku, že starší obyvatelé naší čtvrti (no, ona to byla dědina, která byla díky Hitlerovi za Protektorátu přifařena k velkému Brnu), takže – starší občané za hezkého počasí v podvečer sedávali na malých stoličkách v žundru a pozorovali pohyb na ulici i silnici, vykládali se sousedy, i svačili nebo pili cikorku, hezký zvyk, prohodili pár slov s vozkou, aut moc nejezdilo. My jako děti jsme je museli zdravit, a pěkně se usmát – já to nerad dělal. A tak maminka mně mnohokrát dala pohlavek s dovětkem – to je úsměv?

Rudův tatínek byl velmi pracovitý, pracoval ve Zbrojovce. Maminka byla mladší a velmi pěkná, ona se mně moc líbila. Ona nosila takové halenky, že jsem na ní mohl oči nechat. Rudův tatínek vysoký, štíhlý, vypracovaný chlap. Řemeslu rozuměl. Potichu si začal dozadu do zahrady přistavovat „malý domek“. Materiál vozily zadem z polní cesty. Švagři mu pomohli, myslím, že ani povolení neměli. Přízemní domek, čtyři pokoje a kuchyně a koupelna a dvě toalety, se šikmou nízkou plechovou střechou. Na krov použili starší traverzy - íčka, to jsem tehdy poprvé viděl jako student stavař.

Přední malý domek nechali babičce a dědovi. Já tu stavbu obdivoval. I Ruda, i jeho bratr museli pomáhat, vždy odpoledne a v neděli. Soboty byly ještě pracovní, tehdy.

Ano, jak jsem začal, potkal jsem po delší době Rudu. Už jsme oba pracovali. Běžné dotazy a běžné odpovědi. Ruda asi neměl děvče, ani nebyl ženatý, ani neměl děti. Byl sám. Já v tu dobu už měl dceru, a byl jsem ženatý. Přestěhoval jsem se za manželkou do vedlejšího okresu. Ruda bydlel pořád u rodičů doma. Hodně jezdil po světě, pracovně. Uměl několik jazyků. Pokud jde o dívky a ženy, nikdy neprojevoval žádný velký zájem. Ale mně to tehdy nijak divné nepřišlo .

Ruda pracoval v První brněnské. V práci si vedl dobře. Přemlouvali ho, aby šel do KSČ, bylo to po roce 1970. Bránil se, bránil, ale neubránil. Dělal konstruktéra a vývojáře na zvláštních zakázkách, turbiny apod., chtěl pracovat v oboru, který ho bavil. Chtěli, aby jezdil na zakázky do zahraničí. Podmínka člen KSČ – vstoupil tam.

Názory politické měl naprosto normální, tak jak jek velká většina občanů Československa. Měl se reálně dobře.

Ruda volal večer k nám domů, že by se rád se mnou sešel.

Seděli jsme na jednom pivě odpoledne v hotelu, v Grandu u nádraží. Doma jsem rodině ohlásil, že se sejdu s Rudou a přijedu až večerním vlakem. Vykládali jsme, mně jel vlak až skoro za dvě hodiny a potom znovu za dvě hodiny.

U nich ve fabrice bylo poměrně velké zdravotní středisko, několik lékařů, zubaři, RTG, EKG, psychiatr i psycholog, ortoped, atd. Malá závodní klinika. Primáře kliniky dělal mladší lékař, frajer. Jeho žena byla jako praktická lékařka na tomto středisku a podle abecedy Ruda spadal pod ní. Lékaři manželé měli dvě asi desetileté (plus a minus) děti. Paní doktorka byla taky kus. Trošku trpěla šéfováním svého manžela. Ten se měnil a změnil, začal žrát politiku, a najednou měl mnoho a mnoho jiných funkcí. Manželku a hlavně rodinu postupně zanedbával, začal i dost pít, ale na stranických orgánech byl zcela nedotknutelný.

V 60. až 70. letech se začala stavět velká Asuánská přehrada v Egyptě na Nilu. Za velké pomoci zahraničních firem, ale i Sovětského svazu a RVHP. Sověti měli nějaké problémy s turbinami, a tak jako experta povolali i Rudu. Tehdy Ruda přišel ke své praktické lékařce, jaká že potřebuje očkování, jede do Asuánu na řeku Nil. Paní doktorka se mu velmi pečlivě věnovala, jako každému svému pacientovi.

Ruda létal pravidelně do SSSR, pravidelně do Egypta. Koordinovali to i západní Němci, byl také čas od času v Mnichově, a tak vše se technicky podařilo vyřešit. Tento svět severní Afriky, byl v té době poměrně nestálý politicky. Musela tam v Egyptě vládnout tvrdá ruka. Začátkem 70. let byla postupně přehrada i elektrárna uvedena do života. Velkolepé dílo.

Ruda se vrátil do běžných pracovních problémů. Pan primář kliniky pokračoval v politickém komunistickém hnutí, odešel za nějakou dobu dokonce dělat ředitele velké nemocnice v Brně.

Jednou byl Ruda ve fabrické jídelně na obědě, to už byl Asuán dávno v provozu, a on už byl doma. Přisedla si k němu paní doktorka Vlasta, jeho praktická závodní lékařka. Usmála se, jen řekla, že je zvykem, když se přijede z takových krajů, aby byla provedena znovu prohlídka pacienta, ať přijde tehdy a tehdy. Že je sice už dost pozdě, ale co kdyby nějaké ty tropické nemoci se v panu inženýrovi usídlily. A trošku mu vážně vynadala, že je to klukovské riskování. Ruda byl vytáhán za ucho, ostřeji.

