bike-1658214-960-720.jpg
zpět

Příběh skoro detektivní – náhoda je sviňa věc!

Vyprávění je z doby, kdy e-shopy byly ještě v plenkách, vznikaly a rozvíjely se, a obchodní transakce ve větších objemech financování u soukromého zboží, se příliš nedělaly.

Asi před deseti nebo patnácti roky mně zvonil mobil. Jel jsem odpoledne z Budapešti. Budapešť mám rád, hezké čisté město. Měl jsem tam pracovní jednání. Volal mně Vašek Pouzar. Pár obvyklých slov, jak se máš, co děláš a co rodina, apod. Vašek Pouzar pracoval jako velký šéf jedné prodejny železářství, domácí potřeby, sportovní potřeby, kola, stavebniny, nábytek, v jednom krásném bývalém okresním městě blízko mého bydliště. Vyhlášená to prodejna daleko široko. Bylo to jeho zásluhou. Byl to obchodník duší i tělem. Prodejna slouží pro velký okruh obcí Vysočiny.

Občas jsme se viděli, občas jsme šli na kafé nebo na pivo, někdy jsem se tam zastavil, jen tak. Už měl 65 roků, a už se rozhodl jít do důchodu. Spíše o tom rozhodla i jeho žena Květa a děti.

Vašku, co potřebuješ, říkám do mobilu, aniž bych nějak spěchal, měl jsem domů ještě asi 240 km, dobré dvě až dvě a půl hodiny po dálnici M1 a M15 a D2. Takže času dost i na telefonování. Ano, povídá Václav, mám tady na tebe malou prosbu. Ale chci, prosím, abychom se mohli vidět, nechci nic do mobilu. Nevěřím tomu mobilu. Domluvili jsme se. Pojedu v úterý z Prahy a tak sjedu z D1 před Brnem a zastavím se v jeho městě a u něho v prodejně. Vše klaplo. Čtyři odpoledne a já klepu na jeho kancelář. Volá na mě ženský hlas „dále“. Seděla tam u něho nějaká dáma, asi zaměstnankyně, otevřel jsem, a ona hned mým jménem, pane víme o vás, mám vám dát kafé a šéf tu bude do 5 minut. I to se stalo. Vašek povídá, Aničko, běžte prosím spočítat vruty čtverky, a usmál se, to znamenalo, nechte nás zde o samotě, prosím.

Nebudu tě zdržovat, Slávku. Já tady k 31. 7. končím. Nechce se mně, ale žena i dcery mě nutí, a cítím se i už taky nějak unaven. Majitel této velkoprodejny, celkem rozumný chlapík, sem dal již na zaučení svého synovce, má střední obchodní školu, pracovitý, nezkušený, ale asi jinak dobrý. Přebírá to postupně ode mě. Aleš Vobořil, jméno jeho.

Slávku, prosím, jezdíš ještě i do Rakouska?

Nečekal na odpověď. Slávku, mají se prodávat v Linci ve speciální prodejně, dražší cestovní kola „Scott“. Ten kluk, ten Aleš, je do cyklistiky blázen, do cyklistiky turistické. Jedno kolo, asi za sto tisíc korun. Má být propagačně k mání zatím jen v Rakouském Linci. Ten kluk by o to měl zájem. Já jsem vymyslel, že pokud bys ty měl, tedy v dohledné době, cestu přes Linec, že bys to koupil, Slávku ty, a jako oficiálně zaplatil. A dovezl to potom tvým autem sem k nám na prodejnu.

Václave, já v tom nevidím problém. Jedu na kontrolu jedné stavby u Innsbrucku a zpět pojedu přes Linec, takže to můžeme spáchat. Dohodli jsme detaily. Zpětně musím opět poznamenat, že v té době ještě e-shopy ještě nefungovaly tak perfektně, jak nyní.

Já v tom nevidím problém, ale zdá se mně to dnes zbytečné, říkám. Objednejte přes internet a dovezou to zadarmo až domů. Nejde to, říká Vašek. Já vím, proč to po tobě ale chci.

Vašku nemám s tím problém. Pak jsme vykládali o různých věcech, i o politice a prezidentech našich. Máme mnoho podobných a i stejných názorů. Dal jsem si ještě jedno kafé a potom už jsem jel domů.

Doma jsem ani nic o Vaškovi neříkal, manželka by to asi nepochopila, a mně to bylo celkem jedno.

Asi za týden volal Vašek, a sdělil mně, že od úterka bude bicykl ve skladě na moje jméno. Mně to tak vyhovuje, takže ve středu předvečerem budu zde na prodejně. Domluveno.

