Na naší webové stránce běží článek o psychické podpoře při hubnutí. Co se svými kilami navíc uděláte je především vaše rozhodnutí a psychická podpora je vám nanic, když  se nechce toho zbavit. Já neříkám, že není důležitá, ale hlavní je chtění, motivace, a  dotáhnout to do konce. Přejídání jídlem je závislost jako každá jiná. Je to příjemné se nadlábnout stejně jako vyhrát v automatu, píchnout si dávku drogy nebo sedět 24 hodin u počítače.  Musíme si to nejdříve srovnat v hlavě. Vážil jsem 120 kg i když jsem stále sportoval 4 x týdně, to nepomůže!! Vždy kroutím hlavou, když vidím v posilovně lidi tam chodit rok a pořád jsou tlustí. Hýbat se je prostředek, ale to nestačí!! Proč to říkám, byl jsem v Luhačovicích na kondičním pobytu, na vstupní prohlídce mi říká obézní primář mého věku: "Jak jste to udělal, že jste za rok a půl zhubnul 30 kilo"? Povídám "nežrat" pane primáři a vynechte chleba, rohlíky jsou to polysacharidy, které se štěpí na disacharidy a následně monosacharidy, které nám způsobují potíže". Otevřeně říkám, že jsem se prožral k cukrovce. Můžu za to jen sám, nikdo mě k tomu nenutil! Můj vyzkoušený  recept na zhubnutí je vydržet aspoň 2 dva dny nejíst, jen pít vodu. Nastartuje hubnutí. Žaludek se "scvrkne" a tělo potom  už tolik kalorií nežádá. Hlavní je motivace. U mě je to strach z cukrovky. Nepíchám si ještě inzulín, neřežou mi zatím končetiny, mám cukrovku 12 let a přibírám tak plus mínus maximálně 2 kg. Podle mě možná výše uvedená psychická podpora má vliv, ale hlavně je chtít a udělat!!!! Je strašný pohled na padesátileté obézní chlapy, kteří nevyjdou do 2. patra, a ještě si zapálí… Je to jejich věc, ale já bych jim nemocenskou odmítl poskytnout…. Ne, není mi jich líto, mohou si za to sami… Stejně jako já za "svou" cukrovku...