Ruda tedy přišel včas do čekárny, a na předem určenou hodinu. Sestra volá jeho jméno. Přijme ho jiný mladý lékař, paní doktorka, zde není a delší dobu nebude a já ji zastupuji, říká doktor - prohlídka, krev a moč a RTG a EKG, atd. asi vše v pořádku, závěr nového lékaře. Klinika byla na 80. léta minulého století velmi dobře vybavena. Hodně dělníků i techniků z První brněnské, jezdilo pracovat do zahraničí, ano jsme v době socializmu, 80. léta.

Ruda jde asi za dva dny do své kanceláře a potká na dvoře ve fabrice paní doktorku Vlastu. Slušně pozdravil, a hned jí říká s úsměvem, když mě pozvete, tak máte být na pracovišti a usmál se.

Nepadlo to na úrodnou půdu. Slzy jako hrachy se hrnuly po tváři lékařky. Ruda vytáhl čistý kapesník, a nabídl ho, paní doktorka si ho vzala. Jen vzlykala, manžel se semnou rozvádí. I s dětmi nás vyhazuje z bytu, dovedl si tam už jinou slečnu, mladou. A my, my nemáme kam jít. Dala jsem tady výpověď a musím se odstěhovat k mým rodičům do Rožnova, malý domek - kuchyně a dvě místnosti. Musím si najít jiné zaměstnání někde na Valašsku. Plakala. Ruda ji vzal za loket a odvedl bokem, aby nedělali divadlo uprostřed provozního dvora.

Ruda přemýšlel.

Paní doktorko, já se moc omlouvám, já to nevěděl. Ale jak to tak říkáte, tak já bych měl možná pro vás řešení. Já pořád bydlím u rodičů, už jsem se rozhodl, že se v mém věku osamostatnit. Koupil jsem si družstevní byt v novostavbě, předali mně ho už před třemi týdny. Je tam kompletně vybavená kuchyně, no a musel bych vyřešit nějak nábytek, je to na Vinohradech. Jinak je byt kompletně hotov a prázdný.

Doktorka dvakrát polkla, no já vám moc nerozumím? No že bych vám ho pronajal, než se ta vaše situace vyřeší. Ale podle platných předpisů, i já tam musí mít trvalé bydliště. Mám na ten byt dekret. Ale budu bydlet samozřejmě dál u rodičů.

Ruda, znovu se omluvil, nechci vás přemlouvat. Ale toto je řešení. Já už teď nic nemám, požádám šéfa o volno kvůli bytu, a zajedeme se tam hned podívat, klíče mám.

Sedli na Křenové na šalinu a pak autobusem na Vinohrady, za necelou hodinu byly v bytě.

Byt byl nový, krásný, prázdný, kuchyně – linka, jak se tehdy montovali. Celý byt voněl novotou. Doktorka, a tady bychom mohli bydlet? Ruda na to ano, zatím ano, třeba rok, než si to vyřešíte. Dokonce tam byla už i pevná linka telefonu, to fabrika zařídila kvůli Rudovým cestám.

Prosím, pane inženýre na mě je to moc rychle. Nechte mě vydýchat. Dodala lékařka.

Odjeli už domů, každý jiným směrem. Ruda dal klíče doktorce, měl doma náhradní.

Doktorka přišla do svého starého bytu. Opět byla překvapena, nová budoucí manželova paní (ještě nebyli rozvedeni) už měla vše v krabicích, odstavený nábytek, poletovala tam v kraťasech a triko s velkým dekoltem, prsa č. 4. Paní doktorko, já tady po vás nic nechci, co nejdřív si to ukliďte a odvezte si to, máte na to dva dny. I ty dva vaše haranty. Na první pohled to byla „inteligentní dívka“. Pavel (tedy manžel paní doktorky) přijede za dva dny z Prahy a já chci mět vymalováno. Rychlá jako srač…

Co teď? Vzala si paní Vlasta plášť, poprchávalo, a šla do budky telefonovat. Musela sehnat telefon na inženýra Horáka domů. To se jakýmsi malým lékařským podvodem na osobním oddělení podařilo. Ruda byl doma, vše vyslechl, já se to pokusím zařídit, zavolejte mně ve tři odpoledne.

Ruda zburcoval bratra, kamarády hasiče a jejich nákladní auto, odnaproti. Ve tři hodiny odjezd na stěhování. Chlapi z toho měli srandu a cvičení, konečně má Ruda babu, si říkali, záviděli mu tu svobodu. Veselá to parta.

Do půlnoci udělali čtyři plná hasičská nákladní auta, a paní doktorka a děti, byli v novém bytě. Hasiči smontovali večer jen postele, a domluvili se, že zítra odpoledne jim rozestaví nábytek. Byl to fofr.

Na druhý den už paní doktorka nakoupila pro hasiče – stěhováky - pivo, měla z domu Valašskou slivovici, uvařila hrnec guláše a dvě velké obložené mísy. Hasiči přišli s Rudou, a do večera byl byt jako ze škatulky, potom hostina. Kolem desáté se rozešli, zůstal jen Ruda. Hasiči nevzali ani korunu, napsali to jako cvičení, a byli rádi, že je to konkrétní úkol do hasičského výkazu.

