Vycházím z nemocnice a jdu kolem laviček, kde sedí muž, který má kolem sebe rozložené podpisové archy. Oslovil mě: „Pane jste v důchodu? Nepodpoříte petici za to, aby penzisté nemuseli platit poplatky za užívání rozhlasu. Přidejte se k nám". „Bohužel ano. Myslím si, že těch pár korun, co za to platíme ani nestojí za tu akci a také si myslím, že těch výhod máme dost. Na Slovensku jezdíme zadarmo, u nás za pár korun, máme slevy na kulturní akce, na lanovku, koupaliště a další benefity. Jsou, ale skupiny občanů, kteří jsou na tom hůř než my. Například mladí lidé, co založí rodinu. Mnohdy muž má menší příjem než důchodce a když má ženu ještě na mateřské nebo rodičovské dovolené, má se co ohánět. O nákladech na děti ani nemluvím“. Odpovídám. „Tak si je neměli dělat", odsekl. „Pane, abychom dostávali penzi, tak na nás tito lidé pracují a ně budou pracovat zase děti, kteří se jim právě narodily“. „No jo, ale my jsme celý život makali“. „Oni také, ale s tím rozdílem, že to bude víc let. Moje máma šla do důchodu v 54 letech, já v 63 a pár měsících a oni možná v 70 letech. To ještě nemají jistotu, jestli se důchodový systém nezhroutí. Z tohoto důvodu petici nepodepíši. Na shledanou". „Táhni", vyprovodil mě uvedený člověk s nenávistí“. Hádání mi není příjemné, pouze jsem vyjádřil na věc svůj názor. Musel jsem se držet nebo by dostal po papuli.