Je po roce 2000 a já sedím v krajském zastupitelstvu. Nerozlišuji mezi kolegy, které politické spektrum zaplňují. Hodnotím, co chtějí pro lidi v našem kraji udělat a zda se nechovají v rámci své funkce zištně pro svůj prospěch. Zato s některými mými kolegy z mé strany bych na pustém ostrově nechtěl být. Píši o jednom takovém. K majetku pan hejtman si pomohl podivným způsobem. Je zasedání krajského zastupitelstva. Před tím vždy máme klub, kde předžvýkáme body a snažíme se najít shodu při hlasování. Pan hejtman nás seznámil s palčivým problémem. Krajské nemocnice se topí v dluzích, zvláště jedna nemocnice špatně hospodařila, protože nakoupila zbytečné přístroje přes prostředníky a nadělala velké dluhy. . Povídá nám: „Nejlépe by bylo se jich zbavit i s dluhy“. Vždy hledám, co je za tím, když člověk něco říká. Zpozorněl jsem! Následně krajské zastupitelstvo uložilo vedení kraje vypracovat zprávu vedení, co s tím. Po ukončení zasedání za mnou přišla zastupitelka, starostka z jednoho města, bývalá vrchní sestra: „Cítím podvod, mám zprávy od primářů nemocnice, že se kolem jejich zdravotního zařízení motají zástupci společnosti, která vlastní soukromé nemocnice. „Dobře, zjisti co a jak. Já pomůžu přesvědčit klub, aby záměr privatizace nebyl schválen“ povídám ji. Starostka dobře ví, že já podrazy nesnáším a umím někdy zmanipulovat lidi v dobrém slova smyslu. Nakonec jsme zjistili, že pan hejtman, by je rád zprivatizoval, za slíbený podíl v nově zřízené akciové společnosti. Na příštím zasedání jsme to smetli ze stolu. Přidala se i opozice. Argumentovali jsme tím, že soukromé nemocnice si vyzobají jen úkony, které nesou zisk a na ostatní si budou muset dojíždět pacienti až do krajského města. Nakonec se nemocnice oddlužily a dostaly se z červených čísel a dnes jsou již v plusu. To, že jsem přispěl k zamezení této lumpárny mě dodnes hřeje na srdci. Politiku už ne, je to stres, nechám to mladším. Neumím jít mnohdy proti svému svědomí.