Pani doktorka povídá Rudovi, pane Horáku, neměli bychom si tykat? Jsme myslím skoro stejně staří. Děti – kluk Ondra a holka Jana to odsouhlasili. Děti ten rozvod nesly špatně. Ondra šel po prázdninách na dvanáctiletku, a Jana chtěla být zdravotní sestra. Ještě pár slov a poděkování, a Ruda odjel MHD domů.

V pátek ráno, ještě paní doktorka rychle zrušila výpověď na Klinice v První brněnské. Vrátila se na původní místo. Už zase byl na dveřích ordinace nápis MUDr. Vlasta Kořínková.

Ruda díky přehradě v Asuánu si mohl koupit i nové auto. Tehdy, přes Tuzex, si vzal za bony VAZ 1500 (Žiguli). To byla tehdy na československém trhu vyšší třída. Měl, nebo lépe, musel si ze zákona založit konto na zahraniční měny.

Asi za dva týdny zvoní Rudovi v kanceláři telefon. Volal ho šéf celého jejich oddělení, a současně vývojový náměstek GŘ. Rozjíždí se Gabčíkovo, dělá to ČKD Blansko, a První brněnská má na tom vývojově a konstrukčně participovat. Pověřili tím Rudu. Opět zajímavá práce, v Blansku se mu velmi dobře spolupracovalo s ing. Polou, a tento ostřílený matador má dělat ředitele montáží Gabčíkova. Byl rád, že je o něho zájem.

Až se vrátil zpět do kanceláře, našel na stole dopis: Čekala jsem na Tebe, zveme Tě s dětmi dnes večer na večeři do našeho – Tvého – nového bytu, prosím přijď – Vlasta.

Ruda ještě něco v kanceláři dodělal, a volal Vlastě už domů do jejich bytu, že přijde.

Koupil kytku, lahev Cinzano Bianco (to se tehdy moc pilo), malé slečně a mladému pánovi dal do obálky každému 200 bonů, aby si něco koupili, třeba rifle.

V sedm večer zazvonil, byl přivítán s úsměvem. Předal, co donesl. Vlasta nadávala, kvůli těm obálkám pro děti. Děti prvně co řekly, bylo, že dnes už jsou naši rozvedeni, už přišel papír. Taťka nás od té doby nechtěl ani vidět. Janě tekly slzy. Ruda ji vzal za ruku, a jen dodal, taťka má moc práce, byl v Praze u pana ministra. Psali to v novinách, to bude dobrý, neplač. Pohladil ji. Jana si sedla hned vedle Rudy.

Ruda té večeře využil i k tomu aby si s Vlastou vyjasnil, platby za byt. Jednoznačně by asi nestranný pozorovatel řekl, že se Ruda Vlastě líbí, nejen proto jak jí pomáhá, ale celkově. Ruda byl snědý a černé vlasy jako cikán. Už trošku přibral. Vždy čistý a čistě vzorně oblečen.

Řekl Vlastě, že by byl rád, kdyby si tak do roka něco našla, on že se chce od rodičů odstěhovat. Vlastu to trošku zarazilo, nepřemýšlela již o tom, ale Ruda byl vždy realista. Klidný večer, v deset se již Ruda zvedal – domů.

A co děláte, Vlasto, zítra, v sobotu.

No máme nabalené dva kufry a pojedeme k rodičům do Rožnova, odvezeme to tam autobusem, no co tady nepotřebujeme. Otec slaví 65 narozeniny a jsme pozvaní. Vlasta říká, no jsi pozvaný i ty Rudo, ale já jsem se bála ti to nabídnout, ty se nijak neprojevuješ, jsi takový tajuplný. Děti Rudovi už taky tykaly, a tak prosily, aby Ruda jel s nimi. Ruda se usmál a řekl, ne nepojedu s vámi autobusem, odmlčel se chvíli, ale přijedu pro vás autem, vše tam naložíme. Děti pískaly radostí. Pojedeme na výlet. I Vlasta se velmi potěšila. Rozloučili se – tak ráno o půl osmé. Až Ruda odešel, tak to Vlasta ještě zavolala mamince, i ta byla ráda.

Vlasta měla teď černé, smutné dny, Ruda to vše obrátil. Najednou má byt, najednou je rozvedená a tu Pavlovu čůzu už nechce nikdy vidět, najednou je tady člověk, který si přirozeně již získal její děti, najednou je tady člověk, který je vezme na výlet k rodičům,…

Vše proběhlo, jak bylo naplánováno.

Rožnov pod Radhoštěm, nádherné městečko, pod horami, krása a malebnost země České, naší Moravy. Zastavili před starším domkem, ten byl v dost pořádku, zahrádka jako klícka. Ruda vydělal zavazadla, maminka a tatínek už stáli u branky. Děti jim padly kolem krku, pak Vlasta. Děti ihned informovaly o rozvodu. A že je taťka ještě od té doby neviděl. To víte, čtrnáctiletý kluk v pubertě už má své názory. A malé slečně je tak asi dvanáct, tak to je totéž. Hodně visí na mamince.

Nakonec se představil Ruda. Maminka byla ráda, že ho poznávají. Pojďte dál, všichni ho zvali. Vlasta se ptá, mami a Marie přijede kdy? Ještě než sedli ke stolu. (Ruda šeptne malé Janě – kdo je Marie? A ona taky nahlas šeptem, no přece teta, to nevíš Rudo? Všichni se zasmáli.) Asi za hodinu. Ruda dal mamince kytku, ta se velmi překvapila, a tatínkovi dovezl lahev velmi drahého egyptského červeného vína, ještě z doby, kdy tam jezdil, a potom ručně vázanou koženou peněženku z Maroka, také drahá věc, k jeho narozeninám. Otec Vlasty byl překvapen.

