V rámci opatření mám uzavřenou cestu na mou milovanou NS Hvozdnice, kterou navštěvuji několikrát týdně, a kde, jak píšu chodím do lužního lesa vypouštět své démony. Dostanu se k ní přes blízkou obec a sama naučná stezka je na katastru ještě další vesnice, i když je to pouze 5 km cesty. Nechci prudit ani jsem nepřevzal manýry mocných a známých osob, proto jsem pro Blesk bezcenný. Vůči nemoci jsem pokorný a nemachruji, proto jsem si našel jinou procházku, která vede pouze po území našeho města a přilehlých místní částí. Není tam sice les, ale z vrcholu, kde se tyčí ocelová konstrukce bývalá kaple, je nádherný kruhovitý rozhled. V dnešní době tam potkávám více lidí, což dříve nebylo. Aspoň něco pozitivního. Lidé opustili počítače, lahváče a drinky a udržují si pohybem zdraví. Velmi mě těší, že potkávám spousty dětí a mladých lidí. Psi čurají a kakají kolem cesty a svými exkrementy zdobí cestu, z čehož radost naopak nemám. Všechny vrstvy obyvatel našeho města se hrnou na sv. Annu, kde se u pietního místa mohou pokochat krajinou, pomodlit se k patronce nebo na lavičce se občerstvit. Zdálky podle pohybu lidí poznám, kdy budu zdravit dříve já nebo ten druhý, nebo se ho nedočkám. Pozdravit je podle mě důležitá složka slušného vychování. Dnes se na to již většinou nedbá. Mladí rodiče to své děti přestali učit. Většinou je s tou povinností seznamuji až prarodiče, včetně mě. Po konzumaci balené vody se z vršku spouštím do vesničky a napojuji se na zelenou značku a polní cestičkou kolem potoka se okruhem v polích vracím k poutnímu místu a spokojeně dokráčím domů. Aspoň, že mi zbyla tato procházka, a když překonám lenost, mohu si ještě na koberci doma zacvičit.