angel.png
zpět

Můj svět – k Dušičkám po Dušičkách

A tak nevím, mám to zařadit pod rubriku Můj svět, nebo raději Motoristické vteřiny. Ono je to tak na půl, podle toho, jak se na to budeme dívat. Když u nás na Moravě nebo možná i Čechách a ve Slezsku se řekne„Dušičky“, vidí se to jako celý komplex dnů od cca 28. října do cca 2. listopadu včetně. Proč to tak je? 

Musím sáhnout na zoubek minulému režimu, tedy až do doby budování rozvinutého socializmu. Tehdejší vlády totiž přesunovali soboty a neděle – tedy dny nepracovní, na dny, kdy se jim to hodilo. Takže pokud 28. říjen byl třeba čtvrtek, tak vláda rozhodla, že sobota se přesouvá na pátek a neděle se přesouvá na sobotu. Pracující lid tak bude nepřetržitě tři dny doma a více si odpočine. Jestli si pracující lid více odpočinul, tak to teda nevím, statistika na to téma asi neexistuje. A proto se hřbitovy navštěvovali již od 28. října, anebo v nejbližší volné dny, a nečekalo se tedy až na první listopadové dny. Jen tak pro rekapitulaci uvádím:

28. říjen - Den vzniku samostatného Československého státu – den pracovního volna
1. listopad – Den Všech Svatých – je jen křesťanský svátek
2. listopad  - Dušičky – památka zesnulých – svátek se slaví jen v rámci římskokatolické církve
1. a 2. listopad nejsou státními svátky České republiky, nejsou dny pracovního volna.
 
Já myslím, že vzpomínka na zesnulé je projevem naší duševní morálky, naší společenské vyspělosti, našich křesťanských tradic. Je jedno jestli vzpomene přímo u hrobu v tyto a nejbližší dny, nebo v tichosti doma, třeba jen se zapálenou svíčkou. To je věcí každého z nás. U nás je také zvykem, že se hroby dají do pořádku, třeba i omyjí se, dají květiny a zapálí se svíčka, a vzpomene na ty, kteří již s námi nejsou. Já si také myslím, že je zcela jedno jestli na hrob přijdu koncem října nebo během prvního týdne listopadu. Přece jdu na hřbitov za svými zemřelými.
 
Má rád návštěvy hřbitovů. A to nejen v tyto dny. Jsem tam ale rád sám, nebo aspoň skoro sám. Mám rád to ticho, ten mír nad hroby, to, že se tam objeví třeba pták, veverka poskakuje po cestičce, paní sedí na lavečce a vzpomíná, stříbrná slza jí stéká po tváři, ano asi vzpomíná. Já se projdu a vidím, aha ten už zemřel a tento už taky, a myslím si – tak ta zubatá už kosí v našich řadách, bába jedna. A teď se zastavím u nového hrobu, a vidím tam fotografii mladého člověka, syna mého kamaráda. („Tak ty jsi měl, chlapče ještě čas“, myslím si. Nevím, ne, nevím, co se stalo.) Nedaleko našeho města je v malé vesničce v Moravském Krasu Lesní hřbitov, krásně ponechán přírodě, skutečně hroby jsou jakoby v lese. I tam se někdy chodím v létě projít. Je pravdou, že tam skoro nikdy nikoho nepotkám. Klid a ticho tohoto prostředí nám umožňuje pozastavit se a vzpomínat, přemýšlet o životě i o smrti, v klidu..
 
A dámy, vy se teď možná ptáte, zdali se tam, na těch hřbitovech, sám nebojím? Odpovím vám větou mého otce, kterou mně kdysi a kdysi říkával: Mrtvých se, chlapče, bát nemusíš, bát se musíš živých, ti nám mohou uškodit.
 
Já jsem si letos vybral k návštěvě hřbitovů takový pošmourný den 29.10. Ráno byla u nás mlha, a mrholilo. Postupně to přecházelo v drobný déšť. Vzhledem ke koronavirovým opatřením, byla doprava poměrně slabá. Jelo se nám na hřbitovy příjemně. V autě bylo teplo, poslouchali jsme rádio. Kytice na hroby jsme měli v kufru auta. Povídám paní, jede se mně velmi dobře, jel bych třeba až na kraj světa. Paní mně sáhla na hlavu, jestli nemám koronavir. Zatím ne!
 
Parkoviště u hřbitovů byla poloprázdná. Stála tam Městská policie. Hlídali auta i hřbitovy. Ujedeme na Dušičky vždy tak 200 km. Vždy jsme se stavovali na závěr, a to až odpoledne ve Velkém Meziříčí na oběd, v jedné velmi dobré restauraci – U Bílého koníčka. Letos ne. Zavřeno.
 
Někdo si nedovede pohodu jízdy autem vychutnat. Les je již barevný, jako obrazy od Jožky Uprky, pole jsou uklízena a jsou zaseté ozimy. Lesáci ještě stahují dřevo, a silničáři fofrují s dokončením letošních staveb. Na polích se začínají stavět zásněžky proti navátí sněhu a závějím, silniční i dálniční stavby pomalu končí. Vláda nás straší s epidemií, ministři padají a rodí se přes noc noví. Svět jde ale dál.
 
Vypálil jsem letos už i meruňkovici, a letos dobře kapala. Je navoněná, je to lék. Pálenka je podání ruky kamarádovi, pálenka je na zdraví. Kamarád, až vypálí, tak vám taky tu ruku přijde podat. Už jsem ji vzal na ochutnání i mému kamarádovi do Plzně, prevence je důležitá. Ale u pálenky neplatí to Žižkovo – Nepřátel se nelekejte a na množství nehleďte. Tam platí: Všeho s mírou. A alkohol a volant se nemají rádi. Mám několik kamarádů, co mají vinohrad, mají vinné sklípky, jsou vinaři, někteří menší a někteří větší. Žádného z nich jsem však nikdy neviděl opilého. Alkohol, víno i slivovice či meruňkovice, to vás musí nadnášet, musí vám přinášet v tyto sychravé listopadové dny pohodu a ne nás ubíjet.
 
Už mám i zimní gumy. Dávám je kolem poloviny října a měním je za letní až kolem 25. dubna. – po Velikonocích. I kapalinu v ostřikovači okna u mého auta již mám nemrznoucí. Musím příští týden jet do polského města Wroclaw (Vratislav), služební jednání. Takže musím na to být připraven nejen já ale i moje auto, je to tam a zpět skoro 600 km, počasí může být už všelijaké.
 
Počasí by se zatím mělo držet v kladných teplotách, ale rána v listopadu jsou již zrádná. Může se objevit námraza.
 
Letos v říjnu už byl, dle statistiky Policie, zaznamenán pokles počtu dopravních nehod. To je jen ve prospěch bezpečnosti silničního provozu.
 
Proto pamatujme i o Dušičkách a také hlavně nyní po Dušičkách na pravidlo šťastného návratu.

Počet zobrazení: 2