Už jsou oba v důchodu, maminka byla prodavačka v Jednotě, a chodí tam ještě pomáhat, když je potřeba. Otec je klempíř a pokrývač, a také už je v penzi a jen tak pomáhá v okolí, když má někdo se střechou nějaký problém. Umí i šindel.

Ruda prohodil pár vět o sobě. Dali si dopolední kávu. Marie přijela autobusem, přesně. Vešla do domku nádherná ženská, usměvavá, elegantní, příjemný pohled, postava jak ze žurnálu. Pozdravili se všichni, Marie popřála tatínkovi.

Na stole byly dárky, a Marie jen řekla, kdo mně předběhl. Děti, no my, a Ruda. Potom Ruda zmizel v autě a donesl mamince a Marii také dárek – krásné kašmírové šátky z Egypta. Obě z toho byly paf.

Jak to, že jsi přijela zase sama – hned se ptala maminka dcery? Musím vám oznámit, že můj muž byl včera opět tak opilý, že se mnou nemohl odjet, a to že by jel autem, to nepřipadalo v úvahu. Do léčebny nechce a já si sním nevím rady. Já se asi rozvedu. Dodala vše Marie

Tatínek hned na to, Marie, Olin pil vždycky, a my jsme tě zrazovali. Neposlechla jsi nás, ani Vlastu.

Vlasta jen řekla, je to hajzl stejně jak ten můj ex.

Děti odešli k sousedům, za kamarády. Pozoroval jsem Marii, byla fakticky hezká, tak o pět let mladší jak, já. Ptám se, a co děláte? Jsem učitelka na dvanáctiletce, matika a fyzika a občanská nauka. Ve Valašském Meziříčí. V Brně jsem dělala vysokou. A hned Marie dodala, všichni vám musíme poděkovat, jak jste Vlastě pomohl s bytem. Já jen – neděkujte, to byla náhoda, že to tak vyšlo.

Marie kouřila. Šla ven na cigaretu a šel jsem za ní, na dvorek. Otec tam měl malou klempířskou dílnu, přišel za námi, a podal slivovici, já jsem nechtěl pít, pojedeme odpoledne domů, no to nepojedete, řekl rázně. Přesto jsem nepil. Marie mě pozorovala. Marie a co na ten stav vaše děti? Ptám se. My nemáme děti, já nemohu mít děti, já jsem prodělala vážnou ženskou nemoc, a už to nejde. On, manžel mně to vyčítá a říká, že proto pije.

Na oběd přišel ještě bratr otce s manželkou, Strýc Josef a teta Anežka. Oslava začala, mluvilo se ovšem, o dětech, o politice, o úrodě, o tom že na Radhošti byl viděn vlk, a v Karpatech zase medvěd, atd.

Rudo, mohu vám tak říkat, ptá se Marie, a vy jste sám. Ano, celý život, jsem s rodiči. Mám ještě ženatého bratra. Bydlíme v Brně. Jsem strojař. Baví mě to

Na oběd bylo: velmi dobrá husí plévka a husí játra v ní uvařené, dvě vykrmené husy, Valašské „zélá“ a knedlíky v páře. Potom frgále. Cukroví, dort, káva, víno i slivovice.

Rudo, promiňte, říká otec, na mě jste příliš smutný, jako samotář? Ano, jsem samotář. Mám několik kamarádů a toť vše, a hodně pomáhám rodičům. No a mám i koníčky. Les, zvěř, a značkuji turistické cesty. To miluji. Sám. Marie mně nabídla cigaretu. Poděkoval jsem, nikdy jsem nekouřil. Otec ji vytkl, že kouří, ať toho nechá. Otec je sympaťák.  Vykládal jsem mu, jak jsem pracoval s dědou v kovárně. Otec mně nevěřil, otevřel dílnu a postavil mně k zakružovačce, jestli vím co to je a ať mu udělám takový a takový plech, včetně lemů. Spletl se ve mně. Myslel si, že kecám, po paměti jsem zapnul zakružovačku, seřídil, nasadil, ještě lemy a za deset minut hotovo. Otec se vyvalil. Rudo – seš kabrňák, já bych to lépe neudělal. Dodal – já smekám. A šel do pokoje to všem říct.

Maminka využila toho, že jsou s Vlastou sami, a ptala se na Rudy. No mami, je tajuplný, tichý, moc o sobě nemluví, vždy vzorně čistý a vymydlený jako panna, ale s módou je trochu pozadu. Nic moc o něm nevím, v práci patří mezi odborníky na turbiny. Hodně mluví o rodičích, tam jim to klape. Bratr je totéž co on, ještě o hlavu vyšší a o dvacet kilo víc, chlap jako hora.

Vrátili jsme se s Marií zpět. Děti šli do ložnice a pustili si TV. Vykládali jsme, donutili Rudu vyprávět o jeho cestách, o Nilu, o Asuánu, o Mnichově i o Moskvě a Minsku. Ruda vyprávěl aspoň hodinu, všichni na něm vyseli očima i ušima. Otec rodiny dodal, chybí mně tam nějaká ženská. Ruda hned na to – já se ženských bojím. A smáli se všichni. Ruda si ale všiml, že Vlasta se po něm pořád dívá.

