Je to niť, která se začíná trhat. Když konečně pochopíme, že nejdražší je čas a rodina. Jsou to nemoci a ještě radosti. Plánujeme, co ještě stihneme a co necháme být. Získáváme nadhled, zbytečně nesoupeříme. Ještě budujeme, ale málo bouráme. Těšíme se na to, co ještě uvidíme, co uslyšíme a co ještě pochopíme. Snažíme se nemyslet kolik let tu ještě pobudeme, ale jak je příjemně prožijeme. Dáváme to, co jsme dát zapomněli, milujeme, protože víme, že jsme často nemilovali. Objímáme a hladíme, protože jsme to mnohdy nedělali. Na svou vlast nepliveme, protože již víme, jak to jinde chodí. Můžeme poradit, ale potřebujeme pomoc jiných. Konečně jsme pokorní, upřímní a můžeme říkat pravdu, a co si   myslíme. Chodíme již pomaleji, ale život zběsile utíká. Není to nic dobrého, ale dá se s tím žít. Smiřujeme se s tím, že tu věčně nebudeme.