Dal jsem ještě doma na střechu mého auta zahrádku, tedy před cestou do Rakouska. Kdyby se to kolo případně ještě nevlezlo do vozu, protože mám sice perfektní auto, sedan, ale na převoz velkých věcí není vhodný. V Linci vše proběhlo dle dohody, krabice i s mým jménem na krabici, krabice byly dvě, dokonale uzavřené. Dva tracky jedním směrem a dva tracky směrem druhým, krabice na zahrádce držely jako přibité.

Odpoledne jsem už v klidu zaparkoval na parkovišti u velkoprodejny v Bíteši. Jdu do obchodu. Přijde za mnou mladík, že vy jdete za šéfem, a vy mně vezete kolo z Lince, ano – odpovídám – vím, o co jde. Mladík se ještě na chvíli zastavil s jedním zákazníkem, a velmi odborně mu něco vysvětloval, líbilo se mně to.

Jdu po prodejně pomalu dál. Slečna tam vybaluje krásnou soupravu kávovo – čajovou, se vším asi 40 ks, v barvě Rakousko-uherského monarchie a to žlutá s jemnými pásky černými a ty jen jako dekorativní ozdoba. Tvar zaoblených čtyřhranů, velmi moderní a jemné. Hned se mně zalíbila. Porcelán ve výborné kvalitě. Požádal jsem slečnu, aby mně to ukázala. Ano, něco takového bychom doma potřebovali, myslím si. Pozorně si to prohlížím, a je rozhodnuto. Vezmu si to. Aleš hned vše zařizuje a už přichází i Václav.

V kanceláři u Václava budeme vyřizovat platbu a doklady k tomu. Vše mám připraveno. Aleš mně vysázel 3 500,00 €, vše vyrovnáno. Slečna mně donesla poctivě zabalený můj nový porcelánový servis i s provazem na chycení, porcelán jsem zase zaplatil já. Aleš a Václav jdou se mnou k autu.

Střecha auta je prázdná.

Ani tracky tam nejsou. Václav volá na Aleše, kam to kolo dal. Aleš se diví a běží k nám, teď to bylo na střeše auta, odpovídá Aleš.

Vašek jde ještě se mnou, dáváme na zadní sedadlo ten porcelán. Ale kolo je pryč. Zahrádka prázdná. Kolo pryč. Velká sháňka.

Ještě, že jsem měl doklady v ruce. Tak co, zavoláme Policii. Přijeli v minutě. Vše obešli, nic, kolo je ukradené. Sepsali s námi protokoly, Václava znali, tak to bylo jednoduší. Jeden starší policajt v civilu mu i tykal. Vzali si kopie všech dokladů ke kolu.

Zamotaný případ, a 100 tis. Kč pryč.

Policajti to kolo nenajdou. Myslíme si s Vaškem.

Máme spolužáka v pojišťovně, Milan Rušil, vzal mě mobil, už je v důchodě, ale pořád tam pomáhá, když je to tak a budu mít protokol od Policie, dostanu od nich skoro celou částku.

Kolo jako by se propadlo. Policie nemá žádnou stopu.

Přijel jsem domů, ani to nebudu doma vykládat – to by bylo zase řečí….

Dal jsem auto pod střechu, a vydělal krabici s porcelánem. Manželka byla zvědavá, co to je? Nesl jsem to jako vajíčka – opatrně a ne za provaz, ale na rukách. I ženě jsem to dal a říkám, prosím, podrž to, já se vyzuji a hned si to vezmu. Ne, nemohla to vydržet, tak to chytla rychle za špagát a spěchala do kuchyně, a najednou rup, a vše se válelo rozbité v kuchyni po dlažbě, celá souprava – vše rozbito. Rána jako z děla. Střepů do dvou kbelíků.

To je den, ne, den byl dobrý, ale to odpoledne.

Ženě tekly slzy. Prosím, neplač, říkám. Zval jsem telefon a volám Vaškovi. Ještě tam tu soupravu jednu měli. Tak si ji vezmu, odlož jí prosím, a děkoval jsem, Václav se smál na celé kolo.

Mám kamaráda kriminalistu, již od základní školy kamarádíme, jmenuje se Ruda.

Už je to dlouhá tradice, chodíme vždy ráno a to poslední čtvrtek v měsíci už v 7.00 hod. na pedikúru a hned potom k holiči a potom na snídani, pravidelně každý měsíc. Zástupce šéfa kriminálky u nás, Ruda, tedy kamarád Ruda Stolař, chodí se mnou na tuto očistu těla i duše. Děláme si 1 x za měsíc dopolední pánskou jízdu. A tak míváme v 7.00 hod. sraz u pedikérky, potom holič, potom jdeme do místního büfé na snídani, dáme si chlebíčky, nebo tlačenku s cibulí, nebo drštkový guláš a takové podobné zdravé laskominy. A vykládáme. Kafé. Rozejdeme se tak v 11.00 hod.

