Mám kamarádku, která byla před 3 roky manželovi nevěrná, nebyl v tom cit, jen chvilková vášeň nastartovaná pár sklenkami alkoholu.  Bohužel se to provalilo. Ještě dnes toho lituje. Nestálo to za to. Do té doby žili celkem spokojeně. On jí to chtěl oplatit a vrhnul se ihned do připravené náruče rozvedené ženiny nejlepší kamarádky. To se v životě stává. Nastěhoval se k ní a jí začalo vadit, že chrápe. Manželce to dvacet let nevadilo.  Jenže on se kvůli tomu nechal operovat, aby vadu odstranil. Podle mě je lepší, když lidé začnou spolu žít v mladém věku, lépe tolerují vzájemné nedostatky. Zvláště u recyklovaných (rozvedených) je to potom velký problém, neumí jít na kompromis a zapomněli, že nesmí nikdo prohrát ani zvítězit. On se do milenky nakonec zamiloval a bývalá žena  stále hledá. Trvá jí to již několik let a myslí si, že nastavenou laťku svého muže  zatím nikdo nepřekonal. Bývalého pořád miluje. Poprosila mě o můj názor, zda může chlap ženě odpustit, když mu byla nevěrná. Moc jsem ji nepotěšil. Jedna z našich špatných vlastností je ješitnost. Chtěli bychom jen vyhrávat a nevěru bereme jako naše selhání či prohru a neumíme odpouštět, i když nás žena miluje. Uvědomí si to až po letech, že to měl udělat, protože na základě dalších zkušeností zjistí mnohdy, že to byla pro něho ta pravá. Jenže každý má už svého partnera nebo si zvykne na pohodlný život single. Ženy naopak nejsou touto ošklivou vlastností zatíženy a ví, že prohry patří k životu, takže pokud muže milují a je jim s nimi dobře, tak umí odpouštět. To znamená, že mu poskytnou šanci, ale musí jí muž přesvědčit, že mu může opět věřit.