Je to tam, kde to miluji, lužní les a ticho. Jen já a příroda, rybníky s divokými kachnami, hrdými labutěmi a jako kůže zmije klikající se říčka s meandry se zkorodovanými břehy. Jsem tam jen já, a to co mě tíží.  Omámen tou krásou sedím na lavičce rybníka pozoruji tichou hladinu, zavírám oči a představuji si, co mě ještě krásného čeká, na co se mám těšit. Vidím hodně světla a nad stíny mávnu rukou.  Svůj splín v lužním lese jako do odpadu odkládám a radosti v klidu plánuji. Mezi stromy vypouštím své prohry, neúspěchy, obavy, trápení, a naopak pozitivní energii z přírody nasávám. Do rovnováhy se dostávám.  Čistím se a někdy se i kaji a zloba mi vyletí z gatí. Zbavuji se balastu, co se na mě nalepil. To mě povzbuzuje a mou mysl uklidňuje. Žádné umělé léky, antidepresiva mi vyrábí les. Psychoterapeutem je mi sama příroda. Ta mě vyléčí. Nasávám krásu a odhazuji zlobu. Zapomínám na nudu. Dělám si na lesní cestičce inventury. Co jsem zpackal, komu jsem ublížil, zda jsem se mu omluvil, ale koho jsem potěšil, to si vryji do vzpomínek, co bych měl udělat jinak a jak se mám příště chyb vyvarovat. Je to nádherné místo, kde si protahuji tělo a léčím své nitro. 

Bydlím na konci města, ve slepé ulici, kde auta nehrají na honičku. Přejdu přes cestu a mezi zemědělskou školou a jejím statkem se již blýská nová cyklostezka. Mířím k útulné vesničce, kterou projdu, kolem pasoucích se koní se vnořím v lužní les. Jdu tam i dnes. Očima pohladím klikající se říčku. Je jaro a lokalita je vyzdobena sasankami a hlásí se na svět další květiny. Z pod břehů za chvíli vyjedou kachňátka v čele se svou maminkou. V létě brzy ráno tápu v mlžném oparu a žáby mě jistě pozdraví kvákáním. Na podzim našlapuji vystlanými cestičkami, barevné listí září a po očku sleduji, kde jsou houby. V zimě mě ohromí nazdobené sněhem pocukrované stromy a keře, opatrně našlapuji a klouzám po zmrzlých stezkách. Každé roční období má zde své kouzlo. Je to můj ráj na zemi.