Tentokrát to bylo podobné. Vykládal jsem Rudovi včerejší odpoledne, málem se u pedikérky počural smíchy. A povídá mně, neboj, my ho najdeme, hajzla zlodějskýho. Pedikúra dopadla dobře.

Jdeme po schodech do holičství. To je v I. patře, a před tím je větší podesta. Vejdete potom do čekárny u holičů a kadeřníků, a tam v další místnosti jsou už kadeřnická křesla holičské pánské provozovny.

Stoupáme tedy nahoru po schodech, a vidím dvě světle šedé krabice, velké, a jsou mně nějak povědomé. Ruda – na těch krabicích, Slávku, je tvoje jméno. Nedotýkej se toho. Krabice zalepené. Ruda vzal kapesník a zkoušel, jsou plné -  neotevřené. Já na to – Rudo to je to kolo, to byly dvě krabice, a v rohu jsou moje pásy – popruhy čím jsme to chytili k zahrádce. Ruda zavolal hned svoje kriminalisty. Zavolal i kriminalistům do sousedního okresu, co to od včerejška vyšetřovali. Šel jsem do pánského kadeřnictví. Ruda čekal na podestě na příjezd svých lidí.

Za chvíli Ruda s úsměvem a nahlas – děvčata dobrý den, čí jsou ty bedny – volá na kadeřnice? Ta starší povídá, to si sem dal můj syn, odveze to odpoledne někam do Brna. A co v tom je – zase se ptá Ruda. Paní kadeřnice - já nevím, nějaký trubky. Tak to jo, řekl Ruda, že z toho něco teče (vymyslel si Ruda), nemůžete ho zavolat, ať to přijde to uklidit, jinak vás pan majitel domu nebude mít moc v lásce, děvčata. A sedáme si do holičského křesla. Obě paní nic nepoznaly.

Za chvíli už jsou venku na podestě slyšet hlasy. Ruda jde ven, odhodí kadeřnickou pláštěnku, a něco tam vykládá, není mu rozumět. Je klid. Ruda se vrací. Sedá si do křesla jako by nic. Paní kadeřnice ho dostříhává. Děkuje mu, Rudovi, že si toho venku všiml. Ruda platí. Bez tringeltu.

Pořád nic ty dvě dámy netuší.

Přijede syn kadeřnice asi za dvacet minut. Dva Rudovi kriminalisté v civilu už jsou na podestě. Mladý muž je seřve, ať si toho nevšímají, že jim to nepatří. Suverén.

Nechají ho mluvit, a jak se k jednomu policajtovi otočí zády – tak cvak a cvak a je to. Už se mu představili. Mladý muž je odvážen na služebnu kriminální policie.

Syn kadeřnice byl až v druhé řadě – byl překupník, první řada byla extratřída zlodějů z Vysočiny, Zaklapla se za nimi brána věznice – na dlouhou dobu. Syn kadeřnice však už byl Policii také znám, byl v podmínce. Takže jde hned na tvrdo a dostane další trest za překupnictví kradených věcí.

 Já volám z büfé vše Vaškovi Pouzarovi. Ten nevěří tomu, co slyší, to je teda náhoda. Sedíme u stolu, máme kávu, Ruda velký hrnek s mlékem, já mám dva chlebíčky a minerálku, Ruda zase ostrý Maďarský guláš a rohlíky. Štefan – kuchař – dělá dobrý guláš, on je poloviční Maďar a poloviční Slovák. Je starý jako my dva, zůstal tady po vojně, oženil se, a mluví čtyřicet let slovensko-maďarsko-česky. Někdy se moc nasmějeme.

Tak jsme vlastně dořešili vše: Aleš už má kolo, já mám zpět své peníze a policie zase narušovatele zákonů.

 I žlutý porcelánový servis na kávu a na čaj už mám nový doma, no máme vlastně dva, jeden rozbitý a jeden dobrý.

A život jde dál……

P. S.

Pro Moraváky slovo sviňa není vulgární, je tím naznačena velikost, případně velká důležitost situace, jak je podrobně rozvedeno v brněnském hantecu. Např. „Zdar (nebo Zdarec) jako sviňa – znamená srdečný, velký pozdrav.

 

Počet zobrazení: 7