Včera jsem odpoledne doučoval jednoho žáka a  pobavil jsem se. Je vidět, že když i senioři neztrácí smysl pro humor, tak tu divnou dobu bez depky můžeme přežít. Dělali jsme se Sebíkem cvičení z přírodopisu. On nastřeloval za hmotnost a objem výrobky. Já říkám 1 kg, on doplňuje jablek, 500 g, on sýra a došli jsme k 1 l a za ním se ozvalo“ „kořalky“. „Co to bylo Sebíku“? Ptám se. „To já ne, to děda“. Vyprsknul jsem smíchy: „tak ho pozdravuj“. Dál se nám děda do výuky nemíchal, asi vzpomíná na školní léta rád. Nakonec se i se mnou spolu s vnukem i rozloučil. Vyučování přes počítač nemůže nikdy nahradit vyučování naživo, ale někdy se o žácích dovíme, jak žijí, je to takový nákuk do domácností, jak to tam funguje, co je trápí nebo naopak z čeho se radují.