Asi ho tatínek moc pochválil.

Ruda se zeptal Vlasty, kdy chtějí odjet domů. Vlasta řekla, že je jí to jedno, snad až večer anebo dokonce zítra, v neděli. Ruda dodal, že se omlouvá, ale že s tím, na dva dny nepočítal, že by raději večer. Bylo dohodnuto. Otec se trochu naštval, že si myslel aspoň na dva dny…..

Marie se ještě zeptala, jestli jí vezmeme domů, Rudo, do Val Mezu? Jasná odpověď.

Už se chystali na balení, Ruda s otcem a jeho bratrem ještě probírali Husáka, Brežněva a Kohla.

Najednou zastaví auto před domem. Veřejná bezpečnost. Otec vyleze ven a Ruda za ním. Ruda hned bez ostychu, já asi blbě parkuji, že? Esenbák, ne, to ne. My hledáme paní profesorku Marii Konečnou, ona by měla být tady. Ona by měla být tady u vás. Otec, pojďte hoši dál, my oslavujeme moje narozeniny. Esenbáci nechtěli. Stáli u branky. To se mně nezdálo. A hned ten starší říká, kdy k vám paní Marie dnes přijela, otec - no ráno, desítkou z Val Mezu! Aha, to je asi v pořádku. Marie už jde ven. Prosím, máte občanský průkaz, Ano, a Marie se vrací pro tašku. Vytahuje občanku a dává ji esenbákovi, prolistuje ji. Ano to je v pořádku. Paní my máme špatnou zprávu, váš manžel spadl z mostu u benzinky ve Val Mezu pod vlak a byl na místě mrtvý. Asi byl pod vlivem alkoholu. Marie se rozplakala. My bychom potřebovali, abyste přišla v pondělí ráno k nám na okresní oddělení SNB ve Val Mezu. Já se jmenuji Konvička, kapitán Konvička, kriminálka. Je to jenom formalita. Ale musí to být. Esenbák se ještě několikrát omluvil.  Ženský plakaly, otec jen dodal, soudruhu SNB, zeť byl opilec a lump. Otec je se vším hned hotov.

Je jasné, že teď nikam nepojedeme. Nepojedeme teď do Brna. Ruda musí zavolat rodičům, že večer nepřijede asi domů.

Napadá mě ale jiný plán. Pane kapitáne, co kdybych paní Marii naložil teď do auta, jeli s vámi, ať se to vyřídí dnes. Kapitán, to jsem se bál nabídnout, bylo by to tak lepší.

Sedla se mnou Marie i Vlasta do auta, a jeli jsme za SNB. V kanceláři kapitána požádal Ruda, zda si může zavolat do Brna, rodičům. On to vytočil přes nějaký tajný kód SNB přímo, a ne přes poštu jako meziměsto. Ruda to rodičům vysvětlil.

Marie a Vlasta poznali oblečení po manželovi Marie, mrtvolu jim však neukázali, nešlo to, byl úplně rozbitý od vagónů.

Pohřeb bude asi tak za dva týdny, až se skončí vyšetřování. Vše vyřízeno.

Ruda si pomyslel – a je vymalováno, žádný rozvod, žádné trápení. Je to dost drsné, ale je to pravda. Prý Marii i byl, měla modráky v obličeji a nemohla několik dnů třeba do školy. Marie se mně po celou dobu na SNB držela za ruku. Asi nevědomky. Vlasta to pozorovala. Byla překvapená. Já jsem dělal, že to nevidím, ani necítím.

Přijeli jsme večer do Rožnova zpět k rodičům. Všichni čekali. Vlasta a Marie mně moc děkovali, že by to sami, beze mě nezvládly.

Nechtěl jsem večeřet, maminku to mrzelo. Dal jsem si dvě kávy. Vlasta mně řekla, že to není zdravé. Nemohl jsem večeřet. Panovala smuteční nálada.

Jak budeme spát? Povídá tatínek - no máme dvě postele v ložnici, dva gauče tady v obýváku, a jeden velký gauč v kuchyni. Tatínek to hned rozdělil. Malá Jana a Marie a Vlasta budou spát spolu na velké manželské posteli v ložnici, kluci Ondra a Ruda tady v obýváku, a my s maminkou v kuchyni jako za mlada.

Stmívalo se, přišla Marie a ptala se Rudy, jestli by se s ní nešel projít. On jen dodal – velmi rád. Malá Jana chtěla jít taky. Ruda ji podal ruku, jako souhlas. Marie se vyzpovídala před malou Janou o všem, o svém životě, o svém manželovi. Jana se celou dobu držela za ruku svého nového kamaráda – Rudu. Držela se ho jako klíště. Marie i plakala. Opět pomohl Rudův velký kapesník. Ruda poslouchal, odpovídal, ale čím dál víc cítil, že se s ním něco děje. Marie se mu moc líbí. Teď je ale nevhodné na to myslet, ani mět jiné plány.

Přišli až za dvě hodiny. Marie uplakaná. Marie jen řekla Rudovi i Janě, že jim děkuje, že to potřebovala, a Vlasto, tvoje dcera je velmi rozumná.

Bylo ustláno, a tak jeden po druhém osprchovat, otec dal Rudovi své pyžamo. Maminka podělila všechna děvčata také. Kdyby nebyl ten smutek, tak to moha být veselá příhoda, to spaní.

