Nevím sice, jaký je rozdíl mezi upřímnou a neupřímnou závistí. Já ho nevidím. Je to pořád hnusná vlastnost, která otravuje jako jed lidi od nepaměti. Je to především startér k lidské zlobě, zášti až neštěstí.

Proč to lidé dělají? Někdy proto, že na to sami nedosáhnou. Na movité a nemovité předměty, na lásku, na hezkého partnera, na slušné zaměstnání a další. Samozřejmě někdy za to lidé ani nemůžou, že nedojdou ke stanoveným cílům, kterých by chtěli dosáhnout.

Člověk by podle mě žít každou vteřinu naplno, s tím co má, s tím, s kterým je. Užívat si toho lidského tepla, pohody, sluníčka i sněhu. Někdy je třeba tam i vložit něhu. Trochu smíchu. Trochu srandy z té naší lidské bandy.

Já vím, že každý člověk je nějak ujetý. Včetně mě. Lidem ale přeji. Někdy jim se snažím i ke štěstí pomoci. Proč to dělám? Protože asi chci. Mám z toho vnitřní sebeuspokojení. Pokud o to samozřejmě stojí. Jsem raději, když se lidé smějí, baví se i milují než se bijí, vraždí. Kdo se mračí, ten obvykle útočí. Ten kdo smích používá, si většinou více života užívá.

Děkuji tímto Pánu Bohu, když naděloval tuto odpornou vlastnost, že mě vynechal.