Reklama se nám vetřela do života i když o ni nestojíme. Je součástí našeho života i když nechceme. Nejde zrušit, nejde vygumovat, lze ji pouze omezit nebo strpět. Přiznám se, že jsem si myslel, že neumím nenávidět, ale začínám mít pocit, že reklamu asi začnu. Když mi je někdo nepříjemný, tak se mu vyhnu, když mi něco nevoní, tak to nedělám, ale s tou potvorou se nelze minout. Přijdu z práce a otevřu si knihu, pustím si přes přehrávač nebo z rádia hudbu, která mi dělá příjemnou kulisu. Jenže tuto pohodu pravidelně narušuje vnucená reklama. Večer si vyberu pořad v televizi či sportovní přenos nebo film a reklama cíleně mě ruší a někdy si tím popletu souvislosti ve sledovaném příběhu. Film, který by normálně trval hodinu se natáhne na dvě. Jsem z něho znechucen nikoliv zpracováním, ale rušením reklamou. Zavřete dveře od bytu a všude kolem vás na mobilních a nemobilních zařízeních, stavbách a jiných na vás čiší pobídka: „Kup si věci, co nepotřebuješ a budeš in. Všichni to přece mají“ a další blbosti. Reklama je podle mě větší diktátor a tyran než Kim Čong-un. Do severní Koreje jet nemusím, ale reklamu musím denně strpět. Já osobně si kupuji věci, které potřebuji, co mi dosloužily a které chci já. Vybírám si postaru, podle svých zkušeností, selského rozumu a referencích od lidí, kterým důvěřuji. Chápu, že každý výrobce chce pomocí reklamy prodat své výrobky, ale proč mě s tím otravuje, když jsem na to imunní. Asi mě rozum naočkoval. Zrovna teď, jak dopisuji svůj fejeton, zaznělo z rádia, které poslouchám: "Bavte se nakupováním".  Ne, já se oblékám a mířím do lesa.