Ruda mně povídal, ten kluk, ten Ondra se mně svěřil, že tak s otcem na jedné posteli nikdy nespal. Pořád se mně dotýkal, a než usnul, chytil se mě pevně rukou.

Ráno bylo krásné, sluníčko, Beskydy byly nahoře trochu v mlze, ale od východu od Vsetína bylo jasno. Bylo ticho, byla slyšet Bečva.

Snídaně byla bohatá, přebohatá. Nejméně, skoro nic, jedl Ruda. Maminku to mrzelo, Ruda se jí to snažil vysvětlit. Maminka je přesvědčila na oběd, udělají s děvčaty řízky. Ruda povídá, a co my chlapy, pane otče, vy tam máte hromadu dřeva na dvoře, co kdybychom to poskládali do rázku? Všichni se překvapili.

Ruda, tak prosím pučte mně modráky, Ondro, ty si vezmi nějaké staré babiččiny tepláky, a děda nás bude dirigovat a jdeme. Do oběda byla fůra dřeva uklízena, Ruda a Ondra ještě zametli dvůr. Ondra byl nadšený a už něco zvládne, děda snad nemohl ani mluvit, já bych to dělal týden. Rudo, vy jste typický venkovský chlap, to mám radost.

Najednou povídá Ruda, víte, že máte dole prasklou bránu, aby to na někoho nepadlo. Máte svářečku? Děda, ne, už nemám, ale má Franta naproti. Tak ji běžte vypůjčit a já to opravím. Šel do dílny, našel tam kus pásoviny na zpevnění spodku brány, očistil vše. Svářečka byla dobrá, a za půl hodiny už ji šel děda vracet – brána jako nová, Ruda vše promazal a ještě znovu přivařil konzolku na zámek a řetěz. Vzal barvu v dílně (základní s olovem) a natřel vše, co opravoval. Ondra byl jako v jiném světě.

Babička je přišla zavolat na oběd. Byla překvapená, všude čisto, zameteno, polínka v rázku, brána zavřená a opravená. Kluci umýt a oběd.

Ruda se šel osprchovat.

Po obědě si vykládali. Otec Rudovi moc děkoval, že tolik dárků k narozeninám nečekal, myslel i to dřevo a tu bránu a ten úklid na dvoře. Vlasta na Rudovi visela očima, Marie na Rudovi visela očima, Jana i Ondra na Rudovi viseli očima, maminka na Rudovi visela očima, otec ho jen a jen chválil, až Ruda řekl a dost.

My teď tetu Marii zavezeme domů, ona má co dělat a srovnat se musí se vším, a my pojedeme taky domů, pokud budete chtít zastavíme se v krásném zahradnictví u Olomouce, jsou tam bonsaje, květiny, trvalky, no nádherná trvalá výstava. Děcka byla nadšená.

V pondělí ráno zavolal Ruda paní doktorce, poděkoval za pěkný víkend, a nabídl jí, jestli to nebude nevhodně, že by je doprovodil na pohřeb, až to kriminalisté povolí. Odveze je samozřejmě autem. Vlasta byla ráda, že se ozval, Ruda to prý ale velmi rychle – ten telefonát ukončil. Vlasta očekávala, že se Ruda během týdne ozve. Nic.

Kriminalisté povolili již pohřeb manžela Marie, a měl by být příští pátek odpoledne. Vlasta to volala Rudovi. On ji slušně ale jasně řekl, že má poradu, a že se jí ozve. Zavolal až druhý den, byl příjemný, ale studený. Ruda se ptal, jak si to představují. Vše při je zařízeno s pohřbem, a tak že by přijeli už dopoledne do Rožnova, byli u rodičů všichni, i další rodina, pohřeb bude z kostela na hřbitov do hrobu a to v 15.00 hod. Ruda řekl, ano, já mám moc a moc dovolené tak v 8.00 hod. pro vás přijedu v příští pátek. Opět se Ruda celou dobu neozval, a Vlastě to velmi vadilo. Snad to dělá jen z rodinné piety.

Byl přesný, za pět minut osm v pátek už stál na Vinohradech před domem. Ondra, se těšil. Je to divné, na pohřeb, těšil se na Rudu a na cestu a celkově. Ondra se hned hrnul na přední sedadlo, to je krásné auto a voní novotou. Dodal. Paní doktorka chtěla, aby seděl v zadu. Ruda rozhodl – chlapi vpředu a holky vzadu a bylo to. Ruda se Vlastě nevyhýbal, ale jaksi mu tma zatím ta pravá jiskra nepřeskočila. Bral to zatím vše jako nějakou morální povinnost, do které se více a více zaplétal. Z toho měl strach.

Jeli pomalu, nespěchali. Ruda zajel v Teplicích do lázní, nikomu nic neřekl a pozval je na dort a kávu v kavárně. Ondra a Jana byli nadšení. Dali si šlehačkový dort a Coca Colu, to jim maminka nechce kupovat. Ruda kafé, a za chvíli druhé. Vlasta jen čaj. Ruda nenuceně vykládal, jak se mají chovat v kavárně, co se smí a nesmí, aby vypadali jako mládenec a slečna. No toto se jím taky moc líbilo. Řekl jím, že dáma nesmí platit, že je to vždy věcí pána. Děti byli vzorní. Bavilo je to.

