Pod převratu náhle vytrysknul problém ve společnosti. Do podvědomí nových zaměstnavatelů, se vryla domněnka, že člověk po padesátce je pro pracovní trh neperspektivní a proto se ho musíme zbavit. Vzpomínám si na příhodu, co zažil můj kamarád. Po restituci přišel za ním nový mladý majitel s tím, že musí pana Nováka propustit. „Něco si na něho najděte, už má padesát“. Přítel mu odpovídá: „Pan Novák je pracovitý, své pracovní povinnosti si plní a má děti na vysoké škole“. „To mě nezajímá já chci vybudovat mladý tým a on překáží“. Za roky, jak pan majitel vyzrál si uvědomil, že na starší je spoleh, jsou loajální a přestal je diskriminovat. Stejné je to, jak při přijímacím pohovoru personalista dusí ženu, která je matkou několika dětí. Téměř 120 let se provádí výzkumy postupů při pracovních pohovorech. Nic se za tu dobu nezměnilo, pořád se vybírají zaměstnavatelé nebo určení pracovníci lidi pro profesi podle svých smyslových pocitů a sympatií místo toho, aby byly preferovány fakta, zda máme k uvedené práci předpoklady, schopnosti a zda ji zvládneme.  Musím říci, že doba se již mění, jednak nejsou lidi a mnozí zaměstnavatelé si již konečně uvědomili přednosti lidí, kteří mají zkušenosti a jsou spolehliví. Někde jsem se dočetl, že třetina sedmdesátníků ještě své zaměstnání bez problémů zvládne a kde je zmiňovaný padesátník? Jisté je, že člověk po padesátce se do práce dostaví, ale u mladého to není jisté. Mají pracovní návyky, nebrblají, nemusí je nikdo hlídat. Samozřejmě mladí mají jiné přednosti, mají elán a nebrzdí je opatrnost. Každý úspěšný trenér ví, že vedle mladých kluků musí mít v týmu i zkušené hráče. Stejné je to v pracovním kolektivu.  Elán mladých se musí spojit se zkušeností starších, potom to šlape. Jen arogantní, domýšlivý zaměstnavatel to nechce akceptovat. Jeho chyba!