Vlasta Rudu pořád pozorovala. Ruda byl zase čistý vymydlený. Voněl čistotou. On se choval jinak k dětem a jinak k ní. Už byli v Rožnově. Marie tam byla od večera. Ruda řekl, že se v domě smutku sejde hodně lidí, rodina, a že by tam asi neměl být. Otec se naštval, a řekl, že to tedy ne, že je jejich, patří k rodně, předbíhal.  Ruda to vyřešil diplomaticky, před obědem vzal děti, a že se jdou podívat na hřbitov, jestli je tam vše připraveno. Neuvědomil si, jak tím opět Ruda vyrostl v očích maminky i otce, jakou že to cítí opravdovou a skutečnou povinnost.

Ruda šel, z každé strany jeden školák a jedna školačka. Maminka se za nimi dívala. Ty děcka ho milují. Ruda zavedl řeč na tatínka dětí, nenápadně o něm mluvil jako o velmi dobrém lékaři, že má mnoho práce, že má mnoho funkcí, že je opravdu rád, že ho zná. A to že si s maminkou přestal rozumět je normální. O mladé, velmi mladé milence nemluvili vůbec. Ruda to nepovažoval za důležité. Děti poslouchali. Řekl jim, že je to jejich otec, a jen on, je má rád a oni, že ho určitě taky mají rádi, ale že život dospělých je zamotaný a tak se to může stát. A že mají babičku a dědu. Jejich otce ale několikrát pochválil. Děti z toho byly překvapené. A že to musí tatínkovi odpustit a musí mu věřit, že je má rád.

Došli na hřbitov, tam samozřejmě vše v pořádku. Obešli hřbitov, šli pomalu zase domů a moc si vyprávěli.

Babička udělala řízky, a krutí řízky, a kuřecí řízky a salát, a brambory, a hranolky. Naobědvali se. Před druhou už se začali trousit smuteční hosté, nejbližší rodina. Zesnulý byl sám, už neměl rodiče ani sourozence. Takže z jeho strany neměl kdo přijít. Přišlo asi čtyřicet tetiček a strýčků, Rudovi se z toho motala hlava. Děcka byla u něho jak přišpendlená. U oběda Ondra vysvětlil babičce a dědovi, jak jim Ruda vykládal o jejich tatínkovi. Obě děti tomu věřili. Vlastě se to nelíbilo, a kopla Rudu pod stolem. Ruda se na ni usmál, úsměvem č. 32. Děda řekl, že si myslí to samé co Ruda, a babička také přitakávala. Marie byla potichu, poplakávala.

Pohřeb nebyl dlouhý, byla i zádušní mše, v pět večer už byli doma. Jen oni nejbližší. Opět nastal problém, jest-li jet domů do Brna nebo ne. Ruda kategoricky řekl, že musí jet domů, že zítra musí do práce, ale v neděli, že klidně přijede dopoledne v neděli a vezme je domů. Marie zůstávala v Rožnově, děti rozhodli, že chtějí jet do Brna. Ruda jim v autě slíbil, že v neděli, pokud to maminka dovolí, pojedou na Macochu, že tam určitě nebyly. Ondra – nebyly. Maminka může být doma, a my můžeme jet sami, maminka si může odpočinout. Tak to byla rána pod pás. To Vlasta nečekala. Nerozumí tomu. Člověk míní a pán Bůh mění. Pani doktorka dostala v noci angínu. Už večer jak přijeli, ji nebylo dobře.

Ruda jí volal v sobotu z práce, ona že je jí blbě a leží. Tak nic řekl Ruda, já přijedu k vám, uvařím, a budu se věnovat dětem. Přijet můžeš, řekla Vlasta, ale nic nebudeš dělat.

Ruda vše nakoupil hned dopoledne, hovězí a nějakou omáčku, ještě pro jistotu špenát, na neděli kuře, brambory a zeleninu. Udělá polévku. Zajel domů a vzal si věci na převlečení. Děti nic nevěděli a dívali na TV. Když Ruda zazvonil, Ondra byl překvapen.

Co maminka? Spí. Nechme ji spát a jdeme všichni tři vařit, na co máte chuť. Sborově na rajskou jako dělá babička. Ruda – nevím jakou dělá babička, ale já dělám lepší, chlubil se s úsměvem Ruda. Rozdělil úkoly při vaření, a vykládali a smáli se a vařili. Maminka za hodinu vstala, probudil ji ten kabaret v kuchyni. Tolik smíchu svých dětí dlouho neslyšela.

Ruda měl z novin kuchařskou čepici, děti také. To už se smála i Vlasta. Marode do postele, zavelel Ruda, udělal ji čaj, dal pusu na čelo, jako se dává nemocnému, a odnesl ji i s čajem do postele, a jak bude pacient zlobit tak, bude klečet na hrachu. Děti se tak smály, Ruda dá maminku klečet. A teď penicilin a acylpyrin. Teď jsem tady doktor já, děti se smály, Ruda je doktor i kuchař. Sranda převeliká, maminka za chvilku zase usnula, měla horečku.

Probudila ji až krásná vůně rajské omáčky, hovězí vývar se zeleninou, a k omáčce hovězí a rýže. Ruda si myslel, že toho uvařil hodně. Nic nezbylo, jak se všichni najedli. Ruda udělal ještě dětem puding s jahodovým kompotem.

Tak a maminka půjde zase spát a my jdeme do kina na Ostrov pokladů, dávají to v kině Praha v Alfa pasáži

Děti opět křičely radostí. Přišli domů až v šest večer. Ruda namazal každému veku s paštikou a obložil zeleninou, čaj, večeře jim také chutnala. Vlasta nejedla, penoš už zabíral a teplota začala jít dolů. Ale nebylo jí dobře.

Děti umyjeme nádobí, a já pojedu domů, a to nastal kardinální problém. Děti i Vlasta nechtěli, aby jel domů. Ruda se nechal uprosit a zůstal spát na Vinohradech.

Ležel na gauči v obýváku. Vlasta se celou noc budila, musela převlékat, jak byla propocená. Ruda jí dal i čisté peřiny a povlečení a prostěradlo. Ještě dva aspiriny do ní vnutil. Vlasta usnula a spala až do osmi. Ráno byla bez horečky. Viděl ji v noci nahou, ale žádné blbé pohledy, postavu má krásnou, trošku menší prsa, tak dvojky, ale jinak dobrý. Není vychrtlá.

Děti už byly po snídani. Ruda řekl, jsme vyjedení jako po válce. Jdeme nakupovat. Byl otevřen obchodní dům Rozkvět na nám. Svobody. Byla to výstavní síň socializmu. Ruda nakoupil na tři dny. Vše. Domluvil se e dětmi na špenát a párek, jemný, vídeňský, a brambory. A květákovou polévku.

Šli všichni vařit. Jana škrabala brambory a Ondra dělal polévku s Rudou. Maminka přišla do kuchyně, ještě byla zpocená, a tak Ruda opět zavelel – převléct! A šel pomáhat. Už se víc díval. Vlasta, nedívej se na mě. Ruda já mám zavřené oči. Skoro. Ty šidíš a to se nesmí. Už měla lepší náladu i hlas. Penicilin zabíral. Ještě ji koupil vitamín C. a řekl třikrát denně. Vlasta jen – ano pane doktore. A pane doktore, zeptala se pacientka, teplotu mně nebudete měřit. Paní pacientko, jednak tam máš v kuchyni děti, jednak, já nevím, jestli to umím, to víš, starý mládenec. Vlasta radostně, já tě to budu učit, já mám z toho lékařské zkoušky. Ruda na to - a co když propadnu? Vlasta hned smečovala – já tě budu ráda doučovat. Ještě, že byly děti doma.

Děti vše nachystaly na stůl, vše na oběd, koupily mamince i kytku v květinářství, tabule byla jak na svatbu.

Pak zavolaly maminku. Byla překvapená a daly jí kytku, aby se brzo uzdravila. Vlasta mrkla na Rudu. Oběd byl senzační, párky velmi jemné, ale maminka ještě moc nemohla jíst. Koupili po obědě ještě v cukrárně U Čtyřech mamlasa - božské zákusky. To se myslím maminka trošku přejedla. Šla opět ležet a spala do večera. Angínu je potřeba vyležet. Večer už byla skoro dobrá.

Ruda se ptal, že se musí jít domů převléct, a že se zastaví ráno. Dětem se to nelíbilo. Ale maminka zavelela, ano!

Ruda se zastavil ráno, děti vzal do školy a vrátil se za Vlastou, vše dal do pořádku, celý byt, zapnul pračku, Vlasta si vzala neschopenku až do konce týdne, je unavená, i psychicky. Po cestě Ruda nakoupil ještě nějaké věci, doplnil zásoby u Vlasty. Ale že tedy přijde až v úterý večer – je mimo Brno. Jídla je tam dost, Vlasta už je lepší.

Večer volala Vlastě její sestra Marie. Že si vezme od zítřka neschopenku, domluvila se tak se soudruhem ředitelem školy a bude tak dva týdny doma. Vlasta jí řekla, ať přijede do Brna, že ona leží s angínou. Hned přijedu.

V poledne byla v Brně autobusem, jen to volala mamince do Rožnova, aby věděla co a jak. Vykládaly dlouho, o Rudovi, o pohřbu, o tom co dál. Marie jí řekla, ať sbalí Rudu, není lepšího chlapa. Marii že se Ruda moc a moc líbí….

Děti přišly ze školy po druhé hodině odpoledne. Byly rády, že je tam teta Marie. Prvně bylo, kdy přijde Ruda? Dnes ne, řekla Vlasta, až asi zítra večer. Má moc práce. Děti to mrzelo.

Ruda zavolal večer, a když zjistil, že je tam Marie, tak řekl, že tedy raději zůstane v Praze a vše vyřídí na jednou. Ozve se Vlastě až koncem týdne. Že je rád, že není Vlasta a děti sami.

Děti psaly úlohy, a pak šla Jana ke kamarádce a Ondra dělal něco v jejich pokoji. Marie se rozvykládala. Vlasto a co vy dva s Rudou. Vlasta řekla – po pravdě nic. On je velmi hodný, on se tak perfektně, kamarádsky, chová k dětem, a tak se o nás tady staral, že můj bejvalej to neudělal za celé manželství. Ale ke mně nic. Usměje se, pohladí, podá léky, převleče mě do čisté noční košile, nakoupí, uvaří a já nevím co všechno, ale nic. On se chová jako perfektní sociální služba. Jinak nic a nic. Já už mám dojem, jestli není gay. Marie na to – no ty seš lékařka, ty bys to měla poznat.

Marie, mně se zdálo, že by i vyjel po mně. Vlasta jen - Marie na to zapomeň, to bych tě zabila, už kvůli dětem. A ještě mezi sestrami padlo pár peprných slov. Bylo to s humorem, ale i vážně. Vlasta varovala!

 

Pokračování je ve II. části - Zpověď a pravda.

 

Počet zobrazení: 87